OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Trýznitel - 1. kapitola

13.12.2012 (17:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1333×

V práci to opět stálo za starou bačkoru. Pracuji v reklamní agentuře v Londýně. Můj šéf pan Brown nemá nic jiného na práci, než mi zírat na zadek nebo mi po něm plácat. Je to odporný prošedivělý pupkáč, kterému je asi padesát let. Věčně se něčím cpe, teda když zrovna neosahává své pořízené ženského pohlaví, mezi které se řadím i já. Opravdu mi to už dost leze na nervy. Nemít problém s tím najít si někde jinde místo, okamžitě bych se sbalila a vypadla odtud. V práci toho bylo dost a dost, co dělat. Přišly mi nové fotky na reklamu a já je musela graficky upravit, aby se reklama mohla vložit do časopisů a novin. Práce jako taková mě bavila, ale horší už byl kolektiv v čele s mým perverzním, prasáckým šéfem. Divím se, že mám tolik trpělivosti a jednu mu neubalím, ale s prací je to v těchto dobách těžké, nikdo si nedovolí o ni přijít.

Práce mi šla rychle od ruky a čas se nevlekl, jak se mi to často stává. Hlavně se nestává moc často, aby se mi kupila práce. Všechno totiž dělám hned. Na rozdíl od mých kolegů a kolegyň, kteří si neustále stěžují na nedostatek času a hodně práce, přitom celé hodiny prokecají u kávy nebo prostojí v kuřárně. Pravda je, že v této agentuře není moc dobrá pracovní morálka. Šéf na své pracovníky moc netlačí, protože taky není zrovna nějaký přehnaný pracant, který by neustále seděl u stolu a pracoval. Je pravda, že když se potřebuje něco udělat, dokáže na lidi dost řvát a nepříjemně bručet, ale tady spěchá práce málokdy. Nevím, jak je to možné. Všude jinde se v reklamních agenturách div nepřetrhnou, ale tady je všechno trochu jinak, protože naše agentura má jméno. Teda aspoň takhle to tvrdí Brown.

Padla čtvrtá a já se mohla konečně odebrat domů. Těšila jsem se, až z toho kanclu vypadnu a na chvíli zase vypnu a budu dělat něco, kde nebudu muset koukat na oplzlého Browna nebo na mastné, neumyté vlasy Emily Collinsové. Nevím, jak to ta ženská dělala, ale měla vlasy mastné tak, že to vypadalo, že si na ně olej přímo leje. Bylo mi té ženské opravdu líto, ta si určitě s tímto účesem jen tak chlapa nenajde. No, já sama mám co říkat. Jsem zabouchnutá do svého vlastního snu. Teď nevím, co je horší, jestli mastné vlasy Emily nebo zoufalka, která se zamilovala do vlastního výmyslu. Podle mě ani jedno nestojí za nic.

Cestou domů jsem se stavila ještě v obchodě, kam chodím jednou do týdne. Koupila jsem to nejnutnější, abych měla co jíst, a vydala se k pokladně, kde stál opět ten mladý klučina, s krásnými blonďatými vlasy a modrýma očima, které vypadaly jako dva safíry. Nemohla jsem se jich nabažit. Při markování zboží se na mě usmíval a pak řekl, kolik mám zaplatit s přízvukem, který nebyl zrovna anglický. Určitě to byl nějaký student z Evropy, který si přivydělával nebo tak něco.

Pak jsem se vydala konečně k domovu. Doma jsem vyložila nákup a pak si ohřála jídlo ze včerejška. Takhle to chodilo skoro každý den. Můj život byl tak fádní a nudný, a pocit stereotypního života mě ubíjel. Jediné, co mi dokázalo zlepšit náladu, byly mé sny, hlavně tedy muž v nich. Byla jsem opravdu hrozná zoufalka. Sama, bez muže, v dvoupokojovém bytě, s hroznou prací, kde mě štval kolektiv, a s pocitem osamělosti. Moji rodiče před dvěma roky zemřeli při autonehodě a já ve svých dvaceti pěti letech neměla nikoho.

Neměla jsem ani kamarády, protože jsem se musela přestěhovat kvůli práci do většího města, protože jsem ve svém oboru nemohla nic najít. Postupem času na mě všichni známí z malého městečka zapomněli. Nikdo se o mě vlastně nezajímá. A takhle vlastně žiji. Rozhodně to není život, který bych si vysnila, to v žádném případě. V práci také nemám žádné přátele ani známé. Všichni mi tam přijdou hrozně falešní a hodně si libují v pomluvách. Nikdy jsem si nepotrpěla na klepy a házení špíny na druhé, proto si všímám jen sama sebe a spolupracuji s nimi, jen když je to nezbytně nutné.

Z mého života mi bylo zle, vždycky na mě odpoledne padaly pocity méněcennosti a osamělosti. Pak se vždy odeberu do ložnice, usnu a zdá se mi o něm. Pak je všechno jako by hezčí a veselejší, poté přijdu do práce a vidím tam ty lidi a zase mám po náladě, a takhle to je každý den. Opravdu bych potřebovala změnu, ale vůbec jsem nevěděla, kde začít. A vůbec jsem ani neměla chuť dělat něco, co by mi život aspoň trochu zlepšilo. Nebyla jsem spokojená se svým dosavadním, fádním životem, ale neměla jsem sílu ani elán s tím cokoliv udělat.

Vlezla jsem si do sprchy a vzpomněla si zase na něj a na to, co říkal. Mohl by být opravdu skutečný? Rozhodně ne. Charlotto, začínáš fakt bláznit. Po sprše jsem si vlezla do postele a pustila televizi. Opět tam nic zajímavého nedávali. Přepínala jsem z kanálu na kanál a nemohla najít nic, co by mě aspoň trochu zaujalo. Tak jsem to přepínání po několika minutách vzdala a televizi radši vypnula. Ležela jsem a přemítala o mých snech.

„Jsem opravdu beznadějný případ,“ prohlásila jsem nahlas a pak se přikryla sametovou peřinou a propadla do říše snů a doufala, že se s ním v mém snu zase shledám. On byl opravdu jediný, co mě drželo při životě, i když to byl jen pouhý výmysl.

Zase jsem cítila jeho ruce, jak mě objímají, a jeho rty jsem cítila na krku. Zase byl v mém snu jako každičký den.

„Charlotto,“ zašeptal mi do ucha a já zase cítila husí kůži všude po těle. Hlavou se mi pořád honila myšlenka o mém zpackaném životě, jako by poznal, že něco není v pořádku, a přestal mě líbat na krku.

„Co se děje, Charlott?“ zeptal se a opět řekl mé jméno tím krásným tichým hlasem, který mě tak přiváděl k šílenství.  

„Můj život je jedna velká pohroma. Jediné, co mi dělá radost, jsou sny, ve kterých jsi ty. Připadám si jako blázen. Být zamilovaná do svého výmyslu, to není normální.“

„Jenže já nejsem sen, moje krásná Charlott,“ zašeptal mi do ucha a pak se mi podíval do očí. Jeho oči byly tak nezvykle zelené. Nikdy jsem u nikoho neviděla tak nádherně smaragdově zelené oči.

„Ale musíš být, když se mi o tobě zdá,“ trvala jsem si na svém a on s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Až budeš chtít žít se mnou navěky, zjevím se i ve skutečnosti. Musíš ale chtít žít se mnou v dobrém i zlém, Charlott,“ řekl mé jméno šeptavým hlasem znovu.

„Nemůžu žít s někým v dobrém i zlém, když ho sotva znám, ani nevím tvé jméno,“ postěžovala jsem si.

„Charlott, ještě pořád nejsi připravená,“ podotkl a usmál se na mě, jako by mi říkal: „ Miluji tě“.

Pak jsem se zase probudila, bylo teprve deset večer.

„Ach jo, už zase,“ povzdechla jsem si a po půlhodinovém koukání do stropu jsem znovu usnula. Tu noc se mi žádný sen o něm už nezdál. 

Tak a je tu první kapitola. Mám napsané čtyři kapitoly ještě. Nevím, jak se mi bude chtít a jakou budu mít náladu. Mám totiž náladu úplně špatnou. Bakalářská práce totiž neprošla a já ji budu muset psát celou znovu. Takže mějte strpení. Zkusím něco vymyslet, protože to jediné mě drží ještě nad vodou.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trýznitel - 1. kapitola: