OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_5

02.11.2011 (14:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1398×

Kapitola 5. Cesta

  „Dobrý večer, prosili bychom jeden pokoj.“

  Regan se Spikem podupávali na vyšlapaném koberci, který už před lety ztratil svou původní barvu. Zažloutlé tapety na stěnách se od stropu, ze kterého padala omítka, odloupávaly a květiny, které tu měly být zřejmě na okrasu, byly dávno seschlé. Prostý stůl, jenž sloužil jako pult, a na něm přenosná kasa, pár papírů s tužkami a kovová destička s nápisem recepce. To vše by se dalo snést. Vše, kromě oplzlého, tlustého chlápka s odrůstajícími přebarvenými vlasy, pronikavýma dravčíma očima a dvěma bradami.

  Ano, vše, jen tohle ne.

  Regan stačil jeden pohled, aby Spika chytla za rukáv a úpěnlivě ho prosila, aby našli jiný motel. Bohužel její přítel byl neoblomný, a proto tu teď stáli a vyměňovali si pohledy.

  „Jenom jeden?“ zamlaskal a pohledem sjel k Regan. Dívka se otřásla a přitiskla se k Spikovi, který jí objal kolem pasu a přitáhl k sobě.

  „Ano, jen jeden“ Jeho hlas zhrubl, vědom si toužebného podtónu v jeho slovech.

  „A na jak dlouho?“

  „Jen na jednu noc, nezdržíme se dlouho.“ Spike přimhouřil oči a přitiskl Regan ještě víc k sobě. „Tak bude to?“

  „Ale jistěže.“ Sečetl jim vše možné i nemožné, co by podle něho potřebovali přes jednu noc a teprve, když zaplatili požadovanou částku, jim dal klíč od pokoje.

  S tichým nashle, vypochodovali z recepce a zamířili pro věci do auta. Až pak do pokoje.

  „Za tu cenu…“ zamumlala Regan a s nakrčeným nosem se rozhlížela po pokoji. Přešla do druhé místnosti, jež se značila jako koupelna.

  „Ok, do sprchy du první.“ Spike se na kamarádku zašklebil a hodil sebou na postel. Ta zavrzala pod náporem jeho těla, na chvíli přemýšlel, jestli se pod ním nerozpadne. Koukal na strop, ve kterém byly v rozích díry, na stěnách byly odlepené tapety s květovaným vzorem, které již před lety vyšli z módy.

  U zdi byla pak akorát jedna malá komoda, vedle postele, na jedné straně, noční stolek, kterému chyběl jeden šuplík.

  Regan měla pravdu, uznal. Měli jsme jít do jiného motelu.

  Probudilo ji bubnovaní deště na okenní tabulky, které statečně držely a nerozbily se při nárazovém dešti. Vykroutila se ze Spikova objetí a slezla z úzké postele. Natáhla na sebe Jeany a bosá přešla ke dveřím, které odemkla a potichu vyšla před pokoj.

  Pár chvil stála pod stříškou, která byla nade dveřmi, než s úsměvem udělal dva kroky vpřed. Za pár vteřin byla promočená až na kost. Milovala déšť; s úsměvem na rtech rozpřáhla ruce a zatočila se dokola. Tiše se zasmála své dětskosti, ale nepřestávala se točit. Nepřestávala, dokud jí její instinkt neřekl, že něco není v pořádku.

  Cítila na sobě něčí pohled. Zpomalila své otočky, a nenápadně se rozhlížela po okolí, ale světlo lampy, která jediná svítila, nedosahovalo tak daleko, aby si byla jistá, že tu nikdo není.

  Zastavila se a nastavila tvář dešti. Hlavu zakloněnou, úsměv na rtech, ruce podél těla a bosé nohy; promočená.

  Stála tam a pokusila se ignorovat někoho, kdo jí propaluje dvě dírky do šíje. Prudce se otočila a rychle udělala dva kroky dozadu. Leknutím klopýtla a málem upadla, naštěstí včas chytla balanc.

  Přestože neustále pršelo a muž před ní neměl deštník, byl suchý. Neposedné černé vlasy mu trčely do všech stran. Byl oblečený v černém; vysoké těžké boty, kalhoty s řetězy, mikina s názvem jí neznámé kapely. Ruce měl zastrčené hluboko v kapsách, tvář – zjizvenou a bez výrazu. Jen z jeho očí vyzařovaly pocity.

  Měla pocit, že ho už někde viděla, ale nedokázala si vzpomenout kde. Jen mlhavě si vybavovala útržky mrazivého jiskření na její kůži a špinavé temné uličky.

  Přestože jeho vzhled působil nebezpečně a v jeho tváři nebyla žádná emoce, nebála se ho. Dokonce mu věřila, že jí neublíží, i když nevěděla proč.

  Dívala se mu do očí, pohledem přejela po celé jeho tváři. Naklonila hlavu mírně na stranu, vlasy si odhrnula z obličeje, které se jí na něj přilepily při otočení.

  „Co tu děláš?“ zeptala se. Jeho oči, stříbrné, se zaleskly. Stříbrné?

  … koukala do stříbrných studánek, které tolik milovala, přestože je skoro neznala. Pohladila ho po jeho zjizvené tváři a usmála se. Prsty mu pomalu zajížděla do jeho rozčepýřených havraních vlasů a přitahovala si ho k sobě. Po dlouhé době byli zase spolu, ve vzájemném objetí…

  „Znám tě…“ vydechla a popošla k němu. „Od někaď tě znám!“ Mlčel, díval se na ni a párkrát zamrkal. Nic neříkal a najednou Regan zalapala po dechu, když na ní přestalo pršet. „Cos to… hey! Dej to pryč!“ S drobným zasmáním stáhnul clonu, která jí chránila před deštěm. Znovu na ni začalo pršet.

  Natáhla prsty a zlehka se dotkla té bariéry, která kolem něho byla. Prsty jí prošly skrz a nepršelo na ně. Šokovaně se zasmála.

  Stál u lesa; noc ho zahalila tak, že nebyl vidět. Sledoval Regan, jak se směje a točí se, déšť jí přilepil vlasy k tváři, oči jí zářily štěstím, oblečení se nalepilo k jejímu tělu a zvýraznilo perfektně vytvarované křivky.

  Pak zpozorněla, rozhlížela se kolem dokola a hledala jakýkoli náznak toho, že tam stojí.

  Několikrát se rozmýšlel, jestli vyjít ze své skrýše, nebo prostě zmizet. Ale jeho touha znovu slyšet její hlas a spatřit zblízka její tvář, byla veliká; zahalila mu rozum.

  Když k němu byla otočená zády, přešel k ní. Snažil se, aby na jeho tváři nespatřila ten toužebný výraz. Otočila se k němu a leknutím klopýtla, bojoval s touhou jí zachytit.

  Přitisknout ji ke svému tělu, obejmout ji pažemi a už nikdy nepustit. Jo, kéž by…

  Když promluvila, neslyšel slova, která vycházela z těch líbezných úst. Slyšel její hlas, tón, kterým zakončila větu. Zněl jako zvonkohra.

  Zkusil přes ni dát clonu, aby na ní nepršelo. Jakmile to udělal, rozčílila se. Zasmál se jejímu výrazu a stáhl ji. Díval se na ni, když s šokovaným výrazem natáhla ruku a prsty prošla přes clonu, která chránila jeho.

  „Zatančíš si?“ zeptal se, aniž by věděl, kde se ta otázka vzala. Zasmála se, ale přijala nabízenou ruku. Přitáhl si ji k sobě a levou dlaň jí položil na záda. Pocítil lehké mravenčení, když svou dlaň položila na jeho rameno.

   V rytmu valčíku, tančili bez hudby na prázdném parkovišti, osvětleném jedinou lampou.

  „Nemáš rád déšť?“ Její tón hlasu naznačoval, že ona ano a nelíbí se jí, že je teď mimo dosah kapek. Vstřebal energii do sebe, a za pár chvil byl promočený stejně jako Reg. „To běžně tančíš s neznámými muži na opuštěných místech během noci?“ Zasmála se jeho otázce a podtočila se pod jeho rukou.

  „Ne,“ odvětila se smíchem. „Ale u tebe mám pocit, že tě odněkud znám a že ti můžu věřit, i když nevím proč.“

  „Jo, už jsme se jednou viděli…“ přiznal a uhnul pohledem, jako by nechtěl, aby věděla, co si myslí. „…ve snu.“ Regan ztuhl úsměv, když dokončil větu a přemýšlela, jestli se mu zdálo to samé, jako jí.

  „Co se ti zdálo?“

  „Eh…no…“ Evidentně se o tom nechtěl bavit; v jeho tváři byly znát rozpaky; nechala se podtočit.

  „Takže asi to samé.“ Několik minut tančili v tichu. Á – dva- tři, á – dva- tři…otočka a znovu do tanečního postoje.

  „Jak jsi to udělal?“ ptala se Regan.

  „Co jsem udělal?“

  „No to aby na tebe nepřešlo,“ objasnila.

  „Mám to v sobě…Jako ty.“

  „Jak to víš?“ Se zájmem hleděla na jeho zjizvenou tvář. Kupodivu necítil stud, za to, jak vypadal.

  „Proč jinak by ti přišel dopis a ty jsi jela do Jacksonvillu?“

  „Jak to, sakra, víš?“

  „Ten dopis jsem ti dal sám do schránky a postaral se, aby ti to matka nesebrala, jako ty předchozí. A to, že jedeš do Jacksonvillu? Přečetla sis dopis a tvůj přítel taky.“

  „Tys – Cože? Předchozí?“ koktala. Přestali tančit a muž ji položil ruce na ramena. Když se na něj zmateně dívala a čekala na vysvětlení, povzbudivě se usmál.

  „První dopis, co se poslal po někom z naší školy, byl doručen. Bylo to v polovině prázdnin. Možná ještě dřív. Nedostala jsi ho, protože ho zabavila tvoje matka. Tušila, že bys mohla být, jako tvůj otec.“

  „Můj táta? Co on s tím měl společného?“ skočila mu do řeči.

  „Ty to nevíš? Tvůj otec je Arcimág. Nejvyšší z nás,“ vysvětlil. „Bohužel, když od vás odešel a přešel na druhou stranu, nikdo o něm neslyšel. Je to už deset let, co ho nikdo neviděl. Měl velkou moc, proto bylo jasné, že něco bude v tobě, nebo tvojí sestře.“

  „Táta zemřel před deseti lety. Žádný… mág nebyl…“

  „Tvoje matka to věděla a nenáviděla ho za to. Zjistila to, když ses narodila, věděla, že to v tobě může být taky. Kvůli tomu odešel.

  Tvůj otec ji miloval a zasáhlo ho, když ho viděla jako nějaké monstrum. Začal nenávidět sám sebe. Stal se z něho přízrak, kvůli naléhání ostatních Arcimágů odešel.“ Regan na něj hleděla s nevěřícností a úsudkem, že to je pravda, přesto zašeptala:

  „Lžeš…“ Smutně ji pohladil po tváři a zakroutil hlavou.

  Z očí se jí spustily slzy a Regan se k němu vrhla. Potřeba utěšit byla tak velká stejně jako bolest a zrada, která se jí mísila v srdci.

  Obtočil kolem jejího třesoucího se těla paže a přitáhl si ji ještě blíž. Dlaněmi jí přejížděl po zádech, tvář opřenou o temeno její hlavy, kam jí občas políbil.

  „Dostaň to ze sebe. Jsem tu s tebou…“ šeptal. Trýzeň, bolest a zrada prýštili z jejího těla v ledových vlnách. Mráz pronikal přes jeho mokré oblečení a za chvíli se otřásl zimou; na asfaltu se tvořila jinovatka.

  Po minutě byli oba zahaleni v bílé, mrazivé mlze.

  „Regan?“ zašeptal. Chvíli se nic nedělo, ale pak zvedla hlavu. Na vlasech měla jinovatku, rty namodralé a řasy bílé. Nenapadlo ho nic jiného, než přitisknout své rty k jejím. Dobýval její ústa a byl více než nadšen, když se dočkal kladné odpovědi na svůj dotek.

  Jak přejížděl svými rty přes její, mlha se postupně vytrácela, dokud úplně nezmizela.

  Jeho úmysl byl čestný, měl zabránit dalšímu prolévání zoufalství a bolesti, ale najednou se přistihl, že nemůže přestat. Teprve když jim začal docházet dech, odtrhl se od ní. Oba přerývavě dýchali a ani nepostřehli, že déšť se zmírnil.

  Hned jim bylo tepleji.

  Líbá skvěle, napadlo Regan a znovu ho políbila. Obmotala mu ruce kolem krku a skákala by radostí, že se neodtáhl; místo toho jí k sobě znovu přitiskl.

  Výskala ho v mokrých vlasech a jazykem mu přejížděla po spodním rtu. Když vydal přidušený vzdech, naplnilo jí to radostí.

  Znovu chtěl polapit její rty, ale Regan ho jemně kousla do rtu. Jeho paže se více stáhly kolem Reganina pasu. Na měkkých partiích bříška Regan ucítila tlak.

  „Přestaň“, zašeptal a pokusil se zklidnit přerývavý dech a zběsilý tlukot svého srdce.

  „Jo…radši jo…“ přitakala; své sevření ale nikdo z nich nepovolil.

  „Líbám se tu s cizím chlapem, jsem mokrá a v pokoji mi spí brácha. Mám ňáký síly, o kterých vůbec nic nevim a místo toho, abych si užívala blahodárného spánku v jeho objetí, tu sem s tebou. Nejsem divná?“ Hlavu mu zabořila do důlku mezi ramenem a krkem a vdechla jeho vůni. Tak příjemná, nabitá energií.  Jako úder blesku, syrová síla. „A ke všemu je můj táta nějakej přízrak, je fuč a ne mrtvej…Opustil mě, ségru…“ Vzlykla. „Jsem na útěku do školy pro mágy, matka mě nenávidí a mám divnej pocit, že se stalo něco hroznýho v uplynulých dnech, ale nevim co…“ Zhluboka se nadechla a vzápětí vydechla. „ Promiň. Vůbec nevim, proč ti to říkám. Obvykle se jako rozklepaná holčička nechovám…“

  „V pořádku. Rád poslouchám tvůj hlas,“ zašeptal jí do vlasů a prstem přejel po tváři.

  Tlak na Reganiném bříšku zmizel. Uchechtla se, ale neobjasnila to, když se na ní tázavě podíval.
  „Běžně se líbáš s neznámými slečnami uprostřed noci na opuštěném parkovišti?“

  „Ne,“ zasmál se. „A ty nejsi neznámá.“

  „Odkud mě znáš? Mám pocit, jako bychom se už někdy viděli a nemyslím tím sen…někde jinde…někdy mám záblesky, jako útržky špatného filmu…Špinavá ulička, bolest, a pak někdo, kdo mě…nevím, něco se stalo, ale nepamatuju se,“ povídala se zamračením, než se usmála.

  Celou dobu sledoval její tvář.

  „Pak se tam zjevil nějakej…kdyby to nebylo nemožný, řekla bych, že anděl …“

  „Proč anděl?“ zeptal se vážným hlasem; prsty nepřítomně přejížděl po hebké kůži na její líci.

  „Bílé světlo,“ pokrčila rameny. Najednou dostala chuť vztáhnout ruku a prsty pohladit přes tu zjizvenou část tváře. Aniž by pomyslela na důsledky, ruku zvedla. Když její prsty byly od jeho kůže na pár milimetrů, chytl jí ruku; v tváři byl opatrný.

  „Opatrně maličká,“ zašeptal; jeho hlas byl hlubší. Varovné alarmy se spustily, ale rozhodla se je ignorovat.

  ‚Už ti nikdo neublíží, slibuji…‘

  Pevně se mu podívala do očí, rozhodnuta neustoupit. Pomalu zavedl její ruku ke rtům, kde jí políbil do dlaně.

  Dlaň měla ve vteřině volnou; byla sledována stříbrným varovným pohledem, ale ve své cestě prsty nepolevila.

  Palcem přejela přes rty, pak jela po nose k obočí. Odhrnula mu vlasy z čela a pak lehce sjela na zjizvenou část. Zasyčel, jako by ho to bolelo a Regan stáhla ruku. Podívala se mu do očí, které prozrazovaly dávnou bolest a i tu nynější.

  „Promiň…nevěděla jsem…“

  „To je dobrý,“ zamumlal. Zavřel oči, potřeboval se uklidnit. Když je pak znovu otevřel, Regan se pokusila zamaskovat zívnutí.

  „Měla bys jít spát. Do východu slunce je už jen pár hodin a spánek v autě…“

  „Mám dost propařených nocí, kdy sem nešla spát vůbec,“ mrkla na něj. „ V nespaní mám trénink…“ Znovu zívla.

  „Měla bys jít…“ Větu nechal vyznít do ztracena a podíval se jí do očí.

  „Jo, jo, jo…“ zívla. Otočil ji ke dveřím k pokoji a s dlaněmi na jejích ramenou jí odmanévroval pod stříšku.

  „Hele, jak se vlastně jmenuješ?“ Otočila se k němu; prsty byli propletení.

  „Zane. Jmenuju se Zane…“

Kapitola 4. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 6.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_5: