OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajné lži - Prolog, 1. díl

07.10.2010 (18:00) • Roxy • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 579×

Prolog:

Říká se, že svět není černobílý… Je. Pravdou je, že nic není jenom černé nebo bílé, ale všechno existuje v různých stupních šedi. A v tomhle nebarevném světě se musíme naučit žít. Někteří se tu šedou škálu snaží vidět lepší, než ve skutečnosti je, a tak se svou naivitou hledají barvy… A bohužel si často myslí, že je vidí, ale vždycky se najde někdo, kdo je krutě vyvede z omylu. Otázkou pak je, jestli to stačilo a přijmou skutečný černobílý svět, nebo se opět bláhově pustí do hledání duhy…

V černobílém světě se ale moc dobře vede lhářům. Právě lži mohou být tím, co vám pomůže přežít - pravdou je, že na úkor těch naivních. Lži vás drží nad vodou a jiné potápí.

Nebyla jsem a nejsem naivní, nehledala jsem a nehledám barevnou duhu, ale často jsem vyváděla a vyvádím lidi z omylu a hlavně jsem byla a jsem lhářka…

1. díl:

„Zoe! Kam si myslíš, že jdeš?! Vrať se! Slyšíš?! Zoe!“

Myslela si, že se smířím s faktem, že chodí za prachy… Myslela si, že to pochopím stejně, jako to před lety chápala ona… Jsou to kecy. Mohla by pracovat. Najít si normální práci mezi normálními lidmi a vést normální život…

„Zoe, poslouchej mě! Nemůžeš odejít! Co chceš dělat… Zoe?!“

Myslela si, že jí uvěřím, že to dělá pro mě… Myslela si, že jí budu vděčná… Tolik se spletla, když si myslela, že jsem jako ona. Naivka s hlavou v oblacích a tělem na zemi. Možná mi chtěla dát lepší domov, ale to nic nemění na faktu, že to mohla udělat jinak… Ale ona se prostě chtěla stát děvkou…

„Zoe… Holčičko, prosím!“ Teprve teď jsem se otočila. Do téhle chvíle jsem ignorovala klapání jejích podpatků na chodníku před naším domem. Nevěnovala jsem pozornost jejímu naříkání. Proč taky?

„Co?“ Založila jsem si ruce a čekala, co bude. Nic. Ticho… Došly jí výmluvy. Už si nemá co vymyslet.

„Co mi chceš ještě navykládat? Jak dlouho se mě budeš snažit přesvědčit, že je to pro moje dobro. Že to děláš jenom pro mě. I kdyby… Jak myslíš, že mi asi je, když mi řekneš, že kvůli mně je z tebe kurva?!“ Mlčela. Pohled na ni se mi hnusil. Křiklavě růžová blůza, která toho zakryla tak málo, že by ji ani nemusela nosit, legíny s tygřím vzorem, pod kterými prosvítalo krajkové prádlo s podvazky a nakonec – ty hnusně červené boty na jehlách. Černé linky, fialové stíny, křiklavá rtěnka, velké šperky hlásající: „jsem laciná děvka“. O to těžší bylo připustit, že se dívám na svou matku.

„Zlatíčko, kdybych to mohla udělat jinak, tak bych-“

„Kdybys to mohla udělat jinak?! Mohlas dělat kadeřnici, vždyť to jsi studovala! Mohlas jít do krámu na rohu pátý ulice, kde ti Ellen už tolikrát nabízela normální práci!“

„Nestačilo by-“

„Mlč!“ okřikla jsem ji. „Je mi z tebe zle…“ Otočila jsem se a mířila ke svému autu. Na korbu jsem hodila svoji tašku s věcma a na sedadlo spolujezdce batoh. Odjížděla jsem od osoby, kterou jsem šestnáct let nazývala svou matkou.

V zadní kapse riflí jsem měla vystřižený inzerát z novin. Sotva jsem vyjela z ulice, zastavila jsem na rohu u kavárny a vytáhla ho. Na mapě jsem si našla adresu z inzerátu a znovu jsem se rozjela.

„Haló?“ zavolala jsem dovnitř domu. Adresa byla správná – měla by tady být… „Haló! Je tu někdo?“

„Pojď nahoru!“ ozval se z patra mladý hlas. Vlevo byly schody, tak jsem položila tašku na zem a šla. Ten dům byl celkem velký a od pohledu poloprázdný. Nahoře bylo asi osm místností. V jedné z nich jsem našla osobu, kterou jsem hledala. Byla to jednadvacetiletá žena s tělem sedmnáctileté modelky. Na sobě měla ustřižené riflové kraťasy, přiléhavé tričko a pravděpodobně nic pod ním… Krásná ženská… Maybel Stephensonová.

„Ahoj, ty budeš Zoe,“ blýskla oslnivým úsměvem. „Já jsem Maybel.“ Přistoupila ke mně s nataženou rukou. Stiskla jsem ji s ohromeným výrazem na tváři… Bože! Jak ta byla krásná… Mému zaraženému mlčení se jen pousmála a pokračovala: „Jsi první, kdo se nastěhuje… Už mi volalo dalších pár lidí, ale ti dorazí v průběhu měsíce.“

Abyste rozuměli – Maybel zdědila obrovský dům a nehodlala v něm bydlet sama. Proč taky? Tak podala inzerát, ve kterém nabízela obytné prostory, což se mi nesmírně hodilo. O odchodu od matky jsem přemýšlela asi tři měsíce, ale tenhle inzerát mě postrčil a hlavně mě vyvedl z nejistoty. Mám kde bydlet, práci si seženu vždycky. Dům byl na opačném konci města, než jsem bydlela doteď. Skvělý…

„Ehm, jo… Pardon… Jsem trochu mimo, ale na to si snad zvyknete…“ pousmála jsem se.

„Ne, ne, ne… Žádné vykání, prosím. Vždyť nejsem tak stará, ne?“ zamrkala na mě.

„Ne, to ne. Tak teda, já jsem Zoe.“

„Maybel.“ Znovu jsme si podaly ruce. „Pomůžu ti vynést nahoru věci a pak ti to tu ukážu,“ usmála se a vyšla z pokoje.

„Moc toho nemám…“ Vážně. Jedna cestovní taška – sice narvaná k prasknutí, ale pořád nic moc… A batoh. Víc jsem toho nepotřebovala, a kdyby jo, zajedu si pro něco domů. (I když doufám, že nebudu muset. To bych udělala vážně jenom v krajní nouzi.)

„Co tě vedlo k útěku z domova?“ ptala se klidně, když mi nesla batoh do schodů.

„Jak víš, že jsem utekla?“

„No tak, Zoe… Je ti šestnáct a stěhuješ se s jednou taškou. To není zrovna klasický model stěhování…“

„No, to asi ne… Já… Odešla jsem od mámy, protože se z ní stala šlapka,“ řekla jsem prostě. Vždycky jsem jednala na rovinu. Bylo mi fuk, co si lidi budou myslet.

„Aha… No, tomu říkám důvod,“ řekla trochu zaraženě, ale s úsměvem. Asi se jí zamlouvala moje upřímnost.

„Já taky,“ zasmála jsem se.

„Pokoj si můžeš vybrat, který chceš. Jsou všechny stejné, plus mínus pár metrů…“ Bylo mi jedno, jak velký ten pokoj bude. Vybrala jsem si ten hned na kraji chodby. Podlaha tady trošku vrzala, tak aspoň nebudu nikoho budit, když se budu vracet pozdě.

V pokoji byla postel, skříň, stůl s židlí a noční stolek s lampičkou. A hlavně spousta místa. Líbilo se mi to. Nábytek nebyl moc starý, stěny nebyly vybledlé, záclony nebyly zažloutlé… Dokonce se mi nevědomky podařilo zabrat pokoj s balkónem. Paráda…

„Na nočním stolku máš klíče. Jsou tam všechny – od domovních dveří, od zadních dveří i od pokoje. Pojď, ukážu ti dům.“ Vyšla jsem z pokoje za ní. Dole byla pěkně zařízená kuchyň, obývák a ještě jedna místnost s kulečníkem a kulatým stolem.

„Hraješ poker?“ zeptala jsem se.

„Zrovna jsem se tě chtěla zeptat… Jo, hraju. Doufám, že i zbytek budoucích spolubydlících. Snad tu nebude nuda.“

Nuda v tom domě nebyla, ani když jsme tam zatím byly jen dvě. Maybel byla fotografka. V garáži u domu si zařídila ateliér a já jí občas pomáhala. Někdy to byla vážně legrace. Pochopitelně jsem si našla vlastní práci – dělala jsem v kavárně na rohu ulice. Maybel tam kvůli tomu začala trávit spoustu času… U jejího obvyklého stolu s ní za pár dní začaly sedávat další dvě ženy ze sousedství – Crystal a Kelly. S nimi jsem trávila většinu svého času, ať už v práci, nebo někde jinde. Nejspíš jsem si po několika letech našla přátele. (Nebo spíš lidi, se kterými jsem ráda trávila čas.)

To byly první přírůstky do mého života… A přibližně za týden se přistěhovala Nancy…

Tak jak se vám příběh zamlouval? Prosím o komentáře, ať už pochvalné, nebo kritické. Díky, vaše Roxy

Shrnutí ∞ 2. díl

Autor: Roxy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajné lži - Prolog, 1. díl: