Jeden zcela běžný den v rozmezí mezi zemí a peklem. Cigareta, Lucifer a altán...
16.08.2012 (20:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 742×
Byl to jeden ze stovek zcela normálních dní v rozmezí mezi peklem a zemí, kdy Lucifer nevycházel ven. Všechen čas věnován trénování schopností s ostatními členy Luciferovy ochranky. Povýšila jsem na ochránce osmé třídy, to znamená trénink s drakem pekel. Obrovská, zubatá potvora vás na první pohled vyděsí, na druhý také a při třetím se to nezmění. Nesmíte se děsivým vzhledem nechat zmást, je to celkem neškodný tvor i přes svou pětimetrovou výšku. Za ty tři měsíce tréninku a praxe jsem ztvrdla... Alespoň v boji. Méně do toho pletu city a neusmívám se. Mimo běžný trénink a praxi (ochrana Lucifera na jeho toulkách po světě) jsem zase normální, vcelku spokojený přízrak. Jsem přízrak…
Jsem Laurin. Je mi šestnáct let, jsem svobodná, bezdětná. Můj otec je (byl) Benjamin Lucielle, také přízrak. Moje matka je Juliette Lucielle a je upír. Sama jsem přízrak, což znamená schopnost regenerace, rychlosti, hbitosti a dočasného zmizení.
Zrovna jsem srážela ve velkém sále jednoho dráčka k zemi katanou, když zaklaply dveře. Vešel Lucifer. Jsem s ním prakticky denně, ale vždycky mě jeho přítomnost tak příjemně vykolejí.
„Ahoj,“ řekl. Měl černou košili, nažehlené kalhoty, sluneční brýle, boty z Geoxu a na tváři zase ten až neuvěřitelně nevinný výraz. Byl krásný. Měl krátké hnědé vlasy. Na ďábla vypadal moc neškodně. Tedy alespoň do té doby, než si sundal sluneční brýle. Jeho oči… Oči jsou brány do duše a on ji má… Zjizvenou? Zkaženou? Ne, že by mu rudě zářily, jako v nějakých pohádkách a hororech, ale… Prostě vás probodly a nepustily.
„Ahoj.“
„Slušná práce,“ mrkl po drakovi.
„Děkuju. Potřebujete něco?“ zeptala jsem se a otřela si katanu hadříkem. Nemám ráda, když je od dračí krve.
„No… Řekněme, že mám menší prosbu. Přijď večer do altánu.“
„Dobře,“ řekla jsem. Neřešila jsem, co po mě bude chtít. Byl mi to vcelku jedno, protože jsem věděla, že je na šíleného ďábla celkem rozumný. Znovu se podíval na draka a zamračil se.
„Jakto, že se nevsakuje?“ Přidřepnul si vedle bezvládného těla. Pravda, draka podlaha ne a ne spolknout a to už tam ležel tak minutu.
„Funguje chod příjmu a recyklace?“ zeptala jsem se. Podíval se na mě.
„Ano, přijímáme duše, propouštíme duše, recyklujeme. Vše by mělo být v pořádku,“ řekl a vstal.
„Ach jo, jdu zjistit, co to má být.“ Zmizel. Měl to ve zvyku, přece se nebude loučit! Přemístil se do jedné z jeho kanceláří, zavalené stovkami stížností, dopisů a tak… Nemá to jednoduché, ale má, co chtěl… S Bohem si člověk, ani anděl prostě nemá zahrávat. Navíc tam má stovky stížností, protože je už stovky let ani neprobral. Teď tu má práce, jak na kostele.
Zabalila jsem to, už jsem měla dost. Už jsem měla sakra dost. V takovém pekelném pařáku sekat hlavy není nic jednoduchého ani pro přízrak. Vyšla jsem ze sálu a zamířila do sprch. Lidičky v pekelné stráži a ve výcviku ke mně vzhlížejí, jako k Bohovi, i když se tu to slovo nesmí používat. I z pětičlenné osobní ochranky Lucifera jsem nejlepší. Dala jsem si pořádnou, studenou spršku a zabalila se do osušky. Postavila jsem se před zrcadlo. Už jsem nebyla šestnáctiletá poblázněná blbka. Byla jsem silná, drsná, kamenná sedmnáctka. Změnila jsem se opravdu hodně… Fakt hodně. Prohlížela jsem se mýma velkýma, modrýma očima a prsty přejela po každé jizvě, kterou jsem měla. Jizvy přízrak léčit neumí. Pustila jsem osušku. Zhubla jsem, není se čemu divit, ale už jsem nebyla štíhlá, ale vychrtlá. Smutně jsem hleděla do zrcadla a říkala si, co tu dělám? Vždyť mě tu nic nedrží, nikdo nedrží… Lucifer je fajn člověk, se kterým se dá díky jeho inteligenci mluvit o normálních věcech, ale nechci tu být. Chci být tam, nahoře a toulat se lesy. Chci snít, jako každá dívka v mém věku. Chci být zamilovaná do mého spolužáka, chodit za školu s partou… Chci být normální. Chci být člověkem s duší anděla, ne přízrak. Přízrak není mé pravé já, nesedí k tomu mé vnitřní já. Chci, aby se mi podlamovaly kolena nervozitou na pódiu před prvním vystoupením, chci, abych byla naštvaná, že mi nenesou jídlo v restauraci, chci se toulat po centru Kodaně, mého rodného města, chci jít do kina a plakat při dojemných scénách. Chci křičet do polštáře, jak chci neexistovat, až se něco zvrtne. Chci milovat a nenávidět. No co, přestanu se tady litovat a jdu dělat něco pořádnýho. Znovu jsem se oblékla a vyrazila k altánu u Luciferova domu.
Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Tisíciletá otázka - 4. kapitola:
http://ourstories.stmivani.eu/6-na-pokracovani/tisicileta-otazka-5-kapitola/
Jo, už se tvoří další díl :)
Bude tak za tři dny :)
Téda, já zírám. Přehltla jsem tu kapitoly, co tu máš, ač na mě baterka u mého notebooku volá, abych jí dala najíst, nebo že se mi celej počítač vypne (vyhrožuje, mrška jedna).. a já. Zírám. Tahle povídka se mi strašně moc líbí (že tě můžu uhánět o další díl?), takže prosím, už kvůli tvým čtenářům, piš. Děkuji :D
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!