OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnota nevinných - 1. kapitola

25.10.2011 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 668×

Bolela mě hlava. Neuvěřitelně bolela. Se zavrčením a stále zavřenýma očima jsem se posadila a přemýšlela, proč mě naši nevzbudili. Poté, co jsem otevřela oči, mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Ležela jsem na zemi v pokoji mé sestry. Jak jsem se sem dostala?

„Né!“ zařvala jsem do děsivého ticha, když mi došlo, co se vlastně stalo. Bezděky jsem se otočila k místu, kde mělo ležet tělo mé sestry, ale nebylo tam nic. Jakoby se to nikdy nestalo. Žádná krev nebo seškrábnutá barva zdi. Nic. Co když to byl jenom sen? Prosím! Potichu, jako bych se snad bála, že mě někdo uslyší, jsem se postavila a rozhlédla se kolem sebe marně hledajíc cokoliv, co by mi pomohlo zjistit, co se stalo v noci. Otevřenými dveřma jsem vyšla z jejího pokoje a seběhla schody k ložnici svých rodičů. Zase nic. Žádná krev, žádná známka násilí. Tak co se včera stalo?

„Mami?! Tati?! Lili?!“ volala jsem v náhlé naději. Tolik jsem doufala v odpověď. Tak moc, že jsem si snad ani nepřipouštěla neúspěch. O to víc mi ublížilo, když dům zůstal v tichu. Se stále ještě neuvadající nadějí jsem šla do kuchyně, kde se ráno scházíme u velké snídaně. Tady nikdo nebyl. Skoro jsem viděla pánve na sporáku a prostřený stůl. Skoro jsem slyšela veselý hlásek své sestřičky, která po ránu sedávala na kuchyňské lince a rozmlouvala se svou fialkou na okně. Co se včera vlastně stalo?

Nebe bylo modré a slunce se na mě pohrdavě smálo skrz kuchyňské okno. Smálo se mi, smálo se mé hloupost. Smálo se, že nevím, co se včera vlastně stalo. A já to chtěla zjistit!

Vzduch kolem mě se najednou prudce ochladil a já ucítila vůni mentolu. Můj dech se začínal srážet a srdce prudce bilo. Čekalo To, až se probudím? Couvala jsem, ale To mě následovalo. Už už jsem přestávala cítit chlad. Zadoufala jsem. Jenže pak mě objal. Cítila jsem se, jako v pevném objetí ledu. Zdálo se, že není útěku.

„Ellie,“ zašeptal těsně u mého ucha sametový mužský hlas.

„Prosím, nezabíjej mě,“ vzlykla jsem. Včera jsem byla dostatečně naplněna děsem, že mi to bylo jedno. Teď už mě to děsilo mnohem víc.

„Ellie,“ šeptl znova. Byl tichý, sametový, něžný a přesto mě tolik děsil. Ucítila jsem lehký polibek na šíji.

„Já nechci umřít.“ Klepala jsem se strachy. V tu chvíli bych udělala cokoliv. Touha žít zastínila vše ostatní a já se v náhlém záchvatu síly vytrhla z toho ledového objetí a utíkala pryč. Ta zima šla se mnou. Co nejrychleji jsem utíkala ke dveřím, ale To mě chytilo. Co to vlastně je? Duch? Démon?

„Pšš.“ Něčí prsty mi lehce prohrábly vlasy a další ruka mě tiskla ke zdi. Ucítila jsem na svých tvářích slzy. Něco je setřelo. Nechtěla jsem umřít. Ne teď, ne tady, ne bez odpovědí.

„Co se stalo mé rodině?“ aspoň tuhle odpověď jsem chtěla znát. Dřív než zemřu, dřív než už bude všechno ztraceno, protože nevěřím v posmrtný život. Musela jsem znát odpověď, abych se dokázala v následujících vteřinách smířit se smrtí.

Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením. (Seneca)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota nevinných - 1. kapitola: