OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Ripper - 1. kapitola

10.07.2012 (11:00) • SparkingGodness • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 817×

27.10. - 0:53  Whitechapel - Londýn

Billy House už potřetí klepal u sousedů na dveře a už potřetí mu otevřel jeho nejlepší kamarád Rowley Jackson.

„Jé, mami, Billy je tady! Zase!“ vykřikl Rowley.

„To snad nemyslí vážně!“ vztekala se paní Jacksonová, která byla za sekundu přesně u dveří.

„Billy, myslíš si, že to je vtipné, nebo co?“ zeptala se naštvaně.

„Ne, paní Jacksonová, to není vtip. Na stromě za oknem vážně něco je! Drží to nůž a hlasitě se to směje!“ To byl důvod, proč otravoval sousedy tak pozdě v noci. Za jeho oknem se houpala na stromě postava s nožem. Věděl, že není slušné takhle za někým chodit, ale co měl dělat, když na něj ta postava začala řvát, že jeho hlava skončí v kýblu? Jenže mu bylo osm, takže mu nikdo nevěřil.

„Ach jo, no dobře. Rowley se tam může jít na chvíli podívat,“ rozhodla paní Jacksonová, která byla sama natolik otrávená, že se jí nechtělo nikam chodit.

Rowleymu bylo dvanáct, ale jeho inteligence byla na úrovni šestiletého dítěte. Úplný retard nebyl, Billy viděl už i větší ‚esa‘, ale přesto o něm dost pochyboval.

„Tak jdeme, děcka,“ zavelel Rowley. Oslovení ‚děcka‘ používal i když byl jen s jedním člověkem, dokonce i když byl úplně sám. Všem to přišlo dost divné, až na Billyho. Ten už si na jeho nesmysly zvykl.

Rowley si vzal baterku, aby viděli, ale místo toho, aby svítil na cestu si baterku dával před obličej a říkal: „Koukej, já jsem duch!“

Když došli do bytu Houseových, Rowley se zadíval do okna, kde, jak Billy popisoval měla být ta postava z nožem.

„Billy, to je neuvěřitelné!“ řekl ohromeně.

„Já vím. Proto jsem k vám pořád chodil,“ vysvětlil Billy.

„To je… Tarzan!“ Tohle Billy opravdu nečekal. Tímto Rowley polil benzínem a zapálil poslední zbytky Billyho naděje, že má aspoň půlku mozku.

Aby toho nebylo málo, začal Rowley poskakovat u okna a vydávat opičí skřeky. Po nějaké době si vzal z lednice banán a hodil ho do okna se slovy: „Hej, Tarzane, svačinka!“

Banán se rozplácl na okně a ‚Tarzan‘ se začal děsivě chechtat. Rowley sebral klíče z kuchyňské linky a utekl. Prostě jen tak utekl a zanechal osmiletého kluka samotného v bytě s magorem za oknem. Billy věděl, že se bál, ale ne toho šíleného smíchu, ale toho, že mu vynadá, protože udělal pěkný bordel. Takže teď byl sám a ještě k tomu zamčený. Ano, Rowley ho nedopatřením zamkl a klíče si vzal s sebou. Takže teď už si paní Jacksonová nebude ztěžovat na to, že k nim pořád lozí.

1:38

O třičtvrtě hodiny později už Billy ležel v posteli. Spát nemohl, pořád ještě přemýšlel nad tím, proč ho Rowley zamkl. Byl to snad strategický tah od paní Jacksonové? Nebo jen Rowleyho blbost?

Modlil se, aby se ten za oknem vytratil. Ve svých osmi letech toho ještě moc nevěděl, ale rozhodně poznal, že člověk, který se dvě hodiny visí na stromě a křičí slova o smrti není normální.

Teď už nic z venku neslyšel, ale pro jistotu se šel podívat k oknu, před kterým se ten blázen houpal. Nesmírně se mu ulevilo, protože už tam opravdu nebyl.

Napustil si do sklenice vodu, přiťukl si s imaginární osobou a napil se. Ve chvíli, kdy se voda dostala do jeho úst a sklenice se oddělila od jeho rtů, zděšením vyprsknul. Voda padala na zem, pod nohy toho, kdo se houpal na stromě.

„Překvapení,“ řekl. Jeho hlas zněl jako skřípání zrezivělého železa. Popadl Billyho pod krkem. Za pár minut už byl mrtvý.

„A tohle je jen začátek!“ Domem se rozlehl šílený smích.

***

28.10. - 10:25  Whitechapel - Londýn

Lana Rae Crosperová stála před bytem Houseových. Její hlavní plán byl nějak se dostat dovnitř. Doufala, že to bude stejně snadné, jako dostat se sem.

Zhluboka dýchala. Tady, přímo za těmi dveřmi byl zmasakrován její bratranec! On s ní prakticky strávil každé prázdniny až do svých pěti let, kdy se Lana musela odstěhovat kvůli škole, na které teď studovala.

Pamatovala si, že ho neměla ráda, nebo si to aspoň myslela, protože pořád dolézal a byl prostě pitomý. Teď ale bylo všechno jinak. Teď stojí před jeho domovem, před místem, kde se narodil a kde zemřel. Nevěděla proč, ale prostě to musela vidět. A taky musela najít tetu Mary a strejdu Johna.

Lana přestala přemýšlet, protože před dveře se nahrnul nějaký tlustý policajt s koblihou v ruce. Perfektní šance! Skrčila se a když tlusťoch otevíral dveře protáhla se škvírou mezi ním a rámem dveří. Schovala se za stěnu a stále pozorovala policistu, který jí pomohl dostat se dovnitř. Celý zezelenal, upustil koblihu, odvrátil se a začal zvracet. Dál už se jím radši nezabývala a prohlédla si místnost.

Ve chvíli, kdy to spatřila, se jí udělalo špatně. Nedivila se, že ten policista zvracel. Bylo to strašné i pro ostatní, ale mnohem horší to bylo pro ni. Když si uvědomila, že ta věc s rukama a nohama ořezanýma na kost, bez hlavy, se střevy visícími z břicha je její bratranec. Slzy jí vyhrkly do očí, ale musela se ovládat. Vyběhla z bytu a bylo jí jedno, jestli ji někdo vidí.

Venku se opřela o stěnu a rozdýchávala to, co právě viděla.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se jí neznámý hlas.

„Jo, jsem,“ odpověděla klidným hlasem a otočila se k neznámému. Byl vysoký, měl černé vlasy a nebesky modré oči.

„Je to vážně drsné, většina těch, co tam vstoupili se za chvíli vrátilo se zvratky v puse,“ řekl klidně. Přikývla. Chvíli jen tak stáli naproti sobě a dívali se do strany. Vlastně jenom on se díval do strany, Lana si prohlížela věc v jeho ruce. Vypadala jako foťák, ale s mini satelitem a mini solárními panely.

„Jsem Belmondt, Louis Belmondt,“ řekl nečekaně.

„L.R. Crosperová,“ představila se a podala mu ruku. Nemyslela, že je dobré, aby znal její celé jméno, proto se představila ve zkratkách.

„L.R? To nezní jako normální jméno.“ Lana ho za tu poznámku probodla ledovým pohledem.

„Belmondt… to taky není úplně obvyklé,“ oplatila mu to. Lehce se usmál. Zase dlouhou dobu nic neříkali.

„Ten foťák… je zvláštní.“ Lana se pokoušela konverzovat.

„To je… Hodně zvláštní.“ Nebyla to přímo odpověď, jakou by čekala.

„Vypadá to, že se budeme muset rozloučit. Těšilo mě, L.R..“ Ve chvíli kdy to řekl zmizel.

Dveře na místo činu se otevřeli. Lana už běžela po schodech dolu. K utíkání měla dva důvody; zaprvé - Je velká pravděpodobnost, že jestli někdo vyjde ven, uvidí ji a tím pádem by měla průšvih a zadruhé Nechtěla už znova vidět Billyho zohavené tělo.

Billy, často jsem ti říkala, ať chcípneš, ale já to tak nemyslela. Tohle sis opravdu nezasasloužil.

No, je pravda, že ten začátek se mi trochu nepovedl, ale snad vás to neodradí od toho napsat mi nějaký komentík. :-)

Autor: SparkingGodness, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Ripper - 1. kapitola: