Tajemství mezi námi- kapitola pátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Vím že to dlouho trvalo, ale asi si na delší intervaly budete muset zvyknout, aspoň pro zatím. Teď je tu ale další dílek tak si to užijte a pište komentíky.

08.04.2009 (18:50) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1180×

5. kapitola-rozhodování

Bydlet tady by byla vážně nádhera. Všechny pokoje, už ani nevim kolik jih bylo, byli tak…krásné, honosné, ale zároveň jednoduché a elegantní. Nevím co k tomu říct. Je teprv dopoledne a já už sem tak vyvedená z míry, že už ani nevim která bije. Naši by to ale asi nepřekousli. Hned jak by zjistily, že k domu nevede ani přístupová cesta, stěhování by mi zatrhli, ani by se se mnou nebavily. To mě přivádí na myšlenku…jak se Alex divně choval když jsme šli sem a kolik otázek jsem měla připravených než jsem byla zaskočena honosností domu, nebo spíš paláce.

„Je to tu vážně nádherný.“ Seděli jsme už delší domu mlčky u zapáleného kbu. „Jo to je. Ale je mi tu samotnému někdy smutno…“ Věděla jsem na co naráží, ale na to jsem mu nedokázala dát odpověď. Ani jsem o tom nechtěla mluvit, ne teď. „Tomu věřím. Teď ti ale nemůžu nic slíbit. To přece víš. Mě by spíš zajímalo, proč k domu nevede žádná přístupová cesta a tak vůbec…Co to vlastně mělo znamenat s tím bezpečím a nebezpečím?Tomu vážně nerozumím.“ Mylím že čekal že se zeptám. Nezaváhal ani sebevědomý výraz sse mu nezměnil když začal mluvit. „Naše rodina má ráda soukromí, proto žádná jasná cesta. Časem chystám rekonstrukci okolí a příjezdovou cestu zahrnuji taky. Já na soukromí moc nejsem. To nemyslím doslova, protože tady u vody je mi dobře, až na chvilky o samotě, kdy na tebe dolehne všechen všední stres.“ Zase naráže na mé stěhování s úsměvem na tváři, ale já to ignorovala a čekala na pokračování. „Jinak, tady jsme v bezpečí, skoro vždycky. V nebezpečí jsme kolikrát i ve škole, ale tím tě nechci strašit. Se mnou se ti nikdy nic nestane. Já nebezpečí…tak nějak vycítím a dokážu se mu vyhnout, je-li to potřeba. Možná proto bývám často takový napružený…nejsem ani moc zvyklí vycházet s jinými lidmi než s rodinou a proto nevím jak na ostatní moje reakce působí. Proto bych chtěl, sby si se sem přestěhovala a já se mohl učit ovládat své přehnané reakce…s tvojí pomocí, samozřejmě.“ Nasadil ten svůj kouzelný úsměv a já jeho vysvětlení přijala bez větších připomínek. „Tak to jo. Já jen že mě to tak nějak zmátlo, víš, když jsi mluvil o nebezpečí a tak…bála jsem se.“ „To je mi líto. Vážně. Nechtěl jsem tě vyděsit. Je něco čím bych to mohl napravit? Třeba procházka?“ Prohlásil se širokým úsměvem, který jsem mu oplatila. Hned jak jsem slyšela o procházce, všechny starosti a otázky jakoby odletěli. „No jasně! Jdeme! Jestli je to bezpečné…“dodala jsem s humorem.

Vyrazily jsme z velkých dveří přímo do lesa. Tentokrát jsme ale nešli tak dlouho…museli jsme to vzít nějakou kratší cestou, nebo jsme se před tím něčemu vyhíbali…

Sluníčko bylo sice schované za mraky, ale bylo stále tak krásně jako před tím. Šli jsme po pláži a po většinu času na sebe jen hleděli. Nemohla jsem se nabažit pohledu na něj a on mi stále zkládal komplimenty, z čehož jsem byla ještě víc rozčarovaná.

Byl čas oběda a ačkoliv mi to nedošlo, měla jsem vážně hlad. „Tak sjedeme do města na něco dobrého.Samozřejmě tě zvu.“ Jeho návrh nešlo odmítnout. Neodmítla bych ani kdyby nepřidal ten poťouchlý úsměv. „Dobrá. Určitě máš už nějakou restauraci vybranou. Takže to necham na tobě. Ale dala bych si něco italského…“ „Neboj, měl jsem v plánu se tě zeptat co by sis dala…Takže italskou?“ Je vážně tak dokonalej, nebo se to zdá jen mě? „už se moc těšim. Nevěřila bych jak člověku vyhládne.“zasmál se, jako by mi unikl nějaký vtip, ale přešla jsem to.

Došli jsme k autu. Bylo tam kde jsme ho ráno nechali, pořád tak nablýskané. Nasedli jsme a vyrazili do města Cestou jsem si lépe všímala okolí. Už jsem se dokázala, I když jen na malou chvilku, otočit od Alexe a podívat se z auta. Cestu jsem využila k přemýšlení. Stále přemýšlím jak by to vypadalo, kdybych se odstěhovala od našich. Žádnej mladší, otravnej brácha, žádnej režim, ale na to si nemůžu stěžovat, naši mě nikdy nenutily do něčeho co bych sama nechtěla. Všichni říkají že jsem dost vyspělá na tokolik mi je, že prý bych se mohla vdávat. Do teď mi všechny tyhle řeči přišli směšné, ale teď se na to divam jinak. Nevim jestli bych se chtěla hned vdávat, ale osamostatnit se by nebylo tak špatný. Na druhou sstranu, nevím jak budou reagovat rodiče. Mamka se vdala mladá a nejsem si jistá, jestli by pro něco takového měla pochopení. Taťka by to vzal možná líp, nejspíš by mi řekl svůj názor a nechal by mě rozhodnout se samotnou. Jak ho znám, vylil by si srdce, tak říkajíc, a já bych zřejmě stratila odvahu se odstěhovat. Vyhlídka na společný život s Alexem je ale tak silná, že je prostě musim přesvědčit. Já CHCI bydlet s Alexem. Je to moc, moc, moc úžesnej kluk, nejlepší jakého jsem mohla poznat. Tak mě napadá že ho naši vlastně neznaj. Možná bych ho k nám měla pozvat a až potom se jich ptát na naše společné bydlení. Možná že až ho poznají, okouzlí je jako mě, poznají že je dokonalí a nebudou mít námitky. “Vypadá to že tě něco napadlo. Úplně se ti rozzářil obličej. Přišla jsi na něco podstatného?” “A víš že jo. Řeknu ti to u jídla.” Nemůžu riskovat že by byl tak spokojený z mého nápadu že by ztratil kontrolu nad vozem a my se vybourali. Jen se usmál a pokračoval v jízdě.

Dojeli jsme do města, někam kde jsem to neznala, zastavili jsme na porkovišti před restaurací. Nad vchodem byl velký nápis “PIZZERIA LA ROU”, velká okna působila neurčitým dojmem. Trochu se mi udělalo úzko, když jsem si uvědomila že je skoro prázdná a my tam budeme sami. Alex mi nabídl rámě a vedl mě do vnitř. Posadili jsme se u jednoho z velkých oken. Hned u nás byla servíraka. “Mohu vám něco nabídnout?” “Prosil bych jídelní lístek a dvě sodovky.” Uvědomila jsem si že na Alexe pořád zírám a tak sem přikývla na servírku, která se na mě smála, nebo se smála mě? “Takže, co tě v tom autě tak rozzářilo?” No jasný, teď ze mě chce tahat rozumy. Když chci něco vědět já tak to z něj leze jak z chlupatý deky. “Uvědomila jsem si že tě naši vlastně neznají. A tak by mi asi nedovalili bydlet s tebou…Proto k nám musíš přijít na večeři nebo tak něco. Až tě naši poznají tak nebudou mít námitky. Teda doufam že je očaruješ tak jako mě a budou ti důvěřovat…” Toužebně jsem čekala na jeho readci. “Vlastně mě něco takového už taky napadlo…ale netušil jsem že tě okkouzluji.” To myslí vážně?! “No jo. Je to tak. Jak se vždycky tak usměješ, nebo když se na tebe jen tak dívám…ty sis toho nikdy nevšim? Vždyť I ta servírka se mi smála.” „Tak to jsem si vážně nikdy nevšim. Byl jsem asi moc zabranej do sebe. Někdy se musím tak soustředit abych něco…neudělal špatně víš. Je to někdy prostě těžké a nevnímám okolí tolik kolik bych třeba chtěl. To že tě miluji jsem ti ale řekl a stále to platí. A možná tím jak tě znám déle se to ještě prohloubilo. Teď už chci abys byla v bezpečí, žila se mnou a co je horší, chci abys to samé chtěla také. Nedokážu tě ale k něčemu nutit a proto je to pro mě těžší.“ Je to stejné jako tenkrát v té cukrárně. Překvapilo mě jak to řekl na rovinu, srdce se mi rozbušilo do nejvyšších otáček a nemohla jsem zpustit oči z jeho dokonalého obličeje, který byl jen pár centimetrů od mého. Chci ho políbit. Hodně moc. Vášnivě. A tak že byse z toho hlava točila mě a možná i jemu. Bylo tu ale něco jinak než posledně. Teď už jsem věděla že ho miluji z celého srdce a chci aby to tak y věděl. „Já tě taky miluji. Vážně. Teď jsem si tím naprosto jistá.“ Řekla jsem to tak tiše že to mohl slyšet jen on. S širokým úsměvem a pohledem upřeným na mě se přibližoval. Blíž a blíž. A já cítila to elektrizující napětí. Teď už se to určitě povede. Políbíme se a uvolní se ta napjatá atmosféra…“Tady je vaše sodovka.“ Zatracená servírka! Všechno pokazí. „Děkujeme.“Nechápu jak na ní může být tak milý. Podala mi jídelní lístek a já si rychle vybrala „Já bych si dala penne sýrové.“ „A pro mladého pána?“ Alex zběžně prohlédl lístek. „Asi si nic nedám. Děkuji.“ Zase si nic neobjednal? Vždyť celý den nic nejedl. Ani si nevzpomínám že bych ho jíst viděla… Zřejmě postřehl jak se na něj dívám. „Neboj, nemám hlad. Jenom od tebe ochutnám…“ Obličejem se ke mně zase přiblížil jen na pár centimetrů. Cítila jsem na tváři jeho dech, mohla si z blízka prohlédnout jeho…karamelové oči? Posledně byly temně hnědé…Všiml si jak jsem se zarazila a odtáhl se. „Co se děje?“ Jeho překvapený a udivený hlas zněl nezvykle. „Nic, nic. Jen mě k činnosti ze které jsme byli už dvakrát vyrušeni.“ Řekla jsem šeptem a tentokrát jsem to byla já kdo se přiblížil. Nenechal se dlouho přemlouvat, přiblížil se a políbil mě. Konečně. Nejdřív jemně, jakoby se bál že se rozbiju. Po chvíli jsem cítila jak odhodil zábrany a pustil se do toho s plnou vervou. Naše rty byly v dokonalé souhře. Naplnila mě neuvěřitelná touha. Chtěla jsem víc a víc…chtěla jsem se přesvědčit že to není jen sen a propletla jsem mu prsty ve vlasech.

Alex se z ničeho nic odtáhl. Překvapilo mě to. Zamrkala jsem údivem a nevěřícně se na něj dívala. „Co se teď děje s tebou.“ Dožadovala jsem se vysvětlení. „Udělala jsem něco špatně?“ „Ne. Já jen…nevěřil jsem že něco takového může být tak…tak emotivní. Nikdy předtím sem nic takového nezažil. Nevím jestli bych se ovládl…“ „Ale já…“už tady byla zas ta servírka s mými těstovinami. „Prosím slečno. Vaše sýrové penne.“ „Děkuji.“ Položila přede mě talíř s horou těstovin, otočila se a byla zase pryč. „Nech si chutnat.“ Nepochopila jsem podtón jeho hlasu, ale s úsměvem jsem mu odpověděla. „tuhle hromadu nikdy nesním sama…takže mi s tím budeš muset pomoct.“ Úsměv mi neoplatil. Jeho výraz zůstal neutrální. „Vidíš, já říkal že od tebe ochutnám. Jen jsem nepočítal s celou hromadou těstovin.“ Teď se už ale zasmál tak, až se na nás podezřívavě podívala i barmanka od pultu. „Jsem ráda že jsem tě pobavila.“ Napíchla jsem si těstovinu a bezmyšlenkovitě přežvykovala. Další vidličku jsem podávala Alexovi. „Jsi na řadě. Letí letadílko do hangáru…otevřít.“ Zase se rozchechtal a poslušně otevřel pusu. Bylo vidět jak těstovinu převaluje v puse a polyká.

Když jsem dojedla a nakrmila jsem i Alexe, přišla servírka, odnesla talíř a vzápětí ji Alex požádal o účet. Zaplatil a odešli jsme ruku v ruce k autu. „Kam teď? Zpátky do domu, nebo procházka v lese?“ Popravdě se mi nechtělo nikam. Nejraději bych s ním byla sama, doma a užívala si jeho blízkosti. „Já bych jela k nám domu. Co ty na to? Sedli bychom si u krbu a jen si povídali. Je toho tolik co o tobě nevím a chtěla bych vědět. Než se k tobě nastěhuju.“ Vážně jsem chtěla s ním bydlet. „Máš pravdu. Mám pár věcí co bys asi měla vědět.“ Otevřel mi dveře u auta a políbil mě do vlasů. Usmála jsem se na něj a on si nasedl, nastartoval a už jsme jeli směrem k našemu domu.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování