OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství mezi námi- kapitola čtvrtá



Tajemství mezi námi- kapitola čtvrtáVím že mi to trvá dlouho, ale snažte se mě pochopit. Mám toho nějak moc... Tím se ale nenechte otrávit a čtěte dál.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat své kamarádce, která bude slavit své narozeniny. Je to speciálně pro tebe Leni! Všechno nej, nej, nej!

 

4. kapitola- výlet=zvrat

Jak mě může ještě překvapit, že se tak strašně těším na Alexe a samou nedočkavostí nemůžu dospat? Nechápu čím to je, ale čím dýl ho znám, tím víc mě to k němu…přitahuje. Je to zvláštní pocit. Nikdy předtím jsem nic takového nepoznala. Takže vlastně ani nevím jak se mam dneska chovat…a co si mam vzít na sebe? A o čem si budeme povídat? Kdybych tak měla starší sestru, která by se podělila se zkušenostmi…místo toho mam jen pošahanýho bratra, který je teď tak trochu uzavřený do sebe a zajímajíc jen mýtický potvory, ve kterých se moc nevyznám. Bylo by fajn s někým si o tom popovídat. Pořád mi v hlavě leží jeho včerejší výstup. Začínám si myslet že mě očaroval schválně, aby mi nemusel nic vysvětlovat. Možná věděl jak na něj budu reagovat…

Teď bych se měl asi připravit do školy, taky se nasnídat a udělat ze sebe člověka. Dneska by to chtělo něco víc než džíny a triko…šaty…nebo sukni…můj bože! kluci to mají o hodně jednoduší! Zatím se půjdu zkulturnit koupelny.

Už jsem se rozhodla. Vezmu si ty šaty, co jsem si koupila loni na konec školního roku. Mají volný střih, azurkově modré barvy…připadám si v nich jako bohyně větru a moře…takové rozevláté, s úzkými ramínky a hlubokým výstřihem, jsou na nich rozesety kamínky. Snad se budou hodit…Kdybychom jeli na pláž, tak bych se cítila vážně jako ta bohyně, kdyby mě ale vzal někam do lesa a do kopců, připadala bych si trochu trapně…

Rychle jsem zhltla snídani, zběžně se rozloučila s rodinou a už sem byla v trapu. V autobuse jsem ještě přemýšlela jestli jsem si přeci jen neměla vzít sukni. Všichni na mě tak divně koukali a něco si šeptali. Byla jsem na rozpacích. Zase středem pozornosti…

Vyrazila jsem ke škole, dnes sem tu nebyla tak brzo, spíš naopak, měla jsem celkem na spěch. Škola byla už za rohem tak jsem zvolnila tempo. Zase jsem se zamyslela nad Alexem. Včera to bylo vážně moc krásný. Seděli jsme v restauraci ještě dlouho. Taky jsme se byli projít do parku. Sice bylo šero, ale s ním jsem si připadala v bezpečí. Bylo mezi námi zajímavé napjetí. Sice mi vyznával lásku a tak vůbec, ale jakoby se mě bál dotknout…bylo to…elektrizující, záhadné, ale krásné. Svým způsobem…

„Ahoj. Dneska jdeš na čas. Vypadáš…moc dobře.“ ou, ten jeho hlas. „Ahoj.“ jediné co jsem ze sebe dostala. „To si se tak vymódila k vůli mě?“ no dobře, nebudu mu lhát „No vlastně..asi jo. Nevěděl a jsem kam mě chceš vzít, tak doufám že nejsem úplně mimo…nepůjdeme někam do lesa…na tůry…nebo tak něco. Že ne?!“ Musela jsem se tvářit utrápeně, protože i on vypadal trochu zaskočeně. „No vlastně jsem tě chtěl vzít na takový místo nedaleko od moře…ale mě se ty šaty stejně líbí.“ zase ten jeho šibalský úsměv. „Tak sem ráda že to nebudou žádný kopce.“ myslím že slyšel tu úlevu v mém hlase, protože se usmál. „Můžu tě vzít ještě domů, kdyby si se chtěla převléknout…tak co? Pojedeme?“ Počkat. To jako teď? A co škola?! „ Teď hned?“ „No a na co chceš čekat?“ „Ale co škola? To přece nej“ „Ale jde. Ve škole jsem ti to zařídil a stejně, na střední chodíme jen z vlastní vůle a je na nás kdy tam půjdeme a kdy ne.“ Vybalil to ne mě tak rychle, že jsem ani nestihla dokončit větu. Nevěřícně jsem na něj zírala a nevěděla co si mam o tom myslet. „No tak dobře. Myslíš teda že bych se měla převléknout?“ „Sice ti ty šaty vážně moc sluší, ale být na tvém místě, zvolil bych něco víc pohodlného.“ Musela jsem být rudá jak rajče. Zase mě obdivoval. Ne že by mi to vadilo, ale prostě nejsem na komplimenty zvyklá. Trochu mě vyvedl zmíry. „Tak dobře. Přece jen jsem si měla vzít ty tříčtvrťáky o kterých jsem tak y uvažovala.“ S úsměvem a spokojeným výrazem na tváři mě vedl k autu. nevím jestli bylo jeho, nebo jestli si ho jen někde vypůjčil, ale to auto bylo skoro tak krásné jako on. Hodily se k sobě. Byl to kabriolet značky AUDI, s koženými, tmavými sedačkami. Barvu tmavě černou jako půlnoční obloha. „Prosím. Račte si nastoupit, krásná dámo.“ s úsměvem ještě zářivějším mi otevíral dveře od nablýskaného vozu. „Děkuji. To je tvoje vlastní?“ Zeptala jsem se ohromeně. „No vlastně jo. Dostal jsem ho za úspěšné zvládání učiva.“ Tak to teda zírám. Tohle autíčko dostal jen za úspěšné studium? Chtěla bych vidět co dostane za maturitu! „Tak dobrá. Kam razíme? Říkal si sice že pojedeme na krásné místečko, ale jak to bude daleko?“ Snažila jsem se znít uvolněně, ale byla jsem stuhlá jak poleno. Nevěděla jsem o čem se máme bavit. Skoro o všechnu konverzaci se postaral on. „Tak a jsme tu“ řekl vesele, když jsme zastavily na pobřeží. Ani nevím jak dlouho jsme jely… „To je…nádhera!“ vážně byla. Slunce nebylo tak vysoko a nádherně se zrcadlilo ne klidném moři. Nedaleko byl les a byla vidět i malá chatka. „Takže. Tady žiji. Odstěhoval jsem se od našich. Už jsem to s nima nemohl vydržet. Chtěl sem ti to ukázat…“takže se odstěhoval? Nechápu proč. Z toho co jsem věděla spolu vycházeli… „Aha, ty ses odstěhoval?“ zírala jsem na něj nevěřícně. stál pod příkrovem stromů, kousek od auta. „No jo. Ale nechci se o tom bavit. nechceš se jít podívat dovnitř?“ Vypadal nervózně. ještě se mi nechtělo do domu, když je venku tak hezky. „A nemůžeme se ještě projít? Když je takový krásný den…“ Vypadal zase ustaraně a to se mi nelíbilo. „Ale no tak. Užívej si to! Nemusíme do školy, jsi tady semnou…a je vážně krásně. Pojď se projít. nenech se přemlouvat. Aspoň na chviličku.“ Snažila jsem se ho přesvědčit a zároveň rozveselit. „No myslím že by jsme měli jít radši dovnitř…“ Nechce se mi věřit že to vůbec řekl! Nálada se mu taky moc nezlepšila. Spíš na opak. Začal se podobat tomu Alexovi co mě nechal samotnou v restauraci. Jen ještě nevrčel. Byl ale shrbený, výraz utrápený, nebo spíš rozzlobený a zdálo se že je celý tak nějak napjatý. Nechtěla jsem ho provokovat. „No jak chceš. Ale půjdeme později.“ Nechtěla jsem ho sice naštvat, ale vzdát se své pocházky se mi taky nechtělo. „Sem rád že mě chápeš. Pojď prosím tudy, povedu tě.“ řekl trochu přidušeným hlasem. Poslechla jsem a šla za ním.

Chatka byla dál, než se z prvu zdálo. nevedla k ní žádná cesta, což mě trochu zaskočilo. „Proč bydlíš na takovém konci světa?“ Zase jsem se snažila o veselý tón, ale on nereagoval. Byl zabrán do něčeho jiného. „Budeš mě dneska ještě vnímat.“ už sem musela znít naštvaně, protože se zastavil, otočil a odpověděl mi. „Je mi líto že se ti dostatečně nevěnuji. Teď ale není na nějaké řeči čas. Musíme se co nejrychleji dostat do bezpečí.“ zase se otočil a pokračoval v cestě. Počkat. Do bezpečí? Co tím myslel? „My jsme snad v nebezpečí? Jak je to ještě daleko? zdálo se to kousek ale už jdeme celkem dlouho.“ Zase zastavil, otočil se a na tváři měl velice vážný výraz. „Ne, zatím nejsme v nebezpečí. Ale brzy budeme, jestli si nepospíšíme.“Jeho hlas zněl hrubě. Z očí mi vytekla slza. Super! Teď se tu rozpláču. „Prosím, nebreč.“ Prosil mě jemnějším hlasem, ale stále naléhavě. Přiblížil se ke mně. Váhal, ale pak mi setřel slzy. Měl studenou ruku. Při jeho dotyku jsem sebou trochu cukla. „Nebreč. A neboj se mě, ani ničeho jiného.“ řekl něžně, a jeho dotyk už mi nepřišel tak hrozný. Přitáhla jsem se k němu a chtěla ho políbit. On se však otočil, popadl mě za ruku a táhl mě pryč. Nechápu to. nebyl to snad on kdo mi vyznával lásku? Tak proč teď uhnul…

Jak mě táhnul, šel nám postup lesem rychleji. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí, ale řekla jsem si že s tím počkám než budeme v bezpečí, jak on sám prohlásil. Konečně jsem spatřila dům. Zdálky, z pláže, se zdál malý. Však teď vypadal spíše jako vila (ta boudička byla něco jako dílna, nebo sklad čehosi). Dům se schovával v úkrytu stromů lesa. Vypadal honosně už zvenčí. Měl dvě patra, schodiště na prostornou verandu, kde byly velké, dvoukřídlové dveře. Hned jsem si pomyslela, jak se student jako on dostal k takovému domu? „Je to úžasný dům. Jak si k němu vlastně přišel? Jestli se tě teda můžu zeptat…“ sklopila jsem oči a čekala na odpověď, které sem se ale nedočkala. „Ještě pořád jsme v nebezpečí?“ neodpověděl a vešel do domu. Následovala jsem ho a úžasem jsem zůstala stát mezi dveřmi. Obrovská hala, po pravé ruce nejspíš šatník tak pro celou armádu, dále přede mnou jsem viděla pravděpodobně obývací pokoj s jídelním koutem. Všechno bylo tak elegantní, prostorné a…a...dokonalé. nechtěla jsem věřit že je to vážně jeho samotného a že tady bydlí sám…bylo to divné. „Hele, to je vážně tvoje? A to tu žiješ sám? je to škoda ne? Takový nádherný dům a skoro opuštěný…co se děje prosím tě.“ Vypadal pořád tak rozzlobeně, ale už byl tak nějak klidnější… „Dobře.“ zamumlal a jeho výraz se změnil než jsem stihla mrknout. Podíval se mi do očí a začal s vysvětlováním. „Takže, dům jsem zdědil po prarodičích. jestli se to tak dá říct. když zemřely a dům mi odkázali, hned jsem se odstěhoval od mojí uhozené rodiny. Chtěl jsem se osamostatnit. Ano, teď už jsme v bezpečí-aspoň pro zatím- a ano, je to škoda bydlet tu sám, proto jsem tě sem přivedl, proto jsem ti to ukázal a proto se tě chci zeptat, jestli by ses sem nechtěla přistěhovat. Vím že to je těžké rozhodnutí a nemusíš mi odpovídat hned, jen si to prosím promysli.“ Přiznávám, to mě zaskočilo. Odstěhovat se? Od rodiny? To dokázal on, ale já si tím nejsem jistá, já s nimi vycházím dobře…ale, bydlet tady…

Ani jsem si nevšimla že jsme se přesunuli pod velké schodiště, které vedlo do druhého poschodí. „No já vážně ti nic nemůžu slíbit. Musím se poradit doma a tak vůbec…“ „Já to chápu. Smím ti ukázat zbytek domu?“ Zeptal se a já jen přikývla na souhlas. Nebyla jsem schopná slov.

Odstěhovat se? Sem? To by byl velký zvrat a průlom mého života. Nejsem si ale jistá, že by to stejně vnímali i rodiče….Možná později, ale teď. Když mi nedávno bylo šestnáct? To asi těžko….



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství mezi námi- kapitola čtvrtá:

6. kristýnka.Š
08.04.2009 [7:55]

Boží,prosím o dalšíEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticon

5. missjanka přispěvatel
06.04.2009 [20:44]

missjankaVím že to je už dlouho co sem sem dávala tenhle díleček. Mám ale problem s počítače a celej se mi tak nějak smazal...pátá i šestá kapitola...njn vistyEmoticon. Hned jak je "přepíšu" vám je sem hodim. nevim jestli to ztihnu, ale měli by být do velikonoc.
Vážně ještě jednou se omlouvám, mějte se mnou pevné nervyEmoticon

4. kikinka
06.04.2009 [15:41]

čau tak je fakt hustý máš úžasnej talent tak, ale rychle pokračuj už se nemůžu dočkat na další dílEmoticon

3. Lenita
04.04.2009 [9:58]

Děkuju za věnovaní Emoticon kapitola byla skvěláEmoticon

2. markétka c
03.04.2009 [8:02]

Jáno já už se tak těším na další díl!!Emoticon.Je to nádherný,skvělí atd..už mi i docházej slova!!!EmoticonEmoticonEmoticon

1. werisek
02.04.2009 [20:53]

náádherný.. úžasnýý.. nejlepšíí.. EmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticonEmoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!