OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The End - Vtipná ztráta/Kapitola 2

21.12.2013 (19:00) • KateM • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 559×

2. kapitola Pocity – Phil

Phil se zadíval na Miu, sedící před ním. Vypadala unaveně, ale přesto z ní cítil sílu. I když působila citlivě, dokázala vzdorovat svým nepřátelům.

Phil se zamyslel, co tu vlastně dělá. Jen tupě kouká před sebe, sedí ve stejné poloze a v ruce drží kovový klíček. Kdyby o něm někdo věděl, měl by z toho Phil nepříjemnosti. 

Takzvaní Vybraní s sebou směli mít jen základní a potřebné věci. Měli povoleno jedno zavazadlo o rozměrech 60x40 cm. A jediné, co v něm směli převážet, bylo oblečení a hygienické potřeby.

Všechny doklady museli odevzdat před nástupem do autobusu.

Phil nechápal, proč je s sebou měli mít. Všechny jejich osobní informace byly zapsané do databáze v počítačích, které měli Vůdci a Strážci k dispozici.

Jako by jejich pas mohl někomu z Vybraných dodávat odvahy. Copak si myslí, že jakmile se ocitnou pryč od domova, zapomenou, kým byli?

Chlapec se naštvaně zadíval z okna. Cítil se bezmocný a až trapně neschopný cokoli udělat. Protože vlastně nebylo co konat. Jen sedět a čekat.

A tak seděl, čekal a pomalu propadal únavě. Situace, ve které se lidé po celém světě ocitli, byla tak frustrující, až to nebylo možné.

Phil měl pocit, jako by to byl nějaký trest za to, jak lidstvo zacházelo s tím, co mělo k dispozici. Vědci vytvářeli roboty, snažili se prodloužit život a pozastavit smrt. Tu jedinou, až strašidelně krásnou jistotu. Smrt tady ale byla pořád a v posledních letech byla blíž a více znatelná, než kdy předtím.

I přesto, že to znamenalo, že je srab, přál si umřít. Jakmile se Phil dozvěděl, co přijde, nepřál si nic jiného. Ale teď, když seděl v autobuse, kterým proplouvaly vlny úzkosti a strachu a viděl své blízké, věděl, že je to sice jeho nejtoužebnější přání, ale zároveň to, co opravdu nemůže mít.

Z melancholických úvah a sílícího spánku ho vyrušilo zakašlání.

Medovým hlasem na něj promluvila žena, sedící za ním.

„Phile? Zlatíčko, spinkáš?“

Pootočil se a pokusil se o slušný úsměv. Komediantka za ním, Daniella, byla jeho zákonným zástupcem. To byl další důvod, proč nechtěl žít. Teta Daniella. Byla to ta nejotravnější, nejsobečtější ženská, co kdy viděl. Proč zrovna ona musela dostat šanci?

Phil si odpověď jednoduše domyslel. A nebylo to nic, co by chtěl rozkřikovat, protože jeho domněnka mohla být správná.

I když měl nutkání Daniellu udeřit pěstí do tváře, odpověděl klidným hlasem „Už ne, teto. Potřebuješ něco?“

Usmála se, přičemž se její přeplastikovaná tvář zkřivila do hrůzostrašné grimasy, ani zdaleka nepřipomínající úsměv.

„Ano. Mia má polštářek. Podej mi ho,“ pokynula dopředu a svýma světle modrýma očima se lačně podívala na cíp zeleného polštáře.

Phil se zadíval na dívku. Spala a polštář měla opřený o sklo. Musel by ji vzbudit, a to rozhodně nechtěl. Věděl, jak unavená je, protože sám Phil se cítil, jako kdyby přeplaval šedesát bazénů.

Zavrtěl krátce hlavou a podíval se na ženu s hnusně blonďatým přelivem.

„Spí a budit ji nechci. Použij tohle,“ podal jí svůj černý kabát. „To ti stačí, ne?“

Daniella se na kus oblečení podívala tak zděšeně, až se Phil polekal, že je na něm něco odporného. Nehnul však ani brvou a nespouštěl oči z tety.

„Och bože! Co si člověk neudělá sám, to nemá,“ Zalamentovala.

Po chvilce uvažování, zda se nabízeného kabátu vůbec dotknout, ho žena Philovi vytrhla z ruky a nesouhlasně zamlaskala.

Chlapec se bez jediného výrazu a slova otočil a opřel o sedadlo.

Co to, sakra, je?

Zkřížil ruce na prsou a trochu se zamračil. Autobus právě míjel opuštěnou továrnu. Okna byla rozbitá, komíny vypadaly, že se každou chíli zhroutí.

O téhle továrně Phil věděl už dříve. A ještě před rokem 2029 byla továrná prosperující. A teď, jedenáct let po Počátku, jako kdyby nikdy neexistovala.

Byl to zvláštní pocit. Vidět, jak končí a selhává něco, o čem před tím nikdo nepochyboval. Jak je naděje pomíjivá.

Phil zavřel oči. Kabát mu teď docela scházel, protože se v autobuse citelně ochladilo. Zabořil se co nejvíce do sedadla a znovu se přinutil otevřít oči. Pohled mu sklouzl k Jeremymu.

Kluk spal, stejně jako většina stresem znavených Vybraných. Phil si všiml občasného zachvění chlapcova těla.

Nenávistně si představil tetu Daniellu, zachumlanou v dece a Philovo kabátě.

Bezohledná, mizerná ženská!

Pohladil Jeremyho po rameni a opřel si hlavu o okno. Uslyšel Miino pravidelné oddechování a zaplavil ho zvláštní klid. Tento pocit trval jen okamžik, ale přesto si Phil srovnal myšlenky.

Uvědomil si jednu věc. Nikdy si nepřestane vybavovat život, který měl. Věděl, že mnoho cestujících to už udělalo. Rozhodli se tak v domnění, že se lépe srovnají s 'realitou'.

Rozevřel dlaň, ve které pořád křečovitě držel klíč. 

Jak to bylo směšné. Pouhý klíček od jeho pokoje ve Philovi vyvolal tolik vzpomínek.

Zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že nezapomene, ale neustálá melancholie člověka vyčerpává.

Autobus zpomalil a Phil se překvapeně rozhlédl kolem sebe v naději, že mu nějaká věc nebo pasažér vysvětlí, co se děje.

Před autobusem zahlédl dvě tlumená světla. Motor autobusu byl tichý, pravidelný a jistým způsobem uklidňující i frustrující. Přesto chlapec slyšel, jak se někdo baví v místech, kde seděl. Samozřejmě venku na silnici.

Ve tmě nebylo vidět půl metru před sebe, natož ven, takže se musel spolehnout na sluch.

Řidič mluvil s muži. Phil zaslechl jen útržky z jejich rozhovoru, který byl velmi strohý.

„… a doklady...“

„Všechny mám u sebe...“

„Dobrá...“ zvuk motoru zesílil „… netuší nic...“

Phil nedokázal přesně určit, zda se Strážce ptal nebo konstatoval jistou věc. Při poslední části jejich rozhovoru mu přeběhl mráz po zádech. Co by neměli tušit?

Poslední věta, kterou slyšel, než se autobus rozjel, byla ještě odměřenější.

„Můžou jet.“

Bylo to zvláštní. Tolik lidí automaticky předalo svou důvěru cizím politikům, aniž by je napadlo, co se stane, až budou bezmocní a bez jakékoli možnosti na své vlastní rozhodnutí.

Co na tom všem vadilo Philovi bylo to, že on sám udělal to samé. Věřil rodičům, věřil davům vystrašených lidí.

Nespolehl se na své pocity. A to byla zřejmě chyba. Už od Počátku tušil, že nic nebude takové, jak slibovali Vůdci. Protože tak to bylo i před Koncem Civilizace. Ještě dávno před tou událostí. Slyšel si stěžovat své rodiče i prarodiče na tehdejší vládu. Občas padla slova jako Evropská Unie. Jindy poslanecká sněmovna. 

Vždy, když o tom doma jeho matka s otcem mluvili, neviděl v jejich tváři žádný strach. Ale jakmile zaslechl jejich vůbec první rozhovor o Konci Civilizace a spatřil jejich výraz, pochopil, že něco není v pořádku.

Jenže tehdy mu bylo kolem sedmi let. Tehdy věřil, že dokud bude mít rodiče a bratry, je v bezpečí. Ale teď tu byl on. V tento moment tady byl on ta jistota. Sice s ním a ostatními cestovala teta Daniella, ale ta se starala jen o sebe. Na ni by se Phil nespolehl absolutně v ničem.

Probudil se, až když byl autobus prozářený slunečními paprsky. Přes dobu, co spal, museli ujet několik desítek kilometrů. Probudil se, otočen k Jeremymu. Chlapec se díval na opačnou stranu a poslouchal, jak mu Stafan něco vypráví.

Phil se usmál pro případ, že by si Jeremy všiml, že je vzhůru. Protáhl se a otočil se k oknu. 

Překvapením otevřel pusu a přitáhl obličej těsně k oknu. Několik kilometrů od silnice, po které jeli, se rozprostíralo moře. Krásná, blankytně modrá voda, ozářena světlem slunečních paprsků zrcadlila veškerou naději.

Naději pro ně všechny.

Autor: KateM, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The End - Vtipná ztráta/Kapitola 2: