Tajemství - 3.část • OurStories.cz ~ naše povídky

Možná trochu delší než ostatní :-D

14.08.2009 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1296×

Zase jsem se otočila a postavila jsem se do útočné pozice, ale zase jsem se narovnala, nikdo tam totiž nebyl. Zaslechla jsem to strašné kvílení. Potom jsem už slyšela jen hlasy, jakoby mě obíhaly stále dokola. Za mnou se ozvalo : „Jsi upír máš zabíjet lidi a ne jíst v restauracích nebo si vařit doma, máš zabíjet.“

Znovu jsem pocítila tu strašnou žízeň v tu chvíli jsem musela mít černé oči, jejich barva se mění podle toho jak je upír žíznivý. Znovu jsem se ovládla. Chtěla jsem zapomenout na to, že bych měla jít někoho zabít nebo na to, že jsem upír. Vzpomínala jsem jenom na to, jak chutný je salát nebo jakou skvělou chuť má pomeranč. Snažila jsem si zhnusit si zabíjení nevinných lidí: jaký by měli ustrašený výraz! Bylo by ze mě monstrum. Po těchto slovech v mé mysli jsem se zase dokonale ovládala. Za stromem se jen ozvalo strašlivé zavrčení a pak už bylo slyšet jenom kvílení. Oddychla jsem si a v duchu se zaradovala, že nade mnou nemá žádnou moc, že jsem se tak dokonale zůstala soustředit a nenechala jsem se ,,přemluvit“ k zabíjení. Zvedla se strašná vichřice, všude kolem mne začali padat větve a mě nezbývalo nic jiného než se rozběhnout upíří rychlostí k autu.

Jak jsem se blížila ke kraji lesa, začala jsem zpomalovat, možná ze strachu, že bych byla odhalená některým z lidí nebo možná proto, že se vítr tišil, čím víc jsem se blížila ke kraji lesa vítr slábl a slábl. Jakmile jsem vyběhla z lesa vítr se utišil úplně. Sedla jsem do auta a jela domů. Jela jsem, ale pomalu což se vůbec nepodobá mému stylu jízdy. Když jsem dojela domů byla už tma a James byl v práci. Vůbec jsem neměla chuť na žádnou večeři, jen tak jsem mihla kolem lednice a šla jsem si rovnou lehnout. Byla jsem strašně unavená a hned jak jsem si lehla bleskla mě hlavou myšlenka na to co to v lese říkalo : „Jsi upír máš zabíjet lidi a ne jíst jídlo v restauracích nebo si vařit doma, máš zabíjet.“ Rozhodla jsem se, pomocí svých schopností, přehrát si celý den znovu. Po přehrání tohoto dne jsem se musela rozesmát nad tím co se mi honilo hlavou. Nevím kdy, ale docela rychle jsem usnula. Ráno, než jsem šla do školy, přemýšlela jsem zase o tom co se mi včera stalo, zvědavost mi nedala a rozhodla jsem se tam po škole zajít zase. Hned jak jsem před školou vyleza z auta, už za mnou stála Isabela : „Ahoj, jsi velmi žádaná osoba, proto se tě jdu zeptat takhle ráno, jestli si se mnou sedneš u oběda. Jestli chceš, můžeme si sednout k jinému stolu, ale ráda bych tě chtěla seznámit se svoji rodinou.“

Já na ni překvapeně zírala a vypadlo ze mě : „Ne, to je v pohodě sedneme si kam chceš ty, ráda poznám tvoji rodinu.“ Obě jsme se usmály a Isabela odešla.

Rozhodla jsem se tak nenápadně zjistit, co ona je zač. Čich mají upíři i poloupíři dobře vyvinutý, ale jak to, že z ní necítím „člověčinu“. Až na druhé přednášce mi došlo, že z ní cítím něco jako by byla to samé co já, upír. Blesklo mi hlavou, že je vlastně dobře, že s ní sedím u oběda, ale nemůžu s ní mluvit tak otevřeně, vždyť tam bude její rodina. Vlastně její rodina, bude tam jen Monika s Jouim. Ale pro upíry je nejdůležitější rodina, cizí upír který naruší jejich klid nebo loviště, by měl vzít nohy na ramena pokud nechce skončit roztrhaný a spálený na prach.

Tohle je totiž jediný způsob jak zabít upíra. Jinak se riskuje „zmrtvýchvstání.“ Musela jsem zase nějak přetrpět přednášky, nemohla jsem se dočkat až skončí škola, oběd bych klidně vynechala, ale když už jsem to Isabele slíbila, nemůžu ji jen tak říct : „promiň nebudu jíst, musím rychle odjet za něčím do lesa.“ Nad touto myšlenkou jsem se musela pousmát. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, co taky může být zábavné na anglických slovíčkách, zvlášť když sedím sama. Na obědě jsme se skvěle bavili, dokonce i Monika nebyla tak namyšlená jak jsem si myslela, ale musím uznat, že trochu namyšlená byla. Dokonce jsem se s Isabelou dohodla na společných nákupech i když bereme s sebou Moniku. Nechápala jsem, jak to, že si někdo myslí o Isabele, že je divná.

Když jsem přijela domů, vůbec se mi nechtělo jet na pláž, tak jsem se rozhodla, že pro jednou zůstanu doma. Dokonce jsem vymyslela i plán na Isabelu, až se trochu vzdálíme od Moniky, určitě mi řekne, co je zač. Na nákup s ní mám jet až pozítří, ale to mi vůbec nevadí. Tohle je první den co se těším na zítra do školy, na věčně vysmátého Jouiho, na sympatickou a praštěnou Isabelu a možná se trochu těším i na namyšlenou Moniku.

Dohodla jsem se s nimi, že se sejdeme před školou, jedeme totiž zítra místo biologie do přírodovědného muzea. Pustila jsem televizi, ale dávali tam nějaký dokument, asi jsem u toho usnula, protože si pamatuji jen to jak kolem gauče prochází James. Byla už tma, ale já přesto sedla do auta a jela se projet. Jezdila jsem stále dokola, aniž bych si toho všimla. Po hodině kroužení jsem zastavila na nějakém parkovišti a poslouchala rádio.

Nevím co se stalo, ale otočila jsem klíčem v zapalování a odjela domů. Vůbec nevím proč jsem to udělala. Když jsem přijela domů, bylo už po půlnoci, ale spát se mi nechtělo, tak jsem si řekla, že dnešní noc strávím jako upír. Jestli vydržím neusnout. Polovinu noci, aniž bych usnula jsem přemýšlela o tom co je v tom lesíku na pláži. Začala jsem se smiřovat s tím, že můj sen co se mi zdál, asi nebude nejpravdivější. Druhou polovinu noci jsem přemýšlela o Isabele a zdokonalovala jsem svůj plán.

Začal zvonit budík a já jsem byla překvapená jak rychle mi ta noc utekla. Před školou jsme se sešli jak jsme se dohodli. V autobuse jsem seděla s Isabelou a museum jsem si náramně užila. Po přednáškách jsem se rozjela domů a myslela jsem si, že hned po tom co se převlíknu pojedu na pláž, ale James byl doma a chtěl si udělat „rodinný“ večer, proto jsem zase nikam nejela. Večer se podle mě vydařil : televize, křupky a nic nedělání, co víc si přát. Dnešní noc jsem trávila jako normální člověk. Ráno, když jsem se nasnídala a vzpomněla jsem si, že dneska mám v plánu nákupy, povzdychla jsem si, že se asi nedostanu na pláž. Sedla jsem do auta a rozjela jsem se směrem ke škole. Tam už čekala Isabela se svojí rodinkou. Nudné přednášky jako vždy.

Hned po škole jsme vyrazily, Isabela jela v mém autě a Monika jela ve svém. Po hodině nakupování jsem si řekla, že teď je ta správná chvíle na to, využít svůj plán. Opatrně jsem se zeptala : „Viděla jsi včera ten film o upírech?“

Isabela se na mě podívala s menším úlekem, ale hned se začala tvářit klidně a odpověděla : „Ne, ale asi to bylo zajímavé, když se mě na to ptáš.“ a klidně se zasmála. Řekla jsem si, že nemá cenu, abych svůj plán dál uskutečňovala, ale napadlo mě něco jiného. Vezmu ji na pláž. Jestli je upír určitě to na ni bude působit tak, jak to působilo na mě. Po dlouhém nakupování se mi Isabela sama nabídla, že se jí ještě nechce domů, jestli někam nezajedeme. Já ji na to odpověděla, že klidně, že sem ji stejně chtěla něco ukázat. Rozjeli jsme se směrem pláže, ale musela jsem jet pomalu, aby nepojala podezření, málokterý člověk totiž jezdí tak jako já, já zbožňuji vysokou rychlost. Na pláž jsme dojeli za světla a já jsem ji vzala do lesa, ještěže tam byla ode mne vyšlapaná cestička jinak nevím jak bych ji tam dostala. Když jsme došli, asi do poloviny lesa, Isabela se nedočkavě zeptala : „A co mi vlastně chceš ukázat?“ Najednou začal slabě stoupat vítr a já si všimla, jak víc stoupá vítr tak Isabele černají oči. Isabela však byla v klidu byla jsem přesvědčená, že je upír. Ty oči nebo to jak je bledá nebo že z ní necítím „člověčinu“ mě přesvědčilo úplně. Najednou mě něco bodlo do ramene a když jsem se na něj podívala měla jsem tam trn, ale krev mi netekla, to je známka toho, že se měním v upíra, že moje lidská část se mění na upírskou. Z toho přemýšlení mě vytrhla až Isabela a obrovská vichřice, Isabeliny oči už byli černé jako uhel a ona už tak klidná nebyla. Najednou ve mně trhlo, že ze mě je cítit člověčina, ale to už jsem viděla jak se Isabela blíží. Výraz v jejím obličeji byl, jako jsem jednou viděla Jamese jak se zrovna chystal ulovit svoji oběť. Isabela najednou zaútočila.

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování