OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tvůj hřích si Tě najde !!!

14.07.2009 (20:04) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1038×

Ležela jsem na tvrdé opotřebované matraci a pohledem hypnotizovala kdysi možná bílou stěnu vězeňské cely. Nejmíň dvě hodiny jsem od ní neodtrhla oči, dokonale jsem znala její strukturu do nejmenšího detailu. Na chodbě před celami se rozezněly něčí kroky a v klíčové dírce mé cely zarachotily klíče.

„Hey, Bakkerová, vstávej!“zavolal na mě hluboký mužský hlas. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že je to hlídač Tony.

„No tak! Tvůj právník přišel!“ Líně jsem se  převalila na druhý bok, abych mu viděla do obličeje. Chvíli jsem ho pozorovala a přemýšlela, jestli má můj další rozhovor s právníkem nějakou cenu. Nemá, ale i tak tam půjdu. Malá změna prostředí mi vůbec neuškodí.

Slezla jsem z postele a bosýma nohama dopadla na špinavou podlahu. Nazula jsem si tenisky a došla až k Tonymu, aby mi nasadil pouta. Pouta se zacvakla a já s Tonym v zádech jsem vyšla vstříc kruté pravdě, kterou se mi můj právník jistě chystá říct. Ale když tak nad tím přemýšlím, možná zase tak krutá není. Zasloužím si to. Až teď mi dochází, kolika lidem, nevinným lidem, jsem ublížila. Ale stejně nedokážu litovat toho, co jsem jim udělala. Dělali to taky, jen si na to najímali lidi, jako jsem já. Vlastně by za to měli být souzeni lidi, kteří mi za to zaplatili né? Asi ne. Bylo to moje rozhodnutí. Nesmím to připisovat někomu jinému. Určitě dostanu doživotí, ale co, už nemám stejně co ztratit. Oni zničili všechno, co jsem milovala. A jejich krutost bylo možná ještě větší než ta má.

Jeden strážník otevřel dveře malé, spoře osvětlené místnosti. Z jedné strany malého stolu seděl můj právník. Byl to 50-ti letý obtloustlý muž se špatně posazeným příčeskem, který zakrýval jeho plešku. Nervózně klepal prsty do stolu. Čelo se mu lesklo potem. Nevěděla jsem, co to znamená. Vždy působil velice klidně, ale teď byl celý nervózní. Když jsem vstoupila do místnosti vstal a daroval mi vroucný úsměv plný soucitu. Oplatila jsem mu ho. Tony mi sundal pouta a já si s ním mohla potřást rukou. Sedli jsme si proti sobě.

Hluboce se mi zadíval do očí a přemýšlel jak mi má zdělit můj krutý osud. Na čele měl vrásky jak se mračil na stůl při usilovném přemýšlení.

„Tak do toho,“ pobídla jsem ho. Zadíval se mi znovu do očí a mě v tu chvíli přeběhl mráz po zádech. V jeho očích se zračila nevysvětlitelná bolest. Nevím proč by měl někdo soucítit se mnou. Byla jsem přece vražedkyně, ne? Tak proč ho bolelo zdělit mi můj osud?

„Mám velice špatné zprávy, Elizabeth.“ Zamračil se na své ruce křečovitě spojené na stole.

„Tak do toho. Myslím, že nic horšího než na doživotí skejsnout v týhle díře není.“ Zasmála jsem se.

„Ale ano, existuje něco horšího.“Otřel si kapesníkem zpocené čelo. „Nevím jak vám to mám říct. Ještě nikdy sem se za celou svou kariéru s tímhle nesetkal. A nikdy jsem se se svým klientem takhle nesblížil“ Neodvážil se mi dívat do očí. Teď jsem to pochopila. Nechodil si za mnou do cely jenom kvůli mému případu. Musel vědět, že je to předem prohraný boj, ale nikdy mě nenapadlo, že za mnou nechodí kvůli své práci.

„Jste tolik podobná mé dceři...“ Vzhlédl a zadíval se mi do očí. Viděla jsem jak je má vlhké. Slzy měl na krajíčku. Uchopila jsem ho za ruku a dodala mu odvahy.

„Soud přistoupil k mimořádnému trestu.“ Slova se mu zadrhovala v ústech a několikrát si musel odkašlat, aby dokončil větu.

„K mimořádnému trestu?“ Zeptala jsem se a nechtěla myslet na to, co tento mimořádný trest znamená. „Myslela jsem, že poprava je v téhle zemi zakázaná,“ pronesla jsem téměř neslyšně a s otevřenou pusou jsem na něho zírala.

„Bohužel, ani nevíte jak je mi to líto. Už to všichni potřební potvrdili. Není úniku.“

V krku mi narostl knedlík. Nemohla jsem ze sebe dostat jediné slovo. Byla jsem si téměř jistá, že mě čeká doživotí. Za posledních 30 let nikoho nepopravili. A teď to poruší? Byli tady už větší vrazi než jsem já. Tak proč?

„Kdy?“ Vydralo se mi z úst.

„Pozítří.“

Zírala jsem před sebe a nevnímala nic a nikoho kolem sebe. Zemřu. Stanou se znich stejní vrazi jako jsem byla já. Nemá ale snad každý právo na druhou šanci? Zvedla jsem se ze židle a nastavila ruce Tonymu, aby mi připl pouta. Jako v tranzu jsem kráčela ke své cele a v zádech jsem cítila pohledy ostatních vězeňkyň.

Sedla jsem si na kraj postele a snažila se srovnat si myšlenky, které jsem měla rozházené. Přemýšlela jsem nad svým životem a dospěla k názoru, že je to tak lepší. Třeba po smrti něco je. Snad se znovu setkám se svou rodinou, s těmi, pro které jsem žila. Možná znovu uvidím ten maličký andělský obličejíček mé malé Suzie, znovu ucítím její hebkou pokožku a její jemnou květinovou vůni. Znovu se setkám s Christopherem, ucítím dotyk jeho silných teplých paží, obejmu ho a on mě políbí na čelo jako to vždycky dělal. Uslyším jejich smích a všechno bude dobré, navždy dobré.

Utopená ve svých myšlenkách jsem se pomalu začala smiřovat se svým osudem. Snad jsem se i těšila na svou vlastní smrt, a že se setkám s těmi, které jsem milovala víc než svůj vlastní život, a kteří pro mě znamenali celý svět, než mi je osud vzal.

Čas jako by se zastavil a já se viděla v objetí s mým Christopherem a malou Suzie. Pomalu jsem upadla do slastného nevědomí s jejich obrázkem před očima.

---------------

„Elizabeth.“Ozvalo se a já sebou trhla. Koukla jsem se, kdo to mluví. Z protější cely na mě mluvila drobná žena s upřímnýma modrýma očima a blonďatými vlasy. Nedokázala jsem pochopit jak ji mohli zavřít do téhle špinavé díry. Vypadala jako anděl.

„Ano?“

„Všechny ti chceme říct, že se za tebe budeme modlit. A doufáme, že se znovu shledáš se svou rodinou. Je nám to všem moc líto Elie.“ Upřímě se usmála a mě se vlily slzy do očí. Jejích soucit mě dojímal. Všechny se na mě dívaly se soucitem a některým tekly slzy po tváři jako mě. Žádná  z nich nevypadala jako někdo, kdo vraždil, kradl, nebo cokoliv jiného. Všechny vypadaly tak láskyplně.

„Děkuju.“ Řekla jsem jak nejvíc nahlas jsem to dokázala a usmála se na ně. Bylo hezké, že jim na mě záleží.

Chodbou se rozlehly kroky a všechny se opět vrátily ke své každodenní činosti zírání na praskliny ve zdi. Pětice mužů přistoupila k mé celi a v zámku zarachotil klíč. Vstala jsem a s hlavou hrdě vztyčenou jsem šla naproti svému osudu.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tvůj hřích si Tě najde !!!: