OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Ripper - 2. kapitola

03.08.2012 (16:00) • SparkingGodness • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 534×

30.10.  12:35  Střední škola E.T. Allienna – Londýn

„Lano! Vstávej! Hodina začíná!“ křičela na Lanu Katy, její nejlepší kamarádka.

„Uh, co?“ zeptala se Lana unaveně.

„Ach jo. Zajímalo by mě, co děláš v noci,“ řekla Katy zaujatě, jako by snad doufala, že jí to poví. Lana ale neměla v plánu jí to říkat. Neměla v plánu jí říkat cokoliv, co se jí za poslední dva dny stalo… A nebyla to jen vražda jejího bratrance. To nejvíc šokující byl jeho návrat.

…

29.10.  1:46 Ludvickova 12  Groovehammer – Londýn

Seděla na své posteli s obličejem v dlaních. V hloubi duše moc dobře věděla, že za vraždu Billyho nemůže, přesto se pořád obviňovala.

Možná se k němu měla chovat lépe, i když ji příšerně štval. Vždyť spolu zažili tolik srandy, ale v nejlepším to vždycky zkazili. Billy udělal nějakou blbost, Lana se naštvala, seřvala ho a konec, nebavka.

Jednou mu  řekla, že ho nechá někam zahrabat a už nikdy nevyleze. To se jí brzy splní. Až provedou všechny pitvy, tak Billyho pohřbí. A bude po všem.

Najednou uslyšela, jak někdo bouchl do dveří. Myslela si, že děda si zase něco šlehl a teď si myslí, že může projít předměty, ale i přes to otevřela.

Když to uviděla, lekla se tak, že na chvíli zapomněla dýchat. Byl to Billy, přesně v takovém stavu, v jakém ho viděla naposled, jen s tím rozdílem, že teď byl skoro neviditelný.

Lana nevěděla, jestli tam její bratránek, spíš jeho mrtvola, opravdu je, nebo už jí úplně hráblo.

Automaticky začala couvat dozadu, ale po pár krocích zakopla o polštář a spadla na zem.

Billy se objevil přímo nad ní. Chvíli tam jen tak stál, pak si ukázal nad krk, tam, kde měla být hlava a na odpadkový koš. Zopakoval to ještě třikrát, udělal gesto, jako by ji o něco prosil a zmizel…

…

Zpět 30.10. 12:40  Střední škola E.T. Allienna – Londýn

„Vím, že vás to tady nebaví, ale to není důvod, proč nedávat pozor!“ napomínala paní Gaurová – profesorka biologie. To Lanu vytrhlo ze zamyšlení.

„Takže, dnes si budeme…“ Ani to nestihla doříct, protože dveře se rozletěli. Stál v nich černovlasý kluk, jeho modré oči svítily až do poslední lavice, kde Lana seděla. Připadalo jí, jako by ho už někde viděla.

„Jdete pozdě!“ vykřikla Gaurová hned jak uslyšela zvuk zavírajících se dveří, ani se při tom neotočila.

„Já vím, omlouvám se, ale jinak to nešlo…“ omlouval se ‚neznámý‘. Díval se při tom do země, takže jeho oči už tolik nesvítily.

„Oh, nevadí, zlato. Jděte si sednout.“ Profesorka jím byla okouzlena prakticky od chvíle, kdy se otočila, protože ‚zlato‘ oslovovala jen studenty, které měla ráda.

No, skvělé. Tenhle ani nedokončil větu a Gaurová už ho miluje, pomyslela si Lana. Profesorčina slabost pro mladé studenty jí nikdy nevadila, protože ona byla taky jedna z jejích oblíbenců, ale zaráželo ji, proč tak zbožňuje zrovna jeho. Nevypadal totiž ani trochu jako slušňák. Pořád měl ruce zaražené v kapsách, dokonce ani neměl školní uniformu. Jeho oblečení se skládalo z trika, džínů a conversek.

Jistě, má ho ráda kvůli těm úžasným očím. I kdyby byl největší vůl téhle planety a oblékal by se jako bezďák, všichni ho budou milovat, protože je přímo přenádherný.

Na učitelském stole přistál lísteček se jménem nového miláčka.

„Hmm, hmm… Louis Belmondt.“ Lana si s vyslovením jeho jména vzpomněla na den, kdy se byla podívat na místo, kde byl Billy zavražděn. Vždyť Louis Belmondt byl jediný, kdo s ní tehdy promluvil! Jak jen mohla zapomenout na toho zvláštního kluka a na ten jeho foťák? Netušila, že ještě studuje.

Louis si sedl na jediné volné místo, které ve třídě zbylo – před Lanu a Katy.

„Tak abych už se k tomu konečně dostala. Dnes si budeme zjišťovat krevní skupiny. Každému rozdám krabici, ve které jsou všechny potřebné věci,“ vysvětlovala Gaurová.

„Provedete to takhle: z krabice si vezmete skalpel a opatrně se říznete do prstu…“ Při těchto slovech popadla Jasona Colda, který byl nejblíže za ruku a špičkou skalpelu ho píchla do prstu.

Ve chvíli, kdy z Jasonova prstu vystříkla krev, se Lana podívala na Louise. Trochu se chvěl, což by prakticky nemuselo nic znamenat, vždyť byl říjen, jeden z těch chladných měsíců. Normální člověk by si myslel, že je mu jen zima, ale Lana měla zvláštní schopnost rozpoznat emoce lidí okolo ní.

Louis měl z něčeho strach, ale z čeho? Krve se bát nemohl, vždyť byl přece v Billyho bytě, nebo ne? Nemohla to vědět, možná tam vůbec nešel. Další možnost byla, že podobně jako většina policistů hodil šavli, ale na to by moc nesázela.

Nahnula se přes lavici a zašeptala: „Jsi OK?“

„Eh, snad jo,“ odpověděl jí. Nevypadal ale ani na ‚snad jo‘. V obličeji byl zelený.

„Krabice jsem vám rozdala, víte, co máte dělat, tak začněte,“ vypálila profesorka.

Za normálních okolností by se Lana zeptala Katy co mají dělat, ale teď jí to bylo celkem jedno, testy krevních skupin byly lehké jako facka, bylo téměř nemožné to zvorat.

„Hey, kámo, ber ten skalpel a začni. Gaurová tě sleduje,“ prohodila Katy směrem k Laně.

„Hmm, jasně.“ Sebrala skalpel a přibližovala si ho k prstu. Ještě, než se stačila říznout, zkontrolovala pohledem Louise. Nevypadalo to s ním dobře. Jen tak ležel na lavici, modré oči pohaslé a vzdálené.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptala se ho znova.

„Jo, je mi skvěle.“ Aby jí dokázal, že mu vážně nic není, chytil do ruky skalpel, připravený dokončit zadaný úkol. Ruka se mu třásla.

„Ha, ha. Vážně ti musí být skvěle, když skoro ani neudržíš ten skalpel,“  poznamenala sarkasticky.

„Ale vážně. Vidím, že je ti blbě. Měl bys to říct Gaurové a jít na ošetřovnu.“ Lanin hlas přešel z ironického do starostlivého.

„Ne,“ odsekl. Lana se ale jen zasmála.

„No, jak chceš. Pět, čtyři, tři, dva, jedna…“ Přesně vy chvíli, kdy by řekla ‚nula‘ přiběhla profesorka k Louisově lavici.

„Louisi, je vám něco? Vypadáte… bledě.“ Při této poznámce se Lana ušklíbla. Bledě vypadal i před tím.

„Určitě máte horečku, měl by jste jít hned na ošetřovnu,“ hrnula ze sebe Gaurová, osahávající Louisovo čelo.

„Crosperová, vy půjdete s ním. Nemůžu riskovat, že někde omdlí.“

Lana chytla Louise za ruku a vedla ho ven ze třídy. Byl studený jako led.

Ještě než vyšli na chodbu se ji Louis chytil kolem ramen. Necítila vůbec žádný nápor, jako by nic nevážil. Přišlo jí to divné, vždyť měla problém uzvednout padesáticentimetrové kladivo a teď unese kluka, který měří tak metr osmdesát.

Protože ošetřovna byla ve vedlejší budově, museli jít ven.

Lana už Louise nedržela za ruku, ale kolem pasu, oběma rukama. Venku byla neuvěřitelná zima. Když vycházeli, letmo zkoukla teploměr. Bylo nula stupňů a to byl teprve říjen.

„Můžeme tady prosím na chvíli zůstat?“ zeptal se Louis potichu.

„No, já nevím. Je tady fakt kosa,“ řekla Lana nejistě.

„To je jedno.“ Louis se při těch slovech zastavil a Lana neměla na výběr. Předtím byl možná lehký jako vzduch, ale teď s ním nedokázala pohnout.

„Máš nějaký dobrý důvod proč bychom tady měli jen tak stát?“ zeptala se.

„Hmm, jo. Musíme si promluvit,“ odpověděl.

„Ne, musíme jít na ošetřovnu.“ Nechápala jeho styl přemýšlení. Ve třídě je mu strašně blbě a teď si chce venku v mrazu promluvit. A navíc, věděla, že je úplně zmrzlý. Třásl se jak strom při bouřce, cvakal zuby a i přes sako a košili cítila jeho ledové ruce.

„Co jsi dělala v tom bytě, kde zavraždili to děcko?“ Jeho otázka ji ještě víc zarazila.

„To děcko, které zavraždili je můj bratranec,“ odpověděla klidným hlasem, i když uvnitř křičela a fackovala Louise, že se jí na to zeptal.

„To je jiná odpověď,“ řekl potichu a ochraptěle, ale přesto klidně a silně. Laně už bylo jedno, jestli ho bude vláčet po zemi nebo jestli se na ni pozvrací. Prostě už tam nechtěla stát a špatně odpovídat na jeho otázky. Prostě se chytla jeho trika a táhla ho na ošetřovnu než se z nich stane ledovec.

…

„Co je?“ ozvala se „sekretářka“ pan Foolser. Byl nerudný jako tchýně a vypadal jako ožralý strýc. Svou práci flákal jak nejlíp mohl. Pořád si četl divné časopisy a kouřil, klidně i před studenty.

„Mohl by jste nás prosím ohlásit paní Meduzové?“ zakřičela na něj Lana.

„Další za ‚Medúzou‘? Šmarjá, děcka, vzpamatujte se! Když já jsem byl na střední, na zdravotku jsem nešel ani když jsem si zlomil nohu a vy sem chodíte i kvůli milimetrovému škrábanci a přiděláváte mi práci!“ ztěžoval si Foolser, zatímco házel Laně blok, kde se zapisovali ke zdravotní sestře Meduzové.

„Že na střední nikdy nešel na zdravotku, heh? To si vymyslel. Tenhle křupan nikdy na střední nebyl,“ poznamenala Lana. Louis zareagoval tím, že se na ni podíval pohledem, který naznačoval, že tomu naprosto věří.

…

Už uběhlo dvacet minut a Lana pořád seděla v křesle na ošetřovně. Vůbec jí nevadilo, že propásne další hodinu. Už toho všeho měla plné zuby, teď se chtěla jen vrátit domů a srovnat si myšlenky v hlavě.

„Co s tím sakra je? Není možné, aby měl jen třicet!“ Lana se podívala na Meduzovou, která chodila dokola po místnosti a třepala s teploměrem v pravé ruce.

Nakonec to sestra vzdala, řekla Louisovi, že je podchlazený, nadrogovala ho ibalginem a oba je omluvila z poslední hodiny.

Vypadá to, že opravdu skončím o něco dříve. Díky, Louisi.

…

Seděli v autě, oba dva byli zticha. Lana si myslela, že bude doma brzy, jenže hádka na parkovišti o tom, kdo bude řídit jí vyhlídky úplně znemožnila. Ale vyhrála, takže teď seděla za volantem Louisova Mercedesu.

Ještě, že jsem dnes nechala auto doma.

„Chtěla jsem prostě jen vidět, jak na tom je. Je to můj bratranec, nemohla jsem to nechat jen tak,“ řekla najednou.

„Cože?“ zeptal se Louis zmateně.

„Chtěl jsi vědět, proč jsem byla na místě vraždy.“

„No… jo,“ řekl prostě. Asi nebude moc ukecaný.

„Ale teď mám otázku já na tebe,“ vysypala ze sebe Lana.

„S tím jsem počítal.“

„Co jsi tam dělal ty?“

„To ti vážně nemůžu říct,“ odpověděl.

„No, to je fakt boží!“ řekla Lana naštvaně.

„L.R., rád bych ti to vysvětlil, ale nemůžu. Nevěřila bys mi.“ Tím ji naštval ještě víc, ale zároveň i překvapil. Pamatoval si ji. A neznal její celé jméno.

Už delší dobu ani jeden nepromluvil. Jediné, co bylo slyšet byl motor auta, vítr a… šílený smích.

Lana zastavila, ten smích ji zarazil. Nic tak bláznivého už dlouho neslyšela.

„Děje se něco?“ zeptal se Louis, nehybný jako socha.

„Slyšíš to?“ Chvíli poslouchal a pak přikývl.

Lana sesunula okno na své straně. Ten smích byl ještě hlasitější a šílenější… a přibližoval se.

Ve chvíli, kdy to bylo nejblíže Lana uviděla na stromě vedle silnice postavu s něčím v ruce. S něčím, co vypadalo jako nůž.

Nechtěla se přesvědčovat, jestli to, co vidí je skutečné, chtěla se jen dostat co nejdál od toho smíchu. Stoupla na plyn a rozjela se pryč. Ať už to  na stromě bylo cokoliv, nesmí je to dostat.

…

13:40 Magnoliová 7 Groovehammer – Londýn

 Lana vystoupila před velkým domem, kde Louis bydlel.

„Zaparkovat už snad zvládneš sám,“ řekla ironicky.

„Jistě že. Uvidíme se zítra, L.R.,“ rozloučil se.

„To doufám,“ řekla a šla co nejrychleji pryč. Ještě štěstí, že Louisův dům je jen pár ulic od jejího.

…

Už byla skoro doma a najednou to zase uslyšela. Ten smích. Teď to bylo ještě děsivější, jako by ten, co se směje byl přímo za ní.

Pro jistotu se otočila. Nikdo tam nebyl.

Na pár minut byl klid, ale pak uslyšela další kroky vedle vlastních.

Ha, to jen jde někdo za mnou. Určitě mě nechce zabít.

Z ničeho nic ucítila jak jí někdo dýchá na krk.

To je jen vítr, to nic není.

A potom ji někdo jako by zatahal za vlasy. Podívala se trochu nad sebe a uviděla pramen svých vlasů, jak se vznáší ve vzduchu.

Nevznášel se doslova, bylo to jako by ho někdo držel, jenže ten někdo nešel vidět.

To už Lanu vážně vyděsilo, vytrhla své vlasy z té neviditelné ruky a zdrhala pryč jak nejrychleji mohla.

…

14:05 Ludvickova 12 Groovehammer – Londýn

Lana úplně vyčerpaná padla na postel.

Co to mělo znamenat? Duchové? Ne, to ne. Duchové přece neexistují.

Jedna, dva, tři… Lanin mobil zazvonil. Podívala se na něj. Neznámé číslo.

Jsou to snad oni?

Pomalu a opatrně stiskla tlačítko pro příjem hovoru.

„Halo?“

Tak, co na to říkáte?

Abych vysvětlila tu část s testy krevních skupin a ošetřovnou; nechala jsem se trochu inspirovat knihou Stmívání, snad to nebude vadit. :-)

Autor: SparkingGodness, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Ripper - 2. kapitola: