Tisíciletá otázka - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl Tisícileté otázky je tu! Jsem moc ráda za vaše předešlé reakce, které byly až neočekávaně pozitivní. Tak, v této kapitole se Laurin připravuje na smrt. Učí se bojovat. Dostane se do pekla?

31.07.2012 (16:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 656×

Žilami mi pumpovala horká, nezkrotná krev plná adrenalinu. Stála jsem v aréně. V aréně bez diváků. V aréně s tím nejhorším soupeřem. Porazila jsme devět a teď mě čekal desátý. Desátá poražená stvůra a jsem připravena. Jsem připravena zemřít. Neměla jsem strach, protože kdybych měla strach, prohrála bych. Musela jsem být klidná a rozvážná. Nehrát si na hrdinu, ale neutíkat při každé ráně. Měla jsem vypnutou regeneraci, abych si na to zvykla. Na chiméru neplatilo zmizení. Chiméra mě viděla i v oblaku neprůhledna. Byla sice jediná, co to dokázala, ale dokázala to. Teď musím spoléhat jen a zcela na mé bojové schopnosti. Rychlost, sílu a mysl. Otevřela se brána a chiméra vyšla. Byla klidná, neměla hlad a ani moc chuť bojovat. Dokud mě neuviděla. Zavrčela a rozeběhla se. Chimér je jen pár a tahle byla naštvaná, takže jich za chvíli bude zase o jednu méně. Rozzuřený nepřítel = slabší nepřítel. Hněv dokáže zapříčinit prohru a smrt mnohem více, než naprosté vyčerpání. Bylo to pomalé, jako v akčních filmech. Vytáhla jsem meč a čekala, až přiběhne. Byla to věčnost, ale i věčnost někdy skončí. Švih – švih – švih. Grc – grc – grc. Chiméra byla bez hlavy. Jestli to bude i v posmrtném světě takhle jednoduché, tak se vrátím zcela spokojená.

„Jsi připravena,“ ozvalo se za mými zády. Pan Peters se ke mně už choval alespoň částečně jako ke člověku, už ne jako k pokusné kryse.

„Dobrá, regenerační schopnost stupeň jedna,“ řekla jsem. Byla to zlomová chvíle. Opravdu ano.

„Laurin, co myslíš, že je po smrti?“ zeptal se mě trochu přiblble, ale zcela vážně Peters.

„Peklo,“ řekla jsem. Myslela jsem to také vážně. Věřila jsem, že nic jiného si nezasloužím a byla jsem ráda, že nebudu mrtvá navěky.

„Zatím naviděnou,“ řekl Peters a vystřelil. Zasáhl přesně a mě zčernalo před očima. Přestala jsem cítit, slyšet, vidět. Věděla jsem, že jsem zemřela…

Oh shit. Až tak?

***

Ocitla jsem se ve dlouhém tunelu, jak to bývá ve vyprávění lidí, co prošli stavem umírání. Šla jsem bez váhání za světlem na konci. Tunel byl obložený zlatými bloky, diamanty, perletí a stříbrem. Na konci tunelu ale nebylo to krásné, modré světlo. Bylo tam zlověstné, rudé světlo. Peklo. Takže jsem se nemýlila.

Šla jsem bez váhání, stejně není z tohoto tunelu úniku – tedy ne v mém případě. Vyšla jsem z toho krásného místa a ocitla se v pekle. Nic jiného to nemohlo být. Chaos, kterému vládl řád. Všude černo-červené blesky. Stála jsem na takovém plácku, ze kterého vedla cestička do lesa. Les byl samozřejmě neobyčejný. Hlavně tím, že stromy měly ocelové ostny a rudě světélkovaly. Cestička byla posypaná štěrkem.

Došla jsem k velké, dřevěné bráně. Nebála jsem se, vlastně jsem nic necítila. Vešla jsem do brány a ocitla se ve velkém sále. Nebylo to nic extra děsivého – tedy pro mě ne. Pro duše, srovnané ve frontě před zlatem pokytými dveřmi to bylo evidentně dost hrozné. Asi nebyli na smrt připraveni.

Zařadila jsem se. Sál byl udržovaný a kromě duší a pár čertů křížených s démonickými hady tu nikdo nebyl. Čerti stáli u dveří a zapisovali si duše, které prošly dovnitř. V ústavu, ve kterém mě Peters zkoumal jsem byla já, Chiméra a pár dalších potvor, ale nic takového, jako čerti jsem tam neviděla. Člověk si myslí, že ho ty potvory připraví na vše, ale když jsem viděla ty tří metrové, blekotající postavy… Brr…

Byla jsem asi desátá. Přede mnou stála mladá slečna v kostýmku. Hodně plakala a z rány na krku jí vytékala rudá krev. Každá kapka, která dopadla na zem, ihned zmizela. Vypařila se. Došla jsem k čertům. Srdce mi bušilo rychleji, než obvykle, ale zvládala jsem. Teď jsem začínala mít strach… Už jo. Jeden se postavil přede mě a prohledal mě.

„Jméno!“ řekl. Měl naprosto normální hlas i se choval jako člověk, ale zjev měl více než hrůzostrašný.

„Laurin Lucielle,“ řekla jsem rozklepaným hlasem.

„Dobrý,“ řekl ten druhý a já vešla do dveří.

Chtělo se mi říct něco, jako: Ó můj bože! Ale v pekle by to nebyl ten nejlepší nápad. Zvláště, když jsem stála přímo v zornici Lucifera. Seděl na kýčovitě zdobeném trůně, pod ním stráž. Nebyl děsivý, tak jsem se mu odhodlala podívat do očí. Kromě toho, že si mě zamyšleně měřily, vyzařovaly neskutečným charismatem. Opatrně jsem zavřela dveře.

„Vítej v pekle,“ řekl svým hlasem. Svým hlasem zdůrazňuji, protože to byl ten nejomamnější hlas, který jsem kdy slyšela.

„Milé přivítání,“ řekla jsem, nepatrně se usmála a udělala krok vpřed.

„Hm… Milé přivítání? Ty se nehroutíš?“ zeptal se.

„Ne, nemám na hroucení náladu.“ Zastrčila jsme si ruce do kapes. Za poslední tři roky jsem se necítila lépe. V Jeho přítomnosti, ale to bylo asi normální. Kdo by mohl mít větší charizma, než ďábel? Maximálně tak bůh.

„Dobré uvažování,“ řekl. Měl přehozenou nohu přes nohu a ruce položené na opěradlech.

„Aha… Mělo mi dojít, že mi budete číst myšlenky.“

„Nikomu to nedošlo za ty tisíce let. Mají v hlavě spíš plány na útok, sebevraždu. Jsou to tupci.“ Otevřely se dveře, kterými jsem vešla a v nich vykoukla čertova hlava.

„Pane Lucifer, nechci prudit, ale je tu dost dlouhá fronta,“ řekl troufale. Nebo ne? Nemělo by to někoho s takovýmto postavením pobouřit, urazit?

„Ano, s tím se musí počítat. Tak to nějak vyřešte, není to můj problém,“ řekl už méně příjemně. Řekl to nepříjemně. Čert znovu zmizel za dveřmi.

„Dobrá… Tuhle neposílejte na patra. Dejte ji na boj,“ řekl Lucifer a prohlížel si mě jako kus šunky v regálu. Přišli ke mně dva ze stráží.

„Opravdu na boj?“ zeptal se jeden.

„Ano, není to lidská duše.“ Jak to ví?!? Nedá se poznat, že jsem přízrak. No jo… On je Lucifer. Strážci mě (jeden z každé strany) chytili za paže a byli mile potěšeni, že jsem nekladla odpor. Šli jsme. Cesta vedla nejméně deseti chodbami a třicet dveřmi. Zastavili jsme se až v pravém pekle. Tady už nebyly ostnaté kmeny, sály a plačící duše. Tady bylo peklo a já byla nesmírně ráda, že jsem se naučila pořádně bojovat…

„Tady máš katanu, boty, ohnivzdornou vestu, helmu. Máš pokoj deset. Dal bych tě k ostatním na společný velký, ale Nejvyšší chtěl, abys měla vlastní pokoj. V noci si nevšímej řevu, trénuje se tu pořád. Jídlo si musíš opatřit sama. Buď za peníze – pokud nějaké máš – v obchodě, nebo si to sežeň u někoho z bojovníků. Koupelny jsou společné, rozdělené na dámské, pánské. Jsi tu jediná dívka, takže máš celé sprchy pro sebe. Dopoledne máš trénink v malém sále, odpoledne bojuješ v největším sále. Tak, to je vše,“ řekl jeden ze strážců, strčil mi do rukou igelitku s výbavou a odešel. Chvíli jsem tam jen tak stála a všechno si přehrávala v hlavě. Potom jsem vzala šla hledat můj pokoj.

Jsem v pekle.
Jsem bojovník.
Jen tak se odsud nedostanu.
Jsem jiná, než ostatní.
Něčím se zamlouvám Luciferovi.
Nedá se tu skrývat moje rasa.

Můj pokoj byl… Skromný? Postel, skříň, stůl. Vše v celkem hrozném stavu. Rozložila jsme si výbavu na stůl a všimla si letáčku, zastrčeného těsně pod ubrusem.

Bojový výcvik – Peklo.

Každý rok se z příchozích duší vybírá deset nadaných, bojově schopných, které jsou umístěny do výcvikové části. Tyto duše jsou vycvičeny, jako stráže samotného Nejvyššího, nebo bojovníci v případné válce s okolním světem. Málokterá přijatá duše tento proces psychicky a fyzicky zvládne. Tyto duše jsou přemístěny do standartních částí, kde si odpykávají tresty za hříšnictví.

No nic… Stejně tu nebudu věčně…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování