Tvůj hřích si Tě najde !!! 5. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování!! :D Eliz zasáhne další rána osudu.... Příjemné čtení a děkuju všem za komentáře :) xox

19.07.2009 (12:48) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 801×

Pohlédla jsem na budík na nočním stolku. Byly čtyři hodiny ráno. Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se vytřást ten sen z hlavy. Nešlo to, vkrádal se mi do každé myšlenky. Zavrčela jsem a vstala. Už neusnu, o tom si můžu nechat jenom zdát. Natáhla jsem na sebe oblečení. Měla jsem chuť jít se projít. Ale jak se odsud dostanu? Určitě to zamykají, nemám klíče.

Nemůže být těžké si odemčít. Skusím to.

Po špičkách jsem procházela chodbami až k „tajným“ dveřím. Byli zamčené, jak jinak. Prozkoumávala jsem okolí dveří, jestli není klíč někde položený. Zrovna jsem otvírala skříňku, šikovně zamaskovanou ve zdi a tiše při tom nadávala.

„Nehledáš tohle?“ ozvalo se za mnou. Zdusila jsem v sobě výkřik a úlekem jsem opět dopadla přímo na zem. Stál tam Shane a na malíčku se mu houpaly klíče od dveří. Zrudla jsem a skolipla oči.

„Nechtěl jsem tě vylekat, promiň. Ale nemohl jsem toho nevyužít.“ Zazubil se a mě připadal o dvacet let mladší.

„Nemohla jsem usnout, mysela jsem, že bych ….“ Nedokončila jsem větu. Za Shanem se objevila Sharon a měřila si mě pohrdavým pohledem.

„Malá zlodějka?“ zeptala se a opřela se o stěnu. Povýšenecky na mě koukala a já si připadala jako malá holka, nachytaná při rozbití vázy.

„Nech toho Sharon! Elizabeth chtěla jít jen ven,“ utnul jí Shane. Odfrkla si a odešla.

„Na, vem si je.“ Hodil mi klíče. „Ale do svítání zpátky ano? A dávej si pozor, ať tě nikdo nesleduje. Jo, tohle je na tom nejhorší. Pořád si musíš hlídat záda. Šlápneš vedle a je po tobě.“ Naskočila mi z toho husí kůže. Zasmál se odešel.

Stála jsem tam s klíči v ruce jako socha. Po chvíli jsem se otočila a rychle odemkla dveře. Proklouzla jsem vraty. Venku byl absolutní klid. Celé město ještě spalo. Pouliční lampy osvětlovaly potemnělé město a já se vydala pryč. Nedávala jsem si pozorkam jdu, dokud jsem nestanula na rohu naší ulice. Na konci ulice blikali světla aut a byl tam nezvyklý ruch. Nechtěla jsem si připustit, že to může být před naším domem. Zrychlila jsem krok. Rozeznávala jsem policejní auta, sanitku a lidi, hemžící se kolem nich. Rozběhla jsme se. Měla jsem příšerný pocit, že se něco stalo mámě. Doběhla jsem tam. V zádech mě zamrazilo nad tím pohledem. Z našeho domu vyváželi na nosítkách osobu zakrytou bílým prostěradlem. Nebylo pochyb, kdo se pod ním ukrýval. Kolem postávali sousedi v pyžamech a s některými rozmlouvali policisti.

Po tvářích mi stékaly proudy slz. Procpala jsem se mezi lidmi a podlezla červenobílou pásku, která ohraničovala náš dům.

„Sem nesmíte!“ ozvalo se někde u mě. Nevnímala jsem to. Protáhla jsem se až k nosítkám.

„Mami,“ zašeptala jsem. Poodkryla jsem kus bílého prostěradla a spatřila mámin, krvavý, bledý obličej.

„Né, né, né!!!“ To nemůže být pravda. Je to jen zlý sen. Probudím se z něj a všechno bude dobré, dobré. Dřív, než jsem se zhroutila k zemi, mě zachytili čísi pevné paže. Posadil mě na schod před naším domem. Zavřela jsem oči a tiše plakala. Tělem mi otřásaly vzlyky a občas se z mé hrudi vydraly zvuky, připomínající řev zvířete.

„Vy jste slečna Elizabeth Hansenová?“ ozvalo se nade mnou. Jen jsem kývla, neměla jsem sílu ani vzhlédnout. Co jsem to udělala? Nechala jsem tu mámu samotnou. Neměla jsem odcházet. Je to moje vina, moje vina. Zabiju ho! Zabiju toho hajzla, který už dávno není můj otec! Tu zrůdu!

„Je nám to moc líto. Přijměte od nás upřímnou soustrast. Víme, že teď není ta nejvhodnější chvíle, ale potřebovali bychom se vás na něco zeptat.“ Přinutila jsem se vzhlédnout, ale přes slzy v očích jsem stejně moc neviděla. Skláněl se nademnou asi padesátiletý strážník a starostlivě si mě prohlížel. Hlasitě jsem polkla.

„Co, co chcete vědět?“ každé slovo mě řezalo do vyschlého krku a v hrudi se mi tvořila díra.

„Nevíte, kdo to mohl udělat? Neměla vaše matka nějaké nepřátele?“ Tyhle otázky mě zarazily. A dodali mi tolik síli, že jsem se na strážníka rozkřičela.

„Nepřátele? Byl tady je jeden nepřítel. Henry Hansen. Její manžel! Copak jste slepí?! To on jí to udělal. Zabil ji. Ten hajzl! Zabil mi mámu!“ Strážník na mě jen zíral.

„Ale váš otec..“

„Už to dávno není můj otec!“

„To on nás zavolal. Máme svědky, že byl pryč. Že se vrátil před chvílí......“ Pokračoval,ale já ho nevnímala. Copak jsou slepý? Nevidí ty četné staré jizvy na jejím těle? Byl to on. Byl!

„Byl to on. Nikdo jiný by jí to neudělal!“ zadívala jsem se do strážníkových očí s takovou naléhavostí, že ode mne o krok ustoupil.

Naposledy jsem se podívala na mámino studené, mrtvé tělo, políbila ji na čelo a vzala si řetízek z jejího krku na památku. Zbohem mámo. Vytratila jsem se nepozorovaně pryč. Chtěla jsem být sama, né, chtěla jsem být mrtvá. Kdybych neodcházela..... mohlo být všechno jinak.... Uzavřená ve svých myšlenkách jsem se loudala po ulicích probouzejícího se města. Vzpomínala jsem na mámu. Jak jí to mohl udělat? Mé kroky mě instinktivně dovedly k tomu malému skladišti. Neměla jsem chuť jít dovnitř. Svezla jsem se na zem vedle dveří a přitáhla si kolena k bradě. Slzy mi tiše stékaly po tvářích, jako by chtěly smít vzpomínky na dnešní brzké ráno.

Vrata se s vrznutím otevřeli a ven vyklouzl Seb. Když viděl, že mi po tvářích stékají slzy, sedl se vedle mě a jednou rukou mě objal kolem ramen.

„Elie? Jsi v pořádku?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Co se stalo? Stýská se ti po domově? Můžeš se tam vrátit, můžeš je jít navštívit.“

Rozvzlykala jsem se a zabořila mu obličej do ramene. Přitáhl si mě na svou hruď a hladil po zádech.

„Ššššš... Elie, neplač, to bude dobré.“

„Nic nebude dobré, on ji zabil chápeš to?! Zabil ji! Zabil ji! Zabil ji...“ Opakovala jsem stále dokola.

„Koho zabil?“

„Mámu,“ vzlykla jsem.

„Elie, Elie. To je mi líto. Vážně líto.“

„Kdybych neodešla, Sebe, kdybych ji tam nenechala samotnou, nic takového by se nestalo. Já chci umřít, Sebe, chci umřít.“

„To neříkej Elizabeth! Nemůžeš zato! Když se budeš obviňovat, ničemu tím nepomůžeš. A neříkej, že chceš umřít, slyšíš?!“ Zatřásl mnou a donutil mě podívat se mu do tváře. V obličeji se mu zračila starost a ještě něco, co jsem nepoznala.

„Poď, půjdem dovnitř. Dáš se trochu dohromady. Ano?“

Kývla jsem.

„Sebe?“

„Ano?“

„Neřekneš to nikomu, že ano?“

„Ne, neřeknu.“ Usmál se a zvedl mě ze země.

Vevnitř ještě všichni spali. Nebo je aspoň nebylo vidět. Oči jsem měla od pláče opuchlé a červené. Dovedl mě až do pokoje a zadíval se mi do tváře.

„Dneska nemusíš nic dělat, řeknu, že jsi nemocná, nebo něco takového. Nikdo tě nebude rušit. Ano?“

„Já, nechci na to myslet, potřebuju něco dělat, po snídani přijdu jo?“

„Jak chceš.“

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování