Tik tak tik tak - Druhý list • OurStories.cz ~ naše povídky

Kola a soukolí se opět dala do pohybu. Tragédie, která postihla císařství, rozpohybovala ciferník hodin, které odbijí konec života nejednomu člověku. Do války zbývají pouhé minuty. Přečtěte si, co se děje v hlavním městě Sanktburgu. Jak se s tím asi srovná Černohorsko?

06.09.2014 (12:00) • Mechaniculum • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 656×

V hrobkách z dob Prvního království, které se rozléhalo v dnešní oblasti centrálního Dalarinu, se nalezly stély s primitivními hieroglyfy. Výzkum profesora Welhoffa poukázal na skutečnost, že již primitivní národy dokázaly očarovat předměty. Hlubší a detailnější průzkum přeložených textů nám odhalil zarážející novinu. A to tu, že s problematikou očarování větších předmětů se naši předkové potýkali již od pradávna. Co však nikdo z nás nečekal, byla stéla, popisující očarované primitivní stroje. Těmto strojům bylo v tomto jazyce přezdíváno golem. Je možné, že stroje golem se vyznačovaly i poněkud modernějšími prvky, jaké můžeme pozorovat v současné práci. Na kolik ale byly funkční a účinné, stéla nesděluje…

Magie pradávných civilizací prof. Aesterich a spol.

Císař neměl ve zvyku vstávat přehnaně brzy. V šest hodin ráno započal svoji denní pouť pravidelnou snídaní a procházkou po palácovém parku. Teprve tehdy zasedl do pracovního salónku a počal se zabývat osudem jeho říše. Rozhodně neměl ve zvyku být buzen uprostřed noci.

Když do jeho komnaty vtrhla postava, a ještě k tomu bez klepání, okamžitě se mu v ruce objevil jeho revolver. Ostré kroky vojenské obuvi přerušilo tiché zacvaknutí kohoutku.

„Stůj! Kdo jsi?“ zasyčel mocnář skrze zuby, zatímco se přehoupl z postele na zdobenou podlahu a pomalými kroky se vydal k postavě. Zbraní přitom stále mířil na nezvaného hosta, který se v ostrém světle, jež přicházelo z chodby, téměř rozplýval.

Postava ihned o krok ustoupila a pozvedla ruce do výmluvného gesta. „To jsem já, milosti. První štábní velitel Frichs,“ odvětil muž tichým hlasem, přičemž složil ruce k tělu. „Přišel jsem pro Vás. Máte se ihned dostavit do velitelského štábu. Počkám na Vás na chodbě.“ S tím se uklonil a vycouval ven.

V místnosti se rozsvítilo prudké světlo. „K čertu s těmi lampami!“ křikl do noci a okamžitě si zakryl oči. Blázni. Generalita je banda neschopných bláznů a jeho služebnictvo taky! „Abych si všechno udělal sám,“ zamrmlal a zhasl. Teprve tehdy otevřel oči a rozsvítil lampu na nočním stolku. Zdobená mozaika stínítka vrhla na stěny barevný odlesk. Zdi byly plné obrazů v bohatých a mohutných rámech. Plátna vrhala matné jiskřičky, které tu a tam pableskovaly skrze sklo, za kterým byly ukryty.

Muž v noční košili zajistil zbraň. Hřála jej v rukou, cítil, jak se kov chvěje očekáváním. Čekal, věděl to. Přímo se nemohl dočkat, ale on si musel dát pozor. Jak dlouho to bylo naposledy, co střílel? Tázavě se zadíval na zbraň ve své dlani. Jako by nechtěla z ruky.

S povzdechem ji položil zpátky na noční stolek a rukama si protřel obličej. Kolik bylo vůbec hodin? Na ručičkách malého budíku stály cifry 2:13…

Když císař narychlo procházel chodbami, překvapil jej čilý ruch, který v paláci vládl. Všude, dokonce v salónních křídlech, seděli vojáci. Skláněli se nad štosy papírů, přepisovali, roznášeli. Když procházel kolem komunikační buňky, překvapila jej četnost telegramů. Dráty musely svítit, kterak se po nich proháněly tajné zprávy. Tiché monotónní pípání a vyklepávání depeší. Vojáci ale nebyli klidní. Byli ustaraní, rozezlení, možná se i… báli. Takhle se žádná z císařských armád nechovala! V hlavě se mu objevil roj otázek. Musel to zjistit hned. Pochyby vystřídaly obavy.

Když rozrazil dveře do hlavního štábu, generalita již byla na místě. Seděli kolem velké plastické mapy Černohorska. Co mohlo být tak důležité, aby jej vytáhli ven uprostřed noci?!

„Konečně jste zde, Vaše milosti,“ řekl vysoký muž, který se ještě před chvílí skláněl nad rozlehlou mapou. V té chvíli vykročil směrem k císaři, který se ještě stále zaraženě rozhlížel.

„Může mi konečně někdo říct, co se tady vlastně děje?!“ řekl císař a podal si s přicházejícím mužem ruku. Prýmky na jeho zelené vestě dávaly vědět, že půjde zajisté o muže na vysoké pozici. Armádní generál centrálních armád…

„Zajisté. Mám dvě špatné zprávy. A jsou neodkladné,“ odvětil císaři a vedl jej podél stolu. Ostatní členové štábu se jim urychleně klidili cesty.

„Tak mě pořád nevoďte za nos a řekněte mi, oč jde! Vyhlásila nám snad Západní unie válku? Opět?!“

„Nikoli, pane,“ přerušil jej generál. „Před hodinou nám přišel šifrovaný telegram z velitelského stanu v Naarsku. Podle všeho jsme přišli o Siegfrieda.“

„Co, prosím?!“ vykřikl císař, kterému začala tvář rudnout vztekem. Ihned se dožadoval znění telegramu. „Ukažte mi ten cár papíru, to nemůže být možné.“

„Prosím, pojďte se mnou, pane,“ odpověděl klidným hlasem, přičemž chytil císaře, který rudnul v tváři, za paži a odvlekl jej k oknu. „Vidíte tu záři?“

„To jsou červánky, vychází slunce,“ řekl císař zatvrzele a zakroutil hlavou. Siegfried nemohl padnout. Byla to ikona císařství, modla. Jen jeho jméno byla zbraň!

„Je to oheň Siegfriedu. Dle všeho prostě vylétl do vzduchu,“ odvětil chladně muž po císařově pravici. „Přišli jsme o celý bitevník i všechno mužstvo. Naarská posádka už pročesává místo výbuchu, ale žár je stále příliš velký. Trosky jsou rozesety v okruhu deseti kilometrů. Bude to trvat dlouho, než přijdeme na to, co se tam vlastně stalo.“

„Říkám vám, že to není možné. Museli se splést. Ta loď nemohla jen tak vybouchnout. Dejte zavolat pro Hagena, ať se sem okamžitě dostaví. Chci slyšet i jeho názor.“

„Pane?“

„Ano?!“

„To je ta druhá zpráva,“ odpověděl s lítostí v hlase. „Arcimág již není mezi živými. Městská posádka před časem uhasila požár, který zachvátil jeho palác.“

Císař zamrkal a polkl. Nevěděl, co říct. Poprvé v životě si připadal bezradný, zranitelný. Nemohl uvěřit, že se během jedné noci stane tolik strašných věcí. Hagen byl nejlepší arcimág. Velmistr svého oboru, génius. Jen díky němu měl celý Falkgadur to, co neměla žádná jiná království.

Pomalu se posadil do židle, kterou mu hned služebnictvo přistavilo.

„Dejte svolat radu Velmistrů,“ ozval se šeptem, zatímco jeho tvář bledla. „Chci, aby začali se sestrojením dalších… bitevníků,“ odmlčel se. „A vy začněte konečně něco dělat. Chci, abychom za dva týdny pochodovali Sevgarem!“

Na palubě Gotliebu nastal brzo ráno čilý ruch. Rozkaz z generality zněl jasně. Naplnit nádrže bitevníku do plna a stejně tak upravit i výzbroj lodi, a ještě téhož dne vyrazit do Černohorsku. Paluba se leskla ve svitu ranního slunce. Nebylo divu, vždyť také bylo všechno prkení pokryto rosou. Vojáci se šikovali po stranách pozemního mola, aby mohli nastoupit svou cestu. Cestu za slávou, uznáním a… smrtí.

Davy zvědavců obklopovaly vysoké hradby města Sanktburgu. Povlávaly vlaječkami a provolávaly slavná to hesla, aby dodaly svým synům kuráž. Tísnily se a mačkaly se, jen aby to všechno divadlo viděly.

Od doků se ozvalo hlasité zaburácení. Celý bitevník se zatřásl pod silou obrovských motorů, které se rozběhly. Skrze čtyři obrovské komíny se každou sekundu tlačila oblaka černého dýmu, která rychle pohltila okolí stroje, a zahalila jej ve smotcích černého mračna. Kdesi uvnitř se rozzářila všechna světla. Gotlieb se pomalu zvedl. Osm mohutných nohou, jejichž hlavní části se mocností snadno měřily s věžemi katedrál, se natáhly. Burácení motorů ohlásilo jitro ve městě. Tělo lodi se pomalu vzneslo do vzduchu a na milimetry přesně se zastavilo těsně na okraji mol. Zacinkal zvonek a na kamenné dláždění hlubokého doku se snesly první ocelové můstky. Kov při dopadu na vlhký kámen skřípavě zařinčel.

„Nástup! Mužstva, seřaďte se k nalodění! Pochodem vchod!“ Sborové echo se odráželo od červených hradeb města. Neslo se krajinou, stejně jako řev nesmírné stvůry, která číhala v úkrytu. Černé tečky, které nadšeně pozorovali všichni ti zvědavci z hradeb města, se pomalu rozprchly po palubě. Zvonek zacinkal podruhé a paluba bitevníku se neprodyšně uzavřela.

Hluboké, mručivé zahoukání sirény, které následovalo, pročíslo vzduch. Několika poručíkům, kteří vyprovázeli Gotlieb ze svých pozic na molech, náhlý poryv větru strhl čepice a pocuchal vlasy.

Ozvěna pomalu utichla v ranním rytmu odbíjejících zvonů. Motory opět zahřměly. Stroj se pomalu vypínal do výšky. Zář ranního slunce se vágně svezla po ocelovém tělu. Jako závoj cudně opadla a nechala temnou siluetu železného obra čnít nad krajinou.

Můstek zablikal a kov se napjal nedočkavostí. Vyšel, byl povolán. Jel… ničit! Nastalo pár minut ticha, které vyplňovalo jen burácení motorů. Pak se za neutuchajícího jásotu a císařské famfáry vydal na pochod. Kolosální stroj se líně rozešel krajinou. Jako pavouk z noční můry nořil svých osm nohou do jitřní mlhy.

Příští stanicí byla fronta v Černohorsku.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mechaniculum, v rubrice: Povídky » Na pokračování