Upíří tajemství 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rory se rozkoukává ve škole.Co jí potká dnes? Příjemné čtení

26.11.2010 (16:00) • MDominikaM • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 539×

Den ve škole jako každý jiný. Jen pocit svírající můj žaludek se nezměnil. Ne proto, že bych byla nervozní ze školy jako takové, ale z něho. Jeho pohled se utápěl v mých očích. Netušila jsem proč jsem jím tak okouzlená.

,,Soustředění by neuškodilo," rýpnul si kluk co se mnou sedí.

Kysele jsem se něj podívala a otočila oči sloup.

,,Ty mi máš co říkat," odvětila jsem.

,,Hm Líbí se ti viď?" otázal se a zvedl jedno obočí.

,,A kdyby?" řekla jsem a pohrávala jsem si s tužkou.

,,No já jen, že Naše hvězda William nerandí z holkama odtud."

,,A to víš jak?" vyřkla jsem to tak prudce, až mě to samotnou zaskočilo. Ben (tak se jmenuje můj ustavičně vlezlý soused) jen mrkl nad mou rychlostí a odpověděl.

,,No neklofla ho ani Emily z Béčka a to už je třída."

,,Hm a tím chceš říct že jsem ošklivá čarodějnice z bradavicí na nose nebo co?"

,,Ne to ne, ale prostě holka nemáš šanci." Poslední větu řekl z ironickou lítostí, až jsem ho chtěla praštit učebnicí fyziky do nosu. Naštěstí jsem to rozdýchala a taky se mi nechtělo vysvětlovat vše učitelovi. Tiše jsem vařila svůj kotlík zloby uvnitř sebe.

Zazvonilo.

,,No konečně," oddychla jsem si aspoň, že o dějepisu nemusím sedět s tím namachrovaným troubou. Šla jsem do třídy jako první a sedla do volné lavice u okna. Vybalila jsem učebnici a chvíli jsem se dívala z okna na kapičky deště dopadající na betonovou zem venku.

,,Mohu si přisednout?" ozval se ten nejkrásnější hlas, co jsem kdy mohla slyšet.

Překvapeně nebo spíš omámeně jsem pohlédla na chlapce a kývla. Sedl si a usmál se. Jeho rty byly až moc lákavé než bylo zdrávo. V myšlenkách jsem je chtěla zkusit políbit. Jen na malinkou chvilku se jich dotknout těmi svými.

,,Jmenuji se William."

,,Ah já jsem Rory," odpověděla jsem a tiše začala rudnout. Ten hlas byl tak omamný jako jeho vůně. Utápěla jsem se v ní jak to šlo. Netušila jsem, že mě může potkat něco tak smyslného. Pocit omámení smyslu.

,,No co tu vlastně děláš zrovna tady v Kanadě u nás v Eliot?"

,,Já no přistěhovala jsem se svým strýcem a tetou z Floridy." Zase ta bolest v srdci, nemůžu to ani vyslovit. Jako kdyby William vycítil mojí bolest a dál se neptal. Celou hodinu mlčel, ale za to mě pozoroval svýma jasně zelenýma očima.

Znovu zazvonilo.

Skoro jsem nadskočila, jak mě to vylekalo. Byla jsem tak zabraná do jeho očí, že jsem zapomněla na realitu. V mžiku jsem naházela učebnice do tašky a zvedala se k odchodu, když mi vypadly spisy na biologii. Chvatně jsem je začala sbírat a v duchu jsem se proklínala, co to jsem za nemehlo. William se sehnul ke mně a pomáhal mi. Něžně skládal listy papíru na ty mé zmuchlané. Bylo mi až trapně z jakou lehkostí dokáže dát papír do desek bez toho, aby ho poničil nebo zmačkal. Dotkla jsem se omylem jeho ruky. Projelo mnou vzrušení. Nával ohně v mém těle vzrostl. Ucuknul, ale nezvedl se a jen pronesl:

,,Nechceš doprovodit domů?"

,,Jo jasně," pronesla jsem až moc radostně, než jsem chtěla. William to moc nevnímal za což jsem byla ráda.

Autor: MDominikaM, v rubrice: Povídky » Na pokračování