OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnota nevinných - 8. kapitola

28.01.2012 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 613×

V čistém oblečení jsem se vrátila do ložnice a bez povšimnutí prošla kolem něho. Pohled na něj by mi nejspíš zase podlomil kolena a já bych podlehla. Šla jsem do kuchyně. Neměla jsem ani moc chuť k jídlu, protože se mi pořád zvedal žaludek. Včerejší noc si budu vyčítat ještě hodně dlouho. Opřela jsem se o linku a dívala se do prázdna. Netušila jsem, jak mě včerejšek ovlivní, ale už to, že jsem ze sebe cítila Alastora mi na radosti moc nepřidalo.

„Tady jsi,“ ozval se za mnou jeho hlas.

„Prosím, nech mě samotnou,“ řekla jsem tak pevně, že jsem tím překvapila i sama sebe.

„Co se stalo?“ Doufala jsem, že mě poslechne, ale asi jsem příliš naivní.

„Hodně, všechno!  Včerejšek se stát neměl. Copak to nechápeš? Já tě mám nenávidět. Mám plánovat pomstu a připravovat tvou smrt. Měla bych…“ více jsem říct nestihla, protože mě umlčel dech beroucím polibkem. Tlumeně jsem mu zasténala do úst a poddala se tomu. Bože, já jsem takový slaboch! Nemůžu se na sebe podívat! Nadávala jsem si a zároveň jsem mu opětovala jeho nádherné, něžné polibky. Srážel mě na kolena a přitom vynášel do nebes. Chtěla jsem víc, mnohem víc. A ještě k tomu všemu jsem v sobě měla ještě sebevražedné sklony. Co jsem to za magora?

Doufala jsem, že se ode mě už konečně odtrhne a můj mozek se zase bude rozhodovat podle sebe. Bože, tolik jsem chtěla, aby mě už pustil a stejně tak jsem toužila, aby mě nikdy nepustil. Když mě konečně trošku uvolnil, zareagovala jsem poměrně rychle a uskočila.

„Děje se něco?“ zeptal se, jakoby se o mě snad bál.

„Tohle už nikdy nedělej. Já to nechci chápeš! Já tě chci nenávidět a ne v sobě mít takovej bordel, jako mám teď!“ začala jsem na něho křičet, ale spíš se mi chtělo zalézt si někam do rohu a brečet. Né před ním! Proč jsem ho nemohla poznat jinak. Proč nemohl být prostě trošku egoističtější spolužák? Bylo by to tak snadné. Tak strašně snadné. Jednou bych ho třeba i představila rodičům a on by se jim třeba i líbil. Už jen proto, že by nebyl démon, kterej je oba zabil, unesl jim dceru a donutil ji, aby se do něj zamilovala. Ne! Vůbec se mi nelíbí!

„No tak, Ellie. Nebraň se tomu. Slibuju, že ti to všechno jednou vysvětlím.“

„Ne. Přestaň s tím,“ bránila jsem se tak chabě, že bych se v jiné situaci sama sobě smála.

„Nebraň se mi,“  šeptal mi, zatímco se ke mně tiskl a líbal mě na krku. Nechtěla jsem to, ale ani jsem tomu nedokázala zabránit. Jako by mě mé tělo zradilo.

„Ne,“ vzdychla jsem mu do rtů a pak už to nechala být. Jak mohu chtít ovládat své city, když nedokážu ovládnou své tělo! Problém je, že se obávám, že mi už nikdo nepomůže. Pokud nevezmu v úvahu pomoc ze záhrobí což je v mém novém životě možná i možné.

„Nech toho!“ odstrčila jsem ho od sebe tak prudce, že mě nestihl chytit a proběhla kolem něho. Z tohohle baráku se nedostanu, ale potřebovala jsem být sama. Cítila jsem něco teplého na tvářích. Slzy. Proč nemůžu být silná, když to potřebuju.

V mysli jsem se pokoušela přehrávat si tu noc, kdy mi vyvraždil rodinu. Vždyť je to jen chvíli. Nešlo mi to. Jednu chvilku jsem slyšela křik svých rodičů a viděla svou mrtvou sestru a v tu další jsem viděla jeho spalující pohled, který mi vidí snad až do duše.

Někdo zazvonil. Má šance. Rozběhla jsem se směr, kterým jsem tušila předsíň a tušila jsem správně. Popadla jsem kliku a v tu chvíli odlétla dva metry dozadu.

Vedle mě se rozezněl hluboký smích.

„Problém?“ Podívala jsem se na něj tak vražedným pohledem, že sklapnul a dokonce mi pomohl na nohy.

„Děje se něco?“ Zase ta pitomá otázka.

„Co by se mělo dít?“

Zlehka se dotkl mé tváře. Došlo mi to. Rychle jsem setřela slzy a pokusila se zatvářit jako největší borec, kterýho kdy potkal. Moc mi to teda nežral.

Klepání se ozvalo znovu, ale tentokrát důraznější.

„Měla bys jít jinam.“

„Co?“

Otevřel dveře nějaké skupině lidí (i když za ty lidi bych teda ruku do ohně nedala) a ti hnedka vběhli dovnitř. Jakmile mě zmerčili, zastavili se a většina z nich se podívala na Alastora  překvapeně a znechuceně zároveň.

„Co to je?“ pronesl někdo po chvíli, která mi připadala jako věčnost. Pochopila jsem, že to patřilo mně, ale nenacházela jsem slova, kterými bych se mohla bránit. Jen jsem tam stála doufala v záchranu ze strany Alastora. Čím dýl mlčel, tím menší naději jsem měla.

Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil. (Sidonie Gabrielle Colettová)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota nevinných - 8. kapitola: