OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tři královny - Epocha 1. - 4. kapitola

28.08.2013 (11:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 850×

Damon 9318

Bylo časné ráno, když jsem se unavený, ale odhodlaný vypotácel z postele. Jako vždy jsem se najedl, oblékl a připravil se na trénink s Aliabellou. Byla to každodenní rutina, které jsem si od jistého okamžiku v mém životě nesmírně cenil. Těsně před polednem jsem stál oblečený, připravený před pokojem královny Aliabelly a tiše zaklepal.

„Počkej, pusť mně,“ ozvalo se tiše z pokoje, následované kroky. Po chvíli čekání se dveře otevřely. Stála tam Aliabella, oblečená, ovšem s dosti viditelnými kruhy pod očima.

„Máš pánskou návštěvu?“ usmál jsem se, opřený o rám dveří.

„Mám dámskou návštěvu,“ řekla s kamenně-bojovným výrazem ve tváři. Vždy to má znamenat něco jako: Jsem tvá královna, jsem plnoletá a ty nestrkej nos do toho, co dělám.

„Placenou?“

„Jistěže,“ řekla a odstrčila mě drsně ze dveří. Zvedl jsem ruce k hlavě na znamení: Já nic, já nic…

Zahlédl jsem v posteli Třetí královny nejsevernějšího severu mladou blonďatou dívku, jen v krátké hedvábné košilce. Než jsem si stihl prohlédnout její obličej, Aliabella prudce zabouchla dveře.

„Třetí patro, úplný konec chodby, oprýskaná cedule: Lilie. Nejlepší podnik,“ řekla ostře a rychlými kroky se začala vzdalovat směrem k salónku, kde cvičíme. Chvíli jsem byl zaražený, ale potom mi došlo, že i přes její stále extrémně mladý zjev je to dvaadvacetiletá žena… Vlastně starší, když počítáme i dobu celého zrození.

„Tak jdeš, nebo tě tam mám odnést?“ vynořila se zpoza rohu kamenná tvář.

„Jistě, má královno,“ řekl jsem a s očima upřenýma na Aliu vyrazil k dlouhé chodbě.

„Zlato, počkáš na mě v salónku? Skočím ještě do Sariiných komnat, chci se s ní rozloučit, než vyrazí do Norörie.“ Vešli jsme do dlouhé chodby, dělící komnaty Aliiné a Sariiné.

„Ano, beruško,“ škrobeně jsem se usmál a vyrazil na konec chodby, zatímco Alia zaklepala na Sariinou pracovnu. Než jsem vešel do salónku, zastavil jsem se u okna. Přes dokonale vyleštěný led byla vidět sněžná vichřice, běžná pro tyto krajiny. Je těžké zde přežívat. Celý hrad je silně vytápěný dřevem z okolních lesů, což by nebyl problém, kdyby se samy kácely. Stovky otužilých severních mužů, navlečených do kožešin, tam venku umrzlo, aby si jejich ženy a děti mohly zatopit. A já si tu hraju s mečem a topím si za lehce vydělané peníze… Ale já bych venku nepřežil déle než pět minut… Jsem jiný než oni.

Ani jsem si neuvědomoval, jak dlouho tam stojím a hledím do vichřice, když se za mnou ozvalo:

„Saria už byla pryč. Ta nová… Jak se jmenuje? Ta dceruška děvky… Livia! Livia říkala, že musela vyrazit dříve, aby tam byla do setmění.“

„Jak to, že jsou ta okna tak dokonale průhledná?“

„To má nádhernou historii…“ Vždycky, když tohle řekne, vím, že mne čeká jedna z těch chvil, kdy si začínáte myslet, že se znáte s géniem.

„Jak jistě víš, palác měl původně osm pater, další čtyři patra, stáje, věž rytířů a chovná farma se dostavěly až po narození Sarii. Arwen, jakožto držitelka původní magie, postavila tuto monumentální stavbu jen pomocí jejích rukou. Když byly postaveny dokonalé základy, stvořila Severní lid, aby dodělal pokoje, stěny, podlahy…“

„Zlato, to znám. Všechno ostatní nechala vystavět Saria a ty ses zasloužila o lepší údržnost tepla. Kdo udělal okna?“

Alia jen sklopila pohled a řekla: „Původně zde byly jen dřevěné, takže abys viděl ven, musel sis nechat nafoukat do ložnice. Ledová se zde zasadila v roce 9010.“

„Saria?“

„Ano. Já jsem potom jen udělala ty pevné rámy, aby sem netáhla zima.“ Alia měla stále sklopenou hlavu.

„Alio, já to tak nemyslel, ale historii Ledového paláce jsi mi převyprávěla nejméně stodvacetkrát,“ řekl jsem se smířlivým tónem a odstoupil od okna.

„Jdeme,“ řekla nasupeně. Byla naštvaná.

…

„Narovnat! Sakra, naro…!“ Než jsem stačil doříct svou typickou větu: „Sakra, narovnat!“, jsem ucítil studený kov přímo na mém krku.

„Konec srandy, Damone… Jsi bez hlavy,“ ušklíbla se Alia. Nechápal jsem to. V životě mne porazil jen můj vlastní mistr…

„Dnešním dnem končí můj výcvik,“ řekla. Nikoliv vítězoslavně, chlubivě či nadšeně. Řekla to hrdě, pokorně.

„Porazila jsi mne…“

„Ano, Damone, i přes tvé nesmírné umění, talent a zkušenosti jsem tě porazila.“

„Dej ten meč dolů,“ řekl jsem a těžce polkl. Najednou jsem měl v ústech podivně sucho. Stála proti mně královna nejsevernějšího severu, dívka, co umí zacházet s mečem a magií a evidentně mne dokáže porazit.

„Můžeš se stát ochránkyní severního království a velitelkou armády. Gratuluji,“ zmohl jsem se k první smysluplné větě.

„A plnohodnotnou královnou nejsevernějšího severu,“ usmála se a odhodila meč, jako by to byl kus hadru.

„Jdu to říci Arwen, musí na večer připravit korunovaci…“

Ten den, poledne – Arwen

Korunovace neznamená jen důležitý milník v historii severu, ale také obrovskou citovou záležitost… Má sestra dostane korunu a nejvyšší vyznamenání: Znak ochránce. Znak ochránce mají tři lidé: mistr Damon, Lord Famael a Sir Marteen Hollysword. A nyní moje sestra…

Zapsala jsem si tehdy do deníku. Poselství se o tomto dni také zmiňuje: A pocta, předurčena jen vyvoleným, bude přidělena té, která medvědí sílou, vlčím instinktem a čirou myslí oplývat se nechá.

Byla jsem pyšná na mou sestřičku a ihned jsem nechala malovat její vlastní erb. Zakládala nový, byla první svého rodu, a já jsem mileráda utratila nějaké mince z pokladnice, aby se toho ujal nejlepší malíř v Ledovém paláci. Můj vlastní erb mi maloval také mistr svého oboru, ale ten je pochopitelně už tisíce let po smrti.

Měl viset vedle mého a Sariina nad branou a samozřejmě nad trůny u našich portrétů. V každé domácnosti musel být povinně alespoň jednou vyobrazen každý z těchto dvou erbů, a nyní si budou muset lidé pořídit i třetí.

Ten den, den korunovace třetí královny nejsevernějšího severu a jeho strážkyně, jsem pospíchala ke zlatníkovi, abych vyzvednula zbrusu novou korunu. V duchu jsem si představovala, jak asi vypadá. Aliabella si přála jednoduchou zlatou korunu se safíry a smaragdy, dovezenými z Goldaru. Já jsem navrhla korunu na papír a požádala zlatníka, aby do samotného středu koruny zasadil obrovský opál ze Skorpirie. Opál má na koruně každá z nás. Saria jen jako nenápadný kamínek na pravé straně koruny, já měla opály zasázené po celé dolní hraně koruny.

V prvním patře u schodů jsem nasedla na koně a vyrazila na tříkilometrovou cestu ke zlatníkovi. Palác měl přesně tři kilometry na šířku a zlatník byl samozřejmě na úplném konci paláce, úhlopříčně od mé trůnní místnosti.

Má garda tiše jela za mnou na vypůjčených koních. Málokdo má tu čest mít vlastního koně, je jich strašný nedostatek, i když hřebčín jede na plné obrátky. Většina lidí si jednoduše vypůjčí ve stájích. To samé s veškerým masem. V poslední době se kolem paláce přemnožili ledoví divočáci, ale málokdo má vybavení v takovém mrazu lovit, takže se spoléhají na chov. Velice drahý chov. Služky i leckteří řemeslníci jedí maso tak pětkrát za život.

„Sire Marteene?“ řekla jsem tak akorát nahlas, aby mne můj osobní strážce slyšel. Byl to velitel a držitel znaku ochránce, ale zároveň stál po mém boku, aby chránil můj život. Kroky koně se zrychlily a po mém boku se vynořil Marteen.

„Marteene, vidíš ty otrhané děti po pravé ruce?“ řekla jsem polohlasem a prohlížela si skupinku malých dětí ve starém děravém oblečení.

„Ano, má královno?“ Marteen byl muž středního věku s dlouhými kaštanovými vlasy.

„Jsou ze sirotčince?“

„Ano, má paní. Z druhého sirotčince.“

„Myslím, že na chvíli zastavíme,“ řekla jsem rozhodně a zastavila mou kobylku. Tlukot kopyt za mými zády také utichl. Elegantně a pokud možno co nejtišeji jsem seskočila z koně a pomalým krokem jsem vyrazila k dětem. Chvíli si mne ani nevšimly. Po prvním patře se procházely stovky lidí, takže mladé dívce, kráčící k nim, nepřikládaly význam. Potom se jedna pobíhající dívka zastavila a vykřikla:

„Královna!“ Všechny děti se prudce zastavily a začaly se hluboce uklánět.

„Ahoj, děti,“ usmála jsem se.

„Královno, proč jste přišla?“ vykulil na mě oči maličký vychrtlý chlapeček. Přičapla jsem si k zemi a řekla:

„Nedávno mě navštívil malý skřítek a pošeptal mi, že jste moc hodní a že byste si za to zasloužili nějaký pěkný dárek, a tak vám něco nesu,“ zašeptala jsem, když se ke mně všechny děti sešly.

„Ano, a jaký?“ šeptaly nadšeně děti.

„To vám hned povím, když mi přivedete tetu,“ usmála jsem se.

„Přivedu!“ vykřikl jeden z chlapečků a rozběhl se ke dveřím starého sirotčince. Byly to děti kolem sedmi let, ovšem všechny až děsivě hubené. V tu chvíli jsem si říkala, kam zmizelo sto zlatých, které jsem věnovala na sirotčince.

„Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala jsem se malé holčičky, postávající v druhé řadě mého obležení.

„Mirelle,“ špitla a sklopila pohled.

„Mirelle, pojď ke mně,“ usmála jsem se na nesmělou dívenku a napřáhla k ní ruce. Protáhla se mezi ostatními dětmi a postavila se přede mne.

„Mirelle, máš ráda panenky?“

„Ano, Výsosti,“ řekla.

„Nahoře, ve třetím patře…“ Jakmile jsem vyslovila nahoře, děti si začaly nadšeně špitat. Byly nejnižší vrstva, výš než do druhého patra se nedostaly a děti z vrchních sirotčinců pro ně byly elita. „… žije jedna stará paní, která mne naučila šít panenky, co bys řekla na to, kdybych té paní řekla, ať navštíví první patro a naučí vás šít panenky?“

„Jůůů!“ ozvalo se všude kolem mne.

„To by bylo úžasné,“ usmála se dívka, když se za mými zády ozvalo šokovaným hlasem: „Vaše Veličenstvo?!“ Otočila jsem se a postavila na nohy. Stála tam stará paní. Nebyla sice tak hubená jako děti, ale oblečení neměla o moc lepší.

„Chůva Radona,“ usmála jsem se a pohlédla do vrásčité tváře.

„Je mi ctí,“ usmála se stařena a uklonila se.

„Radono, nesu vám nějaké peníze, užijte je dobře,“ řekla jsem prostě a podala jí měšec plný stříbrňáků. Radona chvíli jen stála s otevřenou pusou a měšcem v ruce, potom se začala hořečně uklánět.

„Vaše Veličenstvo, moc děkuji, moc děkuji.“

„Nemáš zač, chůvo,“ usmála jsem se. Vychovávala nejedno Sariino dítě, které následně doprovázela na sever. Byla to dobrá žena. „Nyní už ovšem musím jet, vyzvednout korunu pro mou sestru. Byla bych ráda, kdybyste ustrojila děti a přišla na odpolední korunovaci.“

„Je mi velikou ctí,“ řekla Radona a naposledy se uklonila. Také jsem mírně pokývla hlavou a otočila se k mé gardě. Marteen se usmál a také pokýval hlavou. Děti jen fascinovaně hleděly na první královnu nejsevernějšího severu, zatímco jsem se vrátila ke koni a vyhoupla se do sedla.

„Uvidíme se později, Radono,“ řekla jsem autoritativně a pobídla koně… 

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři královny - Epocha 1. - 4. kapitola: