OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tři královny - Epocha 1. - 2. kapitola

19.07.2013 (18:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 951×

Saria – 9310

Procházela jsem se síněmi. Dva měsíce jsem zde nebyla a dva měsíce jsem neměla ani vteřinu tohoto mrazivého klidu. Byla jsem na mých jižních cestách a ráda jsem se prošla nově vystavěnými komnatami královny Aliabelly. Cítila jsem neskutečný pocit bezpečí, který mi nedokázala poskytnout ani náruč toho nejsilnějšího a nejodvážnějšího muže. Tady jsem byla doma a nikdo mi tento domov nemohl jen tak vzít.

Po chvíli, když jsem si procházela její skromnou knihovnou, jsem zaslechla slabé řinčení oceli. Byl to ten známý zvuk z Aliabelliných zadních komnat. Již dvacet dva let se Alia zdokonaluje ve svém umění šermu, lukostřelby, pronásledování a špehování. Usmála jsem se. Tolikrát s tím chtěla přestat, tolikrát jí hněv přetékal přes hlavu, když nemohla porazit jejího učitele… Ale vždycky se v ní projevila vrozená odhodlanost a touha bránit svou zem. Věděla, že musí vytrvat, tak i přes modřiny, rány a únavu vstala a znovu se chopila meče.

Pomalým krokem jsem se vydala se zvukem narážející ocele a těžkých výdechů. Sluch jsem měla od pádu ledovce dokonalý a ani za těch dvacet let jsem si na něj nezvykla.

„Narovnat! Proč ti to musím stále opakovat?!?“ zněl chodbami charismatický mužský hlas. Přešla jsem přes malou chodbu do velké místnosti. Nebyla to hala, cvičebna, zbrojnice, jen salónek, který ještě nebyl dovybavený a do jehož dřevem obložených stěn Alia narážela radši než do kamenných. Alia, napnutá jak luk, nyní už narovnaná, s mečem zdviženým do výšky stála proti jejímu mistrovi. Sršela z ní odhodlanost a síla, ale na jejím obličeji bylo patrné, že jí mistr Damon nedal už notnou chvíli přestávku. Když si mne Damon všimnul, řekl: „Pro dnešek konec,“ otočil se a uklonil se mi.

„Královno Sario,“ usmál se. Alia si samozřejmě mé pozornosti všimla, už když jsem přecházela chodbou, ale teprve teď na mne pohlédla.

„Damone,“ usmála jsem se. Damon byl velice atraktivní mladý muž, syn jedné ze zaříkávaček, o kterém se říkalo, že ho matka obdařila nesmrtelností. Nikdy neprozrazoval svůj věk, ale vypadal na třicet let, a to je s jeho vytříbeným šermířským umem velice podezřelé. Alia se šermovat učila dvacet let a nemohla se mu rovnat.

„Sestro,“ hodila na mne vděčný úsměv Alia. Damon ho pochytil.

„Tak to vypadá, že ještě nejsi dost strhaná, Aliabello. Večer si dáme ještě hodinu.“ Alia jen spolkla urážku, co měla na jazyku, a sklopila hlavu.

„Jak to vypadá s válčením, má královno?“ zeptal se již ponuřeji Damon a přistoupil ke mně.

„Mé cesty jsou rušné a informace, které se mi dostávají, znepokojující, Damone. A to nechci více než severní pustiny k Bötutě, hranici Alhabbu. Bötutu stejně nikdy nepřekročí, tak o co jim jde?“ pustila jsem mírně otěže mému vzteku.

„Je divoká? Postaví přes ni most…“

„Damone, není divoká, je zamrzlá, a za Bötutou vám už mrznou orgány v těle, když jste z jihu.“

„V tom případě také nechápu jejich zájem o severní část Země,“ přitakal mistr šermu.

„Promiň, neměla bych tě tím zatěžovat, jen jsem přišla pozdravit sestru,“ řekla jsem rychle omluvně a strhaně se usmála.

„Měla jsi těžkou cestu?“ usmála se starostlivě Aliabella a strčila tupý meč na ocelový věšák.

„Ale, ani ne. Jen na severních pláních jsme měli problémy. Pár lidí málem umrzlo, tak jsme museli zastavit, rozdělat oheň a ošetřit jim omrzliny. Severní lidé začínají měknout,“ řekla jsem.

„Za jak dlouho odjíždíte?“ zeptal se Damon a svůj tupý meč také opatrně zasunul na své místo. Oba si sundali koženou tlustou vestu.

„Za týden, musím na jihozápad, v Gefanoru budu podepisovat mírovou smlouvu s nově vzniklou Skorpirii,“ řekla jsem a začala se procházet po místnosti.

„Stejně to nechápu… Někde se narodil vcelku bezvýznamný šlechtic, říkající si Škorpion, mečem pohrozil králi Goldaru a ten mu přenechal jeho největší provincii,“ ušklíbla se Alia.

„Ian Skorpion měl Saru Goldar jako rukojmí, Samuel Goldarský má svou dceru hodně rád, takže radši obětoval tu studenou, severskou, hornatou díru, než aby mu Ian Skorp zabil dceru.“

„Jak se k Saře dostal?“ zeptal se Damon a sundal si rukavice.

„Byla to jeho žena, Samuel Goldarský mu ji sám vybral,“ ušklíbla jsem se. Člověk s dobrou vůlí dá svou dceru milému, mladému muži, a nakonec se musí vzdát třetiny svého území.

„To je paradox,“ ušklíbla se Alia a sundala si poslední kus výstroje – plechové chrániče kolen.

„Arwen nás chce dnes po západu slunce v malé síni. Prý chce řešit něco ohledně tebe,“ řekla jsem. Arwen mě zastavila hned po příjezdu a vypadala docela strhaně. Alia se intenzivně učí jazykům a šermířství, stejně tak lukostřelbě a historii, takže Arwen spíše přidělává starosti, než aby pomáhala se správou říše. A já jsem ráda, že sama stačím na zahraniční věci. Časy jsou rušné jako nikdy předtím a Alia si musí s přípravami pospíšit. Potřebujeme velení armády, ochranu Ledového paláce a někoho, kdo nám to tu trošku prolije vínem a roztančí. To Alia umí lépe než kdokoliv jiný na tomhle proklatém severu.

„No nic, jdu se umýt a učit se. Marcus mě zabije, pokud mu v jižním jazyce neodříkám názvy všech měst ve starém Goldaru,“ řekla s pozdviženým obočím Alia a odešla z místnosti. Damon se neobtěžoval se jí uklonit, jak by bylo slušné a žádoucí. Bral ji jako starou známou… Ne, to není dobrý výraz. Spíše jako manželku. Občas si nadávají, občas mají záchvaty sentimentálnosti, občas se mydlí tupými meči a občas jdou na procházku do skleníku, aby si natrhali jablka. Občas přijedu večer a ona mu opilá sedí na klíně, broukají si nějakou píseň a povídají si o všelijakých hloupostech. Usmála jsem se při pomyšlení, jak Aliabella leží na zemi, pod ní jenom Damon, a oba spí… Ještě k tomu v hodovní síni. Chybí mi každý den, co jsem pryč. Ta její inteligence, rozvážnost, ale zároveň uvolněnost a nezkrotnost. Ví, kdy být vážná, kdy být potichu a kdy pustit všechen svůj vztek, ale i radost. Je jako diamant mezi kousky železa.

„Damone, zlepšuje se?“ zeptala jsem se, když byla Alia z doslechu. Damon se usadil na lavici a začal si sundávat chrániče.

„Ano, zlepšuje se každým dnem. Je ideální člověk pro šermířství… Ale stále mne neporazila. A dohoda s Arwen zní, že může ukončit výcvik, až mne porazí,“ řekl a úsměvem.

A neporazila ho následujících osm let…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři královny - Epocha 1. - 2. kapitola: