Tvůj hřích si Tě najde !!! 3. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek. Doufám, že se bude líbit :) Příjemné čtení xox

16.07.2009 (20:18) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 789×

Probralo mě šimraní na nose. Párkrát jsem se ohnala rukou a poté rozlepila oči. Zamžourala jsem do šera. Přede mnou seděl v tureckém sedu nějaký mladík a usmíval se na mě. Rychle jsem se posadila a nedůvěřivě si ho prohlížela. Měl krátké hnědé vlasy, oříškové oči a rošťácký úsměv. Odhadovala jsem, že mu bude tak 20. Ještě chvíli jsem si ho měřila pohledem a hodnotila jeho vypracované svalnaté tělo.

„Na co tak zíráš?!“ vypálila jsem na něho a mračila se. Nelíbilo se mi to, jak se na mě díval.

Jen pokrčil rameny.

„Tak co chceš?“ Řekla jsem příkře. Konečně mě přestal pobaveně sledovat a chystal se mě odpovědět.

„Přemýšlím, proč holka jako ty, spí v parku na lavičce, jak nějakej bezdomovec?“ konec věty zvedl do otázky a v očích se mu blýsklo, jak očekával odpověď.

„Do toho ti nic není!“ odsekla jsem a zbírala jsem se k odchodu.

„Třeba ti můžu pomoct.“

„To sotva.“

Kráčela jsem rychle cestou dál. Neslyšela jsem za sebou žádné kroky, ale když jsem se otočila, viděla jsem ho jak jde za mnou. Zrychlila jsem. Na zádech jsem cítila jeho dech. Rozběhla jsem se. Utíkala jsem jak nejrychleji jsem mohla. Občas jsem se otočila, ale byl stále za mnou. Přeskočila jsem zábradlí a prokličkovala po silnici mezi auty. Utíkala jsem k metru. Vyskočila na dělící přepážku mezi eskalátory a rychle jsem sbíhala dolů. Zamotala jsem se do davu lidí a doufala, že už mě nesleduje. Nikdo jsem ho neviděla. Oddechla jsem si a pomalu se vydala pryč z metra. V rychlém občerstvení jsem si koupila něco k jídlu a procházela se po ulicích sledujíc spěchající lidi, bezstarostné děti, které si vesele hrají v parku s rodičia říkala si, jaké mají štěstí a jestli vůbec tuší, že by se jednoho dne tahle idilka mohla změnit v peklo, tak jako mě.

Došla jsem ke starému skladišti. Nakoukla jsem dovnitř. Muselo být opuštěné už dlouho. Všude byly nánosy prachu a pavučiny. Rozbila jsem jedno okno a opatrně se protáhla dovnitř. Procházela jsem rozlehlou halou a snažila se chodit tak potichu, aby se mé kroky neozývaly v ozvěně. Všude se povalovalo rezavé železo, součástky a polorozpadlé stroje. Našla jsem jednu malou místnost. Byla tam stará deka, jeden červotoči prožraný stůl a na zemi rozházené staré noviny. Jedny noviny jsem zvedla a koukla se na datum. Byly už 8 let staré. Vypadalo to tu suše. Sedla jsem si do rohu místnosti na starou špinavou deku a opřela se o zeď. Z batohu jsem vytáhla fotku z mého dětsví. Z obrázku se na mě dívaly tři páry šťastně jiskřících očí. Máma měla jemně růžové šaty, otec černé kalhoty a bílou rozepnutou košili. Já jsem měla malinké červené šatičky s puntíky a černé botky. Usmála jsem se. To mi byli 4 roky. Všichni se na mě z fotky smáli a mě se z toho chtělo brečet. Jak se může někdo takhle změnit?

Seděla jsem na tam a prohlížela si staré noviny, rovnala je do sloupce a z některých si stavěla loďky. Nakonec jsem usla. Probudilo mě jasné světlo vycházející ze zaprášeného okna naproti mě. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela kolem sebe než mi došlo, kde to jsem. Protáhla jsem se a prohrábla si vlasy. Co teď budu dělat? Nemůžu tady sedět napořád. Ale kam jít?

V hale něco zašramotilo. Opatrně jsem se zvedla a potichu nahlédla do haly. Nikde jsem nic neviděla. Pomalu jsem kráčela halou a zkoumala sebemenší změny. Když jsem usoudila, že vzduch je čistý, otočila jsem se, že půjdu nazpět.

Ocitla jsem se tváří v tvář toho mladíka ze včerejška. Vykřikla jsem, ztratila rovnováhu a dopadla přímo na zadek. Zírala jsem na něj s vytřeštěnýma očima a nedokázala popadnout dech. Začínala se mi motat hlava. Nakonec jsem si přece jen vzpomněla jak se dýchá. Stál na de mnou a v obličeji se mu zračila starost. Když si ale všiml, že začínám nabírat zpátky svou barvu, tiskl rty do tvrdé linky, aby se nezačal smát. Nepovedlo se mu to. Hlasitě se rozesmál a já na něj zírala jako idiot.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat.“Řekl, když se konečně přestal smát. Napřáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Chvíli jsem váhala, ale pak ruku přijala.

„Jsi vážně dobrá,“obdivně se na mě podíval a pokračoval. „Dalo mi vážně zabrat tě najít. Měl bych pro tebe nabídku.“

„Jakou nabídku?“ Dívala jsem se na něj podezíravě, zatímco jsem si oprašovala kalhoty.

„Měl bych pro tebe práci.“

„Nejsem šlapka.“ Odsekla jsem a chtěla kolem něj proklouznout. Nedovolil mi to. Zachytil mě za paži a podíval se mi zpříma do očí.

„Takovou práci jsem neměl na mysli.“ Díval se mi vážně do očí a jeho dech mi ovíval obličej. Cítila jsem jak se mi podlamují kolena z toho pohledu. Radši jsem zaryla pohled do země. Další pád na zem už jsem nechtěla. Pustil mou paži a povídal dál.

„Jsi rychlá a obratná. Takové lidi jako ty hledáme.“

„A jaká je ta práce?“

„No, tady není to nejlepší místo. Pojď. Půjdeme k nám.“

Ještě chvíli jsem rozvažovala nad jeho návrhem. Ale proč bych vlastně nemohla jít? Nic mě tu nedrží, tak proč bych nešla. Vrátila jsem se pro batoh a následovala ho. Vedl mě zapadlými uličkami. Vyhýbal se přelidněmým ulicím. Došli jsme k menšímu skladišti. Ani zdaleka se nepodobalo tomu, v kterém jsem přespala. Všechno vypadalo čistě a uklizeně. Otevřel velká kovová vrata. Uvnitř bylo pár luxusně vypadajících aut. Z pod jednoho auta trčely nohy. Došli jsem až k němu.

„Hey, Bude, kde je šéf?“ Muž vylezl z pod auta a obdivně mě přejel pohledem.

„Hmm.. Asi bude u sebe.“

Ještě prohodili pár vět, ze kterých jsem poznala, že ten mladík, co mě sem dovedl se jmenuje Seb. Vedl mě po točitých železných schodech k malé prosklené místnosti. Dovnitř ale vidět nebylo, okna byla zatažena žaluziemi. Seb zaklepal na dveře a vstoupil. Pobídl mě, abych ho následovala. Nervózně jsme vstoupila za ním.

Za stolem zaskládaným štosy papírů seděl asi čtyřicetiletý muž. Hnědé valsy měl stažené do ohonu a čokoládové oči upíral na obrazovku notebooku. Na sobě měl rudou košili a v uchu malou stříbrnou náušnici. Zvědavě jsem si prohlížela místnost. Vypadala jako normální kancelář. Nic nenaznačovalo tomu, že by se zde dělo něco nezákoného. Ale všechno byl jen klam, jak jsem zjistila později.

„Kohopak to vedeš, Sebe?“ ozvalo se od stolu a muž ke mně vzhlédl. Usmál se na mě. Sklopila jsem oči a zkoumala vzorek koberce na podlaze.

„Myslím, že má velký talent. Je vážně dobrá. Včera jsem ji našel v parku, ale utekla mi.“ Oba dva muži se zasmáli jako by Seb řekl nějaký vtip.

„Hledal jsem jí celou noc. Myslím, že její talent by se měl využít.“ Ještě chvíli spolu diskutovali a já přemýšlela jaký já můžu mít talent.

„Ani jsem se ti nepředstavil, promiň. Já jsem Shane.“

„Elizabeth.“ Stiskl mi ruku.

„Už ti Sebastian vysvětlil, proč tě sem přivedl?“ Zvrtěla jsem hlavou. Ukázal že se mám posadit na židli proti němu. Sedla jsem si a Seb si stoupl naproti mně a opřel se o zeď. Spojila jsem svoje ruce v klíně a podívala se na Shanea.

„Musíš být vážně dobrá, když jsi dokázala utéct Sebovi. Lidi jako ty hledám. Nebudu ti lhát. V tom co bys mohla dělat, není téměř nic zákoného,“ zasmál se a já vyděla jak se Sebovo tělo otřásá smíchem, který v sobě dusil. Jen jsem na ně nechápavě zírala.

„No, ať to zkrátím. Potřebuju obratné lidi, kteří se dokáží nepozorovaně pohybovat a vyřizovat některé věci. Od doručování balíčku až po, řekněme odklízení některých nepotřebných lidí.“ Čekal jak to vezmu. Civěla jsem na ně s otevřenou pusou a pomalu mi docházelo, jakou práci mi tu nabízejí. Mám být nájemný vrah? To je snad fór. Začala jsem se smát a zbírala jsem se k odchodu.

Oba dva se na mě zvláštně dívali, jako bych byla šílená.

„Vážně dobrej fór.“ Smála jsem se.

„To není fór,“ řekl Seb a odlepil se ode zdi. Přestala jsem se smát.

„Vy to myslíte vážně?“ oba mlčky kývli a tvářili se velice vážně.

„No ty vole!“ Uniklo mi, dopadla jsem zpět na židli a snažila se srovnat svůj srdeční rytmus.

„Ale ne. Neboj, nikdo ti nedá zbraň do ruky a neřekne: Zastřel ho!“ Snažila jsem si srovnat myšlenky.

„Do ničeho tě nebudem nutit. Nemusíš tu zůstávat, je to jen na tobě.“

„Tak co? Bereš?“ Oba dva na mě upřeli své oči v očekávání na mou odpověď.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování