OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnota nevinných - Prolog

22.10.2011 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 713×

Světla v domě už zhasla a já se uložila ke spánku. Táhla jsem si peřinu ke krku a klepala se strachy. Nevím jak dlouho, netuším jak dlouho jsem jen bez hnutí ležela a koukala do stropu. Můj dech se zadrhával a já se pokoušela nebýt slyšet. Když jsem ucítila závan mentolové vůně, moje tělo úplně ztuhlo. Byla mi najednou zima a můj dech se srážel s náhle ledovým vzduchem. Oči jsme měla doširoka otevřené a čekala, čekala na ledový polibek na čelo.

Netuším, jak dlouho to trvá. Možná týdny, možná měsíce, možná už víc než rok. Stejně jsem sebou znovu trhla, když jsem ten polibek ucítila. Měla jsem strach, neuvěřitelný, sžíravý, ale přesto jsem to nedokázala nikomu říct. Nemohla jsem. Stejně, kdo by mi uvěřil. Kdo?

Oddychla jsem si, když podlaha vrzla a já slyšela, že To odchází. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřin. Mé srdce se konečně uklidňovalo, ale já jsem měla špatný pocit, velmi špatný. Doufala jsem, že se mi to jen zdá, že mám prostě jen blbej den. Tohle jsem si ale mohla namlouvat jen do doby, než se z pokoje mé mladší sestřičky ozval zoufalý výkřik. Vyskočila jsem z postele, ale následně se rozklepala v mnohem větším děsu. Její křik utichl a já slyšela kroky mířící k ložnici mých rodičů. Začala jsem křičet. Strach mě zcela pohltil. Klesla jsem na kolena a křičela. Do mého hlasu se prolínaly i hlasy mých rodičů. Jejich křik byl slyšet mnohem víc. A pak se ozvala rána a mámin výkřik. A táta?!  Moje maminka křičela dál.

„Mami!“ slyšela jsem jakoby zdálky můj hlas. Proboha! To ne! Prosím! Mami! Zezdola se ozývaly rány a mámin křik.

„Nedostaneš ji!“ zařvala.

„Nikdy nebude tvoje!“ nechápala jsem význam jejích slov, ale něco ano. Něco mi říkalo, že mluví o mně. Ne!

Rozběhla jsem se k pokoji své milované sestřičky. Hned ve dveřích se mi zamotala hlava. Pohled, který se mi nabídl, mě málem zbavil vědomí. Moje šestiletá sestřička, moje zlatíčko, sluníčko, ležela v koutě v kaluži krve. Už byla mrtvá. Svezla jsem se k zemi a sepjala ruce.

„Bože prosím! Nikdy jsem v tebe nevěřila, ale pokud tam někde jsi, pomoz mi!“ Mezi ztrátami vědomí, které způsobovalo mrtvé tělo mé sestry jen necelé dva metry ode mě, jsem stále dokola šeptala tuto prosbu. Mámin křik byl pořád slyšet. Opakovala stále to samé: „Nedostaneš ji“ a při tom vydávala nelidský křik. Nedokázala jsem sejít schody a pomoci jí. Netušila jsem nic, nechápala jsem, o co jde, ani co se vlastně děje. Ten šok byl příliš velký. Po dalších pár výkřicích se ozvala velká rána a pak už jen ticho. Mrtvé, děsivé ticho. Roztřeseně jsem běhala pohledem od stříbrného svitu měsíce na podlaze k tělu své mrtvé sestry. Docházelo mi, a to víc než dost, že jsem na řadě. Nemohla jsem se ani postavit a pokusit se schovat. Už nebylo proč.

Počítala jsem údery svého srdce, snad proto, že byly poslední. Schody začaly vrzat. Moc dobře jsem věděla, co se chystá. Podívala jsem se na měsíc a naštvaně zaklela: „Bože, ty sráči!“

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota nevinných - Prolog: