OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Twins - 1. kapitola

29.07.2012 (08:00) • hanies • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 865×

Každou zimu se tak těším na prázdniny, a když konečně jsou, tak ležím v posteli a snažím se přečkat hodinu, den, týden, jen abych už byla s ním. V poslední době nám to nevychází. Martin, s kterým už devět měsíců chodím, se přes léto nejvíce věnuje fotbalu a kamarádům, které celou zimu nevídá, protože jsou na vysoké škole, která je skoro přes celou republiku daleko. Musím se smířit s tím, že se uvidíme tak jednou, dvakrát do týdne, ale koncem srpna jedeme na chatu, tak to se moc těším, akorát už se to bude hodně blížit škole. Rozhodla jsem se, že takhle prázdniny prožít nechci, a že i když nejsem s Martinem, tak někam vyrazím. Problém byl ale v tom, s kým vyrazím. Nejlepší kámoška je u moře, druhá zase v Ostravě. Nu což, vytočila jsem číslo Alice. Než ale přejdeme k tomu, co se venku odehrálo, tak Vám povím, co je Alice zač.

Alice nebo-li „Alčí“, jak si nechává říkat, je moje o dva roky mladší nevlastní sestřenice. Nedá se o ní říct, že bych ji nesnášela, ale taky ne, že bych ji měla nějak zvlášť ráda. Řeknu vám to asi takhle, je strašně nechápavá, nudná a taky celkem staromódní. Bohužel si o sobě myslí, jak je vtipná, moderní a oblíbená. To je na tom snad nejhorší, ale dneska připadá jediná v úvahu. Nikdo jiný není poblíž a já už doma sedět nechci!

„Jé, to jsem ráda, že voláš,“ řekla Alice a začala plánovat, kam bychom tak mohly jít. Vím, že to není moc hezké, ale s Alčí se mi mezi lidi opravdu moc nechtělo, tak jsem jí navrhla, že se půjdeme podívat ke staré autoškole. Alice souhlasila, ale z jejího hlasu byli znát obavy typu "Co tam asi tak budeme dělat."

Abyste věděli, na starou autoškolu moc lidí nechodí, jen sem tam si tam jde nějaká partička ze zdejšího sídliště na cigáro, nebo jen tak posedět. O tom místu se povídají hrůzostrašné příběhy. Jeden tam viděl duchy, tamtomu se v ohni zjevily nějaké oči, ale podle mě jsou to absolutní povídačky, už jen proto, že se to děje jen takové bandě děcek, kteří si tam jdou namotat brko. Já tam byla tolikrát a prostě tomu nevěřím.

Seděla jsem na balkóně a popíjela mochito a v tom jsem viděla Alčí. „Alice, co tu děláš? Ještě máš hodinu čas,“ řekla jsem, ale Alčí jen pokrčila rameny a nevěřícně a tupě na mě zírala. „Tak pojď nahoru,“ řekla jsem otráveně.

„Nebude ti vadit, když s námi půjde můj kluk?“ řekla Alice a já na ni nechápavě vytřeštila oči. Nemusela jsem ani nic říkat, Alice pokračovala. „Je zkrátka super, jsme spolu od začátku prázdnin.“

„No vidíš, má vůbec nějakou chybu?“ odpověděla jsem, ale přitom mě to vůbec nezajímalo, protože mi bylo jasné, že Alice opět kecá, jen aby byla zajímavá.

„Bude čekat u autoškoly, představím vás.“

„Dobře, dobře, jasně, že nás představíš,“ řekla jsem a vytáhla jsem ze šuplíku Aktivity. Strašně mě ta hra baví, ale vždycky prohraju, tak jsem využila Alčiny přítomnosti a šly jsme na zahradu chvilku hrát.

Chvíle se stala asi hodinou a já konečně poprvé vyhrála v Aktivitách. „Už bychom měly jít, už na nás určitě čeká.“ Povzdychla jsem si, protože jsem úplně zapomněla na toho jejího imaginárního kluka.

„Tak teda jdeme.“

Došly jsme na místo a v tu ránu se rozpršelo. Zatím to nebylo tak zlé, jen takové slabé mrholení, takže pohled na Alčí, jak se snaží dostat se do svojí zelené pláštěnky mě rozesmál.

„S kým jsem to jen šla ven?“ říkala jsem si a nenápadně jsem si pohrávala se zipem u bundy, jen abych ten zelený přízrak z bažin nemusela sledovat při akci.

„Je ti patnáct, fakt si myslíš, že je dobrý nápad si dávat pláštěnku, když je pár metrů od nás střecha?“ Snažila jsem se sestřence vyjasnit situaci, ale ona jako by mě nevnímala. Došly jsme pod střechu a Alča jako by se ze sebe snažila pláštěnku zase sundat, ale můj vraždící pohled ji zastavil, protože čekat dalších deset minut než se z ní dostane se mi vážně nechtělo. Seděly jsme na schodech staré, popraskané budovy a pokoušely jsme se o něco, jako je konverzace.

„A co ten tvůj přítel?“ zeptala se mě Alčí a pousmála se.

„Ale jo, super, jen na mě teď v létě nemá moc času, vidíme se málo, ale když už, tak to stojí za to, víš. Nikdy by mě nenapadlo to ukončit, jsem strašně zamilovaná,“ řekla jsem a v tu chvíli mi bylo smutno, že tu se mnou není.

„A co ten tvůj teda, existuje?“ Místo odpovědi nastal tak pětiminutový záchvat smíchu a k mému překvapení se smála i Alice.

„Ty mi vážně nevěříš? Vím, že si o mě možná myslíš, že jsem na svůj věk nepřiměřeně divná a prostě jiná než ty v mém věku, ale to neznamená, že bych nemohla mít milého, pěkného a fajn kluka s kterým bych si mohla rozumnět. Tuto odpověď jsem od Alice vážně nečekala, přišlo mi,že je z ničeho nic úplně jiná a já ji vůbec neznám. V tom jsem zahlédla v dálce partu kluků.

„To jsou oni!“ vykřikla Alčí a začala se soukat z pláštěnky, už jen proto, že přestávalo pršet. Nemohla jsem tomu pořád uvěřit, ale co se stalo potom, na to nikdy nezapomenu.

„Tak tohle je můj kluk,“ řekla Alice a začervenala se. V tu chvíli jsem si přála usnout a už nikdy se neprobudit.

Dívala jsem se totiž do tváře mého Martina.

Autor: hanies, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Twins - 1. kapitola: