OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Titanic trochu jinak - 2. kapitola - Paluba v době západu slunce

25.08.2013 (18:00) • Love4ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1128×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

2. kapitola – Paluba v době západu slunce

Jen tak jsem se procházela po palubě a našlapovala jako obyčejná slušná dívka. Nikdo si mne příliš nevšímal, Cal mne věrně doprovázel po mém boku a držel moji ruku ve své. Slunce pomalu zapadalo za obzor a přitom ukazovalo spoustu barev – oranžovou jako úsměv, žlutou jako jasnou záři a narůžovělou jako stydlivost, jíž oplývalo.

„Není to nádherné, Cale? Všechny ty barvy a…“ rozplývala jsem se a vychutnávala si pohled na tu krásu.

Snad nic tak krásného jsem ještě doposud neviděla. Cal jen mávl rukou a nijak neodpovídal na mou otázku. Skoro jako kdybych vůbec nemluvila. Nebo možná ho jen nezajímala romantická scenérie tvořící se na obloze. Jen kráčel jako pyšný páv, co se nakrucuje a chlubí před ostatními. Výraz v jeho tváři byl tak zvláštně pokřivený – něco na způsob milého úsměvu, únavy a nezájmu o okolí.

„Myslím, že už je dost pozdě, miláčku. Neměli bychom už jít do kajuty? Je docela pozdě, Rose.“

„Ještě chvíli zůstanu. Za okamžik přijdu za tebou. Chci se jen na moment zdržet a nadýchat se toho příjemného vzduchu.“

Cal chápavě potřásl hlavou, líbl mne na čelo, upustil mou dlaň a odešel do naší kajuty. Já se prozatím posadila do pohodlného venkovního lehátka podobajícímu se obyčejné židli – jen nakloněné dozadu – a uvelebila se. Zpod kabátu jsem vytáhla schovanou malou knížečku a začala se zabývat četbou. Četla jsem do chvíle, kdy mi někdo zastínil výhled svou postavou. Jednoznačně to byl muž. Zvědavě jsem vzhlédla a podívala se upřeně na neznámou postavu, jež mi stínila ve výhledu.

„Promiňte, že Vás ručím, slečno. Jen jsem byl ohromen vaším půvabem. Smím si k Vám přisednout?“ Ukázal k vedlejšímu lehátku a já jen roztřeseně kývla na souhlas.

„Jak se jmenujete, krásná vílo? A co to čtete?“ Oslovoval mne dál tak nádherně svůdným hlasem, až se mi málem podlamovaly nohy – kdybych neseděla, upadla bych. Jeho vzhled mě skoro omráčil do bezvědomí. Půvabné světlé vlasy krátce zastřižené a nebesky modré oči upoutaly mou pozornost.

„Velice mi lichotíte, pane. Ale myslím, že tykání by bylo vhodnější a mnohem pohodlnější, pokud to ode mne není příliš troufalý návrh ze strany dívky.“

Muž se usmál a uvolněně se opřel zády o opěradlo. Působil velice mile a vyzařoval z něj hluboký půvab.

„Není to ani trochu troufalé, přestože můj otec by byl jistě jiného názoru. Jak se jmenuješ? Nechci být nějak vlezlý, jen si mne opravdu zaujala a já nevím, jak je to možné, ale mám pocit, že jestli od tebe odtrhnu teď oči, zmizíš. A to bych já nechtěl! Nic tak krásného jako tebe jsem dosud neviděl. A to už jsem viděl spoustu věcí. Kdybych však tě měl přirovnat k něčí kráse – tak k tomuhle západu slunce. Vždy – každý večer – je trochu jiný, běžný pozorovatel to nepozná. Já ho sleduji pravidelně. Otec mi už několikrát říkal, že na muže je vcelku nevhodné. Já jen nemohl odtrhnout oči od té absolutní nádhery – jako od tebe. To slunce jako by se usmívalo a mávalo na mě a skoro jako by se trochu stydělo, když se občas schová za nějaký menší mrak. Co to vlastně čteš?“

„Zaujala mne povídka Marnost od Morgana Robertsona z roku 1898. Je o lodi Titan, která podniká svou první plavbu, jenže narazí na ledovec a většina lidí zahyne. Už ji mám přečtenou asi třikrát, ale pořád se k ní vracím. Něco mne nutí číst ji stále dokola.“

Usmíval se od ucha k uchu a vstřebával každé mé slovo. Já chtěla pokračovat, ovšem pohledem jsem se zaklesla v tom jeho. Naše oči jako kdyby propojila neviditelná čára, kterou nelze prolomit ani jakkoli zničit.

„Jmenuji se Rose. Rose DeWitt-Bukaterová. Jsem z první třídy, přestože…“

„Přestože…?“ Kroužil rukou, aby mi naznačil, že mám pokračovat, ale já se k tomu nemohla odhodlat a povstala jsem, abych se opřela o zábradlí.

Hned mne následoval a zahleděl se stejným směrem jako já. Aniž by spustil oči ze západu slunce, znovu ke mně promluvil:

„Já jsem Jack. Jack Dawsen. Můj otec je příbuzný Johna Jacoba Astora, takže je naše rodina dost bohatá. Já bych si ale někdy mnohem raději oblékl obyčejné šaty a choval se jako obyčejný a neurozený člověk. Někdy je to přímo k nevydržení! A co ty?“

Ztuhla jsem a nevěděla, jestli říct pravdu – že je moje rodina chudá a že můj bohatý snoubenec zaplatil mě i mé matce cestu do první třídy. Nebo raději předstírat, že patřím mezi bohatou smetánku jako on.

Zničehonic se ale objevil Cal – můj snoubenec, na nějž jsem náhodou před chvílí pomyslela. Zuřivě popadl mou ruku a zatáhl mne od Jacka Dawsena.

„Co se to tu vybavuješ? Já na tebe čekám, Rose, a ty nikde. Není ti snad dost dobré, že jsem ti kupoval drahé šaty a šperky, zaplatil ti s matkou plavbu na Titanicu a ještě ti věnoval celé své srdce?“

Zlostně blýskl očima po Jackovi:

„A kdo jsi ty?“

„Jack Dawsen. Myslím, že byste takhle neměl zacházet s tou dívkou.“

„Je to má snoubenka. Patří mě – a proto bude dělat to, co řeknu já!“ Zakřičel na něj Cal a odtáhl mne pryč od Jacka.

Stihla jsem ještě Jackovi poslat omluvný pohled…

Autor: Love4ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Titanic trochu jinak - 2. kapitola - Paluba v době západu slunce: