Tajemný dotek - 1. kapitola - Narozeniny • OurStories.cz ~ naše povídky

Selena slaví osmnácté narozeniny a dostane vytoužený dárek, letenku k tetě Amber do Francie. Hned druhý den odlétá do sídla na jihu Francie. Poznává Amber a její adoptované děti, Marka a Sofii. Co asi přinese první den na panství Amber Fallenové? Přeju příjemné čtení první kapitoly a doufám aspoň v pár komentářů!:) Děkuju, Vaše Lorenia:)

20.07.2010 (15:00) • Lorenia • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1009×

Jmenuji se Selena a dneska slavím osmnácté narozeniny. Někdo by si řekl, že je to krásný věk, ale já si připadám stará. Zkrátka mám pocit, jako by mi život utíkal skrz prsty. Vím, trochu pesimistické myšlenky, ale každý den nestihnu tolik věcí... Alyson, moje nejlepší kamarádka mi občas říká, že jsem asi blázen. Ale uznejte, copak lidskému pokolení stačí tak krátký život na to, aby poznal všechny jeho krásy a zákoutí? Měli bychom žít nejméně dvakrát tolik!

„Seleno!“ zazněl z kuchyně mamčin hlas.

„Už jdu!“ křikla jsem a rozešla se směrem k ní. Když jsem dorazila do kuchyně, zůstala jsem překvapeně stát. Na jídelním stole stál dvoupatrový dort, který byl osázený osmnácti svíčkami.

„Mami,“ zaprotestovala jsem.

„Nech toho, Seleno! Dneska máš osmnácté narozeniny! Sfoukni svíčky, broučku!“ rozkázala máma a já se neochotně doplazila ke stolu a s dramatickým nádechem sfoukla všechny hořící svíčky na dortu. Máma se roztleskala a vší silou mě objala.

„Všechno nejlepší, srdíčko!“ šeptla a podala mi malou krabičku s nějakou obálkou.

„Díky, mami,“ hlesla jsem a vzápětí jsem trhala balící papír na kousíčky. Bylo to pečlivě zabalené, ale po pár minutách usilovné práce se mi podařilo krabičku rozbalit. Byl v ní šperk, který vypadal velmi staře. Vlastně to byl medailonek, na kterém bylo něco vyryto. Vypadalo to jako latina nebo tak něco. Zvědavě jsem protáčela medailon mezi prsty.

„To je rodinný šperk, Seleno. Patřil tvé prababičce. V naší rodině je to odvěká tradice, když dovršíš osmnácti let, náleží medailonek tobě,“ dořekla a povzbudivě se na mě usmála.

„Je krásný, děkuju!“ zašeptala jsem a připnula si šperk na krk. Pak jsem rozlepila napěchovanou obálku ze které jsem vytáhla letenku a peníze.

„Vím, že sis vždycky přála cestovat a tak jsem ti zařídila prázdniny u tvé tety ve Francii.“

„Mami!“ zajásala jsem a vyskočila ze židle, abych mamku mohla obejmout. Pak jsem se podívala na datum odletu na letence.

„Cože? Už zítra?“ vyjekla jsem a pokoušela se o mě panika.

„Zlato, už jsem ti všechno sbalila a připravila, neboj se,“ uklidnila mě máma.

„Ty jsi prostě poklad, mami!“ vykřikla jsem a znovu ji objala.

Večer jsem nemohla vůbec usnout. Převalovala jsem se v posteli a nadšeně přemýšlela o nadcházejících prázdninách. Letos budou úplně jiné. Mamka mi kdysi o tetě Amber vyprávěla. Je velice bohatá a prý má dvě adoptované děti, jenom jsem nevěděla, jak staré. A žije na odlehlém sídle na jihu Francie. Nadšeně jsem si vzdychla, zachumlala se do peřin a během chvíle usnula.

Ráno mě probudil hysterický budík. Rozmrzele jsem ho zaklapla a neochotně se vyplazila z postele. V koupelně jsem si dala sprchu, umyla se a převlékla. Pak jsem se naposledy podívala po svém pokojíčku a obložená kufry z něj vyplula. Mamka už na mě čekala na chodbě. Pomohla mi s kufry do auta a za pár minut jsme mířily směr letiště. Byla jsem na všechno tak zvědavá. Akorát mamka začala trochu šílet z toho, že mě dva měsíce neuvidí.

„Seleno, dávej na sebe pozor, ano? Bude se mi hrozně stýskat! Kdybys cokoliv potřebovala, stačí zavolat, rozumíš?“

„Jasně, mami. Děkuju,“ odvětila jsem a mamka si mě k sobě pevně přitiskla.

„Mám tě ráda, zlato,“ zašeptala a já si uvědomila, že se mi po ní bude taky hrozně stýskat.

„Já tebe taky, mami,“ řekla jsem smutně, vzala si kufry a odcházela pryč. Máma za mnou ještě mávala a gestikulovala, abych na sebe byla opatrná. Naposledy jsem se za ní otočila…

V letadle jsem se uvelebila na široké sedačce a začetla se do nejnovějšího vydání nějakého bulvárního plátku. Cesta mi uběhla rychle, za což jsem byla ráda, protože mi v letadle nebylo zrovna nejlépe. Když pak zazněl hlas kapitána, že budeme přistávat, zaradovala jsem se. Po chvíli letadlo opravdu dosedlo na runway a já z něj plná očekávání vystoupila. Mamka mi říkala, že na mě bude čekat na letišti auto, takže jsem si vyzvedla svoje kufry a vyrazila. Nemusela jsem ale hledat dlouho. Zahlédla jsem totiž postaršího muže v řidičské uniformě, který svíral na hrudi cedulku: Slečna Selena Bergham!

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho. Zkoumavě se na mě podíval.

„Jsem Selena, Selena Bergham,“ dodala jsem s úsměvem. Muž se najednou rozzářil, pozdravil mě a vzal mi všechny moje zavazadla. Cupitala jsem za ním do té doby, než jsme došli k černé limuzíně. Muž naskládal kufry do auta a přistoupil ke mně.

„Prosím, madam,“ řekl a otevřel mi dveře.

„Díky, hmm…“

„Morgan, madam,“ promluvil muž, když si všiml mého zamyšlení.

„Děkuji, Morgane.“ Posadila jsem se do komfortní limuzíny a sledovala její každičký detail. Musela jsem se štípnout, abych uvěřila. Když jsme se vymotali z města, projížděli jsme nádhernou krajinou. Kolem lesů, hor, úzkými cestičkami. Asi tak po hodině cesty jsme přijeli k velké bráně. Morgan se prokázal kartou a brána se rozevřela. Na malý okamžik se mi zastavil dech. Mamka mi říkala o tetině sídle, ale tohle? To byl snad zámek! A ta zahrada! Tolik fontán, květin a stromů!

„Morgane, nesním?“ zašeptala jsem nevěřícně.

„Ne, madam,“ zazněl pobavený hlas.

Zastavili jsme před širokým schodištěm a z domu vyběhla asi služebná. Tedy určitě služebná, podle uniformy.

„Dobrý den, slečno. Vítejte ve Francii,“ přivítala mě a decentně se poklonila.

„Děkuji Vám,“ poděkovala jsem rozčarovaně.

„Jsem Elisa, vaše služebná. Prosím následujte mne,“ dopověděla a rozešla se po kamenných schodech nahoru. Vydala jsem se za ní. Vedla mě rozlehlou chodbou, která byla plná květin, vzácných obrazů a keramiky. Bezesporu velmi cenné. Připadala jsem si jako v pohádce a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Když Elisa zabočila do velkých dubových dveří, zastavila se a pokynula mi, abych vstoupila dovnitř. Udělala jsem to. Vešla jsem do rozlehlé pracovny s obrovskou knihovnou, kde u stolu seděla mladá paní. Když mě zahlédla, zvedla se a s úsměvem ke mně přistoupila a objala mě.

„Seleno! Ach ty jsi ale vyrostla!“ konstatovala nevěřícně.

„Teto Amber?“ reagovala jsem nejistě. Rozesmála se.

„Už je to dlouho, co jsi mě naposledy viděla, já vím. To jsi byla ještě malé miminko a teď už jsi dospělá slečna. Navíc krásná, jsi tak podobná své matce.“

„Děkuju,“ odvětila jsem.

„Tak Seleno, musíme tě ubytovat. Vybrala jsem ti pokoj na východní straně domu, doufám, že ti to nevadí,“ řekla teta Amber a podívala se na mě. Evidentně čekala moji reakci.

„Ehm, samozřejmě, že ne. Děkuju,“ odpověděla jsem a teta se na mě znovu zářivě usmála. Pak vzala do ruky zvoneček ze stolu a hlasitě zacinkala. Během pár sekund někdo klepal na dveře.

„Dále,“ promluvila teta Amber. Do pokoje vstoupila Elisa.

„Přejete si, madam?“ ptala se.

„Doveď Selenu do jejího pokoje a ať se Morgan postará o její zavazadla,“ rozkázala.

„Ano, madam,“ pokynula Elisa a vedla mě z pracovny pryč.

„A v sedm hodin večeříme, Seleno!“ zněl za mnou ještě tetin hlas.

Elisa mě prováděla celým domem. Všechno vypadalo tak starožitně a vzácně. Každý kousek domu měl nepochybně své kouzlo. Po chvíli se Elisa zastavila v útlé chodbě, kde se nacházely jen dva pokoje. Otevřela první dveře.

„Prosím, slečno. To je Váš pokoj,“ řekla uctivě. Zajímalo mě ale, co je to za pokoj, myslím ten druhý.

„Eliso, ten druhý pokoj patří komu? ptala jsem se zvědavě.

„To je pokoj pana Marka,“ odpověděla a bez dalšího vysvětlení vstoupila do mého pokoje. Rozešla jsem se za ní. Hlasitě jsem vydechla. Tenhle pokoj byl asi tak třikrát větší než tetina pracovna. Místnosti dominovala mohutná, vyřezávaná postel s jemně růžovým baldachýnem a nočními stolky. Na jednom z nich stála keramická váza plná bílých lilií. Jejich vůně zaplnila pokoj. V rohu místnosti byla obrovská šatní skříň s velkým zrcadlem. Na druhé straně místnosti bylo sofa se sametovým potahem, starožitný stolek a knihovna. Okna byly orámovány hedvábnými závěsy. Všechno v místnosti bylo sladěno k naprosté dokonalosti. Pak jsem zahlédla další dveře. Než jsem se stačila zeptat, Elisa u nich už stála a ukazovala mi nádhernou koupelnu. Té vévodila bílá a zlatá barva. Měla vanu i sprchový kout a byla odhadem stejně velká jako můj pokojíček doma. Elisa se usmála, když zahlédla můj překvapený výraz v obličeji.

„Kdyby jste cokoli potřebovala, stačí zazvonit na tenhle zvonek.“ S těmi slovy mi do rukou vložila malý zlatý zvoneček.

„Děkuji, Eliso,“ řekla jsem vděčně a usmála se na ni.

„Donesu Vám čerstvou citronádu a něco k snědku. Musíte být hladová a vyčerpaná z cesty,“ dodala a zmizela ve dveřích. Posadila jsem se na kraj postele a snažila se vstřebat dnešní zážitky. Po chvíli někdo zaklepal na dveře.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování