OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tik tak tik tak - Třetí list

08.09.2014 (11:00) • Mechaniculum • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 891×

Malá zimní válka byla původně diplomatický exces, který ovšem díky neuváženosti obou stran přerostl v rozsáhlý válečný konflikt. Původně neškodná chyba 2. Motorizovaného praporu kapitána Schmelnického, která část jeho jednotek zavedla do pohraničí Demijského království, vyústila ve vážný válečný akt. Po neúspěšném vyjednávání o propuštění pluku, který dle vojenských směrnic vyšel vstříc podmínkám Demijských pohraničníků, došlo ke krátké přestřelce, ve které zahynulo několik mužů 2. Motorizovaného pluku.

Na pomoc jednotce bylo vysláno několik úderných oddílů včetně těžkého bitevníku třídy S. Reuner. Boje probíhaly s menšími přestávkami na územi Demijského pohraničí až do naprosté kapitulace království. Mírový pakt byl podepsán 4. Mrazivce 1940 v hlavním městě Demijského království, v Demě.

Tento konflikt způsobil závažné ochlazení vztahů se soudními zeměmi Demie, ale taktéž Falkgadurského císařství, a připravil Demijské království o důležité územní celky, a to Baaskou provincii a Cyrindil.

                                                           Historický průvodce Falkgadurským císařstvím

První výbuch s ní mrštil o stěnu. Náraz o tvrdý kov jí rozsekl obočí a ret, ale jinak ji ušetřil těžším zraněním. Viděla, že kousek před ní potkal vojáky horší osud. Výbuch utrhl jednu z trubek a do ruda roztavený kov je smetl z můstku, který vedl kolem jednoho z obrovských motorů. Se zařinčením zmizeli v hlubině.

Musela ven! blesklo jí hlavou, zatímco si zápěstím setřela stužku krve, která se jí rozeběhla po tváři.

Prosmýkla se kolem rozšklebené trhliny ve stěně a vyběhla schody na další palubu, ven ze strojovny. Bílé železné stěny byly zprohýbané tlakem výbuchu. Sirény řvaly jako pominuté, stejně tak blikala i světla v ochranných klecích. Z druhého konce chodby se valil dým, zdálo se, že zde již nikdo nebyl. Každý, kdo měl alespoň trochu rozumu, se snažil z lodi zmizet.

Ven!

Rozběhla se po chodbě právě ve chvíli, kdy se celý stroj zatřásl a naklonil. Ztráta rovnováhy ji poslala skoro přes celou chodbu a náraz do pokřivených dveří na konci jí vyrazil dech. Ruka jí sklouzla po stěně. Dým, který se valil ze škvíry ve dveřích, byl cítit po síře. Nutil ji kašlat. Oči ji nesnesitelně pálily a k tomu všemu ji začala bolet hlava. Pryč, pryč! Než se zde udusí.

Potácivě se odtáhla ode dveří a natáhla se k zábradlí, které vedlo skrze celou chodbu. Pomalu se přitahovala, aby se dostala výše. Tam někde nahoře byly dveře, kterými musela projít, ale štěstí jí dnes nebylo nakloněno. Stroj se se zaskřípěním opět naklonil, tentokrát na druhou stranu, aby se vyrovnal. Změna jí místo pomoci uštědřila další kopanec.

Náraz hlavou o zem nepatřil k věcem, které by lidi počítali jako ty příjemné. A ona se mezi výjimky rozhodně řadit nechtěla. Cítila se, jako by se jí měla rozskočit. Ve spáncích jí bušilo jako o závod a bolest se ohlašovala v ochromujících vlnách. Pomalu se zvedla na kolena a stěží prošla skrze dveře ven.

Další chodba! Kudy teď? Nervózně se rozhlédla na obě strany, když tu jí nad hlavou začaly bubnovat kulky. „Zastřelte ji!“ ozývalo se za jejími zády, zatímco palba neutichala.

S úlekem se stáhla a spěšně vyběhla na druhou stranu. Světla zde v záchvěvech křeče blikala a neosvětlovala tak nic z chodby. Bohové mohli vědět, co tam bylo. Vběhla do tmy, zatímco za jejími zády neustávala zuřivá střelba pronásledovatelů. Kudy teď?

Kdesi před sebou viděla světla. Nečekala a běžela dál. Nechat se zastřelit teď, když byla tak daleko… Hned v další chvíli svého činu litovala.

Celým bitevník se ozvalo šílené zaburácení. Chodby se ihned zaplnily kouřem, který se vzal snad ze samého pekla. Teplota začala stoupat… Kdesi za sebou uslyšela štěkavé nadávky vojáků a kašel. Ale to nebylo všechno.

Loď se opět se zakvílením naklonila. Změna pozice ji vyslala naprosto nechráněnou proti zábradlí. S výkřikem se o něj zastavila, jen tak tak si stačila zakrýt obličej proti smršti věcí, které ze tmy vypadly stejným směrem. Opatrně se zapřela, když ji něco těžkého udeřilo do zad a vyslalo jí to na cestu do temnoty.

Dopad byl prudký. Ozvalo se křupnutí, po kterém vykřikla. Stěží se zvedla z hrubého pletiva, které ji drželo nad tlamou černé propasti. Musela se dostat pořádně nízko. Kde mohla být? Zoufale se natáhla do tmy. Nic, všude kolem jen tma. Neobratně se zapřela a vstala…

Bílý záblesk světla a pištění v uších. To bylo to poslední, co si ještě stihla zapamatovat. Pak s ní něco trhlo a ona… letěla. A teď…

Neutichající bolest ji nelítostně poslala vstříc mrznoucímu blátu. Koutkem oka viděla hořící trosky. Byly všude kolem ní… Štiplavý zápach dýmu ji nutil kašlat, ona ale přes nesmírnou bolest v hrudníku nemohla. Jak dlouho… to bude trvat, než…

Slyšela hlasy. Někde za ní se někdo bavil. Nebyla schopná rozeznat, o čem se baví ani jakou řečí mluvili. Cítila, jak její tělo chladne. Konečky prstů už skoro necítila. Takhle nebude moct dál…

S vypjetím všech sil se pokusila převrátit. Obrovská bolest ji ochromovala, vystřelovala své jehlice do celého těla. S usyknutím skončila na zádech. Teď je konečně viděla.

Dva muži, šedé uniformy…

Přibližovali se, opodál na zemi taktéž někdo ležel…

Práskl výstřel.

Srdce se jí najednou sevřelo a po celém těle jí vyrašila husí kůže. Tohle není její konec. Nemůže!

Viděla, že si jí všimli. Zamířili k ní. Jejich krok se zrychloval! Snažila se odplazit, ale nešlo to. V té chvíli proklínala všechny bohy i její předky, že při ní nestáli.

Ruka jí sjela k pouzdru u pasu. Zkřehlé prsty nahmataly ledové tělo zbraně. Nestačila ji ani vytáhnout. Muži v uniformách byli hned u ní. Jeden z nich jí silou vykopl zbraň z ruky, aby ji pažba druhého poslala do říše snů.

Probudilo ji až kovové cvakání psacího stroje. Monotónní bušení do razítkových tlačítek protínalo jinak absolutní ticho, které v místnosti panovalo.

Světlo, které svítilo na stropě, ji oslňovalo. Nebylo to zrovna příjemné probuzení, ale život ji naučil, že by si neměla stěžovat. Pokusila se otočit hlavu.

Krk měla pevně fixovaný. Nešlo to ani na jednu stranu. Zcela stejně na tom byly i její ruce a dokonce i nohy. Počala ji zachvacovat panika. Odpor, který cítila, když si vzpomněla, že by taky měla dýchat, jí naznačil, že její hrudník na tom nebude lépe.

Světlo zablikalo. Ozvaly se kroky a zvuk psacího stroje ustal.

Místností se ozvalo škrtnutí sirky. Věděla, že tam někde, kde nyní zasyčela, byl i někdo, kdo měl v rukou nejen její život, ale i odpovědi na otázky. Zápach spáleniny, který nedokázala přesně určit, ji donutil kašlat.

S každým dalším nádechem se cítila, jako by jí měly z těla odejít plíce. Vlastní cestou.

Kroky se pomalu přiblížily.

„Vidím, že jste se už probrala k sobě,“ ozval se hrubý mužský hlas. Ihned se pokusila rozpomenout, kdo by to mohl být, ale bolest hlavy ji zase srazila zpátky. „Nemusíte se teď ničeho bát. Nějakou dobu si tu poležíte,“ pokračoval, zatímco se hlasitě nadechl, a jak si byla schopna domyslet, potáhl si z toho něčeho, co kouřil.

„Kde… to jsem?“ stačila sípavě špitnout, než ji bolest na hrudi přerušila.

„V Naarsku,“ poznamenal mužský hlas. „Děláte, jako byste to tu neznala.“

Věta ji poslala zpátky do svých myšlenek. „Já… potřebuji vědět…“

„Shhh… Uklidněte se a pokuste se opět usnout. Slibuji vám, že než si pro vás přijdou, stihnu vám vše vypovědět.“

S jeho posledními slovy se svět zatočil. Pokusila se ještě něco říct, ale úbytek sil, který se jí rozlezl po celém těle jako zákeřná nemoc, z ní vysál poslední kapku sil. Oči se jí samy od sebe zavřely…

Dál už byl jen dlouhý spánek.

Autor: Mechaniculum, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tik tak tik tak - Třetí list: