OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 6. kapitola

02.10.2015 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 934×

Oheň nepálil, byl příjemný a přirozený, jako kdybych měla být temná odjakživa. Byla jsem temná a líbilo se mi to. Nutilo mě to k úsměvu. Jsem temná. Možná jen z části, ale jsem temná. A tahle temná stránka teď chce žít, nechce zůstat v ústraní.

Rozhodla jsem se sejít po schodech dolů. Prstem jsem kreslila tenkou ohnivou stopu po kamenném zábradlí, která tam zůstávala pod vlivem mého kouzla. Byla jsem ohnivá víla. Ruce mi pořád plály, ale oheň mě nezraňoval, já jsem ho ovládala.

Nedocházelo mi, že je se mnou něco špatně, že dělám něco špatného, když jsem přišla k malé rostlince a bez lítosti jsem ji spálila na prach. Nepřišlo mi to špatné, protože jsem se cítila mocná. Byl to tak dokonalý pocit, že mi nedocházelo, že se začínám proměňovat v další Camelii.

Bylo mi dobře. Protože jsem nic necítila, necítila jsem žádnou lítost nad tím, co jsem dělala, nad tím, co se stalo a proč se mi tohle všechno dělo. Ztratila jsem lidskost.

„Leno?“

Na horní terase u našeho pokoje stál Tristan a shlížel na mě dolů. Vyděsil ho oheň, který plál na mé ruce. Rychle seběhl dolů a zastavil se přede mnou.

„Přeješ si něco?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Uhas ten oheň, Leno,“ řekl tiše.

„A proč bych měla?“ zeptala jsem se. „Bojíš se, že bych tě mohla popálit?“ Natáhla jsem ruku, jako kdybych se ho chtěla dotknout ohněm, ale on ucukl. Nahlas jsem se zasmála, on se mě bál.

„Bojíš se ohně? Nebo mě?“

„Leno, přestaň. Nebo si ublížíš.“

„Ublížím? Sobě, nebo spíš tobě?“

„Udělej, co ti říkám.“

Oba jsme si měřili neústupnými pohledy jeden druhého. Já jsem měla na tváři úsměv, který mohl vypadat možná trochu vypočítavě, zlověstně.

Nechala jsem, aby mi oheň vystoupal až k lokti, druhá ruka mi vzplála také.

„Vidíš? Neublíží mi.“

„Ublíží, protože tohle nejsi ty. Jsi světlá, Leno.“

„Světlá? Ano, asi jako tvoje matka,“ opáčila jsem kysele.

„Copak nevidíš, že tohle nejsi ty?“

Tristan už zvyšoval hlas, aby zdůraznil svá slova. Já jsem udělala to samé.

„Jsem to já!“

„Nejsi.“

„Jsem! Copak to nevidíš? Všechno tady mi říká, že jsem! Jsem jako ty, jako Camelia, jsem temná.“

„Nejsi!“ Vzal mě za ramena a podíval se mi hluboce do očí. „Nejsi,“ řekl o něco něžněji.

Jeho ruce pomalu klouzaly po mých pažích dolů. Oheň mizel s jeho dotekem. Ale teplo nemizelo, teď jsem nehořela navenek, ale uvnitř. Oheň zmizel i ze zábradlí, když mé kouzlo přestalo působit.

„Nejsi jako já, Leno,“ řekl. Čekal, chtěl si být jistý, že mě temnota už neovládá. Pak se lehce dotkl mé tváře. Zvedla jsem k němu zrak.

Když temnota vyprchala, nechápala jsem, co se to stalo. Nechápala jsem, proč jsem byla taková. Nic mi nedávalo smysl. Proč jsem najednou ovládala temnotu? Nebo spíš proč najednou temnota ovládala mě?

Hlasitě jsem si povzdychla a pověsila jsem se Tristanovi kolem krku. Co by se stalo, kdyby nepřišel a nezastavil mě? Co všechno bych byla schopná udělat?

Tristan mě trochu ostýchavě objal také, ale ne tak silně, jako já jeho. Překvapila jsem ho, zaskočila.

Držela jsem se ho jako jediné záchrany, dokud pálení temnoty nezačalo být nepříjemné a musela jsem se ho pustit.

„Temnota?“ řekl, jako kdyby hledal důvod, proč jsem se ho pustila. Ale on o tom nevěděl. Nechápavě jsem svraštila obočí.

„Zaslechl jsem, co jsi říkala otci. Můj dotek tě bolí,“ vysvětlil. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Měla jsem příležitost?“ zeptala jsem se na oplátku. „Neřeš to. Vždy jsem tu bolest vydržela. Kdyby ne, nejsem tady.“

„Nechci ti ubližovat-“

„Neubližuješ mi. Takhle to prostě je.“

Díval se na mě a nechápal, kde se vzala všechna ta slova, která mu nic nevyčítala. Já jsem věděla kde – byla jsem ráda za to, že mi pomohl.

„Půjdeme nahoru?“

Přikývl a nechal mě, abych šla první. Vrátili jsme se do pokoje a lehli si každý zvlášť. Tristan se otočil tak, aby se díval na mě a já se dívala na něj.

„Děkuju, že jsi mi pomohl,“ řekla jsem. Věděla jsem, že to musím říct.

„Není zač.“

Usmála jsem se a usínala jsem s pohledem na Tristana Darkshadea.

Ráno jsem se probudila sama. Tristan už v pokoji nebyl. Oblékla jsem se, před zrcadlem jsem strávila delší dobu, než bylo nutné, a běžela jsem dolů, doufala jsem, že ho ještě zastihnu.

Ani nevím, proč jsem ho chtěla vidět. Vlastně jsem to věděla, ale přiznat si to by bylo… Jak si mám přiznat, že se moje city k Tristanovi změnily? Že ta prvotní velká nenávist už zmizela? Je to vůbec možné?

Už na schodech jsem viděla, že mám štěstí, Tristan seděl u stolu a snídal. Když mě uslyšel, zvedl hlavu a usmál se. Já jsem mu úsměv oplatila.

Ani mi nedošlo, jak je to jiné a zvláštní. My se na sebe usmíváme? Proč? Co se změnilo? Proč, kam se ztratilo všechno to, co bylo předtím? Proč najednou chci být s ním?

Sešla jsem ze schodů a nespouštěla jsem z Tristana oči.

„Dobré ráno.“ Posadila jsem se naproti němu.

„Dobré ráno.“

„Vyspala ses dobře?“

Přikývla jsem.

Zjistila jsem, že je spousta věcí, které bych mu chtěla říct, na které bych se chtěla zeptat, ale nevěděla jsem jak. Nevěděla jsem, jestli vůbec můžu.

„Musíš dnes do práce?“ zeptala jsem se. Byla to docela nevinná otázka, ale pro mě znamenala jediné – Tristanovu odpověď a jeho sametový hlas.

„Ano.“

„Co vlastně děláš?“ ptala jsem se dál.

„Manažera v jedné firmě.“

Čekala jsem něco zajímavějšího. „Aha.“

„Co je?“

„Čekala jsem něco trochu jiného. Tohle je takové… Já nevím.“

„A co bys dělala ty?“

„Já jsem vždycky chtěla být módní návrhářka, nebo herečka. Anebo básnířka. Ani pro jedno nemám vlohy, takže jsem nakonec studovala ekonomii. Víceméně z donucení, abych měla nějaký základ. Otec vždycky doufal, že převezmu holding, který vybudoval se svým dlouholetým přítelem.“

„Ty jsi nechtěla vést firmu?“

„Ne. Ale teď už je to asi jedno.“

Chvíli jsme mlčky jedli, občas jsme se na sebe podívali, kontrolovali jsme se.

„Leno,“ oslovil mě a vzal mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stole. Dívala jsem se na naše spojené ruce a pak jsem se podívala na Tristanovu tvář.

Chtěl mi něco říct, ale vyrušila nás Camelia, která přišla mezi nás.

„Dobré ráno.“

Tristan pustil mou ruku a zvedl se od stolu. Trochu se to podobalo mému včerejšímu útěku.

„Už musíš jít, Tristane?“

„Ano. Přijdu brzy.“

„Dávej na sebe pozor.“

Než odešel, podíval se na mě, jako by se bál nechat mě o samotě potom, co se včera stalo. Přece jen se ale přemohl a odešel. Přesněji řečeno, přemístil se za prací.

Camelia si mezitím nalila čaj a pak obrátila svou pozornost ke mně.

„Viděla jsem tě včera v noci,“ řekla Camelia. „Máš ráda oheň?“

Střelila jsem po ní pohledem. Ona mě viděla?

„Nevím, o čem mluvíte,“ řekla jsem klidně. Nechtěla jsem si to připomínat.

„Víš, o čem mluvím, ale tebe samotnou ta síla překvapila, že? Temnota je zvláštní věc. Využívá našich slabostí. Slabost je pak vlastně tvou nejsilnější stránkou, pokud temnotě neumíš poručit. Ale pamatuj, to, že jsi z části temná, nic nemění. Jsi jako Catherine. Ona také věřila, že je mi rovna. A nebyla.“

Catherine? Camelia už jednou tohle jméno zmínila, ale nepochopila jsem, kdo to je.

„Mně je jedno, co vy si myslíte. Zůstanu tady, nenechám se vyhnat. Tohle je můj domov. A připomínám vám, že jste to byla vy, kdo mě sem přivedl. Musíte si zvykat na to, jaká jsem.“

Nechtěla jsem riskovat, že by mě temnota opět ovládla. Zvedla jsem se od stolu a odešla jsem po schodech na terasu a sedla si na dřevěnou lavičku.

Proč mi Camelia pořád ubližovala? Nejdřív by se přetrhla, abych si Tristana vzala, a teď by mě tu nejradši ani neviděla. Nemohla jsem si ale nevšimnout, jak ji potěšilo to, že nejsem jen světlá. Jak kdyby přesně toho chtěla dosáhnout, jako kdyby chtěla, abych byla jako ona.

„Ahoj, Leno.“ Igraine právě scházela z horního patra a vytrhla mne ze zamyšlení. „Už jsi snídala?“

„Ano.“

„Děje se něco?“

„Sedni si ke mně,“ poprosila jsem ji. Nic nenamítala, posadila se, ale přemýšlela, co se děje.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ano,“ odpověděla.

„Bude to asi trochu zvláštní otázka, ale ráda bych to věděla.“

„Ptej se.“

„Camelia se přede mnou zmínila o jedné ženě. Jmenuje se, myslím, Catherine. Kdo je to?“

Igrainina tvář zbledla. Jako kdyby uslyšela jméno ducha.

„Ty o tom nic nevíš?“ zeptala se.

„Co bych měla vědět?“ Byla jsem zmatená.

„Catherine,“ vyslovila její jméno neobvykle pomalu, „Catherine byla Tristanova první žena.“

„Tristan už byl ženatý?“

Připadalo mi, že jsem dostala ránu palicí. Doufala jsem, že si ze mě Igraine dělala legraci. Jak by mohl být už ženatý? A proč si potom bral mě?

„Ano. Tristan ti o tom nic neřekl?“

„Ne,“ řekla jsem a byla jsem naštvaná. Tuhle věc jsem měla rozhodně vědět.

„Je pravda, že to není věc, kterou bys vyprávěla na potkání, ale ten příběh… Jeho a Catherinina láska byla jako z románu,“ vzpomínala Igraine a usmívala se. Podívala se na mne a poznala, že chci o Catherine vědět všechno, takže začala vyprávět.

„Catherine a Tristan se potkali na škole. Byla to láska na první pohled. Už od jejich prvního setkání věděli, že patří k sobě. A tehdy to všechno začalo. Nemohli bez sebe být. Poté, co dokončili školu, se chtěli hned vzít a tehdy se objevila první překážka. Catherine nebyla z našeho světa, nebyla čarodějka, a matka nechtěla, aby obyčejný člověk vstoupil do naší rodiny. Ani rodiče Catherine nechtěli, aby si jejich dcera vzala Tristana, věděli, že je temný čaroděj a báli se toho. Jejich lásku tyhle překážky nezastavily. Utekli spolu a tajně se vzali. Nikdo to nevěděl, ani já, dokud nepřišli do tohoto domu se snubními prsteny a oddacím listem. Kdykoli ses na ně podívala, viděla jsi, jak hluboce se milují. Nikdy jsem neviděla takovou lásku.“

Igraine se zasněně usmála.

„Ale všechno má i svou špatnou stránku,“ pokračovala. „Od té doby, kdy k nám Catherine přišla, to v tomto domě bylo jen horší a horší. Camelia dělala všechno pro to, aby Catherine co nejvíc shazovala a připomínala jí, že je jen člověk. Ale to ji nezlomilo. Když matka viděla, že nemá žádnou šanci je rozdělit, chtěla alespoň jednu věc – chtěla vnuka, čaroděje. Tehdy mi připadala jako fanatička, byla tím úplně posedlá.“

Musela jsem se pousmát. Fanatička? To na Camelii sedělo.

„Tristan i Catherine samozřejmě miminko chtěli, ale nijak nespěchali. Nicméně ani po dlouhé době děťátko nepřicházelo. Camelii to jen hrálo do karet, říkala o Catherine, že ani není žena, když nedokáže přivést na svět dítě. Oni se ale nevzdávali. Šli za lékařem, aby zjistili, kde je problém.“

„A co řekl? Vyřešil to? Proč nemohli mít miminko?“ vychrlila jsem na Igraine řadu otázek úplně strhnutá příběhem.

„Nevím, Leno. Tristan i Catherine se něco dozvěděli, ale nikomu nic neřekli. Jak to doopravdy bylo, to ví jen Tristan a Catherine. Každopádně Camelia naléhala čím dál víc. A Catherine vypadala každým dnem zničenější.“

To se dalo čekat. Zdálo se, že Camelia má nějakou averzi vůči snachám všeho druhu. Ale z vyprávění se mi nezdálo, že by Catherine zlomila jen slova. Camelia proti ní také určitě nejednou použila magii, stejně jako proti mně.

„Ať už je pravda jakákoli, Catherine se rozhodla ukončit svůj život. Došla až ke kaňonu jako ty a skočila dolů. Tristan ji chtěl zastavit. Ale ve chvíli, kdy za ní přišel a zavolal na ni, ona skočila.“

Najednou jsem si vzpomněla na slova, která jsem slyšela říkat Tristana a Igraine, když mě našel v poušti a přinesl zpět do domu.

„Kde jsi ji našel?“

„U kaňonu.“

„Cože? Ona chtěla-“

Byla jsem na místě, kde zemřela Catherine. Teď už jsem věděla, jak chtěla Igraine dokončit svou otázku, proč byla tolik vystrašená stejně jako Tristan, když mě našel.

„Už jsou to tři roky. Ale Tristan na Catherine nezapomněl. Vždy o výročí jejího úmrtí chodí ke kaňonu a hází dolů do řeky červené růže. Jako vzpomínku na jejich lásku.“

Červené růže?

„Jsou nádherné.“

„Nejsou pro tebe.“

„A pro koho tedy? Pro Igraine? Pro Camelii?“

„Ne.“

„Igraine,“ oslovila jsem svou švagrovou. „Já jednu z těch růží mám.“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 6. kapitola: