Tajemství - 2.část • OurStories.cz ~ naše povídky

2. díleček

13.08.2009 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1201×

Nevím co se to se mnou stalo. Chtěla jsem odejít, ale byla jsem jak přilepená. Když už nebylo slyšet listí, ani větvičky a vítr se utišil, mohla jsem odejít a žízeň po lidské krvi také náhle zmizela. Byla jsem ráda, že nikdo zrovna kolem nešel nerada bych někoho zabila. Když v tom jsem si všimla chlupů mezi stromy, jak visí na větvičce, rozhodla jsem se jít podívat na ty chlupy, ale jakmile jsem rozhrnula větve byla tam spoušť. Byla tam úzká cestička z polámaných větviček, vůbec nevím kdo nebo spíš co to způsobilo. Ani nevím jak a dostala jsem se po té cestičce nějak hluboko do lesa. Když jsem si to uvědomila, otočila jsem se a chtěla jsem odejít. Po pár krocích jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, že mě to obíhá pořád v kruzích a stále se to přibližuje. Nenapadlo mě nic jiného než se rozběhnout, ale tělo mi nedovolilo rozběhnout se upíří rychlostí, ale jen tou lidskou. Proto mi chvíli trvalo než jsem se dostala na konec lesa, jakmile jsem z něj vyběhla to co mě sledovalo se zastavilo a jen se ozývalo strašné vrčení a kvílení. Rychle jsem nasedla do svého auta a chtěla jsem odjet, ale chvíli sem ještě stála na parkovišti u pláže. Nemohla jsem odjet, moje zvědavost mi to nechtěla dovolit, když najednou řev a kvílení utichlo. Všimla jsem si přicházejících lidí, radši jsem šlápla na plyn a odjela. Moji zvědavost přebil strach z odhalení toho co jsem. Doma jsem s překvapením zírala na Jamese. Seděl u stolu a naproti němu byla teplá večeře a dokonce i hezky voněla, což mi přišlo divné, jelikož James neuměl vařit. Sedla jsem si k němu a ochutnala večeři, kupodivu chutnala dobře. James se najednou zeptal : ,,Co si dělala celý den? Stalo se ti něco zajímavého? “

Nevěděla jsem jestli tím naráží na to co se mi stalo dnes na pláži rozhodla jsem se mu o tom neříct. Proto jsem se ho opatrně zeptala : ,, Ne proč? Mělo by? “

James mi klidně odpověděl : ,, Ne jenom, že jsi nějaká bledá “

„Vždyť jsem upír “ odsekla jsem mu se smíchem, ale nedalo mi to a já se ho musela zeptat : „ Proč jsme se přestěhovali zrovna sem? Proč jsme se nepřestěhovali třeba do New Yorku?“ zdálo se mi, že ta otázka Jamese zaskočila. Rychle se zvedl, ale odpověděl mi na moji pro něj zřejmě nepříjemnou otázku : „ Myslel jsem, že se nám tu povede lépe udržet naše tajemství o tom co jsme. Prý jsou tu nejrůznější tajemství. Tak jsem si myslel … , ale nech to být a jdi spát, já musím do práce.“ A upíří rychlostí odešel k autu, ani jsem mu nestihla říct ahoj. No co, ale poslechla jsem ho dojedla jsem, umyla jsem po sobě talíř a šla se natáhnout. Měla jsem tentokrát na přemýšlení dvě věci. Isabelu a to něco co mě v lese pronásledovalo, ale zvláštní je, že jsem necítila strach, ale spíš radost, že jsem něco objevila, že mám něco kam si můžu chodit „ hrát. “ Můžu to škádlit a to se mi líbilo, žila jsem v domnění, že když budu chtít tak se můžu svou upíří silou ubránit. Je fakt, že jsem byla odlišná od ostatních upírů, že jsem měla zvláštní schopnosti, odolávat pachu lidské krve, což měla celá naše rodina (je to totiž dědičný). Ale mám jako jediná z naší rodiny schopnost tu, že mávnutím ruky kolem sebe mohu udělat takový obranný štít. Rodiče za to byli rádi, když mě někdo nebo něco chtělo napadnout, myslím tím třeba jiného upíra, mohla jsem se mu lépe ubránit. Přece jenom byla jsem malá byla jsem cítit „ člověčinou “ tak se stalo, že mě jeden upír napadl. Neměla jsem na něj dost síly tak sem prostě reflexivně máchla rukou a on už na mě nemohl. To byl ten den kdy jsem své schopnosti objevila. Byl to den na který nikdy nezapomenu.

Najednou jsem slyšela jenom jak zvoní budík. Bylo už ráno, měla jsem sen jak se zase honím s tím něčím jmenovalo se to nějak jako Drawzií a vypadalo to jako nějaký Yetti nebo něco podobného. Jak je známo tenhle typ Yettiů nejsou nebezpeční upírům, jsou to zbloudilé duše upírů, kteří byli zabiti jiným upírem, ty se potom přemění na „ Yettiho “ a pomáhá nám upírům proti nepřátelům upírů. No jenom doufám, že mám splnitelný sny, protože tohle se mi jenom zdálo. Určitě se tam po škole stavím.

Venku zase trochu poprchává tomu říkám upíří počasí. Z mého přemýšlení mě vytrhl až James svým křikem, že je čas jít do školy, asi zapomněl, že jsem taky upír sice poloviční, ale jsem a tudíž mám skvělí sluch. Prostě jsem se sebrala a namířila si to dolů k autu. James mě seznámil se situací, že není snídaně, jelikož lednice je prázdná a cestou do školy si mám buď něco koupit nebo si ulovit nějaké zvíře, ale opatrně, abych prý do školy nepřišla od krve. Důrazně mě upozornil : „První dojem je nejdůležitější.“ Já se jenom usmála a odešla k autu. Když jsem si sedala do auta všimla jsem si skříplých chlupů. Trhlo ve mně, jak se to mohlo dostat tak blízko a jestli to bylo v mém autě tak si to s tím odpoledne vyřídím. Už byl čas vyrazit do školy, když jsem vyjela vzpomněla jsem si na Isabelu. Cestou do školy jsem o ní přemýšlela. U školy, jak já ty první dny nesnáším, všichni na mě zírají. Pokřikují hele někdo nový.

Člověk teda v mém případě upír si připadá divně. První přednáška nudná jako vždy a tak to šlo se všemi dneska. Na poslední přednášce jsem vůbec nevěnovala pozornost učiteli, ale strašně mě zajímalo co to v tom lese je. Z mého přemýšlení mě vytrhl, až malý dopis co mi přistál na lavici. Byl od Isabely teď mi až došlo, že bych měla přemýšlet o ní a ne o nějakém zvířeti nebo co to vlastně je, tím se mám zabývat až po škole. V dopise bylo, že bych si mohla při obědě sednout k ní, ale mě bohužel už pozval někdo jiný. Okamžitě jsem jí to napsala. Byla sice trochu zklamaná, ale tomu jsem už nevěnovala pozornost. U oběda jsem se na ni vyptávala zjistila jsem, že pro ty s kterými se baví je sympatická, ale ty co ji neznají říkají, že je divná jako celá její rodina. Mimochodem jmenuje se Isabela Clarsová. U stolu s ní seděl její bratr Joui, na pohled taky sympatický, seděla s nimi ještě Jouiho manželka, Monika působila tak namyšleně. Rychle jsem dojedla, stavila jsem se ještě doma, převlíknout se a pak jsem rychle vyrazila na pláž. Seděla jsem v autě, protože trochu poprchávalo a čekala jsem co se bude dít. Po hodině čekání se nedělo vůbec nic, začalo mě to unavovat, proto jsem vylezla z auta a chtěla jsem jít po cestičce po které jsem šla včera, jenže ona tam nebyla, jako by se včera nic nestalo. Větve byli normálně na stromech, na zemi nebylo nic jen trochu popadaného jehličí. Já se, ale snažila rozpomenout kudy ta cestička vedla a chtěla jsem po ní jít. Po chvilce jsem se vydala správným směrem, pamatovala jsem si tu cestičku jako by tam byla, mám také jiné schopnosti, než ty upíří. Naučila jsem se soustředit tak, že mohu hledat ve své paměti a mohu jako by se to dělo teď požadované vzpomínky prohlédnout, má to jak své výhody, tak nevýhody. Vydala jsem se hustým křovím a lovila jsem ve své paměti kudy jít. Šla jsem lidskou rychlostí, kdyby se náhodou někdo objevil. Už jsem šla asi tři hodiny a stále se nic nedělo. Rozhodla jsem se vrátit. V polovině zpáteční cesty jsem zase měla tu nesnesitelnou žízeň po lidské krvi, myslela jsem, že se někam rozběhnu a někoho ulovím, ale ovládla jsem se. Najednou zakřupala větvička přímo za mnou, rychle jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál. V tu chvíli mi někdo zezadu zaklepal na rameno.

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování