Tajemství mezi námi-kapitola sedmá • OurStories.cz ~ naše povídky

další díleček. sice kratší, ale o to víc vás napne a předpřipraví na další.

15.04.2009 (15:59) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1148×

7. kapitola-To je konec?

Ráno jsem se probudila nevyspalá a celá rozlámaná. Naštěstí byla sobota. Ani mi nedošlo, jak ten týden rychle utekl. Využila jsem toho, že nikam nemusím a otočila se na druhý bok a ještě chvíli jen tak ležela a rozmýšlela se co dál.

Jasně, je upír. Pozitivní je, že to vím a že vím že lidi neloví. Nevím jestli se k němu dokážu chovat jako dřív. Ani nevím jestli s ním dokážu jenom normálně mluvit. Nevím. Asi to vážně nedokážu. Nedokážu s ním mluvit, nebo se na něj jen podívat. Vím že to je hrozný, ale prostě se na něj budu dívat jako na stvůru z dávných dob. Měla bych mu to asi říct, ale nedokážu mu to říct do očí…Dal mi vlastně telefoní číslo. Zavolat mu bude jednoduší. Můžu si to připravit a při nejhorším zavěsit. Dobře. Zavolám mu. Hned teď.

Šla jsem pomalu ke stolu, na kterém ležel kousek papíru s telefoním číslem. Najednou mi přimrzly nohy k podlaze. Zmocnilo se mě zoufalství. Nedokážu se s ním rozejít. Byl to moc krásný a neopakovatelný zážitek…Ale asi budu muset. Vždyť by to nikdy nebylo jako do posud. Už bych ho nikdy nedokázala políbit…obejmout…Ach můj bože to je hrozný. Při těch vzpomínkách se mi zase chce brečet. Ne. Musím se sedrat. Vzala jsem mobil a naťukala číslo. Po jednom zazvonění se na druhém konci ozval on. Alex. A já zapomněla co jsem chtěla říct. „Haló? Je tam někdo?...Ashly? Jsi to ty? No tak se ozvěte, prosím. Nemám na to celý den. Čekám důležitý hovor.“ Takže čekal že zavolám? Nebo čekal někoho jiného? „ Tady Ashly.“ „Ó Ashly. Jsem tak rád že si zavolala. Vím že jsem tě musel vyděsit. Ale nešlo to jinak. Nemůžu ti lhát. Jsem schopný přijmout cokoliv teď řekneš.“ „Moc mi to neulehčuješ. Vím že je to hrozný, ale já s tebou nedokážu vycházet tak jako před tím.“ „Toho jsem se bál. Bude to pro mě těžké, ale budu se ti snažit nezasahovat do života. Třeba budu mít štěstí a časem mi dokážeš odpustit. Sbohem.“ „Ne počkej. Vážně tě miluji, ale nedokážu s tebou, teda aspoň zatím, mluvit ani tě vidět. Kdybych tě viděla asi bych si vzpomněla na všechno…krásný co se mezi námi stalo…a pak bych si představila jak…jak někde někoho zabijíš, nebo lovíš nějakou zvěř nebo tak něco. Při slově upír se mi hned vybaví ty strašné obrázky z děsivých filmů…temné uličky, krvežíznivé oči a touha po krvi. Chápeš mě? Nedokážu to. Nemůžu se s tebou vidět a představovat si takové věci, už takhle to je pro mě těžké…dokážeš to pochopit? Prostě to je pro mě těžké, ale miluji tě, vážně a myslím že mého rozhodnutí budu dlouho litovat. Bude to hodně těžké. Byl jsi první kluk kterého jsem kdy milovala a opustit tě je o to horší, ale udělat to musím. Nedokázala bych něco přehlížet, nebo předstírat že jsi normální. Je mi to vážně strašně líto, ale bude to tak lepší.“ „Snažím se tě pochopit a myslím že to chápu. Proto se odstěhuji a přejdu na jinou školu, aby si měla klid, tak říkajíc. Miluji tě. Tohle se nikdy nezmění. Sbohem.“ A pak bylo ticho. Položil. V tu chvíli jsem přesně cítila jak mi puklo srdce. Ta bolest po ztrátě mé životní lásky byla nesnesitelná. Do očí se mi prodrali slzy. Schoulila jsem se do klubíčka na posteli a zachumlala se do deky. Byla jsem sama. Nedokážu už nic jiného než brečet a myslet na Alexe. To jak poprvé přišel do třídy a s úsměvem si ke mně přisedl. Nebo jak jsme se potkaly na ulici a on mi pak v cukrárně vyznal lásku. Hned po prvním dnu co jsme se znaly. Byl vážně zvláštní a zajímaví. I to jak bez varování odešel a zavrčel…Nebo jak jsme šli poprvé na rande. Procházka v parku…první polibek v restauraci, kde nás stále rušila servírka…potom jsme se tulili v domě u krbu. A pak přišel ten zlom. V jednu chvíli jsem uvažovala o tom že se k němu nastěhuju a v zápětí mi oznámí že jeho rodina je rodina upírů. V tu chvíli se mi změnil život a všechny mé naděje vyhasli. Věděla jsem že už se s ním nikdy neuvidím, taky že už na něj nebudu nahlížet stejně jako před tím. Teď, když jsem ho opustila jsem sama. Cítím v sobě prázdnotu. Jakoby s ním odešel i kus mě. Brečela jsem až do té doby, než někdo zaťukal na dveře.

„Ashly? Jsi v pořádku?“ Mamka. „Jsem v pořádku. Jenom…“ „Alex.“ Doplnila mě mamka. A měla pravdu. I když nevěděla přesně o čem mluví. „Jo. Je to ale složitější než si myslíš a nechci to řešit. Jsou doma kluci?“ Zněla jsem hrozně. Musela jsem i hrozně vypadat. Dam si sprchu a vypadnu někam ven. Abych přišla na jiné myšlenky. „Max šel na trénink. Jako každou sobotu. A táta za chvíli půjde do služby.“ „To je dobře. Dám si sprchu a asi se půjdu někam projít.“ „Dobře. Chceš něco k snídani? Co třeba vafle?“ něco bych si vážně dala. Nějak mi vyhládlo. „To bych byla moc ráda. Děkuji ti mamko.“ „Nemáš vůbec zač. Tak přijď potom dolů, ano?“ Vypadala ustaraně a já se jí nedivím. Pokusila se o úsměv a odešla.

Došla jsem do koupelny a uviděla se v zrcadle. Oči jsem měla napuchlé, to jak jsem celou noc brečela. Taky jsem pod nimi měla velké tmavé kruhy. Celkově jsem vypadala nevyspale a tak nějak bledě. Odtrhla jsem oči od mé kreatury a dala si sprchu. Zase mi pomohla, stejně jako včera. Teplá voda mi ulevila. Sprchovala jsem se celkem dlouho. Měla jsem už rozmáčené konečky prstů, když jsem se sušila osuškou. Sice jsem se uvolnila a do breku mi bylo taky pořád stejně. Snažila jsem se ale sebrat. Nemohla jsem přeci až do konce svého života brečet a litovat se. Rychle jsem si vybrala něco na sebe a šla se dolu nasnídat. Vůně čerstvých vaflí mi zvedla náladu. Spořádala jsem asi tak šest kousků. Mamka se na mě jen usmála a pohladila mě po vlasech. „Půjdu se projít. Někam do parku, nebo jen tak do města. Ještě nevím v kolik se vrátím. Tak zatím ahoj.“ „Ahoj. A ne abys byla venku moc dlouho.“ „Neboj mami.“ Vzala jsem si bundu a vyšla ven ze dveří.

Vyrazlzila jsem směrem k lesu. Tam bude klid. Je takové místečko které mám ráda. Je tam ticho, krásný výhled a většinou se tam dokážu odreagovat. Snad mi pomůže i dneska. Potřebuji se zbavit toho hrozného pocitu, že za všechno můžu já, že jsem ta největší bestie a mrcha na světě.

Courala jsem se pomalu. Nebylo kam spěchat. Už jsem zcházela z pevné cesty na prašnou cestu. Soustředila jsem se na to, jak mi pod nahoma chrastí kamínky od toho jak šouram nohama. Bylo to uklidňujíci. Koukala jsem pod nohy, protože se široká cesta zůžila na cestičku mezi skalkami a skalami. Začala taky mírně stoupat a já už věděla že se blížím k cíli své cesty.

Najednou jsem ucítila pohled na svých zádech. Otočim se, ale nikdee nikdo není. Podvědomě jsem přidala do kroku. Ten cizí pohled jsem stále silně cítila. Bylo to nepříjemné. Pořád jsem se otáčela a zrychlovala…a najednou jsem byla na svém místečku. Jakoby ze mě spadlo trochu napětí. Ačkoliv jsem stále měla pocit že mě někdo sleduje, cítila jsem se bezpečněji. Stále s obavami jsem si sedla na skalní převis, tam co si sedám obvykle. Je to vážně zajímavý pocit. Sedět volně nad hloubkou několika metrů. Bylo vidět až na moře, azurkové nebe a zelený les a louky doplňovali už tak nádhernou scenérii. Snažila jsem se vyrovnaně dýchat a myslet pozitivně.

Vždyť nejsem tak hrozná. Jak jinak bych měla zareagovat? Někdo jiný by to udělal jinak? Nedokážu si to představit. Zdá se mi rozumné ukončit vztah kteerý nemá budoucnost dřív než se stane něco…něco co bychom nedokázali ani jeden přenést přes srdce. Třeba…nevěra, přetvářka…násilí a tak. Vždy´t kolem sebe vídám tolik nefungujících vztahů kterým šlo zabránit…Tak proč si přes to všechno připadam tak hrozně? „Je mi to líto. Vážně. Teď bych se rozhodla asi jinak. Kdybych tak dostala šanci.“ Mluvila jsem potichu, šeptem, tak že mě nikdo jiný nemohl slyšet. Zase se vě mě ozval ten pocit že mě někdo sleduje. Bylo to ale silnější a to napjetí rostlo. Zaslechla jsem za sebou šustění. Byla jsem jak připražená. Musím se otočit! Hezky pomalu se otáčím…a tam stál někdo koho bych nečekala.

P.S.:Budete chtít i pohled Alexe? Jestli ano, tak mi písněte jestli jen některé kapitoly, nebo všechno, a jestli teď, nebo až dokončim celou povídku z pohledu Ashly.
Vím že je to zajímavé číst i z druhého pohledu, ale peru se se dvěma protichůdnýma názorama. Prozradit vám hned Alexova tajemství? Nebo vás nechat bádat stejně jako Ashly? Pls písněte a pomožtemi to rozlousknout.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování