The End - Vtipná ztráta/Kapitola 3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Mia se ocitá před skutečností, že jakmile nastoupí na loď, že nebude cesty zpět. Díky minulosti a radě učitele, kterého znala v dětství, se rozhodne pokračovat v cestě. Přijme však nový způsob života?

24.12.2013 (09:00) • KateM • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 600×

3. kapitola Vyplutí – Mia

Sluneční paprsky cítila ještě před probuzením. Konečně důvod k nepatrnému úsměvu. Mia se narovnala a zaklonila hlavu. Slyšela, jak se Stefan baví s jejím bratrancem Jeremym.

Všichni cestující se pomalu probouzeli a světlo na pár vteřin vymazalo vzpomínky na nejsmutnější noc jejich života.

Zrovna projížděli skrz les. Neobvyklá zeleň Miu překvapila. Ještě před několika hodinami byla v kraji, kde bylo vše ponuré, černé a šedivé. Teď svítilo Slunce a stromy byly plné života. Dívka měla pocit, že je na nějakém zájezdě a nic o Konci Civilizace není pravda.

Sundala si svetr z ramen a dala vlasy za uši.

„Á, jsi vzhůru?“

Stefan se na ni plaše usmíval. Mia napodobila jeho výraz a kývla.

„Kde jsme?“

Chlapec se na chvíli zamyslel, jak zformulovat odpověď. Tento naučený systém urovnávání myšlenek měl Stefan společný s jeho bratrem. Mie to vždy přišlo legrační, když oba ve stejnou chvíli a s podobným výrazem začali přemýšlet. Připadalo jí, že jsou spolu propojeni nějakou neviditelnou nití a v danou chvíli reagují stejně.

Po chvilce mlčení se Stefan zadíval za dívčino rameno a oči se mu rozzářily radostí.

„Podívej se,“ ukázal na krajinu.

Mia se na něj tázavě s pobaveným úsměvem podívala a pomalu se otočila. Měla trochu obavy z toho, co uvidí, ale dle Stefanova výrazu usuzovala, že tam nespatří nic hrůzostrašného.

To, co však nečekala, bylo moře. Tedy oceán. Jeho překrásná modrá hladina se vlnila ve stejných intervalech a odleskovala do všech stran sluneční paprsky. Kopce a vše okolo mizely v mlžném oparu.

„Nádhera...“ zašeptala.

Na nic jiného se Mia nezmohla. Po tak dlouhé době spatřila něco, co jí nabíjelo energií. V jejím výrazu se zrcadlilo překvapení a úžas. Moře viděla už mnohokrát. V létě jezdívala s rodiči na Jih docela často.

Po roce 2020 začali lidé všem zemím jako Itálie, Chorvatsko, Portugalsko a Egypt říkat Jih. Jediná země, která si zachovala své jméno, bylo Španělsko, odkud se šířily zákony do celého světa.

Když byla Mia malá a učila se ve škole světové dějiny, učitel jim často říkával věci, které by se nahlas říkat neměly.

Jednou za ním Mia musela do třídy po vyučování. Naklonil se k ní a pohlédl jí do tváře. Jeho modré oči byly plné hněvu.

„Mio, víš, proč se Španělé nebáli ujmout moci a naplánovat převrat?“

Dívka zavrtěla hlavou, přičemž jí blonďaté lokýnky spadly do tváře.

„Protože věří tomu, co dělají, ať jim každý říká, co chce,“ řekl.

Mia na něj nechápavě koukala. Po chvíli si vzpomněla, že v 15. století otřásla Evropou Španělská inkvizice. Za té kruté nadvlády španělské církve zemřelo mnoho lidí a nikdo se neodvážil postavit její moci.

Trochu vystrašeně se zeptala: „Mluvíte o Španělské inkvizici?“

Učitel se usmál. Mia si myslela, že je pyšný na svou malou studentku, ale nikoli. Až teď dívce zpětně docházelo, že byl šťastný, že našel člověka, který přemýšlel podobně.

„A co si o tom myslíš, děvče?“ Ani jednou se nerozhlédl po třídě, aby se ujistil, že je někdo neposlouchá.

Mia si představila upalování na hranici. Inkvizice nechala zabít mnoho lidí jen za to, že nevěřili jejich řečím a náboženství.

„Že to není správné,“ podívala se na své ruce a pokračovala: „Lidi se nemají zabíjet.“

Učitel ji pohladil po vlasech. „Máš pravdu. Proto ti jako tvůj učitel říkám, abys nikdy neuvěřila fanatickým Vůdcům. Ale musíš být opatrná. Opatrná, ostražitá a rozvážná.“

Nastala několikavteřinová pomlka. Mia netrpělivě čekala, co muž řekne. On se zřejmě odmlčel, aby dodal svému upozornění správnou váhu.

„Věř sobě a svým nejbližším.“

Pár týdnů po jejich tajném rozhovoru přišla do školy komise a inspekce. Mia měla zrovna chřipku a musela být doma. Když po dvou týdnech přišla, učitel už ve škole nebyl.

Jediné, co se dozvěděla od spolužaček, bylo to, že učitel porušoval zákony a ponese za své chování následky.

Po nějaké době se scéna s učitelem vytratila a Mia ve svém dětském věku zapomněla.

Ale teď, několik let po události, která ji přinutila dávat víc pozor, si konečně uvědomovala, jak muselo být těžké mlčet.

Autobus zastavil na parkovišti, které zelo prázdnotou. Cestující se zvedali a v náhlé radosti se začali hrnout ven. Mia a Stefan čekali, až budou moci vystoupit a neobávat se přitom o své fyzické zdraví.

Teta Daniella se cpala k východu a ostatní strkala stranou.

„Uhněte, dusím se! Slyšíte?“ pokřikovala a afektovaně rozhazovala rukama.

Za ní si prodírala cestu Alexa, Miina sestřenice.

Mia se na ni soucitně zadívala. Alexa byla hubená dvanáctiletá dívka s plavými vlasy a velkýma zelenýma očima. Nerózně si prohlížela rozzlobené obličeje ostatních, na stranu odstrčených dětí.

Teta Daniella jim soužití s Vybranými neulehčovala.

Když se Mia dostala až ke dveřím, všimla si dvou mužů, stojících vedle autobusu. Koukali na dívku a tvářili se jako někdo, kdo opravdu nesnáší blondýnky.

Mia se nervózně podívala na Phila, který ještě seděl. Zatvářil se jako 'veverka' a pak se usmál. To dodalo Mie odvahu. Nadechla se a seskočila z posledního schodu na betonové parkoviště.

Na kůži ji zahřály teplé sluneční paprsky a ucítila slanost oceánu.

Rozhlédla se kolem sebe a musela přivírat oči. Nebyla zvyklá na světlo. Doma musela být až do dne evakuace doma. A všichni Civilisté měli přikázáno zatemňovat byty. Dávali do oken deky nebo přitloukli dřevěné laťky. Když potřebovali dokoupit jídlo, museli dostat povolení. Zkrátka, nesměli v sobě mít žádnou naději a přemýšlet pozitivně. V tom Vůdcům pomáhala tma

Když člověk několik týdnů nevidí Slunce, zapomene, jaké to je, vidět světlo.

Mia se divila, že Strážci Vybraným dovolili přejít na loď za dne. Poodstoupila od autobusu a stoupla si do řady cestujících, čekajících na svá zavazadla.

Alexa stála opodál a u nohou jí ležela taška přes rameno. Jakmile měla Mia svůj kufr, přišla k Alexe a usmála se.

Po několikahodinové cestě ji opět viděla. Alexa jí úsměv oplatila. Několik minut stály vedle sebe a Mia začínala mít špatný pocit. Na parkovišti bylo ticho. Krom vln, narážejících do betonového mola, občasného zakřičení racků poletujících nad hlavami znavených cestujících a nikdy nekončícího nadávání tety Danielly bylo vše mrtvé.

Obrovská budova, kterou dříve procházely davy lidí, pomalu chátrala. Dlouhý přistavený most, vedoucí na trajekt, nevypadal příliš důvěryhodně.

Rozlehlou prázdnotou, vytvořenou lidmi, se rozlehl hlas muže, stojícího nakraji mola.

„Prosím, následujte Strážce na trajekt. Zachovejte klid.“

Lidé, v jejich obličejích se dal vyčíst strach, se pomalu vydali k mostu. Když Mia udělala první krok směrem na palubu, zachvěla se strachy. Otočila se na pevninu. Tohle je poslední možnost, kdy se může rozhodnout jinak.

Když jí však na mysly vytanuly všechny následky, rychle zapomněla na vše, nad čím přemýšlela. Za její strach by zaplatila její rodina. A pokud rodiče už nežilí, Vůdci by se pomstili na Alexe a ostatních Vybraných.

Mia si vybavila, co jí před pár lety řekl učitel.

Musíš být opatrná, ostražitá a rozvážná.

Párkrát se nadechla a vydala se po mostě k lodi.

« Předchozí díl

Autor: KateM, v rubrice: Povídky » Na pokračování