OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Sound of Music - Prolog + 1. kapitola

01.11.2011 (16:00) • Stebluska17 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 826×

"Když Bůh zavře dveře, někde otevře okno." Maria, The Sound of Music (1965)

***

Prolog – The Sound of Music

Jdu pozdě, jdu pozdě, jdu pozdě! opakuji si stále ve své hlavě.

Běžím známou cestou ke škole. Slyším jen dusot svých nohou, který se ozývá v pravidelném rytmu. Snažím se přesvědčit své nohy, aby se střídaly rychleji, ale nejde to.

Musím běžet, prostě musím!

Konečně uvidím školu. Je ode mne asi sto metrů, možná víc, možná míň. Stačí jen přeběhnout silnici.

Z ničeho nic jsem najednou uvnitř školy a otevírám dveře do sálu. U toho natropím šílený hluk. Ale nikdo se na mě ani nepodívá. A mě okamžitě dochází proč. Všichni se zarytě dívají na podium.

Podívám se tam také a okamžitě se mi podlamují kolena. Na prknech, která znamenají svět, nádherně zpívá a tančí v mém kostýmu a mou píseň překrásná blondýnka. Dívka v černém hábitu jeptišky zpívá tak úžasně a čistě, že všichni jen fascinovaně přihlíží s pusou do kořán.

Ve mně se ale všechno kroutí.

To nemůže být pravda!

Mám sto chutí jí z toho jeviště strhnout. Ale nemůžu. Nemůžu se vůbec pohnout. Nemám tělo.

Nejsem nic!

1. kapitola – Mám důvěru

Probudila jsem se do jasného světla, které mě přinutilo mé oči zase okamžitě zavřít.

Znovu se objevila závěrečná scéna mého snu, ale obraz zpívající dívky byl čím dál tím rozmazanější a nekonkrétnější. Mé pocity se naopak stupňovaly. Byla jsem tak naštvaná, ale zároveň se mi chtělo brečet.

Vykašlala jsem se na světlo a raději jsem oči otevřela.

„Byl to jen sen,“ zašeptala jsem jasným hlasem bílému stropu nade mnou.

Podívala jsem se na hodiny zavěšené nad pracovním stolem. Budíček mi měl zazvonit až za dvacet minut, takže mi připadalo zbytečné se pokusit ještě spát.

Raději jsem se opatrně zvedla a šla do své koupelny. Necítila jsem se moc dobře. Žaludek jsem měla stažený, jako vždy před nějakou důležitou událostí. Hlava se mi motala, ale ignorovala jsem to.

Rozhodla jsem se protrpět první ranní šok (tedy spíš druhý - první je přece probuzení) a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Povzdechla jsem si. Moje krátké tmavě hnědé vlasy vypadaly, jako by už je nikdy nemělo jít rozčesat. Popadla jsem kartáč a alespoň jsem se o to pokusila. V duchu jsem se proklínala, že jsem si je večer nevyfénovala.

Mezitím jsem zkoumala zbytek svého obličeje. Oči už se rozlepily a zdálo se, že jsou opět stejně velké jako obvykle. Jen mě zamrzelo, že se hnědá barva přes noc nezměnila na nějakou hezčí.

Svoje myšlenky jsem neudržela a zamířily k mému snu. Musela jsem uznat, že byl divný. Nebo normální? Před důležitými událostmi má každý šílené sny. Jenže já jsem nepřišla na konkurz na muzikál The Sound of Music bez oblečení nebo jsem zapomněla text. Ne, v tom snu role Marii byla moje a já jsem šla pozdě na premiéru.

Ucítila jsem nervózní škubnutí v žaludku. Pomyšlení na ten konkurz mě vyvádělo z rovnováhy už od doby, kdy jsem o něm poprvé uslyšela.

Ale teď se k tomu přidal mnohem horší strach. Ten sen mi ukázal, že i kdybych tu roli získala, stejně bych o ni mohla přijít v poslední vteřině.

Štvalo mě to.

Ale zároveň nepřekvapovalo. Pokud někdo hledal smolaře v tomhle okruhu, tak jsem byla jasný favorit. Ale letos by to mělo vyjít!

Vylezla jsem z koupelny už s rovnými vlasy a rozhodla se protáhnout si svaly. Křupala jsem při sebemenším pohybu. Nevzala jsem to jako varování a zkusila jsem udělat provaz. Slabě jsem zasyčela bolestí. V mém stehenním svalu to ošklivě škublo, až jsem se lekla a vrátila nohy rychle k sobě.

„No paráda,“ zasyčela jsem. Stehno mě bolelo a vypadalo to, že možná budu kulhat celý den.

Konečně zazvonil můj budík. Vstala jsem z podlahy a vypnula ho.

Oblečení jsem měla už připravené, což svědčilo o tom, že pro mě dnešek byl velmi důležitý. Navlékla jsem na sebe své oblíbené červené šaty. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, musela jsem uznat, že mi to sluší.

Ze svého pokoje jsem vyšla beze strachu, že bych narazila na rodiče. Z domu byli pryč už minimálně hodinu. A obvykle se vraceli až pozdě večer. Prostě stoprocentní workoholici.

Rozhodla jsem si dát misku cereálií, ale musela jsem ji do sebe nutit. Vůbec jsem neměla hlad. Napůl přítomně jsem se rozhlížela. Musela jsem uznat, že na domě Yvonne a Teda Harrisonových jste nemohli najít jedinou chybu. Byl velký a prostorný. Zařízen velmi moderně, ale neosobně. Příliš dokonale.

Až na můj pokoj, zašklebila jsem se. Nikdy jsem ho neviděla pořádně uklizený. Přes protest rodičů jsem na skříně vylepila plakáty svých oblíbených hvězd. S pianem takový problém nebyl, i když za přítomnosti rodičů jsem nikdy nehrála ani nezpívala.

Usoudila jsem, že je čas jít. Nedívala jsem se na hodiny, ale prostě už jsem chtěla být venku. Popadla jsem kabelku, klíčky od auta a vyběhla ven.

Náš dům se příliš nelišil od ostatních nádherných vil ve čtvrti Oak Hill. Všichni měli perfektně upravené trávníčky, před garážemi zaparkovaná luxusní auta. Já jsem dostala k šestnáctým narozeninám od taťky nádherný stříbrný kabriolet, ale řekla bych, že se spíš chtěl vytáhnout před sousedy, než přede mnou.

Nasedla jsem do již zmiňovaného auta, naladila rádio a rozjela se. Jako obvykle jsem opatrně sjela klikatou silnici z našeho kopce dolů do města. Přibližně v polovině cesty ke škole jsem zastavila před malým rodinným domkem. Dveře se otevřely a já čekala kamarádku Olivii Adamsovou, ale místo toho z nich vyšel její bratr Kevin.

Cítila jsem, že jsem zrudla a trochu se mi rozklepala kolena. Kevin se mi už hodně dlouho líbil. Chodil do stejné školy jako já, jen o rok výš, takže jsem ho občas potkávala, ale znala jsem ho hlavně přes Olivii.

„Ahoj Susanne, přijela jsi brzy. Olivia ještě snídá, ale bude tu za minutku,“ oznámil neuvěřitelně příjemným hlasem.

„Jasně, díky,“ řekla jsem a přinutila se k úsměvu. Musela jsem vypadat trochu jako idiot.

„Přeju hodně štěstí.“

„Ty o tom konkurzu víš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jasně, ségra o tom mluvila celý večer,“ vysvětlil.

„Aha… Díky,“ poděkovala jsem nervózně.

V tu chvíli se ozvalo bouchnutí dveří a k autu přiběhla o rok mladší blonďatá Olivia.

„Ahoj,“ pozdravila a rychle si sedla vedle mě. „Jedeme?“

„Tak ve škole,“ rozloučila jsem se s Kevinem a šlápla na plyn. Ve zpětném zrcátku jsem ho pozorovala do té doby, než jsme zabočili za roh.

„Tak co, jsi nervózní?“ zeptala se Olivia.

„Téměř to nezvládám skrývat,“ zašklebila jsem se.

„Ale prosím tě! Budeš nejlepší!“ chlácholila mě.

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Letos se hlásí hodně lidí.“

„Aby ne,“ prohlásila. „Po té loňské bombě.“

„Pomáda…“ řekla jsem zasněně. „Ta byla prostě báječná.“

„Jenže letos už tu skoro nikdo z nich není,“ povzdechla si Olivia.

„Je to škoda, ale alespoň můžou zazářit nové hvězdy, třeba mi dvě.“

Olivia se sarkasticky zasmála. „Ty možná, ale já jsem teprve v druháku a většinou berou lidi ze dvou nejvyšších ročníků.“

„Jenže ve čtvrťáku nikdo není, minimálně žádná dobrá holka ne.“ Za to jsem byla moc ráda, protože díky tomu jsem měla šanci. Děkovala jsem Bohu, že mi nadělil hezký a silný hlas.

Mariu jsem si přála zpívat už od svých dvanácti let, kdy jsem ten muzikál viděla poprvé. Byla jsem již na několika inscenacích v divadle a film s Julií Andrews z roku 1965 znám nazpaměť. Myslela jsem si, že by to při konkurzu mohlo být plus. Také bezchybně zazpívám každou píseň a vyjmenovat všech sedm Von Trappových dětí mi nedělá sebemenší problém.

Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě na školním parkovišti. Vylezla jsem ven, popadla tašku ze zadního sedadla a zamkla.

Kráčela jsem společně s Olivií parkovištěm a opakovala si s ní texty písní. Občas jsme pozdravily pár studentů, ale u nikoho jsme se nezastavily na kus řeči.

Rozloučily jsme se hned, jak jsme vešly do vstupní haly naší velké školy.

První tři hodiny nebyly nic moc. Známky jsem vždy měla výborné, ale učitelé si mou pozornost příliš nezískávali. Dneska neměli šanci ani trochu, protože moje myšlenky se neustále točily okolo konkurzu.

Na čtvrtou hodinu jsem zamířila do učebny francouzštiny. Jako obvykle jsem se posadila vedle moc hezké zrzky. S Quin by hodně holek nesedělo jen pro to, aby je nezastiňovala svou krásou, ale mně to nevadilo.

„Tak ses už rozhodla?“ zeptala jsem se po pozdravu. Quin jsem celý včerejšek přesvědčovala, aby šla taky na konkurz. Zpívala neuvěřitelně nádherně, jen jí chyběla odvaha. Chodila na operní zpěv, ale kdo by se tím chlubil na střední?

„Ne,“ řekla po krátké odmlce.

„Ne, jako že ses nerozhodla, nebo ne, jako že nepůjdeš?“ smotala jsem zavádějící otázku. Bylo mi jasné, že Quin na konkurz nechce jít, ale okamžitě jsem viděla, že o tom zase začíná uvažovat. Raději jsem na ni víc nenaléhala.

„Byl nějaký úkol?“ zeptala se holka, která právě usedala do vedlejší lavice.

„Ne, Zoe, nic nebylo,“ informovala jsem ji.

„Uf, to se mi ulevilo,“ poznamenala.

„Jako bys ho dělala, i kdyby byl,“ ušklíbla jsem se.

Zoe se rošťácky usmála.

Zazvonilo a učitelka okamžitě zahájila hodinu. Asi po minutě do třídy nečekaně vešla další osoba.

„Aaaa, jsem ráda, že jste se k nám přidala, slečno Andersonová,“ přivítala ji učitelka. „Asseyez-vous, s´il vous plait.“

Otočila jsem se ke dveřím a sledovala osobu, která zamířila ke své židli. Okamžitě mě zamrazilo na každém kousíčku těla. Znovu se objevil ten bezmocný pocit z mého snu. V blonďaté dívce jsem okamžitě poznala zpěvačku, která místo mě zpívala Marii.

Patricii Andersonovou.

Její jméno bylo příšerné, ale to bylo jediné, co jste na ní mohli najít záporného. Stejně jí všichni říkali Pat.

Pokud by někdo udělal anketu o nejúžasnější, nejlepší nebo nejnádhernější dívku na škole, bylo jasné, že by vyhrála. Stačilo se na ni podívat. Vysoká a hubená blondýnka přiláká každého na první pohled. Na druhý pohled zjistíte, že má velmi pěkný obličej, kterému dominují krásné světle modré oči. Dnes, stejně jako každý jiný den, si na sebe vzala oblečení, které ji perfektně padlo a podtrhlo každou její přednost.

Tohle by stačilo jako důvod k žárlivosti každé dívce na škole včetně mě. Jenže Pat měla ještě spoustu věcí navíc.

Nejkrásnější auto na školním parkovišti samozřejmě nepatřilo nikomu jinému než Pat. Její rodiče jsou velmi bohatí, takže jim patří krásný dům ve skvělé čtvrti. Navíc jsem se na její narozeninové párty dozvěděla, že Peter a Elisabeth jsou navíc velmi příjemní lidé, kteří se o svou dceru zajímají.

Proč asi Pat přišla na hodinu pozdě? Samozřejmě ji zdržel houf kluků, se kterými trávila každou přestávku, a kteří ji ochotně doprovázeli na další hodiny. Ale Pat teď s nikým nechodila. Asi před měsícem se rozešla s Gabrielem Oldakem, nejhezčím klukem z naší třídy.

A samozřejmě Pat byla moje největší konkurentka na konkurzu. Co se týče zpěvu, musela jsem uznat, že je lepší. Herectví? Opět jsem prohrávala. A když jsem se zamyslela nad pohybovými schopnostmi, musela jsem uznat, že za Pat lehce pokulhávám, zvlášť dnes, kdy jsem doopravdy trochu pajdala. Doufala jsem, že budu vyhrávat alespoň v zápalu pro samotný muzikál The Sound of Music.

Když jsem se tak zamyslela, usoudila jsem, že jediná věc, ve které jsem lepší, jsou známky, ale to bylo v mém světě absolutně irelevantní.

V tu chvíli mě z myšlenek vyrušila učitelka, která se mě na něco zeptala.

Zazvonilo na oběd, ale jídlo byla poslední věc, na kterou jsem měla náladu. Naházela jsem věci do tašky a připojila se ke Quin.

„Co bude dnes dobrého?“ vsadila jsem na obvyklou frázi.

„Dobrého?“ Na otázku otázkou mi však neodpověděla Quin, ale Pat.

Ucítila jsem žárlivé škubnutí v žaludku. Snažila jsem se ho potlačit, ale příliš to nešlo.

„Dobře, tak co bude dnes k jídlu?“ opravila jsem svou otázku.

„Nevím,“ pokrčila rameny Quin.

„Dneska jsou špagety.“ Davem se k nám procpala Pamella, další naše společnice u oběda.

Jídlo nebylo tak strašné, ale já jsem si sotva zobla a jen jsem nepřítomně natáčela špagety na vidličku.

„Dneska jsi nějaká zamlklá,“ poznamenala Pat. Zvedla jsem hlavu. Měla pravdu, bylo zvláštní, že zrovna já jsem zticha (upřímně, málokdy zavřu hubu), ale mě ještě zvláštnější přišlo, že si toho všimla. Nevšimla si toho ani Quin, se kterou jsem kamarádila mnohem víc než s ní. I když Pat to asi možná viděla jinak, protože jsme se znaly už odmala. Jelikož bydlíme ve stejné čtvrti, kde se často pořádaly zahradní párty, nebylo to vůbec zarážející. Jako malá jsem na tu hezkou holku koukala s obdivem. Asi proto jsem s ní teď sedávala u stolu a vzala k sobě i Quin.

„To nic,“ zamumlala jsem.

„To bude tím jídlem,“ řekla Norelle, která si k nám právě přisedla.

„Hodně štěstí,“ dodala Ofélie, co jí byla v patách.

Konečně jsem se musela usmát. „Tobě taky.“

Norelle a Ofélie chodily vždy jako siamská dvojčata. Málokdy jsem je viděla odděleně. Při tom byly vzhledově i povahově absolutně jiné.

Já jsem měla vždy raději Ofélii na rozdíl od ostatních lidí, kteří si mysleli, že je Ofélie trochu zvláštní. Dobře, zarážející je už její jméno, ale já, stejně jako její rodiče, mám moc ráda Shakespeara. I když Julie, Kateřina nebo Helena by bylo možná vhodnější.

Norelle mi připadala dost nafoukaná, ale snad jsem to dokázala dobře skrývat.  Alespoň že ani jedna z nich pro mě neznamená velkou konkurenci.

Při pomyšlení na konkurz se mi znovu zhoupl žaludek.

„Vážně hodně mimo,“ ozval se krásný hlas z velké dálky a dodal zřetelněji: „Susanne, za chvíli zvoní!“

„Promiň,“ zopakovala jsem. Raději jsem se na ni nepodívala, protože by se mi určitě udělalo ještě hůř.

Chvátla jsem si, protože jsem teď měla s Ofélií tělocvik. Společně nám hodně dobře šel basket, ale dneska to byla bída kvůli mé noze. Na náladě mi teda to moc nepřidalo.

Nastala poslední hodina angličtiny. Vedle mě seděla Pamella, ale já absolutně neměla energii se s ní bavit. Byla to taková ta holka, co se zajímá jen o kluky, což samozřejmě byl důvod, proč to byla jedna z nejlepších kamarádek Pat.

Asi jsem žárlila.

Dobře, žárlila jsem hodně.

A ještě se to prohloubilo, když jsem na chodbě znovu zahlédla Patricii, jak hází svými dokonalými vlasy a obletuje ji hned několik kluků. Zaslechla jsem jen útržky rozhovoru.

„… držím palce.“

„Určitě to vyhraješ…“

„… jsi nejlepší!“

Ne, tohle bylo prostě nespravedlivé…

Raději jsem zalezla na záchod a zamkla se. Musela jsem to rozdýchat. Jak může mít jedna osoba všechno?

Je to moje kamarádka, měla bych jí to přát.

Jenže já tu roli tak moc chci!

Po chvilce jsem vylezla z kabinky. Nikde nikdo. Šla jsem před zrcadlo a snažila se dodat si odvahu.

Jak bude dnešní den vypadat?

„I wonder/Zajímalo by mě,“ zašeptala jsem a z hrudi se mi vydral zajímavý zvuk, něco mezi smíchem a vzlyknutím.
Jaká bude moje budoucnost?

„I wonder.“

Mohlo by to být tak vzrušující být pryč, ve světě,  být volná. Kéž bych mohla utéct!
Mé srdce by mohlo být šťastné.
„Oh, what's the matter with me?“ Oh, co to se mnou je?

Vážně jsem se najednou musela smát. Ta slova perfektně seděla.

Vykoukla jsem ven ze dveří, zdálo se, že je chodba prázdná. Začala jsem potichu zpívat píseň I Have Confidence.

I've always longed for adventure

To do the things I've never dared

And here I'm facing adventure

Then why am I so scared?

Vždycky jsem toužila po dobrodružství

Udělat něco, čeho jsem se vždy bála
A jsem tady, čelím dobrodružství
Tak proč jsem tak vystrašená?

Pomalu jsem začala zesilovat, i když jsem se bála, že mě někdo uslyší. Ale ta písnička mi začala dávat odpovědi.

Oh, I must stop these doubts, all these worries

If I don't I just know I'll turn back

I must dream of the things I am seeking

I am seeking the courage I lack

Oh, musím přestat pochybovat, dělat si starosti

Jestli nepřestanu, vím, že se vrátím.
Musím snít o tom, co hledám
Hledám odvahu, která mi chybí

I have confidence they'll put me to the test

But I'll make them see I have confidence in me

Mám důvěru, že mě vezmou na zkoušku

Ale já jim ukážu, že si věřím.

I have confidence in sunshine

I have confidence in rain

I have confidence that spring will come again

Besides which you see I have confidence in me

Mám důvěru ve sluneční svit.
Mám důvěru v déšť.
Věřím, že jaro přijde znovu
Kromě toho, si věřím.

It tells me all I trust I lead my heart to

All I trust becomes my own

I have confidence in confidence alone

(Oh help!)

I have confidence in confidence alone

Besides which you see

To mi říká, že to v co věřím, vede mé srdce.
Všechno v co věřím, se stane.
Mám důvěru v samotnou důvěru.
(Ach, pomoz!)
Mám důvěru v samotnou důvěru.
Kromě toho, co vidíte

„I have confidence in me! “

>> Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Sound of Music - Prolog + 1. kapitola: