OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnota nevinných - 4. kapitola

02.11.2011 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 673×

Sebrala jsem všechnu sílu a odstrčila ho od sebe.

„Co to děláš?!“ zakřičela jsem na něj.

„To co chci.“  Přitáhl si mě k sobě a znovu se mi dobýval do rtů.

„Nech toho!“ Odstrčila jsem ho od sebe. Nechal mě být. Popravdě jsem v to ani nedoufala. Zůstala jsem stát na místě a tak nějak jsem nevěděla,  co dělat. Nakonec jsem se otočila a chtěla si spokojeně někam odejít. Někam, kde bych se nemusela dívat na ty jeho úšklebky.

„Kam zase jdeš?“ zavrčel.

„To tě musím žádat i o povolení se pohnout?!“

„Jo!“ No to je perfektní. Tak on mi zničí život a ještě na mě bude hnusnej? To je fakt skvělý. Dělala jsem, že nic neřekl a šla chodbou dál. Něco za mnou křičel, ale já jsem právě teď chtěla být sama. Nešel za mnou. Mohlo mě to napadnout. Šla jsem domem a jeho temnota se mi vůbec nelíbila. Podobal se takovým těm domům v hororech. Podobal se? Co to kecám? Tohle je horor. Moje osobní peklo. Usadila jsem se na okno a sledovala dění venku. I když se toho v okolí moc nedělo, bylo to lepší než být s ním. Venku pršelo. Blbej den, blbý počasí. To koukání do blba mě nudilo, ale lepší čučet do blba než na blba. A v tomhle baráku bydlí pořádnej blb.

Zavřela jsem oči, protože nic lepšího než spánek mě vážně nenapadalo. Jenže spát mi nešlo. Nebyla jsem dost v klidu. Abych pravdu řekla, stále ve mně bublal vztek. Jenže co zmůžu. Slezla jsem z okna a vydala se hledat něco lepšího. Doufat, že nepotkám Alastora, bylo zbytečné. Narazila jsem na něj po pár vteřinách.

„Děje se něco?“ Podíval se na mě jako na magora. Tohle vážně nesnáším!

„Jo děje. Nudím se.“

„Ach ty chudinko.“ Nasadil zkroušený výraz a já se musela chytit rámu dveří, abych mu už nevrazila. Né že by mi ho bylo líto. Spíš mi něco říkalo, že to není úplně nejlepší nápad. Zvolila jsem jinou strategii. I když jsem si nebyla úplně jistá, že má city, za zkoušku to stálo. Sklonila jsem hlavu a tichounce vzlykla. V tomhle jsem dobrá. Asi proto jsem jedna z nejlepších v dramaťáku.

„Tohle na mě nezkoušej.“ Zasmál se mi do obličeje. Do prdele!

„A co mám dělat? Je tu nuda. S tebou je taky nuda.“

„Já jsem tě chtěl zabavit. Odmítla jsi mě,“ připomněl mi.

„No, zrovna všechno mít nemusím,“ zavrčela jsem.

„Tak vidíš. A pak se vztekáš.“

„Nemáš tady televizi?“

„Mám, v ložnici.“ Pousmál se tak úchylně, že jsem hodně rychle ztratila zájem.

„Po tom taky zrovna netoužím.“

„Vidíš, nic se ti nelíbí, a pak se vztekáš.“

„Tak když nemůžeš bejt normální.“

„Já jsem naprosto normální, tobě se pořád něco nezdá.“

„A ty se divíš?! Nejdřív mi vyvraždíš rodinu, pak mě dotáhneš sem a ještě jsi na mě ták milej?! Nevím proč jsi mě nezabil. Nechápu to. Ale začíná mě to štvát!“ Dobře, dobře nejsem zrovna flegmatik a tohle mě prostě a jednoduše štve. Než jsem vůbec stihla mrknout, přirazil mě ke zdi a zavrčel tak, že mi naskočila husí kůže.

„Být tebou, moc si nevyskakuju nebo budeš toho, že jsem tě nezabil, ještě hodně litovat.“ Pustil mě na zem a ztratil se mi z dohledu. Netušila jsem, jestli za ním začít křičet, jakej je magor, nebo se rozbrečet.

Nesvoboda není ohavnou újmou jen na vůli; ale na důstojnosti. Nesvoboda není kázní; je ponížením. (Josef Čapek)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota nevinných - 4. kapitola: