OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 9. část

24.08.2014 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1007×

Holky, je mi líto, že přidávám po tak dlouhé době, ale ztratila jsem na chvilku inspiraci... Doufám, že se vám kapitola bude líbit!

Přeji vám příjemné a ničím nerušené čtení!

M.

„Bože, Wille!“ zaječela jsem. „Proč prostě nechápeš, že ne znamená ne?“

Stáli jsme před kinem, měla jsem dneška už plný zuby a on tomu moc nepomáhal. Choval se, jako by nevnímal moje slova odmítnutí, jako bych byla od teďka jeho majetek. Co prostě nechápal na tom, že jsem byla zamilovaná do někoho jinýho, i když ne o moc lepšího, než je on sám.

„Proč ty nechápeš, že si vždycky vezmu to, co chci?“ zavrčel a pochodoval s rukama ve vlasech sem a tam. „A já chci tebe!“

„Proboha, máš holku!“ mračila jsem se a pomalu ho začínala nesnášet. „A mě přitahuje někdo jinej! Wille, prosím, nedělej to těžký mně, ani sobě!“

„Oprava; nemam holku,“ poznamenal. „Rozešla se se mnou, protože jsem prej byl moc majetnickej a dusil jsem ji. Kdybych tě teď nechal jít, už nikdy bych tě neviděl v tomhle světle!“

Měla jsem pravdu - lidi se nemění! Nikdy, a on je toho důkazem. Je to jeden z těch chlapíků, kteří potřebujou ženu ovládat, chtějí, aby byly ženy jejich hračky, aby si s nimi mohli dělat, co chtějí. Tohle se mi vždycky příčilo!

Dneska jsem byla svědkem toho, že se první dojem přeceňuje. Na první pohled se zdál bejt vyrovnanej, pohodovej, chytrej, milej kluk, ale opak byl pravdou. On byl jednim z těch manipulátorských bastardů, kteří by si zasloužili shnít v pekle. Nevim, jestli i po tomhle výstupu se s nim budu moct nadále kamarádit...

***

Ráno po tom dlouhým dnu jsem byla úplně mrtvá. No, což bylo docela nepraktický, protože mě měl v deset vyzvednout Cárt. Vstávala jsem v půl devátý a nebyla si vůbec jistá, jestli to stihnu. Běhala jsem po domě oblečená v lehkým saténovým župánku a chlupatých pantoflích, který měly tvar kravích hlav.

Přehrabovala jsem se ve skříni a nic stejnak nenašla. Nakonec mi šaty musela půjčit Car, která mi pak ještě pomohla s make-upem, jak se ukázalo, byla kosmetička a vlastnila vlastní salón, což se mi teď hodilo.

V konečný fázi jsem vypadala jako nějaká modelka od Victoria´s Secret. Havraní vlasy mi padaly v jemných a úhledných vlnách až pod lopatky, za což mohla jedině Carolinina kouzelná kulma. Perleťové oční stíny, řasenka a jahodovej lesk na rty tvořily dokonalej celek, takže jsem opravdu vypadala na můj věk a ne jako obvykle tak na dvacet. Měla jsem na sobě světlounce lososové šaty, které končily kousek nad kolenama, jejich sukně byla nařasená a vršek jen decentně odhaloval můj dekolt. Nohy mi zdobily bílé balerínky, podpatky s mojí vejškou opravdu nosit nemůžu. Svůj outfit jsem dovršila bílým přáníčkem a drobnými náušnicemi.

Když jsem sešla dolů, kde už čekal táta s Ashem, Brianem a Carterem, nemohla jsem se ubránit úsměvu. Myslim, že je to naposledy, co je takhle vidim. Je to hezký pohled, ale bohužel už nikdy víc nebude na obdiv.

„Vypadáš nádherně,“ řekl Cárt a vzal mou ruku do tý svojí.

„Poppy, víš, žes neměla vypadat líp než nevěsta, že jo?“ smál se Bri. Asher ho plácnul po ruce a on se na něj dotčeně podíval.

„To je Carolinina práce,“ poznamenala jsem a usmála se na ni. „Jsi úžasná, moc děkuju!“

„Ale jdi, holčičko,“ její hlas byl plný emocí, „vždycky jsem si přála mít dceru, jako jsi ty.“

To bylo to nejhezčí, co mi někdy někdo řekl. Musim odtud už jít, nebo se dozajista rozbrečim, a to bych vážně nechtěla a už vůbec ne před klukama.

***

„Musíš se i na svatbě mýho táty chovat jako namyšlená pipka?“ zavrčel Tobias, kterej seděl jen kousek od nás, na Suzi, ta se tvářila, jako by ho nechápala.

„Nudím se tady,“ odsekla a naklonila se k němu. Bylo jí vidět až do krku, jak měla velkej výstřih. No, co vám budu nalhávat, ona vypadala jako štětka. Červený koktejlky jí končily kousek pod zadkem, vysoký podpatky a tuny make-upu. „Proč si nejdeme ještě zatančit, Tobiasi?“

„S tebou už tancovat nikdy nebudu,“ zahřměl. „Tancuješ jako medvěd! Myslim, že by bylo rozumný, kdyby ses šla zeptat někoho jinýho.“

„Pffff,“ zašklebila se. „Ty jsi můj kluk! Chci tancovat jen s tebou!“

„V tom případě bysme se asi měli rozejít,“ navrhl a upoutával pozornost dalších lidí. „Už se nedivim, proč si nikdy neměla vážnej vztah, ty seš totiž jedna z těch holek, která je jen na jedno použití!“

„Co si to, do prdele, dovoluješ?“ zaječela celá rudá vzteky. Jen tak dál, Tobiasi, takhle se mi to líbí.

„Sbohem, Suzi,“ řekl zcela klidným hlasem a zvedal se.

„Co to dělá?“ zašeptal mi Carter do ucha.

„Myslim, že se s ní právě rozešel na svatbě vašich rodičů,“ odpověděla jsem a sledovala, jak se k nám Carterův nevlastní bratr nebezpečně přibližoval. Šel přímo k nám a to se mi vůbec nelíbilo.

Odšoupnul si židli naproti mně a sedl si. „Bavíte se, lidi?“ zeptal se, jako by se nic nestalo. Já i můj doprovod jsme kejvli a docela napjatě čekali, co bude dál. Přece teď nebudu dělat, že se nic nestalo, ne?

Večer se sice táhnul, ale měla jsem tu nejlepší společnost, jakou jsem si mohla přát. Ukázalo se, že Christofferson není až takovej zmrd, jak jsem si myslela. Byl zábavnej, milej, a nerada to říkam, ale on byl okouzlující, a to nejen vzhledově, samozřejmě. Během večera jsem nikdy neměla prázdnou skleničku, a když jsem byla už tak opilá, že jsem mohla sotva chodit, zvedl si mě do náruče a pomohl mi do Carterova auta. Neříkam to ráda, ale toho kluka jsem si za tu jednu noc oblíbila a zjistila jsem, že fakt není tak špatnej. Skládal mi nejrůznější komplimenty, který bych od něj ani při konci světa nečekala.

Dnešek mi vážně pomohl oprostit se od toho včerejšího propadáku. Úspěšně jsem zapomněla na Willa a jeho nechutný návrhy. Jak si vůbec mohl myslet, že by nějaká holka chtěla, aby měl nad jejím tělem a prostě vším kontrolu muž? Jedině nějaká s prominutím děvka, možná Suzi!

Jelikož byl Carter úplně na mol, musel mě domů odvézt Tobi. Rozhodla jsem se, že mu budu říkat zkráceninou, je to praktičtější.

Nevim, jak jsme se najednou ocitli před mým domem, nebo spíš nevim, jak věděl, kde bydlím. Na to se ho budu muset zeptat, jako na to, jak věděl, že běham ke Golden Gateu.

***

Druhý den ráno jsem se probudila s vražednou bolestí hlavy. Ze všeho nejdřív jsem šla do koupelny a z lékárničky si vyndala nějakej šumivej prášek. Trochu to pomohlo, ale pořád jsem se necítila na to jít běhat. Zalezla jsem teda do pelechu, přeřídila budíka na mobilu a spala dál.

Táhla jsem se chodbou školy a rovnou mířila do třídy dějáku. Doufám, že dneska neusnu, protože je to docela dost možný. Hlava už mně tolik netřeštila, ale pořád to nebylo úplně pryč.

Když jsem vešla do třídy, všimla jsem si, že je moje místo obsazené jednou osobou.

„Vypadáš, jak kdybys přišla ze Zombielandu,“ smál se mi Tobias a já ho za to vraždila pohledem.

Co si o sobě myslí? Myslí si, že může kritizovat druhý?

To se přepočítal chlapeček, nemůže, ale nebudu na něj hned zlá. On přece nemůže za to, že jsem se včera tak zřídila. Prakticky může...

„Ty teda umíš holce zalichotit,“ řekla jsem sarkasticky. „A teď mě pusť na moje místo.“

„Technicky není tvoje,“ filozofoval a na to jsem zrovna dneska neměla náladu. „Fajn, přinesu si jinou židli, ale budeme tu sedět spolu. Líbí se mi tu!“ dodal, když viděl můj výraz.

No, nemůžu se mu divit, že se mě lekl, jak vypadam. Vlasy jsem měla v chaotickým uzlu, na obličeji ani památky po líčidlech, sepraný bokový džíny a stará vytahaná mikina, kterou jsem podezřívala, že ani není moje. Vypadala spíš klučičí, takže byla buď bráchů, nebo Carterova.

Další tři hodiny pro mě byly utrpením, ale to jsem nevěděla, co mě čeká u oběda.

Když jsem si sedala ke stolu, kde už seděla Lór a Bratt, viděla jsem, jak Christofferson si odchytává Ray, něco jí říká, ona se usmívá a něco mu odpovídá, pak se oba vydávají k našemu stolu. Ach Bože, proč?

„Neviděli jste někdo Willa?“ zeptal se Bratt.

„Já s nim měla mít minulou hodinu fyziku a nebyl tam,“ odpověděla jsem. Dneska jsem měla hodně velký štěstí, že tu nebyl.

Lorelai se na něj významně podívala. Tady se děje něco divnýho a já s tim tentokrát nemam nic společnýho.

„Koukejte, kdo si k nám dneska chce přisednout!“ vyhrkne nadšeně moje asijská kamarádka, když dojdou k nám.

A pak se rozjelo peklo. Teda, já to nazývala peklem. Ray začala vyprávět o mým bratrovi takový ty děsně přeslazený řečičky, který jsem fakt nepotřebovala vědět. Lorelai jako věrná kamarádka dělala samé „oh“ a „ach“. Já jsem občas přispěla nějakou vtipnou poznámkou, který se všichni zasmáli, a ona pokračovala dál. Celou dobu jsem na sobě cítila Tobiho pohled a překvapivě mi to nebylo nepříjemný. Líbilo se mi, že mi věnuje plnou pozornost.

„Ještě chvilku počkejte, lidi, než odejdete,“ řekl Bratt, když jsme se zvedali k odchodu. „Já a Lór bysme vám něco důležitýho chtěli říct.“

„Tak to vyklopte!“ vykřikla natěšeně holka mýho bráchy. V duchu jsem se musela smát její nedočkavosti. Jako malý dítě.

„Já a Bratt jsme se o víkendu rozhodli,“ začala, „že už dál nemůžeme přehlížet tu přitažlivost mezi námi... a proto... jsme spolu začali randit.“

On snad nastal konec světa, že si každej hledá partnera? Hledají se snad všichni do páru, aby mohli nastoupit na Noemovu archu, nebo co?

***

Po škole jsem se vydala rovnou do tělocvičny a doufala, že Tob tam už bude.

A měla jsem pravdu, zázračně.

Tentokrát si oblíknul volný kraťasy, který končily kousek pod kolenama, a upnutý černý triko s dlouhýma rukávama, který měl stejnak vytáhnutý. Byly perfektně vidět jeho břišní svaly, neboli „pekáč buchet“.

Dneska se to obešlo bez zbytečných urážek, což bylo pro změnu milý. Nevím proč, ale začínala jsem mít dojem, že ta holka, na kterou chce udělat dojem, jsem já. A chcete slyšet pravdu? Tajně jsem v to doufala. Trochu šílený, ale já se do toho kluka zamilovala, už když jsem ho uviděla poprvý. Ty hustý jahodově blonďatý vlasy byly nezapomenutelný.

„Ukážeš mi to, prosím?“ zeptal se na pokraji svých sil. Pořád to dělal špatně. Nedokázal se uvolnit.

Rozběhla jsem se směrem k trampolíně, udělala ladnej výskok, stočila tělo do klubíčka, ruce držela u sebe a s grácií přistála na zádech. Jemu to přišlo hrozně směšný a začal se mi smát.

Ani jsem to nepostřehla, ale najednou jsem byla uvězněna pod jeho mohutným a krásným tělem, ruce měl po stranách mojí hlavy a naše obličeje byly nebezpečně blízko k sobě. Koukala jsem se do těch nádherných jantarových očí, který bych nejradši láskou... vypila? Teď jsem se musela usmát já, protože jsem si vzpomněla na ten okamžik, kdy jsem se poprvé podívala do jeho očí. Přirovnávala jsem je k světlýmu ležáku.

„Jak jsi věděl, že mě najdeš na Goldenu?“ zeptala jsem se šeptem snažíc se nezkazit tu atmosféru.

„Nevěděl,“ odpověděl. „Běžel jsem náhodou kolem a všiml si tě. Přišlo mi správný se ti tam omluvit, když jsme se tam taky poprvý setkali.“

On věděl, že jsem to byla já?

„Jak?“ vyhrkla jsem. Na nic lepšího jsem se nezmohla.

„Poptal jsem se po tobě,“ zašeptal. „A dozvěděl jsem se o tobě spoustu krásných a úžasných věcí.“

„Tak to asi taky vysvětluje, jaks věděl mou adresu,“ zasmála jsem se. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná, ale k dokonalýmu štěstí mi ještě něco chybělo. A on to vycítil.

Jeho rty byly v mžiku na těch mých. Před očima mi vybuchovaly ohňostroje a já věděla, že tohle je správně, že on a já budeme správný, když budeme spolu.

„Chutnáš tak zatraceně skvěle,“ zasténal mi proti rtům.

Pak mi dal ten nejjemnější polibek, jakej jsem kdy dostala. Byla v něm něha, láska, vášeň a trocha oddanosti.

A právě v tu chvíli jsem si to uvědomila. Možná jsem nikdy nevěřila na lásku na první pohled, ale změnila jsem názor. Ona opravdu existuje, protože já toho kluka asi opravdově miluju... 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 9. část: