OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tři královny - Epocha 1. - 1. kapitola

11.07.2013 (14:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1209×

Náš příběh započíná zrozením Alii, třetí královny Ledu a mrazu, v roce 9296 severského letopočtu.

Saria - 9296

Bylo kolem jedenácté v noci, kdy mi na dveře zaklepala Saskie, má dlouholetá služebná, se zprávou, že se rozpadl poslední ledovec. Znamenalo to dvě věci: Hranice Nejsevernějšího severu a jižního světa byla definitivně zničena a zrodila se třetí královna nejsevernějšího severu. Bylo tomu předpovězeno již před tisícovkami let, před narozením nejstarší královny nejsevernějšího severu, ale teprve nedávno, kdy začal poslední ledovec praskat, jsme uvěřily.

„Dej připravit koně, Saskie. Jdeme se podívat na hranici,“ řekla jsem polohlasem a zaklapla knihu. Saskie nadšeně přikývla a vyběhla z místnosti. Krev mi v těle proudila rychleji než kdy předtím a já cítila, že má magická síla je již na vrcholu. Jak jinak? Byly jsme kompletní, všechny tři královny nejsevernějšího severu byly zde, připraveny čelit jižnímu světu!

S třesoucíma se nohama jsem vstala a rychle se oblékla do koženého kabátu, vysícího na dveřích od masivní skříně. Vyhlédla jsem z ledového okna. Venku sněžilo a v dálce, nad hranicí s jihem, jiskřily blesky. Rychle jsem vyběhla z místnosti do vytápěné chodby. Málokdo se zde vyznal, hlavně ve dvanáctém patře, kam směly jen královny a jejich blízcí. Zabočila jsem k malým schůdkům, vedoucím k úzké chodbě, vedoucí ke hlavním schodům. Ozvěna klapání podrážek se odrážela od stěn a s chladem dvanáctého patra se vracela k mým uším. Chodby byly nepříjemně sterilní a prázdné, ale to jen z toho důvodu, že se již několikáté století pracuje na nižších patrech.

Běžela jsem tak rychle, že jsem i přes svou mrštnost sotva udržovala rovnováhu. Alia, tak se měla jmenovat třetí královna nejsevernějšího severu a pokořitelka hranice s jihem.

Seběhla jsem do osmého patra a vešla do trůnní místnosti. Uprostřed dlážděné části stála Arwen, první královna nejsevernějšího severu. Jako vždy byla oblečená do dlouhého bílého kabátu, vlasy měla smotané do vysokého drdolu a po jejím levém boku stál Marcus, rádce. Vypadala mladě, více než třicet let byste jí neřekli, a dnes zářila štěstím. Byla to obrovská událost, ale i přes všechno nadšení jsem cítila strach. Takový malý brouček v mém mozku mi napovídal, že to neznamená jen vrchol magické síly, vyplnění proroctví, ale i tvrdý střet s jihem.

„Pojď, Sario, musíme si pospíšit,“ usmála se a společně jsme se vydaly na sestup zbylých osmi pater. Trvalo nám to notnou chvíli, takže sněžní koně už byli připraveni před bránou. Když jsme vyšly, ucítila jsem neskutečný chlad, bylo zde asi třicet stupňů pod nulou a běžní tvorové by zde nevydrželi ani deset minut. Ovšem za ledovcem, který zde ještě před chvílí stál, nežili normální tvorové. Sněžní koně, lední divočáci, pár sněžných orlů a severní lidé, to bylo vše, co zde dokázalo přežít.

Nasedla jsem na Empire, mého hřebce, a nečekala jsem na ostatní. Čím dříve se tam já nebo sestra dostaneme, tím větší síla nás tam překvapí, a tak jsem vyrazila tryskem k hranici. Empire po chvíli zpomaloval a já ho nechala. Stejně jsem měla velký náskok. Dorazila jsem k obrovské ruině. Celý ledovec byl sesypaný v ohromných kusech po celém okolí. Rychle jsem začala objíždět kusy ledu a hledat dívku.

Uprostřed ledové smrště, krčící se v rohu, leží dívka a mráz a led jí je peřinou. Její záda, krčící se v stínu lesknou se rudými jizvami, památkou na horké chvíle zrození magické síly. A dva zelené blesky protnou bílý kraj jako poselství bojovníka, který prošel peklem.

Poselství bylo na Zemi dříve, než se zrodila Arwen, a obě jsme ho znaly po paměti i z toho důvodu, že končí slovy: A přes rozum silný a slova již vyřčená vždy bude královna jen jedna, za úsvitu zrozená a nic netušící ve zkáze.

Projížděla jsem mezi ledovými kusy a najednou se mezi ledem zablesklo obrovským, silným, zeleným světlem. A dva zelené blesky protnou bílý kraj, jako poselství bojovníka, který prošel peklem.

Rychle jsem pobídla Empire a mířila ke zdroji již pomalu slábnoucího světla.

Uprostřed kamenu, ve stínu za nejvyšším z nich, se krčila nahá dívka. Zabořená do sněhu, zelenýma očima mapovala krajinu. V jejích očích nebyl ani náznak strachu, jen klid a rozhodnost.

A modrost převelká, za clonou z ocele je z nebes a pekla sráží ji do minulosti, tvořící osobu, jež bude nití, vedoucí spleť světa. Ticho a klid, jak zrcadlo mrazem klenuté a ohněm mučené.

Seskočila jsem z koně, zmámená tím okamžikem. Nevšímala si mne. Teprve když jsem udělala pátý krok, probodla mě zeleným světlem.

Blesk, jež protne tvé tělo, bude silný jako ona sama! Saria, nositel světla, neukročí, jinak svět zkázou naplní.

Ano, i tuto pasáž jsem si pamatovala. Její pohled mrazil i mne, samotný led. Ovšem nesměla jsem udělat krok vpřed.

„Alio?“ řekla jsem tiše a s poslední odvahou udělala ještě jeden krok vpřed.

„Saria,“ zašeptala. Teprve nyní jsem si všimla obrovských rudých skvrn za jejími zády. Kaluže krve z již zacelených ran na zádech.

„Je ti zima? Nechceš můj kabát?“ zeptala jsem se po chvíli váhání.

„Ne že by mi byla zima, ale nahoty už bylo dost,“ řekla. Měla hlas ostrý jak břitvu, hrubý jak štěrk, ale plynoucí jak med. Proplouvá světem bez menšího zastavení, válečný oheň, který jen hází jiskry, nebezpečně syčí, ale jen jednou jedinkrát se opravdu vznítí.

Stále velice obezřetně jsem si sundala kabát. Ostrý noční vítr mi narážel do kůže, jako by králičí vesta bylo hedvábí. Udělala jsem ještě jeden odvážný krok a ruku s koženým pláštěm jsem pomalu natahovala k sedící postavě. Alia mi naháněla větší strach než padlý ledovec. Střet s jihem mi naháněl menší hrůzu než její zelené blesky. Její světlá, štíhlá, ale svalnatá ruka se lehce zvedla ze země a uchopila kabát, jako by to bylo pírko. Během vteřiny proti mně stála vysoká postava s bosýma nohama a losím pláštěm, s krátkými, chlapecky sestřiženými vlasy, ovšem evidentně ženskými tvary.

„To patří také k magii?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ řekla stroze.

„Alio, ty víš, co je na jihu?“ zeptala jsem se.

„To tobě bylo předpovězeno objevit jih. Ty jsi posel ledu a mrazu. Já jsem jeho strážce. Nevím, co je na jihu. Ale ráda si to poslechnu, až sem vyrazí první armáda jižanů.“

„Pokud jsi na jihu nikdy nebyla, tak jak víš, že jsou tam lidé?“ snažila jsem se překřičet zesilující vítr.

„Pokud ne, proč bych byla stvořena já?“ zvedla Alia pohled od země.

„Válečnice?“

„Ano.“

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři královny - Epocha 1. - 1. kapitola: