OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 5. kapitola

27.09.2015 (19:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1011×

Když už vzpomínky utichly, stejně jako moje slzy, vzala jsem knihu, do které jsem si založila růži od Tristana a četla jsem si. Potřebovala jsem si nějak ukrátit čas, chovat se na chvíli normálně.

Odpoledne uplynulo docela rychle. Při setmění jsem se odvážila vyjít z pokoje a udělat něco, co jsem měla udělat už dlouho. Vyšla jsem na střechu domu, kde jsem doufala, že budu mít soukromí. V ruce jsem pevně svírala svůj mobil a přála jsem si, abych měla klidný jasný hlas a abych nezačala znovu brečet.

Nemohla jsem to déle oddalovat, stýskalo se mi. Zhluboka jsem se nadechla a zahájila jsem hovor, který jsem měla udělat hned první noc, kterou jsem strávila mimo domov.

„Leno?“

„Tati.“

„Leno, konečně jsi mi zavolala! Jak se máš? Je všechno v pořádku?“

„Jak se můžu mít? Chybíš mi. Chybí mi domov.“

„Tak nemluv, Leno. Tvůj domov už je tam.“

„Není!“ trvala jsem si umíněně na svém. „Pořád patřím k tobě a patřím ke světlým! Tady nejsem doma! Proč jsi to dovolil, otče? Proč jsem musela jít sem?“ Hlas se mi lámal, otec slyšel mé vzlyky.

„Nemohl jsem s tím nic udělat. Byla to vyšší vůle. I tvá matka to tak chtěla.“

„Moje... moje matka?“ Co s tím má společného má matka? Jak to mohla být její vůle?

„Leno, víš přece, že naše duše žijí i po smrti a dohlížejí na své milované, určují jejich osud. A tvá matka a starší se rozhodli, že tvůj osud bude napsán takto. Nemohl jsem jim odporovat. Je to jejich vůle a tu nikdo z nás nezmění - ani ty, ani tvůj manžel.“

To jsem věděla, ale… Proč moje matka?

„Jak mi to mohla moje matka udělat? To je mým osudem být až do smrti nešťastná? To musím žít svůj život s mužem, kterého nemiluji, kterého někdy tak nenávidím, až se sama divím, kde se ve mně ta zloba bere?“

„Udělal ti Tristan něco? Chová se k tobě zle?“ staral se otec.

Chová, nebo ne? Co jsem měla otci odpovědět?

„Ne, chová se ke mně dobře. Ale je temný a já a on… Jak spolu máme žít? Kdykoli se mě dotkne, cítím jeho temnotu. Čím déle mě drží, tím víc cítím bolest. A takhle to bude navždy. Časem možná vydržím déle, ale stejně mě jeho dotek, dotek jeho sestry i Camelie bude vždy pálit. Bude, protože sem nepatřím!“

Už zase jsem brečela. Slzy se mi kutálely po tvářích.

„Leno, nemůžeš se vrátit. Patříš tam. A musíš se tam naučit žít.“

„Tatínku, prosím.“

„Mám tě rád, Leno, víc než cokoli na světě. Ale tohle je tvůj život a tvůj osud.“ Slyšela jsem v otcových slovech smutek. Rád by mi pomohl, ale nevěděl jak, nemohl. Ani já jsem si nijak nemohla pomoci.

„Leno, jsi moje silná dcera, dobrá čarodějka. Vím, že všechno zvládneš.“

„A co když nezvládnu?“ zeptala jsem se jako vystrašený ptáček, který se bál svého prvního letu, první chvíle, kdy se musel spolehnout jen sám na sebe.

„Zvládneš. Já ti věřím. A tvá matka ti také věří. Jinak by ti nevybrala takový osud.“

„Tati…“

„Ne, Leno. Zase mi někdy zavolej. Ale teď už víc neprohlubuj bolest způsobenou naším odloučením. Jdi a žij tak, jak nejlépe umíš.“

„Ne, nezavěšuj…“ Tyhle slova už otec neslyšel. Věděla jsem, že měl pravdu, bylo zbytečné, abych pořád brečela nad něčím, co jsem nemohla změnit. Ale byla jsem taková. A otec mi moc chyběl.

Skryla jsem si tvář do dlaní a snažila jsem se uklidnit.

„Leno.“

Zvedla jsem hlavu a otočila jsem hlavu za hlasem. Tristan stál nedaleko mě a já jsem si ho vůbec nevšimla. Nevypadal, že by přišel před chvílí. Jak dlouho tu stál? Co všechno slyšel z mého rozhovoru s otcem?

„Nechtěl jsem tě vyrušit.“

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem si, otírala si slzy. Ach jo, jak já to dělám, že v jednom kuse brečím?

„Igraine připravila večeři, chtěl jsem se tě zeptat, jestli přijdeš.“

„Přijde i Camelia?“ Jestli tam bude ona, tak si Tristan nemusí dělat velké naděje.

„Ne.“

Nepřijde? Tak trochu jsem doufala, že řekne ano, abych mohla prostě odpovědět ne a měla pro to dobrý důvod.

„Za chvíli přijdu,“ řekla jsem tiše a otočila se k Tristanovi zády. Otec měl pravdu. Musím se tady naučit žít. Musím si zvyknout na tohle místo i lidi v něm. Bude to trvat dlouhou dobu, ale nevěřila jsem, že by moje matka nemyslela na moje dobro. Tohle všechno mělo nějaký hlubší význam, který jsem měla postupně odkrýt.

Sešla jsem dolů, kde už u stolu seděla Igraine se svým bratrem a dobře se bavili. Nevím, jestli bylo nejlepší, že jsem se k nim měla připojit já se svou náladou, ale jednou jsem řekla, že přijdu, tak jsem to musela dodržet.

„Ne, ne, už jsi mi to slíbil,“ připomněla Igraine Tristanovi, když jsem si sedala k nim.

„Igraine.“

„Vlastně se to docela i hodí. Můžeme alespoň Leně ukázat něco z naší kultury.“

Vůbec jsem nechápala, o čem ti dva mluvili, chápala jsem jen to, že se Igraine snaží Tristana k něčemu přesvědčit, ale nevěděla jsem k čemu.

„Leno,“ obrátila se na mne, „řekni mu, že to chceš vidět!“

„Ale co?“

„Co? No přece naše tance!“

Igraine, která byla zjevně plná energie, vstala ze židle, vzala svého bratra za ruku a vytáhla ho na nohy.

„Dobře, dobře,“ souhlasil Tristan, když už to vypadalo, že jinou možnost mít nebude. „Ale jen jeden tanec.“

„Dva,“ smlouvala jeho sestra.

Byla jsem zvědavá, takže jsem Igraine podpořila. „Samozřejmě že dva. A nejlépe rovnou tři, abych opravdu poznala tu vaši kulturu,“ řekla jsem a usmála se.

Tristan se na mě podíval pohledem, kterým mi jasně dal najevo, že poznal, že jsem to udělala schválně.

Začala jsem jíst večeři, než se ti dva dohodli, co vlastně budou tančit, i když jsem nevěděla, co je na jejich tancích tak zvláštního.

„Ještě to bude chtít tohle,“ slyšela jsem říct Igraine, která vzápětí mávla zápěstím a vykouzlila si dost dobré stereo, aby mohla tančit na hudbu.

Zpozorněla jsem. Upřela jsem zrak na ty dva, kteří stáli naproti sobě, ruce měli volně spuštěné podél těla, ale měli mezi sebou dost místa. To jsem si mohla myslet, že jejich tance budou odměřené a chladné.

Rozezněla se hudba, která mi byla až podivně příjemná a povědomá. V určitou dobu oba tanečníci roztáhli ruce, vypadali, jako kdyby se chystali létat. Na další dobu začali lehce kroutit zápěstími, jako kdyby si lehce pohrávali se vzduchem kolem, jako kdyby čarovali. Zároveň lehce pokrčili v kolenou a střídavě dávali před sebe pravou a levou nohu, jako kdyby se navzájem tak nějak zvláštně ukláněli.

Tohle opakovali asi pětkrát, pak tanec pokračoval stejně, ale Igraine i Tristan se začali točit naproti sobě, pořád si vzájemně dívali do očí. Přišlo mi, že je to podstata toho tance – vzdálenost a pohled očí.

Tanečníci se otočili jednou kolem dokola, pak udělali ještě polovinu otočky, takže se jejich pozice prohodily – Igraine teď stála na Tristanově místě a naopak. Začali dělat malé kroky směrem k sobě, a když byli blízko sebe, začali pomalu klesat až do podřepu. Tristan zůstal ve stejné pozici, akorát stále kroužil zápěstími. Igraine se zvedla, udělala malé kolečko kolem Tristana.

Když znovu stála naproti němu, Tristan se zvedl a oba začali dělat malé kroky směrem od sebe a poté znovu k sobě. Na závěr se Igraine otočila zády k Tristanovi a jejich ruce se spojily.

Zatleskala jsem jim a usmála se.

Ten tanec byl zvláštní, ale svým způsobem jsem ho chápala. Oba tančili stejně, i když odděleně jen proto, aby nakonec mohli tanec dokončit spolu.

Jediné, co mě zaráželo, bylo to, že mi ten tanec byl až moc povědomý. Jako kdybych ho už někdy viděla, nebo ho dokonce tančila, i když to bylo samozřejmě nemožné. Jak bych mohla tančit tance temných?

„Líbilo se ti to?“ ptala se mě Igraine.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Bylo to nádherné.“

„Tak pojď, naučím tě to.“

„Cože? Mě?“ Neskrývala jsem své zděšení, nechtěla jsem tančit, nevěděla jsem, jestli umím kroky a nechtěla jsem se ztrapnit.

„Leno, je to jednoduché, pojď.“ Nečekala na můj souhlas, přišla ke mně, vzala mě za ruku a vytáhla mě na nohy stejně jako Tristana.

„Vážně, je to jednoduché. Stačí, když budeš dělat to, co jsem dělala já.“

Najednou mi přišlo, že jsem byla nepřítomna a nic si nepamatuji. A jakmile jsem stála naproti Tristanovi, tak se tenhle pocit ještě prohloubil. Asi jsem musela vypadat dost komicky, když jsem nasadila naštvaný výraz, kterým jsem dávala najevo, jak je mi to nepříjemné a otravné.

„Chtěla jsi poznat naši kulturu,“ řekl Tristan, který byl naopak v dobré náladě.

„To sice chtěla, ale nechtěla jsem se tohohle účastnit.“

„S tím jsi musela počítat, když jsi viděla Igrainino nadšení,“ poučil mne.

„Neznám Igraine tak dlouho. Ani tebe neznám. Zdá se, že se ti do tance nakonec chce.“

Tristan na to nic neřekl, jen se usmál a upřel na mě své temné oči ještě více, protože Igraine pustila hudbu.

Nevěděla jsem, co mám dělat, přišlo mi, že jsem všechno zapomněla, ale nemohla jsem se podívat na Igraine a požádat ji, aby mi poradila. Musela jsem se dívat do těch očí, jako kdyby se kolem nich točil celý můj svět.

Takže jsem nevěděla a nechápala jsem, jak bylo možné, že jsem zvedla ruce a začala tanec, tak, jak bych správně měla, že jsem znala kroky, i když jsem musela dělat poprvé v životě. Nemohla jsem přemýšlet nad tím, co dělám.

Chtěla jsem uhnout pohledem a párkrát se mi to dokonce povedlo, ale jen na chvíli. Bylo to jedno z kouzel toho tance – téměř nepřetržitý oční kontakt. A další věc, která byla na tom tanci nádherná a zároveň zvláštní – a ještě zvláštnější bylo to, že jsem ji vnímala – byla ta, že jste museli tančit tak daleko od sebe, i když něco uvnitř vás by se nejraději ihned rozletělo k tomu druhému. Tohle vedlo k jedinému, chtěli jste už dotančit, aby se vaše ruce mohly spojit.

Kdekoli jinde a s kýmkoli jiným bych nad těmito pocity nepřemýšlela, ale tady a s Tristanem mě to zaskočilo. Zaskočila jsem sama sebe. Ráno jsem ho skoro nemohla ani vidět a teď bych místo tradičních tanců raději tančila normálně, jak jsem byla zvyklá, v pevném objetí toho druhého.

A na Tristana to působilo stejně. Ani on ze mě nespouštěl oči, ani tehdy, když jsem kroužila kolem něj, otáčel hlavu, aby na mě viděl.

Konečně jsem udělala závěrečnou otočku a ucítila teplo Tristanových dlaní. Dotek, po kterém jsem celý ten tanec toužila. Spustila jsem ruce volně podél těla. Vyděsilo mě to slovo, i když jsem si ho jen pomyslela. Toužila? Jak po něčem takovém můžu toužit? Co se to se mnou děje?

„Bylo to perfektní!“ jásala Igraine. Slyšela jsem v jejích slovech radost, jako kdyby to byla její zásluha.

Nemohla jsem tam s nimi dál být, to, co se dělo… Nedávalo to žádný smysl. Prošla jsem kolem Igraine, aniž bych se na ni podívala, dívala jsem se na nic kolem, neposlouchala jsem nic. Vyběhla jsem schody do patra, ale nešla jsem do pokoje. Zůstala jsem na terase a posadila se na jednu z dřevěných židlí.

„Podívej, naučím tě to. Roztáhneš ruce, budeš jako takový malinký ptáček…“

Zavřela jsem oči a zakryla jsem si uši rukama, ale nepomohlo to, stejně jsem slyšela její další slova.

„A teď se budeme točit dokola naproti sobě… Jsi šikovná, Leničko, ty moje malá princezničko… Možná z tebe jednou bude tanečnice…“

„Ne, už mlč, to se nestalo,“ řekla jsem nahlas, abych zahnala vzpomínky. Vzpomínky na slova mojí matky, na její úsměv, když jsem se jako malá holčička ještě trochu nemotorně snažila napodobit její ladné pohyby.

Kde se tahle vzpomínka vzala? Jak je možné, že jsem zapomněla, a teď jsem si znovu vzpomněla? Proč by mě matka učila tance temných?

„Ne, ne, to se nestalo… Nemohlo se to stát, vymyslela jsem si to,“ přesvědčovala jsem samu sebe. Ale nešlo mi to. Nemohla jsem se přesvědčit, jen jsem přemýšlela, odkud ten tanec matka znala a proč mě ho učila.

Mého ramene se dotkla mužská ruka. Spustila jsem si ruce do klína a podívala se Tristanovi do tváře, znovu do jeho očí, před kterými jsem také utekla.

„Jsi v pořádku?“

Přikývla jsem, ale nebyla jsem si jistá.

„Opravdu?“ ptal se, protože mi nevěřil.

„Řekla jsem, že ano. Půjdu si už lehnout.“

Nechtěla jsem se s ním bavit. Zvedla jsem se a znovu jsem utekla od jeho přítomnosti. Stačilo, že budeme muset sdílet stejný pokoj celou noc.

Někde jsem kdysi slyšela, že pokud člověk neví, kam patří, neví, kde má domov, nenachází pokoj v srdci. Má potom ve všem chaos jako já.

Když jsem za sebou zavřela dveře pokoje, uvědomila jsem si, že jsem opustila svůj starý domov, ale nepřijala jsem tento nový. Nebyla jsem doma nikde, neměla jsem zázemí. Ačkoli jsem nechtěla, bylo načase udělat jednu věc – vybalit si své věci.

Tristan do pokoje ještě nepřišel. Já jsem seděla na posteli, převlečená v pyžamu a čekala jsem na jeho příchod. Zatímco jsem dávala svým věcem nové místo, měla jsem čas si spoustu věcí promyslet. Hlavně jsem přemýšlela nad otcovými slovy: Leno, nemůžeš se vrátit. Patříš tam. A musíš se tam naučit žít.

Dospěla jsem k rozhodnutí, ale nevěděla jsem, jestli bude nejlepší.

Všimne si Tristan, že jsem si vybalila? Že jsem toto místo přijala za domov? A co řekne na má slova, jestli se vůbec odvážím je říct?

Dveře se otevřely. Já jsem se postavila a čekala jsem, co se bude dít dál.

Tristan se na mě podíval, jak stojím v pozoru vedle postele a zdálo se, že trochu skrývá úsměv a zároveň přemýšlí, co se děje. Byl už převlečený do svých věcí na spaní – trička a tepláků.

„Myslel jsem, že už spíš.“

„Ne. Čekám tu na tebe,“ řekla jsem.

Teď nebo nikdy. Musím to říct. Budu tu navždy a musím se tu naučit žít, přesně jak řekl můj otec.

Sklopila jsem zrak, nechtěla jsem, aby mi Tristan viděl do obličeje, a už vůbec jsem se nechtěla dívat já do jeho.

„Oba víme, že tu strávím zbytek života,“ začala jsem. „Takže, jestli chceš, nemusíš spát na zemi, můžeš si lehnout ke mně.“ Panebože, vážně jsem to řekla? Co se to se mnou děje?

Neodvážila jsem se ani podívat zpod řas na Tristanův obličej a vidět jeho výraz. Chvíli mezi námi bylo ticho, a to nebylo dobré znamení. Pak Tristan promluvil.

„Ne,“ odmítl. „Nechci, abys to dělala z donucení. Lehnu si k tobě, ale až to budeš chtít od srdce.“

Podívala jsem se na Tristana, abych viděla, že to myslel vážně. Nechápala jsem, proč se ke mně takhle choval, proč mi nedával další záminky ho nenávidět. Jako bych už teď neměla ve svých citech dost velký zmatek.

Přikývla jsem na znamení, že jeho slova beru na vědomí a pak jsem si lehla do postele. Jak mě vůbec napadlo tohle říct? Nejradši bych vrátila čas.

„Leno, Leno, Leno…“

Rozhlížela jsem se kolem dokola a snažila jsem se zjistit, odkud přichází matčin hlas.

„Mami?“ zavolala jsem váhavě. Jakmile jsem to dořekla, objevila se přímo přede mnou, pořád stejně krásná a mladá, taková, jaká byla v mých vzpomínkách.

„Leno,“ oslovila mě s úsměvem. Byla ráda, že mě vidí.

„Mami? Co se to děje?“

„Přišla jsem za tebou.“

„Přišla? Jak to myslíš, přišla? Tohle je skutečné? Jsi to opravdu ty?“

Pohladila mě po vlasech, jako když jsem byla malá holčička. Bylo to tak reálné. „Jsem to já.“

„A proč jsi za mnou přišla?“

„Jsi nešťastná. Vzpomínala jsi na mě. Cítila jsem to.“

„Jak mám být šťastná? Otec říkal, že to ty jsi chtěla, abych se vdala za Darkshadea? Proč? Proč, mami? Já jsem přece světlá a on je temný!“

Valerie zvážněla, sklopila zrak k zemi, jako kdyby se styděla.

„Mami?“

Valerie mě vzala za ruce. „Leno, je tu pár věcí, které jsme ti s otcem neřekli. Neřekli jsme ti je pro tvé dobro,“ pravila matka pomalu.

„Pro mé dobro? Co jste mi zatajili?“

„Ty nejsi jenom světlá, Leno. Jsi také temná.“

„Cože?“ Temná? Já a temná? Jak bych mohla? Vždy jsem byla světlá, jinou magii jsem neovládala. „To není pravda. Lžeš. Nemůžu být temná. Nejsem temná!“

„Jsi, Leno. Je v tobě část temnoty, kterou jsem ti předala.“

„Ty? Jak bys mohla?“

„Protože jsem temná, Leno.“

Udělala jsem krok dozadu, pustila jsem matčiny ruce. Nechápala jsem, o čem to mluvila.

„Temná?“ Co tohle bylo za místo? Proč mi lhala? Tohle nemohla být moje matka.

„Víš, jak jsem zemřela, Leno?“

„Mohlo za to temné kouzlo.“

„Správně. A ty to kouzlo znáš. Znáš jedno z nejnebezpečnějších kouzel magie.“

„Transformatio.“ Proměna z temného na světlého.

„Nezaručuje ti, že nebudeš temná, jen uvězní temnotu v tobě. Ale chtěla jsem se změnit, kvůli tobě. Abych ti nemohla ublížit. Čím více jsi rostla, viděli jsme s otcem, že jsou v tobě obě magie. Ale já jsem nechtěla, abys byla jako já, a proto jsem na tebe musela přestat působit svým vlivem.“

„A proto ses chtěla změnit? Proto jsi udělala to kouzlo?“

„Ano.“

„Proč jsem pak manželkou temného? Chceš, aby ze mě byla temná?“

„Ne. Chci, aby ses konečně ustálila, aby v tobě převládla jedna stránka. To, že je Tristan tvůj manžel, má svůj význam – pro tebe i pro něj.“

„A jen kvůli nějakému významu mám být s někým, koho nemiluji?“ Myslela jsem, že mě moje matka bude chápat víc.

„Jsi si jistá, že k Tristanovi opravdu nic necítíš?“ Znovu mě vzala za ruku a já jsem cítila, že je opravdu temná. Její dotek byl stejný jako Tristanův nebo Igrainin.

„Nemysli jen na sebe, Leno. Budeš šťastná, i když tě to bude stát hodně slz. Věř mi.“

Znovu jsem byla ve svém pokoji. Všude byla tma a ticho, hluboká noc.

„Leno,“ zašeptal někdo moje jméno.

Posadila jsem se a podívala jsem se do tmy na Tristana. Tvrdě spal na zemi, nevěděl, že jsem vzhůru.

„Leno,“ ozval se ten hlas znovu.

Nevěděla jsem, komu ten hlas patřil, nikdy jsem ho neslyšela. Zvedla jsem se z postele, po špičkách jsem prošla kolem svého manžela. Vyšla jsem ven na terasu, za voláním toho neznámého hlasu.

„Leno.“ Ozval se znovu, ale stále jsem nikoho neviděla. „Víš, že sem patříš. K nám, ke mně.“

„K tobě?“ řekla jsem do tmy.

„Ano. Nejsi tu cizí. Jsi temná a víš to. Nezachrání tě světlé jméno. Jsi temná. Patříš sem.“

„Temná,“ opakovala jsem. „Temná, špatná.“

Zvedla jsem svou ruku před obličej a dívala se na ni.

„Vždy jsem byla temná.“

Jen co jsem to dořekla, ozářil mou tvář oheň. Temný oheň, který plál na mé kůži.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 5. kapitola: