OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství mezi námi- kapitola dvanáctá

22.05.2009 (18:55) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1316×

12. kapitola- otázky a odpovědi

Když jsem se ráno probudila, za oknem už bylo vidět sluníčko. To znamenalo, že dneska Alexe uvidim až odpoledne. To bude zas nuda. Školu budu muset přetrpět a pak si ho užiju celej víkend.

„Ash! Dneska snídat nebudeš?“ „Už letim.“ Rychle jsem na sebe hodila džíny a triko. Snídani jsem do sebe naházela a už jsem pádila na autobus.

Než jsem došla od autobusu ke škole, užívala jsem si sluníčko a přemýšlela. Elizabethin příběh na mě udělal dojem. Proč jí Roman zachránil? A proč jí potom opustil? Až teď mi došlo jak dlouho Elizabeth vlastně žije…je to neuvěřitelné. Kolik změn zažila, objevů a vynálezů. Jak moc se musela přizpůsobovat…Je to ohromující.

„Ahoj Ash.“ „Ahoj.“ Zamumlala jsem odpověď Terce, která mě vítala před školou. „Co že si tak zamyšlená?“ „Jen přemýšlím co budu dělat o víkendu.“ „Vážně?...A co budeš dělat?“ Zase vyzvídá. Jako kdyby nevěděla že budu s Alexem. „No co myslíš. Chystáme se s Alexem na výlet. Ještě nevim kam pojedem, ale strašně se těšim.“ „A proč dneska není ve škole?“ „Jo, víš, má nějaký rodinný problémy.“ „Aha.“ To bylo naštěstí pro mě to poslední co ze sebe vypravila. Sklopila na chvíli oči, jakoby jí to zklamalo. Během chvilky se však vzpamatovala, rozhlídla se a popoběhla ke skupince dívek stojících opodál. Zřejmě si s nimi líp popovídá. Do školy jsem tedy pokračovala sama.

Jak jsem si mohla myslet. Už od první hodiny jsem se nudila a nemohla se dočkat zvonku. Nakonec jsem se ho dočkala, utíkala jsem rychle na oběd a už, už abych byla doma, kde mě vyzvedne Alex. Pojedeme zase k jeho rodičům a budou mi vyprávět další příběh. Strašně se těšim. I když ten Elizabethin příběh mi nedal spát…

Domovní zvonek se rozezněl a já utíkala otevřít. Sice nevim jak to udělala, ale mamka byla u dveří zase dřív než já. „Vítám tě Alexi!“ už ho vítala a vedla do předsíně. „Dobrý den. Ani dneska se moc nezdržim. Ale přijdu večer, abychom si mohli konečně promluvit, ano?“ „Jistě, jak jinak. Už se těším. Mám tolik otázek…“ „Ahoj Alexi.“ Přivítala jsem ho i já protáhla se kolem mamky a táhla jsem ho za loket ven. „Tak mi už jdeme. Budu doma možná o něco později…je víkend.“ Usmála jsem se na mamku a vyběhla s Alexem v patách ven. „Nashledanou.“ Stihnul se ještě rozloučit s mamkou a už se věnoval mě. „Proč si tak rychle vypadla?“ „Protože by nás zase akorát zdržela…a já se těšim na další vyprávění!“ vysvětlila jsem mu a sedala si přitom do auta u kterého mi samozřejmě držel dveře. „Proto ale nemusíš spěchat. Víš kolik máme času?“ A s těmito slovy šlápnul na plyn, auto zrychlilo až mě to zamáčklo do sedadla. Během chvilky jsme byly za městem, a za další chvilku jsem uviděla již známý dům.

„Vítám tě Ashly. Jsem rád že tě včerejší den neodradila zase si přišla.“ „Taky vás ráda vidím. Nemůžu se dočkat dalšího příběhu!“ „Tomu rozumím. Pojďte dál a posaďte se. Zbytek Vás už očekává v obývacím pokoji.“ Pokynul Lewis rukou směrem kde byl obývák, otočil se a odcházel. Sundaly jsme si kabáty a následovali jsme ho. „Vítámtě moje skoro sestro.“ Vyhrkla Jesica hned mezi dveřma a objala mě. „Taky tě ráda vidím. I vás všechny ostatní.“ Nepatrně jsem pokynula hlavou ke všem příslušníkům mé skoro rodiny. „I my tebe.“ Odpověděla mi Elizabeth, se svým širokým a milým úsměvem. Josh dneska vypadal uvolněněji než včera. Měl i světlejší oči. První čeho jsem si však všimla, byl jeho usměv. Ano, usmíval se na mě. „Ahoj Ashly. Nechtěla by si slyšet můj příběh?“ Zeptal se mě a já celá rozčarovaná jeho úsměvem nedokázala odpovědět. Jen jsem přikývla a snažila se taky usmát. Posadila jsem se vedle Alexe na pohovku a napjatě čekala až Josh začne.

„Takže. Nevim kde začít. I když jsem si to celou noc připravoval, je těžké najt začátek zmateného příběhu.“ Zase se zasmál a podíval se všem do tváře, jako by hledal inspiraci. „No dobře. Nejsem upírem dlouho, proměnily mě teprve před padesáti lety, ale stejně si toho moc nepamatuju. Jako člověk jsem měl divoký život. Drobné krádeže, později větší loupeže, drogy, zbraně a násilí. Bylo jen otázkou času kdy mě chytnou. Už přesně nevim kdy kde to bylo…Podstatný je, že mě chytly. Dali mě do cely spolu s takovim divnym chápkem. Nejdřív jsem ho moc nevnímal. Přemýšlel jsem jak zdrhnout. Pak se ale začal chovat divně. Ptal se mě na divný otázky jako třeba: „Co čekáš od života? Bojíš se smrti? Věříš na nadpřirozeno?“ a tak. To mě trochu rozhodilo. Asi tak po třech dnech byl tak nervózní…pořád se mě ptal a chtěl slyšet odpověď…Čtvrtý den ráno, ke mně přišel a až tehdy jsem si všimnul že má rudý oči. To mě vyděsilo a začal jsem lehce panikařit. Tohle je tak to jediný co si pamatuju přesně, ty rudý oči. „Já jsem upír a z tebe cítím že budeš dobrý upír taky. Tak jako já. S jjinou schopností, ale dobrej.“ Řek mi s úplnou vážností a vzal mě za ruce. Samozřejmě jsem se bránil, ale proti jeho síle jsem byl bezmocný. Přimáčkl mě ke stěně, usmál se na mě a odhalil tak řadu zářivě býlích a ostrých zubů. Pak jsem cítil jeho špičáky jak se zakusují do mijí krční tepny. Po chvíli se odtáhl, položil mě na zem a zřejmě spokojen se svou prací se usmíval od ucha k uchu. Já se mezitím svíjel bolestí na zemi a skoro vůbec jsem nevnímal nic jiného než bolest a pálení. Ano. Bylo to jako by mi začínalo postupně hořet tělo. Hezky kousek po kousku. Zaslechl jsem vzdálený hlas toho muže co mi to udělal a měl jsem sto chutí ho za to zabít. Volal o pomoc, že prý je jeho spolubydlící v nějakém šoku, nebo tak něco. Každopádně přišla stráž, protože bylo slyšet řinčení klíčů, to bylo hlasitější a pronikavější než hlasy. Šíleně mi hučelo v uších a všechno jsem slyšel moc nahlas. Až jsem myslel že mi praskne hlava. Najednou hlasitý tupý úder a pak bylo slyšet jak se strážný sesunul na zem a dopad vedle mě. Pak jsem viděl jen šmouhu, až později jsem poznal že mě můj „stvořitel“ unes někam za město. Stále jsem měl šílený bolesti a křeče, takže když mě posadil na kmen padlého stromu, zkroutil jsem se a zase spadl na zem. Pak mi jen řekl něco jako „Měj se dobře.“ A zmizel.

Ležel jsem v tom lese asi tak tři dny, to taky nevim jistě, našla mě tady moje Jesica. Byl jsem pořád zmatený a nevěděl co se semnou stalo, ale kdy jsem jí viděl věděl jsem, že jsem v bezpečí a všechno bude dobré.“ S širokým úsměvem se podíval na Jess, která seděla vedle něho a pohladil jí po tváři. „Noa tak jsme se dali do hromady. Ještě jsme ani jeden nevěděli o této rodině, o tom že se dá žít jinak než jako monstra vraždící na potkání…Takže jsem společně putovali krajinou a užívaly si života. Nikdy jsme nikde nepobyli moc dlouho. Když jsem zabíjel lidi, měl jsem strašně špatný pocit z toho co dělám, ale nevěděl jsem že mám jinou možnost…jednu dobu jsem se chtěl i zabít, ale vážně to nešlo.“ Jeho ironie mě překvapila. Nikdy dřív mi nedošlo, jak je těžké zabít upíra. „Jak už jsem říkal, v této rodině nejsem dlouho. Na Alexe jsem narazil jednou v lese a překvapilo mě že saje nějakou vysokou. Když jsme si spolu promluvily, chtěl jsem taky žít jako on, už nikdy nezabít člověka, nemuset se skrývat…Ta myšlenka se mi líbila. Jess souhlasila hned. Má takovej dar…Prostě ví, co je pro ní do budoucna dobré. Tak nás Alex zavedl sem, do téhle rodiny. Žili jsme ale ve Švédsku, sem do Čech jsme se přestěhovali nedávno. Teď už náš celý můj příběh. Jak se ti líbil?“ Zeptal se, se spokojeným výrazem na tváři. „No myslím že to bylo vyčerpávající. Jediné co mě zajímá, jsou ty vaše schopnosti. Kdo má nějakou schopnost a jakou? Jak jste k nim vlastně přišly?“ Josh se nadechoval aby mi odpověděl, ale skočila mu do řeči Jess. „No tak naše schopnosti jsou různé, né každý jí má. Já mám něco jako skvělou intuici, poznám co je pro mě dobré. Tak jsem našla Joshe a vlastně i Alexe. Jak přesně schopnost získáš se neví. Pravděpodobně se vylepší to, co jsi měla jako člověk nejvíc vyvinuté. Já měla nejspíš tu intuici, předvídavost. Tvůj Alex zas na vycítí nálady, hrozby a tak trochu skryté vlastnosti, takže hned pozná když mu někdo lže, nebo mu chce ublížit. Tyhle nálady umí i trochu ovládat. Že je to tak?“ „No víš, na tom ještě pracuju.“ „Jinak v naší rodině není nic zvláštního. Když bych si mohla vybrat, chtěla bych nějakou útočnou moc. Něco jako metání blesků, nebo ublížení pouhou myšlenkou. O tom jsem jenom slyšela ale musí to být hodně zábavné.“ Jess se na mě šibalsky usmála a v světle hnědých očích jí plály plamínky jako malému dítěti před vánočním stromečkem. Ani jsem se nevšimla že Elizabeth odešla. Když se ale vracela, nešlo se jí nevšimnout. V ruce držela tác s ovocem a zeleninou v druhý ruce měla další tác, na kterém byla rýže, těstoviny, nějaké maso, omáčky a pití. Všechno strašně hezky vonělo. „Připravila jsem ti něco na chuť.“ Usmála se na mě a ty dva obrovský talíře položila přede mě. „Něco sníst musíš. My sice nemusíme jíst několik dní, ale ty jsi zatím jen člověk, takže něco sněz.“ Popoháněla mě Elizabeth, ale nemusela dlouho, od oběda jsem nic nejedla a je už…to už je pět?! Budeme muset jet. Ještě nás čeká jedna večeře. „Děkuji, ale tohle sama nikdy nesnim.“ Vzala jsem si přiložený talířek a nandala si trochu rýže s masem a omáčkou. Když jsem jedla, všichni na mě koukali a sledovali každý můj pohyb. „Co je?“ zeptala jsem se. „Víš jak dlouho už jsme neviděli někoho jíst? Musíme se učit i tohle, aby lidé ve školní jídelně nepojaly nebezpečí. Ale moc často to neděláme. Jídlo není moc dobré…“ Šokovaně jsem koukala na Joshe, který vypadal ze všech nejvíc fascinován mým stolováním. „No dobře.“ Řekla jsem a dojedla co jsem si nandala.

„Je mi líto, ale budeme muset jet. Ashlyna matka nás čeká s večeří.“ Řekl omluvně Alex a já se zvedala z pohovky. „Samozřejmě, jen jeďte. Budeme vás čekat zítra?“ Lewisova věta zněla jako otázka a tak jsem jen přikývla na souhlas. „Takže zítra.“ Loučila se se mnou Jesica. A potom i Josh. Elizabeth s Lewisem nás šli vyprovodit ke dveřím. „Mějte se děti.“ Loučila se Elizabeth. „Mejte se.“ Přidal se Lewis a my s Alexem jsme pokračovali k autu.

Cestou jsme moc nemluvily. Oba jsme přemýšlely. Tedy aspoň já určitě. Alex jen zamyšleně vypadal. Promluvil až když jsme zastavily u obchodu s květinami. „Hned jsem zpátky, klidně tu počkej, ano?“ „Jistě.“ Vyšel z auta a zamířil do obchodu. Po chvíli se vrátil s kyticí rudých růží. Dal je na zadní sedadlo a když si sedl za volant podíval se na mě, chytil mě za ruku a druhou si mě přitáhl blíž, aby mě mohl políbit. „Ty jsou pro tvou matku, pro tebe jsem pořídil něco jiného, dám ti to ale až po večeři.“ Řekl mezi polibky a já nevěděla co přesně by pro mě tak mohl mít.

Doma nás už u dveří čekala mamka. Alex jí podal kytici a mamka překvapeně vykoktala poděkování. „Děkuji ti. To jsi nemusel. Je to tak pozorné a milé. Jestli takhle rozmazluješ a Ash tak se pak ničemu nedivím.“ Musela jsem být rudá jako rajče. V kuchyni u jídelního stolu nás čekal taťka. „Ahoj tati. Tohle je Alex, Alexi to je můj táta.“ Taťka vstal od stolu a podal Alexovi ruku. „Těší mě Alexi. Tak to seš ty kdo tahá mou dcerušku ven?“ „Taky mě těší pane. A ano, to jsem já. Ale neděláme nic zakázaného. To můžu odpřísáhnout.“ „Tak se posadíme ne?“ ptala se mamka a už se ptala na pití. „Pro mě vodu. Děkuji.“ „Ty nepiješ?“ zeptal se šokovaně taťka „Nemusím to. Vždyť to jen ničí zdraví.“ Usmál se Alex a mamka z něj nemohla zpustit oči. Bylo jasný že jí už okouzlil. A myslím že taťku právě tím že nepije. „Já si dám džus, dík mamko.“ „Co? Ty taky? Jste se dali na zdravou výživu? Jako zdravotník to chválím, ale na přípitek by jsme si to šampaňské dát mohli. Co myslíte?“ Oba jsme mlčky přikývli a mamka už nosila skleničky. „Tak na zdraví, mladou lásku a její úspěch.“začal řečnit taťka „Na lásku co trvá.“ Přidal se i Alex. „Na štěstí a zdraví.“ Lehce jsem zaprotestovala. Po hostině, která se mamce opravdu povedla, jsme ještě dlouho seděli a bavily se o všem možném. Rodiče vyzvídali a Alex bez problémů odpovídal. Já jen přihlížela jak skvěle si rozumí. Dokonce si instinktivně začali tykat. „Této příležitosti jsem chtěl využít ještě pro jednu věc. Samozřejmě jsem vás chtěl poznat, ale taky jsem se vás, tati, chtěl na něco zeptat.“ Atmosféra zvážněla a mamka se na mě nevěřícně koukla. Jako bych jí něco tajila. Ale já nemám tušení kam Alex míří. „Chtěl bych vás požádat o Ashlynu ruku. Známe se celkem dlouho a nedávno vyslovila přání že by se mnou chtěla bydlet. Tak jsem o tom přemýšlel a věřte mi že dlouho a pečlivě. Přišel jsem jen na jediné řešení. A tak vás teď žádám o svolení.“ Takže tohle pro mě měl. Překvapením jsem otevřela pusu a všichni na mě koukali. Mamka se usmívala, Alex čekal na odpověď mojí i otcovu a taťka koukal tak jako nikdy. Nejspíš vzpomínal na moje dětská léta a představoval si mě ve svatebním, taky se z jeho výrazu dal vyčíst strach a překvapení. Když však promluvil, mluvil mile. „Žádáš li mě o její ruku, pak mi nezbývá nic jiného než souhlasit. Vím že si moje Ashly všechno dvakrát rozmyslí a proto jí důvěřuji. Dělejte jak uznáte za vhodné. Mé požehnání máte.“ Alexovi se úsměv rozzářil ještě víc. Otočil se ke mně, poklek a z kapsy vytáhl malou krabičku. Teď byla v šoku i mamča a na tváři ji zamrznul úsměv. „Ashly, známe se už celkem dlouho a už od první chvíle jsem tě miloval. Věděl jsem že tohle jednou udělám, jen jsem nevěděl jak brzo to bude. Miloval jsem tě když jsem tě poznal, miluji tě teď a budu tě milovat navždy. Každý tvůj úsměv mě dělá šťastnějším než si dokážeš představit. Jestli si mě teď vezmeš, budu ten nejšťastnější muž pod sluncem. Proto se tě ptám. Vezmeš si mě?“ Jen jsem zářila štěstím. „Samozřejmě že ano. Nic by mi neudělalo větší radost.“ Nasadil mi prstýnek, který byl ten nejhezčí z těch co jsem kdy viděla. Kroužek byl zdoben drobnými kamínky, které se vpředu schromaždily kolem jednoho velkého, který měl tvar srdce. Objala jsem ho a políbila. V tu chvíli mi bylo jedno že jsme u nás doma a že se na nás dívají rodiče. Byla jsem šťastná. A zasnoubená. Ashly Smitová. Ashly a Alex Smitovi. To je taková krása až se mi z toho nahrnuly slzy do očí. Byly to ale slzy štěstí. Mého štěstí. Po tolika letech jsem si našla lásku a hned tu pravou, na celý život…nebo spíš věčnost?...

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství mezi námi- kapitola dvanáctá: