Themba - 2. kapitola, část 1. • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování mé povídky. V tomto díle se dozvíte něco málo o Mattovi a jeho minulosti. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit. Ráda bych napsala více jako upoutávku, ale prozradila bych tím děj.

11.01.2014 (16:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 617×

Ležela jsem na posteli s hlavou zabořenou v polštáři. Měla jsem v uších sluchátka a hudba mi hrála na plné pecky. Právě běžela jedna z mých oblíbených písniček, „Abraham Daughter“. Bylo něco okolo jedné hodiny a já nedokázala usnout. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou obrázek mé mrtvé rodiny, jejich podřezané hrdla a krev pod jejich těly. Už jsem to dál v sobě neudržela a začala brečet. Stále nedokážu uvěřit tomu, že lidi, co jsem považovala za svou rodinu, byli vědci z této organizace. Ale i přesto je beru pořád za svou rodinu. Museli mě odnést kvůli tomu, aby mě ochránili! Vůbec nic teď nechápu! Nic nedává smysl! Slzy tekly proudem a polštář byl po chvilce mokrý.

„Co se děje?“ zeptal se mě Mattův hlas v mé hlavě. Posadil jsem se a podívala se po místnosti. Matt stál ve dveřích. Vyndala jsem si z uší sluchátka a položila je na noční stolek společně s mobilem.

Nic, vše je v naprostém pořádku, chtěla jsem Mattovi říct, ale vyšlo z toho jen „Nic“ a hlasité vzlyknutí. Matt se objevil vedle mě na posteli. Natáhl tuku a chytil mě kolem ramen. Neváhala jsem ani chvilku a zabořila jsem hlavu do jeho náruče a hlavou se mi honilo několik myšlenek. Přála bych si vrátit se do doby, kdy jsem byla ještě malá holka, pekla s mamkou bábovky, stavěla se sestřičkou hrady na pískovišti a jezdila s tátou na kole a on mě povzbuzoval větou: „Jeď, dráčku! Jeď!“. Po těchto vzpomínkách jsem začala ještě více brečet. Bolelo mě u srdce a nemohla jsem se pořádně nadechnout, zalykala se. Vzpomínala jsem na všechny krásné věci, co jsem prožila se svými rádoby rodiči. I když nebyli mí vlastní, měla jsem je velice ráda! Tok myšlenek se najednou zastavil. Jediné, na co jsem myslela, byla pomsta! Seděli jsem v tichu několik minut až do té doby, kdy mi Matt zvedl hlavu a zadíval se do mých očí. Utřel mi slzy. Narovnala jsem se a pokusila se o úsměv.

„Děkuji za všechno, co pro mě děláš,“ řekla jsem.

„Nemáš zač, rádoby princezno,“ řekl a po chvilce ještě dodal: „Mohu si doprohlédnout ty tvé kresby?“

„Můj deník je něco jako tvá maska, ty ukážeš tvář, já ti půjčím deník, ty neukážeš tvář a já neukážu deník,“ řekla jsem s úsměvem.

„Proč chceš vidět můj obličej? Je to k ničemu, posuzovat lidi podle vzhledu,“ řekl.

„Proč? Protože chci prostě vědět, jak vypadáš. Proč chceš ty vidět mé pošahané kresby?“

„Protože… hele, moucha!“ řekl.

Neudržela jsem se a začala se smát, Matt se ke mně přidal. Po chvilce jsme naráz ztichli. Místnost zalilo ticho.

„Ale teď vážně, proč mi nechceš ukázat, co máš pod maskou?“ zeptala jsme se.

„Nechci, abys viděla, jak moc jsem ošklivý. Výbuch elektrárny mi sice dal úžasné schopnosti, ale také mi hodně vzal. Od té nehody mám zjizvený a popálený obličej i tělo, ale to není vše, co mi ten výbuch vzal. Kvůli němu zemřel i můj otec. On mě tam toho dne zaučoval. Měl jsem tam pracovat. Když jsem se vracel z oběda, zastavili mě nějací dva chlapíci, kteří mi píchli do těla jakýsi roztok a zavřeli v jedné z komor. Byla vysoká tak dva metry a podlaha byla velká metr na metr. Celá ta komora byla ze zvláštního kovu. Napálili do mě několik elektrických šoků, po těle se mi začaly tvořit rány, ze kterých vytékala krev. Celkem těch malých elektrických ran bylo pět, a pak do mě vpálili jednu obrovskou, a právě tato rána vyhodila elektrárnu do vzduchu. Došlo nejspíš k uvolnění plynu, do teď se neví, proč elektrárna vybouchla. Při výbuchu jsem cítil, jak se mé tělo rozpadá, jak se kosti proměňují na prach, ale vše jsem stále cítil, myslím si, že za to mohla ta komora. Jediné, co jsem si představoval, byl rybník na naší zahradě. Nevím, jak jsem se tam objevil, ale ležel jsem na oblázcích, které lemovaly náš rybník. Krásně to chladilo popálenou kůži. Další den jsem se dozvěděl z televize o výbuchu elektrárny, nikdo prý nepřežil. V televizi běhaly fotografie zesnulých. Jedna z fotek byla i má a mého otce. Neměl jsem tedy už nikoho. Má matka zemřela kdysi dávno na rakovinu a otec v té elektrárně. Do teď nechápu, co mi to píchli do těla, proč jsem neumřel a proč mi dávali ty elektrické šoky. Tělo se mi rychle uzdravilo, ale zbyly mi na něm hnusné jizvy a popáleniny. Potuloval jsem se světem a poté mě objevila organizace. Bylo to asi tak před dvaceti lety, možná i víc. Líbili se jim mé schopnosti. Prošel jsem tolika testy a nakonec se rozhodli vytvořit armádu, která bude mít podobnou sílu jak já. Vzali mé DNA a smíchali jej s dvaceti dětskými zárodky. Deset zárodků naráz zemřelo a dalších pět postupně umíralo. Zbylo jich jen pět, ale čtyři zemřeli při porodu. Jen jedno jediné přežilo. A tak vznikla Katana. Od té chvíle jí považuji za svou sestru, snažím se jí chránit a pomáhám jí s rozvojem schopností,“ řekl.

Měl sklopenou hlavu. Zvedla jsem se z postele a stoupla si před Matta. Zvedla jsem mu hlavu a zadívala se mu do očí. Leskly se mu. Sundala jsem mu kapuci z hlavy. Ruce mi sjely až k horní části masky. Matt se nijak nebránil. Chytila jsem tedy masku a pomalu ji začala stahovat až pod bradu. Konečně jsem před sebou viděla Mattovu tvář. Jak už jsem si v jeskyni všimla, Matt měl poměrně ošklivou popáleninu kolem levého oka a přes pravé mu vedly dvě jizvy. Jedna silnější, druhá slabší. Ta silnější vedla od čela až na tvář a slabší začínala pod okem a točivě vedla až k nosu. Dále měl na pravé tváři další popáleninu, která sahala nejspíš až na krk. Přes rty mu vedla další hodně viditelná jizva, ale nejhorší jizva, kterou měl, byla na jeho levé tváři. Byla hluboká a dlouhá. Kolem ní bylo hodně dalších jizviček. Natáhla jsem mírně rozklepanou ruku k Mattově levé tváři a přejela s ní po jizvě. Matt se mi přestal dívat do očí a sklopil zrak.

„Jsem zrůda, já vím,“ řekl smutně.

„To není pravda, takto ti to sluší stokrát víc než s tou maskou!“ řekla jsem a sundala mu masku z obličeje úplně. Chvilku na mě jen hleděl s vděčným pohledem.

„A teď je na řadě tvůj deník!“ prohlásil a zasmál se a poté se ještě zeptal: „Máš ho v tašce, že?“

Zvedla jsem oči v sloup a podala mu svou kabelku. On nadšením vytáhl deník z kabelky a začal si jej prohlížet. Já mezitím položila jeho masku na noční stolek a posadila se vedle něj. Zbytek večera jsme strávili tak, že jsme leželi v posteli. Já měla položenou hlavu na jeho těle a povídali jsme si o všem, co nás napadlo. Dozvěděla jsem se, že jeho oblíbená barva je modrá, v tom se shodujeme, a také, že když byl malý, tak měl psa, ale ten zemřel tak, že ho přejelo auto. Řekl mi toho spoustu. Usnula jsem okolo čtvrté hodiny ráno, pár minut po Mattovi.

Zdál se mi znova ten podivný sen s fotkami, zase jsem stihla zachránit jen jednu jedinou. Neviděla jsem, co to bylo za fotografii, byla celá začernalá.

Probudila jsem se ráno, Matt ještě pořád spal. Nechtěla jsem ho budit. Pomalu jsem si sedala, na břiše jsem měla položenou knížku, vůbec jsem si jí nevšimla a s velkým rachotem upadla na zem. Matt musel být nejspíš hodně unavený, jelikož ho to nevzbudilo. Podívala jsem se na mobil a zjistila, že je deset hodin dopoledne. Jelikož to vypadalo, že se Matt jen tak nevzbudí, šla jsem se vykoupat. Vešla jsem do koupelny a stáhla ze sebe oblečení. Vešla jsem do sprchy a nechala na sebe téct horkou vodu. Bylo to tak příjemné nechat stékat po těle horkou vodu. Po skoro desetiminutovém ohřívání jsem si konečně umyla hlavu a tělo. Šampon jim tu příjemně voněl, nejspíš to bylo jablko a ještě něco. Vyšla jsem ze sprchy a utřela se jemným ručníkem, co byl pověšený na věšáku. Právě jsem si omotávala ručník kolem těla, když otevřel Matt dveře. Vytřeštil na mě oči a pootevřel pusu. Já leknutím uklouzla na mokré podlaze a spadla na zem. Ještěže byl ten ruční tak dlouhý, pomyslela jsem si.

„Vím, že jsem tak úžasný, ale nemusíš si pokaždé, když mě vidíš, lehat na zem,“ řekl a pousmál se na mě. Matt ke mně přišel a zvedl mě do náručí. Já se jen snažila udržet u těla ručník. Matt mě odnesl až k posteli a posadil mě na ni. Rozcuchal mi vlasy jako malé holčičce a vydal se směrem k východu.

„Sejdeme se v tělocvičně, podle Klarisina rozkazu bych tě měl začít trénovat,“ řekl a vyšel ze dveří a ještě dodal: „Takže tak za hodinu, doufám, že se tu neztratíš,“ a zavřel dveře.

Zvedla jsem se z postele a rychle se oblékla. Vysušila jsem si vlasy a spletla je do copu. Jelikož se znám, vydala jsem se na cestu o něco dřív, chodby tu napodobují bludiště. Možná by měl někdo vymyslet nějaký plánek či mapu, mně by to pomohlo. Do tělocvičny jsem dorazila o pár minut déle, než mi Matt nakázal. Párkrát jsem totiž zabloudila. Matt už tam čekal a jedl jablko. Že jsem se nenajedla předem, než jsem sem přišla, pomyslela jsem si a zakručelo mi v břiše. Otevřela jsem velké skleněné dveře a vešla jsem dovnitř. Matt se na mě usmál a hodil mi jedno rudé jablko. Bez problémů jsem ho zachytila.

„Něco mi říkalo, že možná budeš mít hlad, po tréninku tě čeká víc. Jo, a mimochodem, dobrý postřeh,“ řekl a tiše zatleskal.

„Děkuji, děkuji,“ odvětila jsem a uklonila se.

„Takže, dostal jsem o tobě nějaké dokumenty, je jich tedy málo, ale tak ty základní věci obsahují. Podle těchto dokumentů bys měla umět pracovat s energií či co,“ řekl a podíval se na mě.

„Hm, s energií,“ řekla jsem a nechápavě se na něj dívala.

„Nemáš ponětí, co to znamená, že?“ zeptal se a já jen kývla na souhlas, poté mi to vysvětlil: „Takže, měla bys být schopná vstřebat do sebe jakoukoliv energii. Tím pádem můžeš ovládat skoro vše.“

„Aha, a proč vlastně mám trénovat, když ještě ani nepatřím k organizaci Themba?“

Matt jen pokrčil rameny, já se zakousla do jablka a přistoupila k němu blíž.

„Čím začneme, pane trenére?“ zeptala jsem se.

„No, tak třeba tím, že si uděláš pár kliků, lehsedů a zaběhneš pár koleček, co ty na to?“ řekl a vytrhl mi ještě nedojedené jablko z pusy. Rychle jsem dokousala a spolkla, co jsem měla v puse.

„Počkat, ale na to nemám oblečení! Jediné, co mám, je toto!“ řekla jsem a ukázala na kalhoty a bílo-modré triko.

„O to jsem se postaral, koukni do šatny, snad jsem vybral správnou velikost.“

Vzala jsem mu své jablko z ruky a zamířila do šatny. Na lavici ležela bílá taška a na zemi byla krabice.

Otevřela jsem tašku a v ní bylo úhledně složené modré tílko, černé tepláky a tmavě modrá mikina. Otevřela jsem i krabici, byly v ní černé botasky, přesně má velikost. Rychle jsem se převlékla, vše mi krásně padlo. Natáhla jsem si přes hlavu kapuci a vyšla ven ze šatny.

„Jdeme na to?“ zeptal se.

„Jo.“

„Tak tedy pojď za mnou, jdeš si zaběhat!“

Nastoupili jsme do nedalekého výtahu, který nás dovezl až na rozlehlou planinu venku za budovou organizace Themba. Venku bylo překvapivě krásně. Svítilo sluníčko a foukal příjemný vítr. Pozorně jsem si prohlédla planinu, byla ve tvaru obdélníku a ohraničená plotem. Byly vidět jen ploty po stranách, ale ten, co uzavíral celou planinu, nebyl vůbec vidět. Na planině byly vyšlapané cesty a roztroušené různé překážky, jako bývají ve filmech o vojácích. Pneumatiky, vysoká dřevěná zeď, něco jako lanové centrum, terče a další různé věci.

„Tak, jdeme si zaběhat!“ prohlásil Matt.

„Jak dlouhé to je?“ zeptala jsem se.

„No, tak pět kilometrů dává jedno kolečko,“ řekl a usmál se na mě.

Polkla jsem na sucho a řekla ze srandy: „Něco delšího by tu nebylo?“

Matt se jen začal smát a protahovat. Raději jsem ho začala napodobovat a pořádně se protáhla. Už jsme chtěli vyrazit, ale v ten okamžik za námi někdo zakřičel: „Snad byste neběželi beze mě?“

Otočila jsem se a za námi běžela Katana. Měla rudé vlasy stažené do culíku, černo-oranžovou mikinu na zip a bílé kraťasy. Doběhla až k nám a trochu si rozepla mikinu.

„Můžeme vyrazit! Kdo doběhne jako poslední, vaří!“

„Takže, co si přejete k večeři?“ zeptala jsem se sklesle a Katana s Matten se rozesmáli. Pak jsem ještě dodala: „Tak běžíme, ne?“ a vyrazila jako první.

Netrvalo to ani pět minut a byla jsem poslední. Sportovní typ jsem já nikdy moc nebyla. Jediné, co mi celkem šlo ze sportů, bylo plavání, ale i v tom jsem byla pouze průměrná. Běžím teprve pár minut, ani kilometr jsem neuběhla, a jsem zadýchaná jak něco a k tomu všemu budu ještě muset vařit večeři. Jinak pohoda. Až po chvilce mě něco napadlo. Matt říkal, že jsem schopná do sebe vstřebat jakoukoliv energii a že jsem schopná ovládat skoro vše. Tudíž bych mohla umět i Mattovu teleportaci, a navíc, používání schopností nebylo zakázáno. Teď už jen přijít na to, jak se teleportovat. Začala jsem vzpomínat na vše, co mi Matt říkal: „Jediné, co jsem si představoval, byl rybník na naší zahradě.“. Heuréka! Mám to, stačí už jen přijít na to, jak to udělat, jak donutit mé tělo, aby se přeneslo, a přitom myslet na místo, kde se chci objevit. V tom okamžiku se Matt objevil vedle mě. Leknutím jsem klopýtla, ale ustála jsem to.

„Už jsem myslel, že na to nepřijdeš,“ řekl.

„Ale otázka je, jak donutit své tělo, aby se přeneslo před Katanu i dál,“ vydala jsem ze sebe náročně.

„Musíš nahromadit svou energii, i když běžíš, tak se to dá zvládnout,“ řekl a zmizel.

Nahromadit svou energii, to se mu snadno řekne! Zastavila jsem se a snažila se popadnout dech. Po chvilce se mé dýchání jakž takž urovnalo. Zavřela jsem oči a uvolnila se. Cítila jsem, jak se mé tělo nabíjí energií. Zatnula jsem dlaně v pěst. Otevřela jsem oči a vyhlédla si místo, kde bych se chtěla objevit. Vybrala jsem si místo tak dvacet či třicet metrů před Katanou, kde stojí malý stromek a kolem něj rostou bílé květiny. Znovu jsem zavřela oči a představovala jsem si to místo. Po celém těle jsem začala cítit mravenčení a chlad. Cítila jsem, jak se mé tělo pomalu rozplývá a po chvilce znovu dává dohromady, mravenčení ustoupilo. Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se. To snad není možné! Pohnula jsem se jen o pár centimetrů. Skvělé, předběhla jsem kamínek, co byl nedávno před mou botou, a teď je za ní. Tak dobře, znova. Oči jsem již nechala otevřené a znovu nahromadila energii. Zadívala jsem se na ten stromek a přála si, abych se tam objevila. Kataně zbývalo tak patnáct metrů, než tam doběhne. Pocítila jsem znovu mravenčení a chlad. Tělo se začalo rozplývat a mě pohltila temnota. Netrvalo to ani vteřinu a já se objevila před stromkem.

„Jo!“ vykřikla jsem radostí a vtom mě znovu předběhla Katana.

Chvilku nic neříkala a běžela stále dál a dál, ale pak ztuhla a otočila se směrem ke mně.

„Jak jsi to...? Hele!“ křikla a rozběhla se ještě rychleji dál.

„Šikovný to prcek,“ řekl Matt a rozcuchal mi vlasy na hlavě.

„Hele!“ řekla jsem a srazila s úsměvem jeho ruku z mé hlavy a poté ještě dodala: „Nejsem žádný prcek!“

„Myslíš?“ zeptal se s posměškem a běžel dál.

No, tak proti němu je skoro každý prcek. Vždyť on má skoro dva metry, tak kam se na něj hrabu já se svým metrem sedmdesát osm. Chvilku jsem tak stála na místě a dívala jsem se, jak Matt běží dopředu, až pak mi docvaklo, že pořád soutěžíme! Teleportovala jsem se vedle Matta a ten se mnou držel tempo.

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování