OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tidbits: 9. kapitola

10.01.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 663×

Pan a paní Moranovi

Brad byl překvapivě rychlý. Vyzvednul mě přesně za deset minut od doby, kdy jsem mu zavolala a přiznala se, že už jsem doma. Venku foukal vítr, dokonce tak moc silný, že i v garážích pod naším obstarožně futuristickým barákem hučela meluzína. Když jsem na něj čekala, musela jsem si límec kabátu přivinout těsněji ke krku, jelikož jsem se do té doby už asi třikrát oklepala zimou. U toho jsem kontrolovala svůj telefon pro případ, že by mi náhodou od prince Krasoně přišla esemeska s textem: „Tetička Sandy umřela, končíme navždy“.

Ano, byla jsem morbidní a zlá, jenomže s tímhle kontextem za zády mě to ani trochu nemrzelo. Navíc, když jsem si představila, co mě s tetou Sandy čeká, měla jsem chuť vraždit.

Když se zjevila Bradova Toyota RAV, vystoupila jsem ze svého úkrytu za sloupem. Možná, že jsem staromódní, ale zdálo se mi, že za sloupem tolik nefouká. Kriste pane, jako bych slyšela svoji babičku… Tak přece to je pravda, že se lidi s přibývajícím věkem vrací do dětských let. No, čekala jsem, že to přijde o poznání později, ale co už.

„Ahoj, zlato,“ uculil se na mě můj kamarád a manžel ze sedadla řidiče. „Čekáš dlouho?“

„Zdar,“ oplatila jsem mu s lehkým zafuněním, přičemž jsem se usadila na místo spolujezdce. Natáhla jsem se za sebe pro pás. „No, čekám už od puberty, ale můj princ na bílým koni očividně zabloudil.“

„Ale no tak, je třeba se přizpůsobit době!“

„Není třeba, já jsem dokonale přizpůsobená,“ informovala jsem ho, pozorujíc měnící se výjevy za oknem. „Bohatě si vystačím s Harley Davidsonem.“

Brad se zachechtal mému vtípku a já si nemohla nevšimnout, že byl nezvykle v pohodě. Dokonce se pořád ještě usmíval, což bylo v souvislosti s návštěvou tety Sandy krajně atypické.   

„Hele, manželi, zdá se mi to, nebo jsi nějak moc usměvavej na to, že máš doma týrexe převlečeného za postarší dámu?“ nadhodila jsem a trpělivě čekala, jak svou dobrou náladu vysvětlí.

„Viděla u mě tvoje věci – včetně naší nejnovější selfie v Hyde Parku, a byla nadšená!“

„A to si teprve představ, jak nadšená by byla, kdyby zjistila, že jsme se tam potkali náhodou, když jsi ty tamtudy procházel na stavební úřad a já tamtudy šla do sámošky pro sváču,“ prohodila jsem jakoby mimochodem. Ani jsem se u toho nepotřebovala šklebit, dostatečně ironické to bylo tak jako tak.

Brad po mém boku nesouhlasně mlasknul, než dupnul na plyn. Jezdil dost rychle a bezohledně, to i centrem Londýna, kde chodila spousta lidí a velmi často tady byly dopravní zácpy. No, než řídit o víkendu centrem, i já – známý pecivál – bych radši chmátla po kolu.

„Ale no tak, nekaž mi radost!“ zahalekal naoko nespokojeně.

Povzdechla jsem si a zakroutila hlavou.  „Mám pocit, že to dneska ani nejde…“

„Správně,“ mrknul na mě, přičemž mě vzal za ruku. Zdvihla jsem obočí a posunula ruku doleva tak, že jsem ji vyšoupla zpod té jeho.

Nejspíš si mě spletl s jednou ze svých mladičkých studentek.

Nastalo několik sekund rozpačitého ticha, které jako první přerušil Brad: „Co táta? Už je mu lépe?“

„Jo. Je stabilizovaný, životní funkce má v normálu. Byl při vědomí, když jsem odjížděla, hezky reagoval,“ vydechla jsem se stále slyšitelnou úlevou v hlase. „Nemám o něj strach, bude v pořádku.“ A zbytek příběhu rozhodně vědět nepotřeboval.  

„Tak to je super. Kdy začíná s rehabilitací?“

„Neví se přesně, ale počítám, že tak do dvou týdnů.“

„Jasný… standardní doba,“ zamručel. „A jak to vlastně budeš teď mít? Budeš na něj dohlížet? Vezmeš ho k sobě? Budeš za ním dojíždět? Yorkshire je dost daleko…“

Pokrčila jsem rameny. Ani na jednu z jeho otázek jsem ještě nebyla schopná odpovědět.

„Já nevím, Brade,“ pípla jsem neurčitě. „Teď je prioritní tetička Sandy, pokud vím, a já mám na rozhodování o tom, co s tátou, ještě čtrnáct dní.“

Mluvila jsem pravdu pravdoucí. Nevěděla jsem, jak tu šlamastyku vyřeším. Z jedné strany na mě tlačila spící sopka jménem máma, z druhé jsem musela mít na paměti svou ordinaci v Londýně. Budovala jsem si tu jméno prakticky už od promoce, nechtělo se mi zahodit roky tvrdé dřiny v díře jménem Burnsall. Kdyby šlo jen o mámino přání, svou roli by hrál můj přirozený odpor a taky moje dávno zapomenutá potřeba rebelovat. Ale tohle bylo větší než my obě. Šlo o tátu, kterého jsem milovala…  

„Hele, nepustíš rádio?“ změnila jsem téma.

Brad přikývnul, než tam zapnul nějaký kanál – speciál s divokými rytmy, nástrojově nebezpečně připomínajícími latinské kytary, bonga, rumba koule a podobné serepetičky, které správní Angličané považovali za kde co, včetně pozůstatků britského imperiálního panství, ovšem rozhodně ne za hudbu.

Ale dobře… Bradovo auto, Bradův Karibik – já tu byla jenom host.

„Tak co je v plánu?“ otázala jsem se ho a natočila k němu hlavu. Usmál se malým, ale dost potutelným úsměvem, který mě dost vyděsil. U Brada totiž jeden nikdy nevěděl. Mohl nás s teti vzít zítra do galerie stejně dobře, jako nám zajistit hodinu seskoku padákem někde nad polem. Pokud myslíte, že bych nebyla jediná členka naší trojice, která by nemusela být nadšená ze seskoku padákem, tak se pletete. Teta Sandy měla pro adrenalinové sporty slabost.

„Kdybych ti to řekl, donutila bys mě to na místě otočit a odvézt tě zpátky domů,“ prohodil, jako by se nechumelilo. Vytřeštila jsem na něj oči. „Což by byla škoda, takže se budeš muset nechat překvapit.“

„Sakra, tohle není vtipný! Brade, co máš v plánu,“ neptala jsem se, ale s hrůzou oznamovala.

Sundal jednu ruku z volantu a naznačil jí proces zamykání rtů. Pomyslný klíč od nich pak spolknul. Rozčarovaně jsem zafuněla a rozmáchla rukama. Tohle bylo jako nějakej špatnej vtip… hodně špatnej. Kdybych nevěděla, že něco takového by si můj mozek nevymyslel, myslela bych si, že to není pravda.

Vidíte, a tohle se mi s Hiddlym stát nemohlo. Ne že bych je ráda a často srovnávala – Tom a Brad byli jako nebe a dudy – ale čas od času jsem si to zkrátka nemohla odpustit.

Tom věděl, že nesnáším překvapení a adrenalin, a neignoroval to, na rozdíl od Brada. Nesnažil se mě dostat k něčemu, z čeho bych mohla mít strach, byl zkrátka ohleduplný. Věděl, kolik nervů mě experimenty tohoto typu stály, a nechal mě žít. S Tomem jsem se necítila jako někdo, kdo je u něj v autě hostem, ani jako outsider, kterého je pořád třeba k něčemu nutit.

„Fajn, tak mi aspoň řekni, jestli to bude nebezpečný?“ Nebo trapný.

„Děsně, ale jenom pro flák masa a hlávku zelí,“ odpověděl mi, dle mého názoru, velmi nesmyslně. Byla jsem proto nucená zdvihnout obočí.

„Jsem zmatená. Bude se vařit?“ Víc zmateně už jsem snad ani znít nemohla. „Ehm… to zní dost nebezpečně hlavně pro ty, co to budou dělat.“

Chvíli mě ještě napínal, zmetek jeden, ale pak to vzdal a přikývnul. „Zamluvil jsem nám místa na hodině vaření s Hestonem Blumenthalem… nevím, jestli ho znáš?“ odmlčel se a já ještě chvíli přemýšlela, než jsem záporně zavrtěla hlavou. „Je to poměrně známý kuchař – má restauraci Dinner tady v Londýně, ta má dvě michelinské hvězdy. Pár let zpátky byl v telce, měl svý pořady, na BBC, pak na Channel 4. Mihnul se i v MasterChefovi.“

„Fakt?“ podivila jsem se, jenže pak mi to došlo. „Počkej, není to ten podivín s molekulárním jídlem?“

„Možná, já na to nekoukám. Ale molekulární jídlo prej dělá, to jo.“   

V následujících pár minutách jsme probrali dost teorií o tom, co asi budeme vařit, a také o tom, zda se to tetě Sandy bude líbit, nebo ne. U druhého jsme dospěli k výsledku, že rozhodně ne, ale řekli jsme si, že si užijeme pohled na rozhozenou Bradovu tetu, jež pomalu ani nedokázala poznat vařečku od naběračky proto, že sama nikdy nevařila.

„Brade, počkej,“ chytla jsem ho za předloktí, právě v momentě, kdy se chystal k výstupu z auta.

Několikrát na mě zmateně zamrkal. „Co je?“

„Ty rozvodový papíry,“ připomněla jsem mu. „Máš je? Můžem je dneska podepsat?“

„Pane bože, Elis…“ vydechnul nespokojeně a dokonce si dovolil protočit očima, představte si!

Zavrčela jsem, naprosto spontánně. „Ne, žádný pane bože Elis! To už máme za sebou. Taky už tu bylo tvý odmítání, tvý vydírání stařičkou ubohou tetičkou, která už má jen pár let, než zkape, a hle, co každičký rok nevidím?! Tetu Sandy těšící se ohromnému zdraví!“ vyjela jsem na něj s tím, co jsem měla v zásobě posledních několik let. Bylo smutné, že o ničem jiném už jsem se s ním snad ani nedokázala bavit, ale… zkuste mě pochopit.

To, že jsem si ho tolik let zpátky z recese vzala, byla jedna věc. Od té doby jsme ale přece oba vyspěli a zmoudřeli. Pro mě se manželství stalo tou „nejsvatější“, nejnedosažitelnější institucí, ne jenom cárem papíru. Bylo to něco, do čeho by se lidi neměli hrnout po hlavě, ani bez lásky, a už vůbec si neměli brát své přátele proto, že jim teta za to bude posílat peníze. Ne. Manželství byl absolutní vrchol vztahu dvou lidí, kteří jeden druhého znali do těch největších detailů. Dva lidi, kteří si věří a, i po letech vztahu, si nedokážou představit život bez toho druhého. Milují se, jestli něco takového vůbec existuje… respektují se, doplňují se, podporují se, jsou si oporou. Jsou nejlepšími přáteli, milenci i konkurenty, mají-li soutěživou náturu. Jsou chybějící polovinou toho druhého. Což pro mě Brad nikdy nebyl a vlastně ani nemohl být. To místo vždycky patřilo jinému.

Povzdechla jsem si, semkla víčka a zavrtěla hlavou. Byla jsem romantička, dost beznadějná, když jsem myslela, že tohle všechno jednou budu mít zrovna já. Jenže už mi bylo ke třicítce a ještě nikdy mě nepolíbil muž, kterého bych milovala. Teda, ajťák Vincent k tomu neměl daleko, ale stala se Amerika, a bylo to v háji.

Sakra, to jsem zabrouzdala dost hluboko do svýho odpadkovýho koše, viďte?

„Elis, no tak,“ snažil se znít naléhavě, na Toma však – zopakuju to znovu – prostě neměl. „Bylas s tím v pohodě! Tak co ti zase přelítlo přes nos?“ Už po druhé mi sáhnul na ruku. Vyděsila jsem se, kor když k tomu přidal ještě i prapodivný, upřímným zájmem protkaný pohled svých hnědých očí.

No, bylo načase, abych zvážila své možnosti. Zaprvé, mohla jsem mu stropit ultimátní scénu, prásknout za sebou dveřmi jeho auta, hodit fejkový snubák (který stejně dotovala jeho teta) do kanálu a už se tam nikdy neukázat. Anebo jsem mohla zatnout zuby, zahrát to do autu ironií a snažit se nezkazit zbytek pobytu v Londýně aspoň tetě Sandy, když sobě a Bradovi jsem ho už zkazila.   

„Ale nic, Brade. Jak by to řekla tvoje teta? To je zas jenom jedna z mých postpubertálních nálad… Třeba tuhle jsem vyplňovala daňový přiznání a naštvalo mě, že jsem do kolonky status musela psát vdaná, když nejsem. Nic jinýho v tom ale rozhodně nemusíš hledat!“ odvětila jsem chladně, s velkou dávkou ironie, a vyškubla svou ruku zpod té jeho. Tentokrát jsem byla důraznější než posledně, musel to pochopit. „Tak už pojď, ať teti nečeká.“

Vyhrabal se z auta neskutečnou rychlostí. Ještě mi dokonce i stihnul otevřít dveře. Vyrazili jsme ke vchodu do domu, ve kterém bydlel.

Kráčeli jsme mlčky až ke dveřím.

„Elis…“ Předtím, než vjel klíčem do zámku, se ke mně otočil čelem a vzal do dlaní moji levačku. Druhou rukou zašátral v kapse svých kalhot, odkud vyndal krabičku. Tu obratně otevřel jednou rukou a mně se naskytnul pohled na nejhezčí prsten, který jsem kdy viděla.

„Chápu, že jsi naštvaná… sakra, taky bych byl stokrát radši, kdybych jí mohl říct pravdu! Ale nemůžu, zabilo by ji to,“ vydechnul, než z krabičky vytáhnul ten prsten. „Nech mě ti dát aspoň tenhle nový snubák. Nevím, jestli to platí, ale říká se, že brilianty dokážou slepit každou ránu.“

„Eh…“ Na víc jsem se nezmohla, a tak to Brad vzal jako svolení. Začal mi stahovat původní prsten z prstu.

„Tak tohle je tvoje držhubné…“ vydechla jsem ohromeně. Nějak jsem nevěděla, jestli na něj být naštvaná za to, že se mě snažil uplatit brilianty, nebo jestli být naštvaná na sebe proto, že...

Pokrčil rameny a usmál se. „Říkej si tomu, jak chceš, ale nezvratným faktem je, že ten nový ti bude slušet víc. Vybíral jsem ho skoro hodinu… náhražka za to, že ten původní vybírala teta Sandy a mně bylo šumák, jak vypadá,“ prohlásil, než mi začal – opatrně, jako bych se měla rozbít, na prsteníček navlékat nový snubák. Snubák naší fejkové svatby – to jen pro případ, že byste začali jevit známky toho, že jste zapomněli na skutečnou povahu našeho manželství stejně jako Brad.

„Tak, a je to,“ ukončil svou akci s mojí dlaní. Stále jsem se nezmohla na nic víc, než ohromené mrkání a brejlení. Usmál se na mě, ale tím to neskončilo. Nahnul se dopředu tak, že mě políbil na tvář. Nevěděla jsem, jestli se dříve sebrat a začít utíkat, nebo mu poděkovat za krásný prsten. „Vítejte doma, paní Moranová.“

Špitnul mi do ucha, než odemknul dveře do domu a otevřel je. Radši jsem jimi rychle proklouzla dovnitř a začala se zouvat. Sakra! Co to bylo?! Proč mi zatraceně dal Brad nový snubák?! PROČ by ho vůbec kdo kupoval pro svoji fejkovou manželku?!

„B-Brade?“ oslovila jsem ho v momentě, kdy byl ke mně otočený zády. Sundával si v hale kabát a zbavoval se šály.  

„Hm?“ Nekoukal na mě přitom, takže neviděl, jak moc zmateně jsem se tvářila.

„Ten prsten si nevezmu,“ vydechla jsem nakonec a začala stahovat tu nádheru z prsteníčku. „Tohle nemůžu přijmout! Proč jsi to sakra vůbec udělal?! Nemůžeš mi jenom tak koupit nový snubák, Brade, vždyť my dva ani-“

Chtěla jsem mu říct, že tohle bylo absolutně mimo mísu. Nemohla jsem si vzít prsten s diamanty jako držhubné! Plánovala jsem se s ním rozvést, sakra! To poslední, co jsem potřebovala, byl důvod, proč mu být vděčná!

Jenže než jsem mu tohle všechno stihla vylíčit, ozval se pisklavý hlas tety Sandy směrem od schodiště. Brad mě pustil a já sotva stihla schovat ruce za záda.

„Alice, Brade! Tak konečně jste doma, děti moje!“

Vydechla jsem z plic přebytečný vzduch a protočila jsem očima, zatímco Brad se zamračil a naklonil hlavu lehce do strany, aby na ni viděl.

„Teto, ahoj. Mysleli jsme, že už budeš spát.“ Nervózně se na ni usmál, než jsem ucítila jeho dlaň na svých bedrech. Tlačil mě dopředu, zmetek jeden, aby se s tetičkou nemusel vybavovat sám.

Tetička pomalu kráčela ze schodů. „O půl sedmé? Možná že jsem starší kousek, Bradíku, ale spát se slepicemi vážně nechodím.“ Vysmála se mu, na což i mně zacukaly koutky. Bradova reakce byla taková, že do mě zatlačil ještě trochu víc tak, že jsem nezvládla udržet rovnováhu a klopýtla dopředu.

„Čau teti!“ vypotila jsem, nasadíc úsměv falešný jako Zimmermanův report. „Tolik jsi mi chyběla. Už jsem se tě nemohla dočkat.“ Moji obrovitánskou ironii museli cítit až v Paříži. 

„Ty mně o nic méně, zlatíčko.“ Teta mi neoplatila stejně falešně, přesto mě vzala za ramena a políbila mě na obě tváře. „Brad mi řekl, co se stalo tvému tatínkovi. Je mi líto.“

„Díky. Bylo to… nepříjemné,“ uzavřela jsem to téma pečlivě hledaným slovem, „ale už je na dobré cestě.“

„To ráda slyším,“ promnula mi paži, snad v jakémsi podporujícím gestu. „Stejně je pozoruhodné, že se tvůj otec dosud těšil tak skvělému zdraví. Můj manžel zemřel v osmapadesáti, Bradovi rodiče-“

„Ve čtyřiceti,“ doplnila jsem ji. „Já vím.“

Pootočila jsem se Bradovým směrem a natáhla jsem k němu přitom ruku. Zpočátku nechápal, tak jsem mu pohledem naznačila, ať mě za ni sakra vezme. Zdál se ale být myšlenkama dost mimo. Dokonce se na tetu i zamračil.

„Jejich smrt byla nehoda, teto. To s infarktem nemá nic společného,“ prohlásil můj manžel dost nepříjemně, přičemž si přes hlavu stáhnul mikinu. Stáhla jsem svou ruku zpět k bokům, protože o ni zcela očividně neměl zájem. Pro mě za mě – já nebyla ta, kdo tetě potřeboval dokázat, že se moc, moc milujeme.   

Teta Sandy nad jeho vzdorem jen mávla rukou. „Ať už tak či onak, člověk vysokého věku by měl vědět, kdy má dost. Života je třeba si vážit, ne s ním nesmyslně handlovat.“

Tentokrát už jsem se zamračila i já. „Ehm… tetičko, odpusť mi mou troufalost, ale… ty jsi teď – ke všem svým přednostem – ještě i odbornice přes-“

Plánovala jsem se v řeči dostat až k tomu, že o tátovi – a celkově o mojí rodině – nic neví. Že si nemá brát do úst věci, o kterých ví jedno velké nic. Že lidi vysokého věku – mezi které ona patří, i když se snaží zuby nehty předstírat, že ne – by hlavně měli dokázat poznat, že se jejich příbuzní nemilují, že spolu nežijí a že se rok co rok přetvařují jen kvůli jejich návštěvě.

„Alice, ale nevšimla jsem si, že bychom spolu my dvě pásly husy,“ utnula mě chladně.

„Víš, respekt neroste na stromě, ten si musí člověk získat,“ vypálila jsem dříve, než jsem tuto svou myšlenku stihla zcenzurovat. Vzápětí jsem ucítila Bradovo sevření na své dlani, jímž mi dal signál, ať veškerou svou militantnost spolknu. Vzhlédla jsem k němu. Netvářil se o nic méně naštvaně než já. Přesto v jeho hnědých očích bylo smíření, kterým mě úpěnlivě žádal, abych toho nechala.  

„No, tetičko… koupili jsme lahvinku, na počest tvojí návštěvy,“ Brad se snažil zachránit situaci, což jsem mu neměla za zlé. Dobrá, možná že jsem to trochu přehnala – no, příležitostně se jí v nestřežené chvíli omluvím. „Pojďme si dát skleničku.“

„Och, ale jistě,“ odpověděla mu teta. „Děkuji vám. Vidíš, Alice? Není tak těžké vzít slušnost do hrsti a dát najevo vděk.“

„A za co bych ti jako měla být vdě-“

„Elis,“ stisknul mou dlaň ještě pevněji, přičemž rty mlčky naznačil: „Nech to být.“

Zatnula jsem zuby, proklela vduchu tetu a dala jí přednost ve dveřích do kuchyně. Když nám Brad nalil, měla jsem to za středobod dnešního dne, proto, že nic lepšího než víno už se rozhodně stát nemohlo. Ťukli jsme si, ale než jsem se stihla napít, teta si přišla s další nejapnou poznámkou: „Vidím, že si stále užíváš života, Alice. To ti přeji, ale… no, doufala jsem, že se od vás dvou ještě dočkám neteře nebo synovce. Nezapomínej, že čas běží kupředu. Už nejsi nejmladší, ani se nenaděješ a…“

Bože, dej mi sílu…

Vydechla jsem zprudka, a hledala ta správná slova.

Nakonec, proč jsem pořád měla být ta zlá? Zítra bába odjede a bude to naposledy v mém životě, co ji uvidím, protože donutím Brada podepsat ty zatracený rozvodový papíry.

Tak proč se napřed nepobavit na bábin účet?

„Ale, teti, skvělá připomínka! Ujišťuju tě, že potomstvo rozhodně plánujeme!“ Někdy v období mezi až naprší a uschne a jen přes mou mrtvolu. „Zrovna tuhle jsem byla u své gynekoložky na prohlídce a ta mi řekla, že jsem zdravá jako řípa a že máme času habaděj. A i kdybychom to nakrásně nestihli, adopce je taky možnost. Už jsme se o tom bavili, viď, lásko? Představ si, Brad by chtěl malého černouška ze střední Afriky – no není on úžasný?!“

Teta zbledla, stejně tak manžel, přičemž na mě oba třeštili oči. Takový adopční entusiasmus určitě nečekali… ha! Dobře vám tak, Moranovi!

„A-ano, t-to jistě je,“ vypotila teti koktavě.

Usmála jsem se na ni širokým, andělským úsměvem, načež jsem se potěšená jejím výrazem hlubokého šoku napila kýženého moku. Brad už pil nějakou dobu, patrně aby zamaskoval smích.

Jedna nula, teto, jedna nula…

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 9. kapitola: