True West - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se všem co si oblíbili mojí povídku - jestli vůbec někdo takový je - že jsem udělala tak obrovskou pauzu. Konečně je tady pokračování. Kapitola 2. je bohužel kratší než první, ale budu se to snažit napravit ve 3. kapitole.
Předem děkuji za přečtení.

27.01.2011 (13:00) • Boxxy • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 771×

Kapitola 2.

Byl tak blízko, že jsme se téměř dotýkali nosy. Sledovala jsem výraz v jeho tváři. Vypadal jako by mi každou chvíli chtěl říct vážný fakt, o kterém jsem rozhodně měla vědět.
Ale najednou propukl v smích. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Jak by sis to taky mohla pamatovat, že ano,“ usmál se. „Mohlo ti být tak... pět?“ podíval se vzhůru, jako by to bylo napsáno na obloze.
„Jo, asi jo, " mumlal si pro sebe.
„Počkej, počkej... O čem to mluvíš?" vykoktala jsem, odstoupila jsem od něj a zase se na něj zadívala. On mě zná od mých pěti let a já nemám ani tušení kdo to je?
Dotčeně se na mě zahleděl, jako by věděl na co myslím. V jeho výrazu se skrývalo tolik tajemství. Měla jsem z toho pocit, jako by jsme spolu strávili celé děctví a pak mi někdo vymazal paměť. Odolávala jsem velkému pokušení zakřičet na něj ať okamžitě vyklopí všechno co o mě ví. Ale neudělala jsem to.
„Halo, je tam někdo?" zavolal někdo z lesa. Okamžitě jsem se za hlasem otočila, zatím co on se ani nehnul. Obratila jsem se zpátky k němu.
„Promiň puso, ale už budu muset jít,“ řekl, zatímco šel směrem ke mně. Zastavil se u mě, chytil za ramena a políbil mě na čelo. Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem si ani nebyla schopná uvědomit co se chystá udělat. Než jsem se nadála, upadla jsem do bezvědomí.

****

„Blossom, Blossom!“ volal na mě vzdálený hlas, patřící Sydney. Chtěla jsem se pohnout, nebo alespoň otevřit oči, ale nic z toho jsem neudělala. Vlastně jsem nebyla schopná nic z toho udělat. Bylo to jako by mě někdo okradl o kontrolu nad vlastním tělem. Tak jsem jen ležela a poslouchala stále se vzdalující hlas mé nejlepší kámošky.

****

Když jsem otevřela oči byla všude kolem mě tma, takže jsem neměla ani tušení kde jsem. Pokusila jsem se posadit, ale přitom jsem si něco nahmatala na ruce. Snažila jsem se zaostřit, ale mezitím jsem našla na vedlejším stolku lampu. Rozsvítila jsem jí a zároveň uviděla kde to jsem.
Byla jsem ve školní ošetřovně a v ruce jsem měla zabodnutou kapačku. Nesouhlasně jsem nad tím zavrtěla hlavou a kapačku si vytrhla z ruky. Slezla jsem ze zbytečně vysoké postele a trochu jsem zakolísala. Hlava se mi točila a příšerně mě bolela. Chytla jsem se postele a začala zhuboka dýchat.
„Slečno Mayová?! Co to děláte?“ zavolal na mě hlas zdravotní sestry, která stala ve velkých dřevěných dveřích. Rozrazila je dokořán a rozběhla se ke mně. Chytla mě pod paží a pomohla mi zpátky do postele.
„Sestro, můžete mi říct co tady dělám?!“ vyhrkla jsem na ní nepředpokládaně nakřáplým hlasem. Sestře se ve tváři mihl vyděšený výraz, ale okamžitě odpověděla.
„Našli vás zraněnou v lese, ztratila jste mnoho krve,“ řekla dramaticky a sjela mě pohledem. Okamžitě jsem ruku zvedla ke svému zranění na hlavě. Ona se ale upřeně zadívala na můj krk.
„Co je? Co mám na krku? “ Nechápavě jsem se na ní podívala, ale ona se otočila a odešla. „Hej, h-h-hej sestro?!“ zavolala jsem za ní. Co to do ní vjelo? Zabořila jsem se do obrovského polštáře a netrpělivě sledovala strop.
„Slečno Mayová.“ Zvedla jsem hlavu a uviděla jí jak nese kulaté zrcadlo. Nadzvedla jsem jedno oboč, ale ona jen pokývla hlavou a podala mi ho.
„Podívejte se na krk,“ poručila mi a já poslušně poslechla. Pohlédla jsem do zrcadla na svůj krk, ale měla jsem ho zalepený obvazem. Nahmatala jsem začátek trhla jsem jím. Vyjekla jsem bolestí. Odhodila jsem obvaz na peřinu a podívala se znova do zrcadla.
„Pane bože, co se mi stalo?!“ vykřikla jsem a dotkla se krku.
„Máme domnění že to bylo zvíře, ale nevíme to jistě,“ řekla tiše. Zvíře? Cože?
„Ale, ale, to je nemožné,“ řekla jsem téměř neslyšně.
„Našli vás v bezvědomí v lese,“ pokračovala mimoděk. Nevěřícně jsem se na ní zadívala. Na krku jsem měla, sice vyčištěný, ale zato obrovský kousanec. Kdyby mi to můj charakter povoloval, tak by mi v nejbližší chvíli začaly téct slzy.
Zhluboka jsem se nadechla. Zrcadlo jsem položila na peřinu.
„Můžu jít?“ zeptala jsem se. Sestra se na mě podívala.
„Kam?“ opřela se o rám postele. „No přece do svého pokoje,“ řekla jsem jako samozřejmost.
„Doktorka říkala, že přes noc máte zůstat tady,“ řekla a sebrala z peřiny zrcadlo, „kdyby jste něco potřebavala, tak zavolejte.“ Dala se k odchodu. Zhasla jsem lampu a přikrila se. S očima pokořán jsem zírala po temné místnosti a snažila se si na něco vzpomenout. Ale nic.
„Puste mě dovnitř!“ slyšela jsem přes dveře tlumený hlas.
„Slečno Forestová! Dovnitř nemůžete,“ křičela sestra. Očima jsem zatěkala po místnosti. Slečna Forestová? To je přece Sydney. Vstala jsem z postele a belhala se ke dveřím. Hlava se mi ještě trochu točila, ale chodit jsem mohla. V tom nechutném tichu jsem slyšela pouze ťapání mých bosých nohou o zem.
Došla jsem k robustním dveřím a silou je rozrazila. Obě se ke mně otočily.
„Bloss!“ vrhla se ke mně Sydney. Objala mě a já jí obětí opětovala. „Měla jsem o tebe takovou starost,“ mumlala mi do vlasů.
„Slečno Forestová, vy jděte na kolej a vy, slečno Mayová, jděte zpátky na lůžko,“ řekla sestra trpělivě. Nic jsem jí neřekla, jen jsem se jí podívala do očí. „Dobrá, deset minut,“ svolila a já jí náznakem rtů poděkovala. Vzala jsem jí za ramena a vedla jí k mé prozatímní posteli.

Vyskočila jsem na postel a sedla si do tureckého sedu. Sydney si sedla vedle mě.
„Tohle mi víckrát nesmíš udělat. Víš jakou jsem o tebe měla starost?“ Položila mi dlaně na kolena a podívala se mi do očí.
„Neboj, tohle už víckrát neudělám.“ Objala jsem jí a usmála se. „Dost o mě. Stalo se něco zajímavého zatím co jsem nebyla při smyslech?“ Pustila jsem jí z objetí a opřela se o zeď.
„Jenom se všichni ptali kde jsi, jinak všechno při starém,“ řekla.
„Aha, takže nic,“ vzdychla jsem. Normálně se na škole vždycky něco stane. Možná to bude proto, že u toho jsem vždycky i já. Sydney se podívala na hodiny a sdělila mi, že už bude muset jít.
„Doufám že ti to nevadí, ale kdyby mě potkali strážci teď po večerce asi bych měla problém,“ usmála se na mě.
„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se a Sydney pokračovala ke dveřím.

Dneska jsem toho už měla dost. Něco mě pokousalo a já nevím co. Vlastně to neví nikdo. Nezbývalo mi nic jiného než jít spát.

Autor: Boxxy, v rubrice: Povídky » Na pokračování