OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tři královny - Epocha 1. - 3. kapitola

13.08.2013 (10:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1013×

9310 – Aliabella

Seděla jsem na měkkém křesle a usrkávala vína z cínového poháru. Víno bylo trpké, ale velice drahé, takže mi bylo líto ho nechat prolévat hrdly poddaných. Hleděla jsem do plamenů v krbu a užívala si tepla. Vždycky, když piji víno, najednou zatoužím po teplu, horku, vedru… Jako jediná ze tří královen nejsevernějšího severu. Měla jsem na sobě společenské šaty a byla jsem na sebe pyšná, jak obratně jsem se vypařila z večerního jednání s Arwen a Sariou. Arwen mi chtěla oznámit, že vzhledem k okolnostem se budu muset více učit, rychleji učit, mít více hodin učení a snažit se uspíšit přípravu na usednutí na trůn. Zároveň říkala, že se začnu více učit jízdě na koni a začnu s rodokmeny jižních rodů, abych byla v obraze. Radši jsem čapla ze skladu malý soudeček vína, a „když jsem si musela odskočit“, jsem se vypařila do mého osobního salónku.

Škrtil mě brutálně utažený korzet, ale nepovolila jsem si ho. Něco jako moje zásada, i na lov jezdím v korzetu. A mám ho utažený, jak usoudí moje služebná. Někdy více, někdy méně, ale ze zásady si ho nepovoluji.

„Říkal jsem si, že si odskakuješ nějak dlouho,“ ozvalo se za mými zády.

„Damone, budeš tak hodný a povolíš mi korzet?“ Zásadně si korzet nepovoluji…

„Proč si ho nepovolíš sama?“ zeptal se Damon a přišel k mým zádům. „Tak vstaň.“ Položila jsem pohár na dřevěný stolek a vstala. Neohlédla jsem se, jen jsem čekala na ten dokonalý pocit uvolnění, když se mi povolí korzet. Háčky pomalu povolovaly, až jsem měla holá záda.

„Díky,“ zašeptala jsem a rychle vyrazila k ložnici.

Ložnice byla hned vedle salónku a vedly z ní velké, masivní dveře na chodbu. Vytáhla jsem ze skříně horní část oděvu na trávení volného času, nebo-li volnou halenku, hodící se k mé nabírané sukni. Všude svítily svíčky, nikde však nebyl rozsvícený lustr. Pomalými, mátožnými kroky jsem se vrátila do salónku. Většina paláce už spala, jen pár veřejných domů ještě dělalo mírný hluk, ale zde to znělo jako tichá ozvěna.

„Co ještě říkaly?“ zeptala jsem se, když jsem postřehla, že Damon sedí na postranním křesle, a dolila si do poháru víno.

„Už nic moc o tobě. Jenom, že tě pozítří pošlou s muži na lov.“

„Hmm… Výborně! Konečně se nebudu o ledních divočácích jen učit!“ usmála jsem se a rozhodila rukama. Málem jsem vylila víno. „Ty jedeš taky?“ zeptala jsem se zamyšleně, dolila i druhý pohár po okraj a podala ho mistru Damonovi.

„Ne, má královno. Já neopouštím palác.“

„A nikdy mi nevysvětlíš proč, mistře.“

„Možná… Jednou… Až budeme oba staří a budu ti bezmezně důvěřovat,“ řekl smutně a zhluboka se napil vína.

„Ty mi snad nedůvěřuješ?“

„Jistěže. Ty mně?“

„Ne bezmezně,“ řekla jsem, když jsem si plně uvědomila význam jeho slov.

„Tak vidíš…“

„Damone…“ povzdechla jsem si a sesunula se na jeho klín do křesla. Položil mi ruku přes ramena a společně jsme koukali na plamínky v krbu. Byl to překrásný, mladý muž, za kterým se ohlížela každá dívka v paláci, ale já ho nikdy nebrala jako nějakou mou kořist. Když jsem ho poznala, byla jsem vlastně ještě dítě, teď je to pro mne partner. Životní, bojový…

„Asi tě miluju,“ řekla jsem tiše.

„Já tebe určitě,“ usmál se Damon.

„A teď je všechno v háji,“ řekla jsem.

„Naprosto,“ přikývnul Damon.

„Tak mi udělej dítě, odjeď na jih a občas mne navštiv,“ řekla jsem, přivinuta k jeho hrudi. Roztřásl se smíchem.

„To je řešení, které by vymyslel král, nikoliv královna.“ Usmála jsem se.

„Málokdy se směješ…“

„Málokdy k tomu mám důvod.“

„Málokdy jsi opilý,“ ušklíbla jsem se a usrkla z poháru.

„Náhodou jsem měl dva poháry na poradě a nyní půlku třetího, ještě nejsem ani veselý…“ usmál se a dorazil druhou půlku.

„Ani veselý? Ty jsi nejdříve vtipný, potom vážný, potom veselý a velice rychle poté spíš pod stolem.“

„No jo, zrovna ty mě máš co hlídat, mladá dámo. Zítra trénujeme tři hodiny.“

„Jak to můžeš vydržet?!“ rozhodila jsem rukama.

„Kondice.“

„No, neříkej mi, že já nemám kondici, ale já mám ještě lukostřelbu a historii,“ řekla jsem znovu klidně a položila si hlavu na jeho rameno. 

„Jsi vytížená. Já to chápu.“

„Ano, to je moc pěkné, ale že bys tomu přizpůsobil způsob výcviku, to ne.“

„Má královno, myslím to s vámi dobře. Nejsem mistr pro nic za nic.“

„Naše tajemství zůstává naším tajemstvím…“

„Naše tajemství zůstává naším tajemstvím,“ zopakoval.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři královny - Epocha 1. - 3. kapitola: