OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Trýznitel - 10. kapitola

06.01.2013 (16:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1278×

Když jsem se ráno probudila, pořád ležel vedle mě. Jeho kůže mě příjemně hřála a já se stulila do jeho náruče jako kotě. Po té noci s ním jsem se cítila uvolněná a mnohem lépe, jako by ze mě spadly všechny starosti, a ještě k tomu byla dneska neděle a já nemusela do nenáviděné práce. Co víc si přát?

Všechno se zdá tak perfektní, že tomu nemůžu uvěřit. Horší je, že o Tylerovi stále nic nevím a to mě děsí, tajemné a skryté skutečnosti. Proč mi nechce říct, kdo je? Pořád mi to vrtalo hlavou. Žralo mě to jako v mozku červ.

„Jsi tak krásná, když děláš, že spíš,“ pošeptal mi do ucha Tyler a já sebou trhla. Polekal mě a vytrhl z přemýšlení.

„Přemýšlela jsem,“ odvětila jsem, ale oči neotevřela. Chtěla jsem se dneska jenom válet v posteli a koukat na televizi.

„Ano, a nad čím, jestli to není tajné?“ tázal se mě zvědavě a hladil mě jemně po mém odhaleném rameni.

„O tom, že o tobě pořád nic nevím,“ řekla jsem potichu.

„Stačí říct, že se mnou zůstaneš v dobrém i ve zlém, a všechno ti povím,“ podotkl s úsměvem na tváři a díval se na mě tím jeho svádivým, neodolatelným pohledem.

„To není tak jednoduché. Je závažné říct tuto větu bez rozmyslu, mohlo by mě to pak mrzet,“ ospravedlňovala jsem se.

„Proč musíš být tak tvrdohlavá?“ povzdychl si a políbil mě jemně na tvář.

„To není tvrdohlavost, to je zdravý rozum,“ hájila jsem se dál. Na čele měl vrásku, která ho dělala ještě mužnějším. Nechápu, jak může chtít zrovna mě.

„A nemohla bys ten zdravý rozum aspoň na jeden den vynechat? Já už nevím, co mám víc dělat, abych ti dokázal, že to s tebou myslím vážně,“ pověděl s přísným výrazem ve tváři. A ty jeho oči mě propichovaly, jako by všechno byla jen má vina.

„To, co mezi námi je, není láska, ale chtíč. Je to jen o tužbách, ne o citech,“ prohlásila jsem a otočila jsem se k němu raději zády. Nemohla jsme se dívat na ten jeho pohled štěňátka, protože přesně vím, k čemu by to vedlo. Zase k sexu!

„Myslíš, že to není láska. To se teda pleteš. Tím, že s tebou jsem, že spolu milujeme, tím ti vyznávám lásku. U nás to tak prostě chodí. Své partnerce děláme dobře, aby byla spokojená, aby se cítila uvolněná a sebejistá, aby byla svěží,“ obhajoval se Tyler a já vůbec nechápala, o čem to mluví. Kde to u nich takhle chodí? Co je zač?

„Kde „u vás“ to takhle chodí?“ zeptala jsem se ho a podívala se na něj, tvářil se naštvaně. Radši jsem se neměla ptát. Když byl naštvaný, šel z něj strach. Oči mu zčernaly a já myslela, že mluvím s ďáblem.

„Neptej se na to, když to se mnou nemyslíš vážně. Necháš se ode mě hýčkat a pak mi řekneš, že je to jen o sexu. Není to o sexu. Já tě miluju a ty miluješ mě. Tak to má být,“ odvětil. Měl pevný hlas, jeho oči byly tmavší než kdy dřív. Obě ruce měl zaťaté v pěst a tvářil se naštvaně. Jako by to na chvíli ani nebyl on, ale někdo jiný.

„Promiň, nechtěla jsem tě naštvat. Jen jsem ze všeho zmatená. Nevím o tobě nic a ty po mně chceš slib. To není tak jednoduché,“ obhajovala jsem se a on začal nahlas dýchat. Myslím, že se vůbec neuklidnil. Vyskočil nahý z postele a já ho mohla spatřit za denního světla tak, jak ho Pán Bůh stvořil. Byl to nádherný pohled. Vypadal jak ti modelové z módních časopisů, co ukazují nahé vypracované hrudníky.

„Tohle tělo patří tobě. Všechno, co mám, patří tobě. Moje duše patří tobě. Pro tebe žiju a pro tebe i umřu, když bude třeba. Počkám si na to, až mi začneš věřit, a je mi jedno, jak dlouho. Ty a já jednou budeme spolu, protože to tak má být. Byl to osud, že jsem tě potkal. Nikomu tě nedám, to ho radši zabiju,“ skončil svůj monolog a začal se rychle oblékat. Vůbec jsem nestíhala jeho pohyby, byl tak rychlý, jako by ani nebyl člověk. Přišel ke mně a podíval se mi do očí. Vůbec nic neříkal, jen mě láskyplně objal a hladil mě při tom po zádech svou obrovskou dlaní, která byla tak teplá a hřející. Pak se zvedl a pomalu se měl k odchodu. To jako chce odejít bez jediného slova? Bez pusy na rozloučenou?

„Tylere,“ volala jsem na něj a on se zastavil a otočil se.

„Nesmíš takhle odejít,“ prohlásila jsem a měla slzu na krajíčku.

„Co chceš, abych udělal?“ zeptal se mě. Oči už měl zase brčálově zelené, tak, jak si je pamatuji.

„Nedal jsi mi pusu na rozloučenou,“ odvětila jsem smutně a pak už jen cítila jeho rty na těch mých. Nevím, jak se ke mně tak rychle dostal, ale bylo mi to jedno, protože mě líbal vášnivě a já si to užívala se vším všudy.

Mezitím na jiném konci Londýna v jednom nejmenovaném hotelu:

„Myslím, že si potřebujete promluvit o samotě,“ prohlásil vysoký, charismatický král Valerian svému synovi a jeho snad budoucí ženě.

„Valeriane, tohle mi nemůžeš dělat. Nemůžeš mě nutit s ním být, i když je to tvůj syn. Nestojím o něj, rozumíš,“ rozčilovala se Deborah. Její blankytně modré oči zářily rozčílením a její vlasy jako by hořely. Deb dokázala mít páru, když byla naštvaná.

„Deborah, jsi tvrdohlavá a zaslepená pýchou. Přestaň se už chovat jako malé dítě. Je ti dvacet pět, ale rozumu máš méně než můj syn, který je o pět let mladší. Co by za to jiné dívky daly, kdyby měly muže, jako je Max? Je tě hoden, o tom jsem přesvědčen,“ ujistil Deborah přísným hlasem a viděl, jak jí líčka rudnou rozčílením. Byla na něho tak neskutečně nahněvaná, ale jemu to bylo úplně jedno. Moc si přál, aby Max přestal být zraněný láskou. Zavřel dveře a nechal je, aby si vše vyříkali z očí do očí, tak, jak to měli udělat už dávno.

„Nechci tu s tebou být,“ řvala na Maxe a rozhazovala rukama jak malá holčička.

„Deb, proč se tak vztekáš, jen si popovídáme jako dospělí lidé,“ pověděl jí potichu a díval se na ni čokoládovým pohledem, který byl plný touhy.

„Nemám s tebou o čem mluvit. Nemám o tebe zájem. Tečka!“ odsekla mu Deb a otočila se k němu zády. Nechtěla ho ani vidět. Tak moc ji rozčiloval svými poznámkami.

„Nelíbím se ti?“ zeptal se potichu. Pořád ten jeho ledový klid. Nikdy ho Deb neviděla rozčíleného či rozrušeného, byl tak ledově klidný pokaždé, když s ním mluvila, to ji rozčilovalo.

„Řekla jsem ti, že ne,“ odpověděla mu Deb na otázku a pořád stála zády k němu.

„Co je na mně tak odpudivého? Co má Tyler, co já ne?“ tázala se znovu tichým, melodickým hlasem. Deb musela uznat, že ji jeho hlas uklidňoval. Jako by se vůbec nezlobil, jako by ji chápal.

„Je starší a vyspělejší, a hlavně má uhrančivý pohled,“ řekla Deb a povzdechla si. Věděla, že na Tylera stejně bude muset zapomenout, že ji nemiluje a nikdy také nemiloval. Nedala si říct, byla zaslepená a hloupá, a doufala v něco, co vůbec neexistovalo.

„Tolik ti záleží na věku. Myslíš, že v posteli nebudu dobrý, jen protože mi je dvacet?“ odvětil smutně. Deb bylo líto, že musí Maxe zraňovat, ale ničím jí neučaroval, nebyl zajímavý. Byl jen klidný, přemýšlivý a rád skládal básně. Když mu bylo šestnáct, tak jí pořád posílal verše. Jenže jemu bylo šestnáct a Deb doufala, že ho ta láska brzy přejde. Jenže uběhly čtyři roky a bylo to pořád stejné. Říká se, že když se Trýznitel zamiluje, je to napořád, možná je to pravda, pomyslela si Deb.

„Tady nejde o to, jak dobrý jsi v posteli, ale o to, že k tobě nic necítím,“ řekla Deborah a otočila se k němu čelem. Jeho čokoládový pohled byl tak smutný. Max měl oči jako štěňátko. Deb se prostě nemohla dívat na to, jak Max trpí. Je to všechno její vina, měla ho od sebe odstrčit, nějak mu samu sebe znechutit. Jenže na výčitky už bylo pozdě. Stál teď před ní jak hromádka neštěstí a ona nevěděla, co má dělat.

„Nikdy ses nepokusila mě milovat, ale já chci, abys to zkusila,“ prohlásil sebevědomě a začal se k Deb přibližovat.

„To by stačilo. Nech mě!“ rozkázala mu Deborah hrubě, ale on ji vůbec neposlouchal, přišel k ní a zničehonic ji políbil na ústa. Deb se chtěla bránit, ale tělo jako by chtělo přijímat jeho dotyky a polibky. Dotíral na její ústa tak dlouho, dokud je nerozevřela, a on pak vnikl do její pusy teplým, vláčným jazykem, který chutnal po čokoládě. Deborah se motala hlava, byla z toho v šoku. Nechápala, proč ho neodstrčí, proč mu neřekne, aby toho nechal. Max ji vášnivě líbal a hladil po zádech. Oba přerývavě dýchali. Byl na něj nádherný pohled. Max prostě věděl, že Deb miluje, a taky ji dostane!

Omlovám se, že mi to trvalo tak dlouho, ale nějak nebyla o svátcích tolik nálada. Děkuji moc za třetí místo hlavně díky mima33, Arminka a Lenis a také ElisR1! Za každý koment budu neskonale šťastná. 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trýznitel - 10. kapitola: