Tábor - 2. Ideje + 3. Tábor • OurStories.cz ~ naše povídky

Splnění úkolu

08.08.2018 (09:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 910×

Přístav je to ráno jako obyčejně narván k prasknutí. Každé z jedenácti mol hlídají čtyři vojáci s nachystanými bajonety připravení kdykoli zadržet kteréhokoli člověka, jenž by se jim zdál sebeméně podezřelý. To se ale stane jen výjimečně, za třicet let mého dosavadního života ani jedinkrát.

Nad vším dýchá atmosféra obchodního ruchu, ze dvou lodí z Británie vykládá pět pacholků pytle s čajem a zase tam nakládá nové pytle s kořením. Jeden z mužů zakopne o vlastní nohu, náklad vysype a jasně červené chilli papričky se rozkutálejí po molu. Jeho společník ho chytne za límec a začne na něj cosi rozlíceně ječet. Nenápadně zastrčím ruku do brašny a nahmatám kožený měšec s penězi. Cinká jen minimálně a leží v něm nanejvýš pět, šest mincí, nevzal jsem si s sebou nic. Kdybych si chtěl chilli papričku koupit, tohle by mi nestačilo ani na půlku jediného kousku.

Potraviny jako brambory nebo tabák, které přivezl z Ameriky Kolumbus, již zdaleka nejsou tak vzácné a drahé jako v šestnáctém století, i když si pravda stále nějakou vyšší cenu vyžadují. Nejnovější orientální laskominu na trhu představuje muškátový oříšek. V minulém století vedli o ostrov, kde se vyskytuje, urputné boje Britové s Holanďany. A vítěz? K veliké potupě a zklamání ostrova Holandsko. V Amsterodamu byste si za hrst muškátových oříšků koupili okázalý dům se služebnictvem a ještě by vám zbylo na živobytí až do smrti a vůbec byste ty peníze neutratili, ani kdybyste měli třeba pět životů a rozhazovali, kde se dá. Vlastně to platí i tady, nejen v Holandsku.

Opírám se o zeď dřevěného přístřešku, kde unavený úředník po jednom přijímá hosty, kteří připluli, a kontroluje jejich cestovní glejty a povolení. Dost práce na jednoho člověka, není divu, že mu občas někdo proklouzne.

Z lodi z Norska, která právě zakotvila u jednoho mola, vyběhne malý chlapec a jako o život peláší pryč. Pronásleduje ho plavovlasý muž, nejspíš jeho otec, a křičí a hrozí pěstí: „Olafe, Olafe Fredrikssone, vrať mi ten měšec, nebo uvidíš!“

Nastavím klukovi nohu, zakopne a natáhne se na zemi. Hned se sice zvedne a s odřeným kolenem kulhá dál, ale to už ho muž dostihne, vyplatí mu pár ran a kožený váček mu sebere. Pak po mně blýskne děkovným pohledem a s vyplazeným jazykem oddechuje, jako že by kluka jinak nechytil.

Francouzská galeona spustila můstek a po něm vystoupil na molo korpulentní muž ve vojenské uniformě. Za ním se už vyhrne ven jen hlouček námořníků, aby doplnil zásoby vody a potravin na zpáteční cestu.

Okamžitě neomylně poznávám muže, na kterého jsem čekal. Má na sobě slavnostní uniformu, v ruce přenosnou truhlici. Hlavu mu zdobí dvourohý klobouk s množstvím peří, který podtrhuje jeho autoritativní vzhled. Ležérně se nese po mole, pak se prodere davem a s rukou šátrající pod uniformou předběhne frontu u přístěnku a protlačí se dovnitř. Lidé nespokojeně bručí: „No, pán má uniformu, jak může být hrubý, co!“

Z domku se ozve nepřívětivý hlas úředníka: „No tak, pane, nemůžete tady být celou věčnost!“

Vřítím se dovnitř také, což vyvolá další nesouhlasné výkřiky davu. Muž z lodi šacuje uniformu. „Někde jsem tady ten glejt měl, přísahám! Přímo od Ludvíka XIV.!“

„Promiňte,“ vložím se do toho. Rozepínám vrchní knoflíky vesty a shrnu z ramene ji i košili. Pak mu ukazuji písmeno vypálené do mé kůže. Nemám glejt, ale tohle mě identifikuje kdekoli v zemi. „Generál de Lille?“ ptám se vojáka.

„Louis de Lille, ano,“ přikyvuje.

„Plukovník d’Agoulle,“ otáčím se na úředníka. „Pan generál je tu na mou zodpovědnost, jsem si jistý, že nic neprovede.“ To muži zavře ústa a já s Francouzem přístřešek opouštíme.

„Tak vy jste ten slavný d’Agoulle,“ usmívá se generál, když vedle sebe klušeme na koních podzimní lesnatou krajinou. „Hodně jsem o vás slyšel.“

„Já o vás nic.“

Strojený úsměv na jeho rtech ztvrdne a zmizí. Rychle změní téma: „Ale vy mne tu ani nepotřebujete, ne? Mohl byste velet vy sám.“

„Neumím to,“ přiznávám se. „Málokdy dokážu být tvrdý, a vojáci potřebují pevnou ruku, to vy víte.“

„Pravda,“ souhlasí on. „Neposlechne – zbičovat, zabít! K čemu je voják, který neposlouchá rozkazy!“

Překvapeně se zastavuji. Tohle jsem nečekal. „No tak, pojeďte!“ křikne na mě přes rameno generál. Neochotně pobídnu koně do cvalu a dohoním ho.

„To myslíte vážně?“ ptám se nechápavě. „Jen proto, že nechtěl vyčistit karabinu?“

„Jistě,“ přikývne bezvýrazně. „Co byste chtěl dělat vy? Pochválit ho?“

„To ne, ale… jistě by se našlo jiné řešení…“

„Efektivní?“

„Nevím!“ vybuchnu. „Ale nevidím důvod zabít ho, vždyť z toho se stejně nepoučí! Budiž, dvě, tři rány bičem, aby si to zapamatoval, to ještě akceptuju, ale smrt je příliš vážný trest.“

„Podle vás,“ nadhodí. „Vidím, že je dobře, že jsem přijel.“

Konečně se před námi již za šera začnou rýsovat mlhou zastřené obrysy ležení. Pobídneme koně v cval a záhy už mezerou mezi zásobovacími vozy vjíždíme. Okamžitě nás obklopí ruch tábora – praskání dřeva a pach kouře z ohníčků, šustění stanů ve větru, hlasy a smích a z pár stanů dokonce i ženské vzdychání, jaké mají ve zvyku vyluzovat při milostné rozkoši.

Seskakujeme z koní a zamíříme doprostřed tábora ke generálovu stanu. Tábor je situován do údolí pod kopcem na západě ohraničeném řekou a na severu a východě lužním lesem, který za svou clonu skrývá pláž a moře.

Ležení je obklopeno dvěma řadami vozů se zásobami, další vozy rozdělují vnitřek tábora na menší sekce, z nichž každá náleží jednomu regimentu, a uprostřed se nalézá stan generála s důstojnickou kuchyní. Velitelé pluků si pak mohou vybrat, zda budou jíst se svým regimentem, nebo s generálem (a v tom případě se pomějí).

Vojáci posedávají u ohníčků a rozmlouvají o nejrůznějších tématech, několik jich má stráž u vozů, ale ani ti nevěnují hlídání příliš pozornosti a raději se ohlíží za markytánkami. Několik šťastlivců už celuje jejich těla ve stanech. Troufalejší páry ani nevyužívají relativního soukromí a jeden voják se dokonce miluje opřený o zásobovací vůz namísto toho, aby hlídal. Podobné nemravnosti jsou v ležení rutinou.

Generál se kolem sebe rozhlíží a smutně vrtí hlavou jako mnich, který nedokáže pochopit hříchy jiných, již nesložili slib cudnosti a celibátu. Já na jednu stranu chápu pohnutky vojáků, nikdo neví, jestli se dožije zítřka, naproti tomu mi něco uvnitř brání to akceptovat. Voják jsem od toho, abych bránil zemi, ne abych se miloval s děvčaty, to můžu dělat i jinde. Jenomže většina zde přítomných si svůj úděl nevybrala. Buď je sebrali verbíři, nebo – méně častý důvod – se přihlásili sami v naději, že něco vydělají, ergo k tomu byli donuceni těžkou finanční situací.

Co se týče mého regimentu, během let se jeho sestava značně změnila a z vojáků, které obsahoval před pěti lety, zůstali už jen tři. René, velitel regimentu, a bratři Jaufré a Pierre, všichni tři léčitelé. René navíc velí nejen mému pluku, nýbrž i skupině ošetřovatelů. Největší zkázu zažil regiment před třemi lety, kdy z jeho tří tisíc vojáků po bitvě přežilo sedmdesát čtyři. Nepřežil ani jeho někdejší velitel, kterého později nahradil René.

Nacházím ho sedět u ohníčku v sekci jeho pluku a polemizovat s Jaufrém o ženách. Na rozdíl od většiny vojáků se René věnuje markytánkám, jen pokud jim pomáhá ošetřovat. Jaufré stojí vzpřímený a na kameni překovává svůj rapír. Než ho chytli verbíři, chodil pomáhat do kovárny svého strýce.

„Pierre, vítej!“ zvolá s úsměvem René. Jaufré na mě kývne namísto salutace, ví, že si nepotrpím na podobné zdvořilostní zbytečnosti.

Zpoza mě vystoupí generál. Oba vojáci rázem stojí a salutují. Velitel přechází k Renému. „Louis de Lille, vy?“

„Pochopil jsem. Plukovník Re…“ chce se přestavit, ale on ho gestem utne: „Útvar?“

Zamrká a na okamžik mu spadne čelist, rychle se však vzpamatuje. „Osmý jízdní regiment De Rublé, pane,“ hlesnou s Jaufrém jednohlasně.

„Fajn, osmičko. Tak zítra ráno v šest nástup u mého stanu,“ pousměje se lehce muž. „A já jdu k sobě, musím si to tam zabydlet.“

Sotva generál zmizí, René nespokojeně zabručí: „To je věru generál k pohledání. Arogantní nadutý panák v uniformě.“

Čekal bych od něj kladnější reakci.

„Je jako každý jeho druhu,“ pokračuje s povzdechem. „Povýšený generál, který by nejraději nebyl ani člověk, aby s námi, obyčejnými vojáky, měl co nejmíň společného!“

Jaufré za jeho zády jen mlčky přikyvuje na souhlas.

„Neponižuj se,“ napomínám kamaráda. „A i kdyby byl sebevětší blázen, je to generál, musíš ho poslouchat.“

„No právě,“ vyvrací oči v sloup a poplácá mě po rameni. „Ani nevíš, mon ami, jak ti závidím. Ty musíš dbát jen krále a všichni ostatní ti můžou být úplně volní.“ Nakloní se ke mně. „A o to více si vážím našeho přátelství.“

Nu, myslím si, úkol jsem splnil, tak teď můžu jít…

„Zdržíš se?“ ptá se mě René, jako by mi četl myšlenky.

„Co bych tu dělal,“ zabručím a rozpačitě pokrčím rameny.

„No, oddálil bys návrat do Agoulle a k manželce,“ zazubí se. To je pravda nesporné pozitivum, vyhnout se choti, která po mně v záchvatech emocí, jimiž v těhotenství jen překypuje, hází šálky z malovaného porcelánu a pak za pláče naříká nad střepy.

„Ty víš, jak na mě,“ ocením jeho argument. „Budiž, přespím tu a ráno uvidím.“

René se rozzáří a pak mi velkoryse pokyne, že jeho stan je mi plně k dispozici.

Nocí mě provázejí děsivé noční můry, v nichž se mi posílené pobytem v ležení opakovaně vrací vzpomínky na smrt Reného předchůdce, kterého jsem, po amputaci jeho paže, zastřelil. René mi sice opakuje, že za to nemůžu, že jsem mu ulevil, ale já to tak nevnímám. Je jedno, za jakých okolností, zastřelil jsem ho.

Můj přítel mě musí probudit. Ztěžka oddechuji a čelo mám zborcené potem. Musím mu vyprávět příšerný sen, o to příšernější, že se doopravdy stal, byť již před třemi lety. Nakonec se bezmocně rozpláču a on mě konejší. Uvědomuji si, že kdybych žil sto životů, stejně si nikdy jeho přátelství nezasloužím. Že jsem se přimluvil za jeho povýšení, byla naprostá maličkost, a že přehlížím jeho původ? Přátelství prince a vesničana, zní to jako z nějaké dětské zkazky. Jenže to tak je, mám mnohem více přátel mezi prostým lidem než mezi vysokou šlechtou, jejíž představitele v převážné většině nemůžu vystát. Třeba Felixe Renairda.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování