OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 9

19.08.2014 (20:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 585×

Reeve

... These are the threads that bind
The ones we have to weave
They will hold us true, I believe
I believe....

Dohrál jsem pár posledních akordů a zapsal je. Žaludek se mi pomalu přestával tak příšerně svírat. S pomocí Bona a Paris se mi dařilo konečně pohnout s písněmi k muzikálu. Začínal jsem se cítit trochu lépe.

„Tenhle song je skvělý.“ Zatleskala Paris. Seděla na verandě v houpacím křesle a cpala se jahodami z máminy zahrádky.

„Souhlasím!“ ozval se z repráků Bonův hlas.

„Ujde,“ zabručel jsem kriticky a prokřupal si prsty. Seděli jsme na verandě s výhledem na ta mámina políčka plná zeleniny a všemožných květin a sledovali první hvězdy. Z mého pobytu tady se pomalu stávala rutina. Ráno jsem vstal, pracoval s mámou na poli jako její osobní otrok, večer jsem s Paris a online Bonem skládali písně a dávali dohromady ty moje výlevy.

Jenže pak přišla noc. Ležel jsem v posteli a každá noc byla stejná. Pořád jsem na ni musel myslet. Cítil jsem na konečcích prstů hebkost její kůže, když jsem se dotkl její tváře. A když jsem náhodou usnul, viděl jsem ji tančit v tom klubu. Barevné reflektory jí klouzaly po těle. Tančila se zavřenýma očima, ale pokaždé přišel okamžik, kdy je otevřela a upřela na mě pohled. V těch chvílích jsem se s trhnutím probudil.

Takže jsem se každou noc musel opít, abych mohl spát...

A také jsem měl v hlavě plán. Promýšlel jsem to v těch probdělých nocích a přišlo mi to jako nejlepší řešení. Dopíšu texty a hudbu, které pak pošlu do divadla. Jake bude mít svou hlavní roli, kterou jsem mu ukradl, a já zase potáhnu o dům dál. Už jsem se zkrátka nemohl dívat na mámin výraz, když mě každé ráno viděla se zarudlýma očima a temnými kruhy pod nimi. Já jsem si na každé ráno s kocovinou zvykl. Ona ne.

Opět byl večer a já seděl v okně a kouřil. Obloha tady daleko od civilizace byla temně modrá s miliardami maličkých hvězd. Bylo to jako deka posetá diamanty. Taková jakou v New Yorku přes všechny ty neony neuvidíte. Ty hvězdy zářily a padaly a nechávaly za sebou na kratičký okamžik svíticí šmouhy. Byl to jen takový záblesk, ale přes to silný. Nechápal jsem, jak na kusu padajícího kamene může být něco tak magického.

S lahví v ruce a cigaretou v druhé jsem přemýšlel, jestli mě New York zkazil. Jak by vypadal můj život, kdybych tady zůstal s mámou jako Paris. Možná by ze mě byl farmář, který nikdy nebyl dál než ve vedlejším okrese. Možná bych si vzal nějakou místní holku a usadil se. Jenže to já ne. Já měl vždycky oheň za patami. Dopil jsem poslední lok z láhve, kterou jsem načal už předchozí noc, ale pořád jsem byl málo otupělý na to usnout. Sáhl jsem pod postel, ale všechny láhve byly prázdné. Postavil jsem se tedy doprostřed pokoje, rozpřáhl ruce a zkusil balancovat na jedné noze. Vydržel jsem stát pět vteřin, aniž bych spadl, z čehož jsem usoudil, že nejsem opilý. Popadl jsem ze stolu klíče od auta rozhodnutý vydat se pro další pití.

Pokusil jsem se nastartovat, ale můj věrný kabriolet protestoval. Byl můj nejlepší kámoš, ale v tu chvíli mi to prostě nedošlo. Vystoupil jsem a kopl ho do pneumatiky

„Zrádce!“ zavrčel jsem a odešel do garáže, kde sestra parkovala svoje staré Volvo. Klíče jako obvykle nechávala za stínítkem. Už jsem se chtěl podivovat nad tím, jak to že jí ho ještě nikdo neukradl, ale pak jsem se musel napomenout. Nejsi v New Yorku, pitomče! Auto chytlo hned napoprvé, tak jsem se rozjel. Cesty tu jsou rovné a přehledné, nemůže se mi nic stát. Pustil jsem si rádio, kde čirou náhodou měla má drahá sestra cd U2. Bylo to fajn, protože jsem si aspoň mohl zpívat známé songy. Cesty byly téměř prázdné, jen občas jsem minul nějaké auto. V těch momentech, kdy jsme se míjeli, jsem sevřel volant pevněji, a co nejvíce se soustředil. V duchu jsem nadával, proč máma musí bydlet tak zatraceně daleko od civilizace. Z rádia se začaly linout tóny With or without you, a tak jsem zplna hrdla zpíval, i když se mi to hrdlo svíralo. Projížděl jsem tou pustinou, když se Bonův hlas začal se škvrčením vytrácet. Párkrát jsem do palubovky poplácal a přísahal bych, že jsem tam zaslechl Ameliin zpěv. Mezi šumem a kytarami U2 jsem ji slyšel zpívat If I fell in love with you... Odtrhl jsem pohled od vozovky a zaměřil pozornost k přehrávači.

„Zatracený krám!“ Zmáčkl jsem pauzu, a pak zase přehrávání a písnička pokračovala bez problémů dál. „Tak se mi to líbí,“ pomyslel jsem si spokojeně a vrátil pohled k silnici.

To, co se stalo, trvalo sotva vteřinu. Ale v hlavě jsem to viděl celé pomalu. Jako kdyby čas zpomalil.

Amelie stála uprostřed silnice v úzkých večerních šatech. Mou pozornost v tom sletu upoutala krev, která jí stékala po tváři a po rukou, a nejhorší bylo, že plakala. Až v tu chvíli mi došlo, že se řítím příliš velkou rychlostí a neubrzdím to. Instinktivně jsem dupnul na brzdu a strhnul volant. Auto se zhouplo ve smyku na stranu a v tu chvíli jsem věděl, že jsem v hajzlu. A pak už jen příšerný rachot mačkání plechu, tříštění skla a... tma...

Amelie:

S trhnutím jsem se posadila, jako kdyby mi dal někdo ránu elektrickým proudem a až po nekonečných třech vteřinách mi došlo, že křičím. Rozechvěle jsem lapala po dechu a tiskla si k hrudi zmuchlané prostěradlo.

„Zlato, je to dobrý! Jen zlý sen.“ Přicházel ke mně ze tmy konejšivý hlas a pak mi Iz jemně sevřela ramena. Cítila jsem, jak se postel v jednom místě prohnula, když si ke mně přisedla. Její tvář zlehka osvětloval zeleno-žlutý neon pronikající z ulice. „Co se ti zdálo?“ Podala mi ze stolku kapesník, abych si otřela uslzené tváře.

„Já nevím.“ Vzlykla jsem. Sen zmizel přesně v okamžiku, kdy jsem se vzbudila, a i když jsem se snažila si vzpomenout, nešlo to. Pokaždé, když jsem si myslela, že už ho mám, mi vyklouzl jako ryba. Jediné, co zůstávalo, byl ten příšerný pocit šoku, že se stalo něco špatného. Bylo to tak rychlé, jako kdyby mi najednou z ničeho nic praskla nějaká kost.  

„Zdálo se mi... o Reevovi,“ zašeptala jsem a další horké slzy se mi spustily po bolavé tváři. „Něco se mu stalo.“ Zoufale jsem se snažila si vzpomenout, co se stalo, ale nešlo to. Izy si mě přitáhla do náruče a hladila mě po zádech.

„Neboj, broučku. Reeve je ten typ, který se o sebe umí postarat. Ať je, kde je, určitě bude v pořádku.“ Konejšila mě tak dlouho, až jsem zase usnula. Tentokrát naštěstí bezesným spánkem.

Probudilo mě až slunce a lomoz. Posadila jsem se a promnula si oči. Celé tělo mě bolelo, jako kdyby mě přejelo auto. Iz si zrovna zouvala boty obtěžkaná nákupem.

„Dobré ráno, sluníčko.“ Usmála se na mě a začala z tašek vytahovat všemožné potraviny.

„Kolik je hodin?“ zabručela jsem a opatrně se dotkla čela. Narazila jsem prsty na ranku, která už se zatahovala. I tak mě celé čelo a pravá tvář bolely.

„Budou tři. Cestou z divadla jsem nakoupila. Dáš si špagety?“ Rachotila a pobíhala po kuchyni.

„Bože, zaspala jsem zkoušku!“ Složila jsem hlavu do dlaní. Vyhodí mě a já už definitivně skončím na ulici.

„Neboj se. Všem jsem řekla, že jsi nemocná. Nikdo nic neví. Jen se na tebe někdo ptal. Týpek jménem Zane. Znáš ho?“

Zavrtěla jsem hlavou. Snad to nebyl jeden z Alexových lidí. Nechtěla jsem, aby věděl, kam až mě dostal.

„Vypadal moc mile. Myslím, že jsem ho jednou zahlédla v orchestru. Tmavé delší vlasy v culíku, tmavé oči... Sakra, neříkal Reeve, že má v orchestru bráchu? Byl mu trošku podobnej!“

Trhla jsem sebou, až mě zabolelo v naražených žebrech.

„Chceš říct, že se po mně ptal Reevův bratr?“ Kousla jsem se do rtu a srdce mi divoce bušilo. Co po mně mohl chtít?

Iz stála u okna s pohledem do ztracena, rukama v bok a přemýšlela nahlas.

„Jasně, byl mu podobný. Určitě to byl on!“

„Iz, to je jedno. Reeve je pryč.“ Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale nepomohlo to. Isabel se na mě podívala se soucitným výrazem ve tváři a povzbudivě se usmála.

„Hned, jak se dáš trochu dohromady, půjdeme nakupovat. Nic nezlepší náladu tak, jako něco pěknýho na sebe.“
Bylo mi líto, že jí musím kazit náladu. Ale nemohla jsem jí nic nalhávat.

„Musím ti něco říct.“ Povzdychla jsem si a sledovala vzorek na koberci. Tohle totiž bylo velmi ponižující. „Nemám ani cent.“

„Teď ti musím říct něco já, ty můj tragéde. Já nějaké peníze mám, takže se nestarej. Nějak se to zařídí.“ Mrkla na mě spiklenecky. Iz nedovolila, abych podlehla nějaké depresi. Pumpovala do mě svoji životní sílu. Snažila jsem se ji přijmout a také se nadchnout, ale šlo to těžce.

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 9: