Tvůj hřích si Tě najde !!! 13. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu další díl.. Příjemné čteníí!!

05.08.2009 (08:57) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1182×

„Elie, dneska jsi nějaká zamlklá, stalo se něco?“ ležela jsem v Sebově náruči a snažila si vychutnat jeho přítomnost plnými doušky, avšak něco mi v tom bránilo. Vzal můj obličej do dlaní a podíval se mi zpříma do očí. Uhnula jsem pohledem a zkoumala lem svého trička. Seb si hlasitě povzdychl a dal si ruku za hlavu.

Mám mu to říct? Nebo bych tím všechno zkazila? Jenom jsme se líbali, to není tak hrozné né? Bože! Nevím co dělat. Možná to nechám být, ono se to třeba usadí a můžeme předstírat, že se nic nestalo.

Překulila jsem se na bok a zkoušela usnout. Seb kolem mě obmotal ruce a přitáhl si mě blíž.

„Lásko, stalose něco? No tak, pověz mi to.“ Seb mi šeptal do ucha. Pevně jsem zavřela oči a snažila se ho neposlouchat. Podařilo se mi to a za chvíli jsem usla. Propadla jsem se do říše snů.

Seděla jsem v narůžovo vymalované kuchyni u stolu. Proti mně seděla máma s Jackem. Vypadala hrozně šťastně. Vedle mě seděl Seb a držel mne za ruku. O něčem si povídali, ale nedokázala jsem jejich rozhovor vnímat. Můj pohled spočíval na dveřích. Dveře se pomalu otevíraly a lákaly mě, abych jimi prošla. Za dveřmi byla tma. Toužila jsem tu tmu prozkoumat, vydat se tam. Ale něco mi říkalo, ať tam nechodím. Vrtěla jsem se na židli a těkala očima mezi dveřmi a lidmi, které miluji. Dveře se otevřely dokořán. Z tmavé místnosti vycházel tichý vábivý hlas. Nedokázala jsem mu odolat. Zvedla jsem se ze židle a pustila Sebovu ruku. Všichni tři se na mě dívali a něco říkali. Neslyšela jsem je. Dokázala jsem vnímat jenom ten vábivý hlas, který mým uším zněl jako rajská hudba. S každým krokem jsem se blížila k prahu místnosti. Chvíli jsem stála na hranici světla a temnoty. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do tmavé místnosti.

Uprostřed místnosti se rozsvítilo ostré světlo a mířilo mi přímo do očí. Dveře za mnou se zabouchly. Otočila jsem se směrem k nim a samovolně couvala do středu místnosti. Světlo se vyzdvihlo nade mě. Stála jsem v tom kuželu světla a rozhlížela se kolem. Nervózně jsem přešlapovala a začal mě sžírat strach.

Najednou se kolem mě objevilo několik lidí. Světlo osvětlovalo jen jejich obličeje, kterým dodávalo hrozivý vzhled. Ty obličeje jsem poznávala. Sharon, Bud, Shane, Henry, ředitel mé bývalé školy, matka?!, Seb, Jack a další. Křičeli na mě a tentokrát jsem všem až moc dobře rozumněla.

„Ty malá děvko..!!“ „Kvůli tobě jsem teď mrtvá..!!“ „Proč se mě bojíš?!“ „Kde je moje pití?!“ „Zase jsi rozbila okno?“ „Kam jsi to schovala?“ Proč jsi odcházela, proč jsi mě odsoudila k smrti?“ Milovala jsem tě, tak proč?“ „Jak jsi mohla?“ „Bud je můj nejlepší přítel. Proč?“

Otázky se na mě hrnuli ze všech stran. Zacpávala jsem si rukama uši a točila se do kolečka. Nepomáhalo to.

„Dost! Nechte toho!“ Snažila jsme se překřičet jejich hlasy, zbytečně. Sedla jsem si na zem, kolena přitáhla k bradě.Pevně jsem zavírala oči, ale i tak jsem všechny viděla. Pevně jsem si zacpávala uši, ale i tak jsem všechny až moc dobře slyšela. Mírně jsem kolíbla mým třesoucím se tělem a snažila jsem se je ignorovat.

„Tak už doooost!“ Zařvala jsem s hlavou zakloněnou dozadu.

Prudce jsem se napřímila a lapala po dechu. Po čele mě stékaly studené kapky potu. Ztěžka jsem oddechovala a snažila se srovnat svůj srdeční tep.

Co to sakra mělo znamenat? Vytřeštěně jsem koukala do tmy před sebe a snažila se potlačit vzpomínka na sen. Vkrádali se mi do každé myšlenky.

„Elie...“ Seb mě objal a přitiskl na hruď. Snažil se sklidnit moje třepající se tělo.

„Už je to dobrý, byl to jen sen...šššš...“ Jeho hlas mě pomalu uklidňoval a snažil se smazat ošklivý sen z mé paměti.

Nadzvedla jsem se na lokty a podívala se mu do očí. „Miluji Tě...“ zašeptala jsem a vášnivě ho políbila na rty. Přitáhl si mě těsně k sobě a oplácel mi polibky stejně hladově jako já.

….ten sen mi možná k něčemu napomohl. Pomohl mi si uvědomit, že Seba nechci za žádnou cenu ztratit. Budovi jsem se vyhýbala jak jen to šlo a s ubíhajícími týdny jsme na naši malou příhodu v tělocvičně zapoměli, tedy já zapoměla, jak jsem později zjistila, Bud ne....

Teplá voda na mě po kapkách dopadala a uvolňovala mé stuhlé svaly. Zavřela jsem oči, zaklonila hlavu dozadu a opřela se o stěnu. Chvíli jsem tam jen tak stála a užívala si pocit, jak po mě voda stéká. Zastavila jsem vodu a omotala kolem sebe huňatou bílou osušku. Najednou jsem na sobě ucítila něčí ruce. Mysela jsem, že je to Seb. Otočila jsem se s úsměvem na tváři.

„Se-“ nenechal mě dokončit slovo. Nebyl to Seb, jak jsem si myslela. Místo Seba se na mě tiskl Bud. Snažila jsem se ho do sebe odstrčit, byl ale silnější než já. Po chvíli jsem se přestala bránit. Nemělo to cenu. Ručník sklouzl na zem a já díky tomu cítila na sobě jeho horké tělo. Jeho ruce putovaly po mých zádech až k zadečku. Tam se na chvíli zastavily. Bud mě přirazil ke stěně a hrubě do mě vnikl. Nebylo to jako se Sebem, tohle bolelo.

Bud se opřel o stěnu vedle mě a ztěžka oddechoval.

„No tak, kotě. Nedělej, že se ti to nelíbilo.“

Sebrala jsem ze země rozklepanýma rukama osušku a obmotala si ji kolem sebe. Chtěla jsem jít pryč, ale Bud mě chytil za ruku.

„Počkej, počkej, ještě jsme neskončili.“ Vytřeštila jsem na něj oči. Tohle mu nestačilo, takhle mě ponížit? Tohle mu nikdy nezapomenu! Právě se dostal na druhé pořadí mého seznamu, hned za Henryho.

„Běž se oblíct. Vyzvednu tě u tebe v pokoji.“ Nechápavě jsem na něj zírala.

„Jestli to neuděláš, Seb se všechno dozví, a to bys nechtěla, že ne?“ Co po mě sakra chce? Jen jsem se otočila a šla do pokoje. Na chodbě jsem nikoho nepotkala. Děkovala jsem za to bohu. Oblékla jsem se a čekala. Už jsem doufala, že nepřijde, když v tom se dveře otevřely.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování