OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo ve stínech temna prolog 3/3

07.06.2013 (16:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 670×

„Dovol, abych ti představil Borise Fjodora… Tvůj vnuk… mami…“ zašeptal rozpačitě a ona se na něj usmála.

„Nemusíš mi tak říkat, pokud to tak už necítíš, Grigoriji…“ vyhledala pohled Steveho. „Ani ty nemusíš…“ zašeptala.

Oba na ni vděčně pohlédli a Grigorij pustil Borise a sklonil se, aby ji objal. Byl na ně komický pohled.

Docupitalo k ní další ze šťěňat a otřelo se jí o nohu.

Tentokrát se přeměnila Tatiana. Za ní se vydala i ostatní štěňata.

„To je Leonid Alyosha, Ignat Gagarin a Kristina Danila. Naše děti…“ položila ruku na Igorovu hlavu.

Leonid byl zlato–hnědý, Ignat čistě kakaový a Kristina šedá.

„Jsou nádherní…“ pochválila ji. „A teď mi prozraďte, jak jste mě našli.“

Přeměnil se Alexej a díval se na ni těma svýma nádherně modrýma očima. Připomnělo jí to den, kdy se potkali poprvé, když jí spadl k nohám a schoval se za ni před sestrou. Až na to, že teď byl velký on a ona byla dítě…

„Sama jsi nám říkala, že tě najdeme kdekoli… Když ses narodila, stala ses majáčkem. Kolem tebe se začaly dít věci… Nejspíš je vidíme jen my, ale energie, kterou v sobě nosíš, prozáří i noc…“

„Nikdy jsem si ničeho takového nevšimla,“ zašeptala a rozhlédla se kolem sebe. „Jak vypadám?“

„Jako dítě, kolem kterého září duha, která se pomalu šíří a zajišťuje okolí bezpečí…“

„Takže tu nejsou žádní netvoři?“

„Zabili jsme všechny v Rusku a po cestě sem. Zdaleka ale nejsou všichni. Neustále se množí…“

Alexej se natáhl a pohladil ji špičkami prstů po tváři. Vtiskla mu tvář do dlaně a povzdechla. Pak si uvědomila, co dělá, a rychle se napřímila.

„Sašo, musíme jít. Tady nemůžete být. Půjdu s vámi zpátky do Ruska…“ slíbila.

Všichni vlci souhlasně zavrčeli a ti, co byli v lidské podobě, se zase přeměnili do vlčí.

Vyrazili do lesa směrem k Himaláji. Vlci s ní komunikovali prostřednictvím myšlenek a ona jim odpovídala na zvědavé dotazy. Neprozradila jim ale, že si zpočátku nemohla vybavit, kdo vlastně jsou. Zbytečně by jim přidělávala starosti. Sama jich teď měla hodně.

Týdny ubíhaly a jejich pouť byla nekonečná. Isis začala být vyčerpaná a s jejím lidským tělem se něco začalo dít. Čím víc byla v pohybu, tím hůř se jí dýchalo, a měla bolesti na hrudi.

Nikdo z vlků netušil, co se děje. Své pocity dobře skrývala. Když ale překročili Himaláj a stanuli na prahu Číny, překročila bolest svou mez a Isis omdlela.

Když se probrala, stáli všichni kolem ní a zděšeně si ji měřili. Dělali si o ni starosti. Nedokázala je přesvědčit, že se nic neděje. Donutili ji dojít do nejbližší vesnice a vyhledali pomoc. Když ležela, ulevilo se jí. Zase začala normálně dýchat a po pár dnech odpočinku mohli jít zase dál.

Putovali dál směrem k dnešnímu Kazachstánu, a když je náhodou napadl sestřin netvor, bylo pro lykancovy lehké ho zahnat nebo zabít.

Po roce konečně došli zpátky do Ruska. Ke zděšení všech našli bývalé panství hraběcího rodu Popů jen jako zbytky popela.

Vesničané byli buďto mrtví, nebo na smrtelném loži. Nad celým panstvím se vznášela aura skázy.

Jediná Isis cítila energii, která zničila všechno, co se svou smečkou vybudovala. Styx zasáhla, a když nemohla zabít její syny, zničila ostatní, na čem jí záleželo. Přísahala si, že se za to sestře pomstí.

Začali od nuly. Z peněz, co jim zbývaly, nechali povolat řemeslníky a ti postavili kostel, kde Isis uzdravovala raněné. Grigorij si půjčil od sousedů a postavili vesnici a malé panství, chabou náhražku hradu, který tam dřív stával.

Roky ubíhaly a panství se pomalu, ale jistě začalo nořit z popela. Isis taky rostla a zároveň s tím rostla i bolest na hrudi.

Nikdo si ničeho nevšiml. Vždyť od doby, kdy omdlela v Číně, uběhlo pět let!

Její slabosti si ale všímali všichni. Nedokázala používat svou moc, stálo ji velké úsilí uzdravit jen škrábnutí.

Neustále byla nachlazená a upoutaná na lůžko. Lykancové kolem ní chodili tiše, jako by se báli, že když trochu víc dupnou, vypaří se jako lesní žínka.

Všichni tušili, že se něco děje. Nikdo se ale na nic neptal. Jejím stálým společníkem byl Alexej.

Saša seděl u ní na lůžku a předčítal jí z knih. Doprovázel ji na procházkách po zahradě. Hlídal ji, když spala.

Když Saša nemohl, vystřídala ho jeho sestra. Starali se o ni jako o své vlastní dítě nebo o nejlepší přítelkyni.

Nikdo z ní netahal, co se děje. Všichni doufali, že jim to prozradí sama.

Uběhl další rok a Isis už nedokázala ani vstát. Nepomáhalo ani vědomí, že panství zase prosperuje a všechny dluhy byly splaceny.

Týden před svou smrtí nechala svolat svou smečku a prozradila jim, že její moc a život záleží na její fyzické schránce. Bohužel se teď narodila v těle dívky, která má srdeční vadu, a tak jí nezbývá moc života…

Smečka byla znovu odsouzená k žalu a hledání.

Osmanská říše, l.p. 1685

Harémy sultána

Thabita byla na světě už třicet let. Vždy dělala to, co po ní ostatní chtěli, vždy byla všem po vůli. Jako odaliska sloužila svému sultánovi i jeho ženě, královně harému.

Tak čím si teda zasloužila to, že ji jdou popravit?!

Eunuchové ji vedli k popravčímu špalku a poprvé po deseti letech se na ni mohli podívat jiní muži než vykastrovaní přisluhovači sultána.

Dav šílel při pomyšlení na podívanou, která se jim dostane.

Sultán seděl na polštářích, u nohou mu klečela královna, která byla zakrytá v šátcích od hlavy až k patám.

Ji ale zaujala žena, která stála vedle kata.

Blondýna s jasně modrýma očima a světlejší pletí, než mají bílí lidé.

Sultán měl v harému několik bílých žen, ale ona se jich stranila, jako by se jich bála. Měla raději společnost královny a jejích otrokyň. Všechny měly totiž tmavou pleť, stejnou jako barva čokolády.

Ta žena se usmívala a čekala, dokud se vedle ní nepostaví. Zdálo se, že ji nikdo jiný nevidí.

„Ahoj, Isis, znovu tě nacházím a znovu si pro tebe jdu. Vážně tě to ještě neomrzelo?“

Netušila, o čem to mluví.

„To, že jsi vytvořila Ruskou smečku, aby vyhubila mé oblíbence, ti nepomůže… Já udělala své. A až se tu tví mazlíčci objeví, rozcupují je na kousíčky…“

Kdoví proč se Thabita otřásla děsem. Zdálo se, že jí nezáleží na tom, že za chvíli bude sama popravena… Ne, to jí teď nevadilo… Hlavní bylo to, co řekla ta žena… Musí si vzpomenout, prostě musí!

Zadívala se na hradby přesně ve chvíli, kdy ji kat přitáhl k sobě.

A pak se z davu vynořili dva bílí muži, v rukou měli zbraně a mířili přímo k ní. Zděsila se a vykřikla, když ji jeden chytil okolo pasu a proklál kata mečem.

Pak se otočil a vycenil zuby na blonďatou ženu, která se usmála a zmizela se slovy: „Už to začíná…“

Muž se otočil zpět k ní ve chvíli, kdy se druhý začal prát se strážci sultána.

„No tak, Isis, musíme jít!“ zasyčel mi do ucha a táhl mě odtamtud pryč.

Vůbec nechápala, co se děje, ale nechala se dovést do davu. Pak se začala vzpírat.

„Kdo, k čertu, jsi?!“ vykřikla a lehce ho od sebe odstrčila.

Nad městem se rozlehl dlouhý táhlý zvuk a jí se zježily všechny chloupky v zátylku.

Muži, který ji zase chytil a táhl ji dál, se rozšířily zorničky děsem, a přidal.

Všimla si, že druhý muž je také za nimi a sultánovi strážci někam zmizeli.

Nechala se vést až do nějakého domu, kde čekalo dalších dvacet lidí.

Pohlédl na ni ten, který vypadal, že to tu řídí, a usmál se.

„Konečně!“ zamumlal a sevřel ji v medvědím objetí. Pak se otočil na muže, kteří mě tam dovedli.

„Dimko, Borisi, přiveďte ostatní, vypadá to, že se budeme muset z tohohle města probojovat.“

Thabita je nevnímala. Zadívala se na muže, který zíral na ni, jak tam stojí v harémových hadřících a na sobě nemá skoro nic. Něco jí připomínal, něco starého, dávného… Jako ta žena, která stála vedle ní u popravčího špalku.

Když se v jejím zorném poli objevila i žena, která byla tomu muži docela podobná, vzpomněla si.

Pod tíhou vzpomínek se jí zatočila hlava a skoro se sesunula na podlahu.

Kdyby nebylo rukou, které ji chytily a podržely na místě, spadla by rovnou na podlahu.

Zadívala se do světle modrých očí svého zachránce.

„Sašo…“ zamumlala a zajela mu rukama do vlasů.

Přitáhla si ho k sobě a vroucně ho políbila na rty. Pod jejím nečekaným pohybem úplně zkameněl.

Místnost, která ještě před chvílí hučela hovorem, úplně ztichla. Všichni zírali na ně.

Thabita – Isis si vzpomněla, že by tohle dělat neměla.

Ale byla zvyklá, že se tak vítala se všemi muži z harému, které znala, a tak ji nenapadlo jiné uvítání.

Odvrátila tvář stranou a zadívala se na Olgu, která nemohla uvěřit svým očím.

„Ehm…“ vydala ze sebe, aby prolomila mlčení. „To se asi nedělá, že?“

Překvapil ji jejich smích. Nefalšovaný a upřímný. Po dlouhé době, co ji odvedli z její vesnice, se zase cítila být doma, mezi lidmi, co ji mají rádi.

Tanečním krokem k ní došla Katynka, a kdyby teď měla ocas, vrtěla by jím.

Isis ji pohladila po rezavých vlasech a polaskala ji po tváři.

„Vítej zpátky…“ pronesla Katynka vážně a objala ji.

A pak se na ně zavěsili všichni. Hromadné objímání skončilo ve chvíli, kdy se nad městem znovu ozvalo vytí.

„Kdo je to?“ zeptala se.

Všichni zírali ke dveřím.

„Kruci, odpoví mi někdo?!“ vztekla se.

Otočili se k ní s prázdnýma očima.

„Tam, na šibenici, proč jsi nás nepoznala?“ zeptal se jí Dmitrij.

Otázka ji překvapila, takže na chvíli zapomněla, na co se ptala.

„Já… netuším…“ přiznala po chvíli.

Už od Indie si nedokázala vybavit, kdo je, dokud je neuviděla. Teď si dokonce nebyla vůbec schopná je vybavit, i když je viděla. Vzpomínky oživil až pohled na Olgu a Alexeje…

Co když si jednou nevybaví nikoho z nich?

„Ale neodpověděli jste mi na otázku… Co je to?“

„Jdou po nás už týdny…“ zamumlal Andrej a zadíval se na dveře, kterými právě vcházela skupinka osmi lykancovů v čele s Tassií.

Přiběhl k ní a pevně ji objal. Zabořil tvář do jejích měděných vlasů a zhluboka vdechoval jejich vůni.

„Jsi v pořádku…“ šeptal, aby se uklidnil.

Tassie ho objala a čekala, dokud se její manžel neuklidní.

Olga přešla k Alexejovi a začala ho popichovat.

„Hele, brácha, co kdybys jí vysvětlil, co jsou ta monstra zač, když tě tak pěkně přivítala? Třeba to ocení…“

Saša vycenil zuby a odstrčil ji stranou.

Olga se jen zasmála a popichovala dál.

„Ale no tak, Aljošo! Přece bys neutekl před svou paní… Už si nevzpomínáš, jak jsi reagoval, když odešla?“ otočila se k Isis. „Lítal jako zběsilý po celé Evropě, celá desetiletí, dokud nevycítil tvou přítomnost…“

„Mlč!“ zavrčel Saša a vrhl se na ni. Olga uhnula, aniž by se k němu otočila, a Saša proletěl stále otevřenými dveřmi a spadl na kamenné dláždění.

Rozesmáli se, až jim slzely oči, a pak se nad Sašou objevil obrovský muž oblečený jako pravý gentleman a celý v černé.

Podíval se na mračícího se Alexeje a vycenil na něj bílé zuby. Špičáky a řezáky měl enormně velké.

„Padat k nohám bys mi měl…“ přitakal a z nehtů se mu staly drápy.

Isis vyšla z domu a postavila se před ležícího Sašu, ze kterého se stal nereagující kámen plný strachu.

„Vypadni!“ zasyčela. Cítila se jako matka, chránící své mladé.

„Krásná kočička… Tu jsem u vás ještě neviděl…“ přejel mi drápy po krku a zasmál se, když jsem se otřásla.

„Felipe! Není slušné si hrát s loosery… co kdyby ses prostě nasvačil a zahrál si na kočku a myš?“ zeptal se další muž, který se vynořil ze stínů žijícího města.

Přímo z něj cítila sestřinu moc a nenávist.

Rozhodla se mu říkat pekelný pes.

Když se přiblížil, muž, který se jí dotýkal, se rychle stáhl a nahrbil se. Jasná známka toho, že příchozí muž je dominantnější.

Zadívala se do smaragdů, které jiskřily jeho silou, a narovnala se, i když se jí pod jeho syrovou energií rozklepala kolena.

„Kdopak jsi?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu. „Styx neříkala, že by si psi pořídili domácího mazlíčka.“

Ušklíbla se a dala mu pocítit ochutnávku své moci.

Překvapeně zaskučel, rozšířily se mu panenky a sesul se v křečích k zemi.

„Co to…“ vydoloval z úst.

Propustila ho z okovů své moci a pomohla Sašovi na nohy.

Rychle se vrátil do domu.

„Takže se pejskům vrátila panička?“ zeptal se s úšklebkem a zvedl se ze země. „Právě včas… Aspoň ti ukážeme, jak jsou tví mazlíčci zranitelní.“

„Vztáhneš na ně ruku a nepřežiješ noc…“ varovala ho.

Pekelný pes zvedl hlavu k obloze a zavyl.

Poprvé viděla, že by někdo dokázal výt v lidské podobě… vypadalo to hrozivě a znělo ještě hůř. Z tónů čpělo samo peklo.

Zadívala se za sebe a uviděla smečku, která se zbaběle krčila za stěnami domu. Bylo vidět, že ze Styxiných pomocníků mají strach.

Co jim asi provedli, když tu nebyla?

Popadl ji vztek a zamířila ho na Pekelného psa.

„Co si, kruci, myslíš, že děláš?!“ zasyčela a chytila ho pod krkem. S pomocí své moci se jí podařilo dostat ho nad zem.

Usmál se.

„Jmenuji se Isidro, sladký živote… A ocenil bych, kdybys mě dobrovolně pustila dolů… Má paní ti chce ublížit sama.“

Rozhořčeně jsem zaprskala a sevřela mu hrdlo pevněji. Očividně mu to vůbec nevadilo, protože nedýchal, ani mu netlouklo srdce. Přesto na dotek hřál. Nejspíš to bylo tím, že ho Styx stvořila smíšením své moci a krve svých netvorů.

Překvapilo mě, když lehce sundal mou ruku ze svého krku a s lehkostí dravce dopadl na zem. Za ním se objevila skupina lidí, která měla podobný vzhled jako Isidro a Felipe, zahalení v černé a plní sestřiny moci.

Další Styxiny lykancové.

Věděla jsem, že své děti nedokážu ochránit před tolika smrtícími monstry.

Zbývalo mi tedy jediné. Ještě jsem ani nedokončila myšlenku a už jsem ji začala plnit.

Vběhla jsem do domu, vytvořila magickou bariéru v oknech a dveřích a donutila svou smečku – svou rodinu, aby si stoupli do kroužku a chytili se za ruce.

A pak jsem jen skrze naše pouto a naše těla nechala proudit svou energii.

Nepřekvapilo mě, když se mi po boku objevila Styx se zlostným výrazem. Nikdo jiný ji neviděl nebo nebyl schopen vnímat.

„To snad nemyslíš vážně! Jsi ochotná kvůli těmhle nickám zemřít?!“ vztekala se.

„Jsou moje rodina…“ zašeptala jsem a vyslala další část své moci do těl svých přátel.

„Já jsem tvá rodina, Isis! Jsme jen my dvě a věčnost! Ty nicky, které nazýváš lidmi a svými přáteli, nejsou nic!“

„Sbohem, Styx…“ zamumlala jsem.

A pak jsem podruhé v životě zanikla díky své moci…

Anglie,l.p. 1748

Království velké británie

„Sašo, tady jsi…“ usmála se Chastity a pokynula mu, aby přišel blíž.

Sklonil se k jejich synovi a pohladil ji po vlasech.

„Má tvoji podobu…“ zašeptal a políbil ji na čelo.

Chastity se usmála na svého muže a syna.

Alexej Nikolajevič Solovyov byl ruský kníže, který se přestěhoval do Anglie. S ním přišla i jeho rodina a sloužící.

Jeho zámek byl plný luxusu. Samé zlato, stříbro a porcelán. Milovala jeho cit pro harmonii, jeho dobrotu. Milovala jeho.

Přišlo jí zvláštní, že se na ni neustále koukal tak smutnýma očima, a přesto jí byl naprosto oddaný.

Zvykla si na podivnosti, které se v jeho okolí stávaly.

Vypadalo to, že má obrovskou smečku psů, ale když je hledala, vůbec nebyli k nalezení. Sloužící ji měli rádi, ale také na ni koukali tak smutnýma očima, jako její muž.

Jeho sestra Olga jí neustále četla z jedné knihy pořád dokola.

Bylo to o ženě, která žila napříč stoletími, rodila se lidským rodinám a chránila svět před zkázou v podobě její sestry.

Netušila, od koho to je, a to měla hodně dobré učitele, ale příběh se jí líbil.

Život měla nádherný, přímo pohádkový. Všichni se o ni starali jako o princeznu. Dokonce ji vzali do Ruska, kde strávila pár měsíců. Zažila tam deja vu… Znala tam každý strom a lesní pěšinku, kterých ale jaksi přibylo…

V Rusku ale při pádu z koně zemřel její nedospělý syn, a tak se vrátili do Anglie, zahaleni ve smutku.

Ztráta milovaného dítěte ji těžce poznamenala. Chastity už nikdy nebyla taková, jako před tím.

Pár roků na to porodila dceru, které dala jméno Patricie.

Při porodu ale zemřela. Něco se pokazilo a nikdo, dokonce ani Ignat, ji nedokázal uzdravit.

Nikdy si nevzpomněla, kdo vlastně doopravdy je.

Byla člověkem a nikdo netušil, jestli se vůbec ještě narodí.

Spojené státy americké, l.p. 1839

Virginie

Isidro se zadíval na dívku, která byla nedávno přijata do smečky. Tvrdila něco, na co čekal skoro století.

Byla zběh z Ruské smečky, anglická dcera bohyně světla, sestra Grigorije a Steveho. A měla užitečné informace.

„Je to pravda?“ zeptal jsem se a otočil se na Gabriela, člena své smečky a výborného stopaře. Pokrčil rameny.

„Jsem si tím skoro jist… Nevycítil jsem ji, dokud nám neřekla, kde přesně se nachází, ale vyzařuje z ní ta divná aura…“

„Dobrá, teď stačí ji jen donutit, aby se rozpomněla, a pak vyplnit rozkaz paní…“

Zadíval jsem se na Patricii a vykouzlil falešný úsměv.

„Bravo, Cící, jen tak dál…“ pochválil jsem ji a sám se vydal ven, do temné noci.

Někde u plantáží starého Stevensona se nachází bohyně světla a můj úkol byl jasný – odloučit ji od Ruské smečky a zabít ji. Styx ji chtěla potrestat za to, že ty pitomé psy milovala víc než ji.

Bohužel ti psi se nacházeli všude, kde byla ona… Tentokrát ale bude jen a jen moje…

Usmál jsem se při myšlence, že ji dostanu do své postele.

„Jsi má, Isis…“ zamumlal jsem do noci a vydal se za ní.

Otrokyně se procházela za měsíčné noci po plantážích. Pracovala u pana Stevensona od svého narození a byla ráda, že se dostala k němu. Nebyl tak krutý jako ostatní plantážníci a pokládal své otroky za sobě rovné. Přesto jim ale neplatil. Stačilo, že je musel živit.

Zadívala se na psy, ploužící se jí za nohami, a jednoho z nich podrbala za uchem.

Objevili se vždy, když byla sama. Jinak se skrývali. Ona ale vždy vycítila jejich přítomnost.

Když se před ní objevil muž celý v černé s bronzovou pokožkou, zprudka se zastavila a psi začali vrčet.

„Zdravím, Isis…“

Isis. To jméno v ní vyvolávalo vzpomínky… Zadívala se na psa vedle sebe a už neviděla psa, ale člověka. Rozzuřeného a vystrašeného.

Znala toho muže, i ty ostatní lidi, kteří byli jejím doprovodem.

„Copak tu děláš, Isidro?“ zeptala se a pohladila listy bavlníku vedle sebe.

Psi zbystřili a zadívali se na ni.

Pohladila nejbližšího – Anyu – po hlavě a otočila se zpět k muži před sebou.

„Co si žádáš?“ zeptala jsem se.

„Promluvme si… O samotě…“ dodal rozvážněji.

Otočila jsem se a vyhledala pohled Andyho a Tassie. Zavrčeli, ale pochopili. Vzdálili se tak, aby nebylo slyšet, co si s Isidrem povídáme, a přesto by mi mohli kdykoli pomoct.

Když jsem jim předala všechnu moc, zesílili a už neměli strach z lykancovů mé sestry. Byli si vyrovnaní a já za to byla ráda.

Přesto je španělská smečka převyšovala velikostí.

Vycítila jsem také, že jsem pomocí své moci předala své smečce moc – submisivním vlkům a alfům.

Olga dostala do vínku zneviditelnění a prodlužovací drápy a tesáky.

Její manžel Vasilij dostal živel – oheň. Dokázal vysílat plamenné útoky a obalit se do plamenů jako do štítu.

Boris měl rentgenové oči. Pouze jsem doufala, že to můj vnuk nezneužívá.

Ignat uměl uzdravit všechny nemoci a zranění kromě smrtelných. Nedokázal ale vyléčit mě, jako jedinou na světě, protože jsem mu tu moc dala.

Tassie dokázala rozpoznat lež.

Andrej vyvolával iluze a tím přivedl druhého k šílenství. Nebo ho jen oslepil…

Netušila, kam se poděla Patricie, její a Alexejova dcera, měla ale tušení, že už nikdy nebude ve smečce vítaná.

„Jsme sami, co chceš?!“ zeptala jsem se ostře a založila si ruce na prsou.

Museli jsme vypadat komicky – černá otrokyně odporující bílému muži. Normálně bych za to měla oprátku nebo výprask.

„Potřebuji od tebe pomoc…“ zamumlal.

Zbystřila. „Jakou?“

„Chci se osvobodit od Styx, ale nevím jak…“ zašeptal.

To jí vyrazilo dech. Žádný ze sestřiných netvorů ji ještě takhle nepožádal o pomoc.

Rozhodla se rychle.

„Přijď zítra k velkému dubu na konci plantáží. Dojdu sama…“

Nebyl to zrovna nejlepší nápad, ale pokud chce osvobodit od její sestry, tak bude riskovat ráda.

Isidro s úsměvem odešel a k ní se pomalu přibelhala smečka. Zdáli se dotčení tím, že jim neřekla, že ví, kdo jsou.

Ale oni netušili, že si vzpomněla až ve chvíli, kdy přišel Isidro…

Nechala je v jejich vzteku, jen ať si o ní myslí jen to nejhorší… Pokud si vážně myslí, že by je zradila, nebyli hodni její pozornosti.

Beze slova se otočila a odcházela k domu, kde bydleli otroci.

Spíš cítila než slyšela, že se smečka vydala za ní. Když se vrátila dovnitř, zase zmizeli.

To bylo dobře. Teď neměla náladu na hádky.

Pozdravila Christophera, dalšího otroka z plantáží, a lehla si na závěsné lůžko.

Zavřela oči, ale nespala. Než usnula, musela ještě popřemýšlet, jak dostat Isidra ze spárů své sestry.

Další den se setkali, přesně, jak se dohodli.

Ruská smečka se ten večer vůbec neobjevila. Nejspíš trucovali.

Sedli si s Isidrem pod dub a on jí vyprávěl o svém životě a útrapách, které mu Styx připravila.

Rozuměla mu. Taky byla svou sestrou pronásledována. Měla pocit, že jsou si hodně podobní.

Domluvila schůzku i na další den, a pak na další…

Občas se objevil jeden z jejích vlků, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Když pracovala na plantážích, vždy došel Saša a pomohl jí s těžkým nákladem. Nikdy ale nikdo z nich nepromluvil.

Nenáviděla je za to. Nenáviděla sebe.

Svěřila se Isidrovi. Rozuměl jí a ukonejšil ji.

Byla mu vděčná.

Sešli se znovu… A znovu…

Začala k němu něco cítit. Ne, byla přeplněná city k němu.

Když ji Isidro požádal, aby s ním odešla, odešla od smečky a života otrokyně, nadšeně souhlasila.

Další den se s tím svěřila Alexejovi.

Podíval se na ni tak, jako nikdy předtím… Bodalo ji z toho u srdce. Vzpamatovala se ale ve chvíli, kdy ji Saša pevně chytil za ramena. Bolelo to.

„Co tě to, proboha, napadlo?!“ vykřikl, z očí mu čišel vztek a ještě něco, co nedokázala rozpoznat.

„Co si to dovoluješ?!“ zasyčela na něj a oplatila mu vztek vztekem.

„Chce tě jen ovládat! Je stejný jako tvá sestra, Isis. Přitáhne tě na svou stranu a pak tě zabije…“

„Vůbec Isidra neznáš… Slíbil mi, že mi představí svou smečku – svou rodinu… Miluje mě, Sašo!“

Zavrčel a ukázal bílé zuby, pevně si ji přitiskl k tělu. „Ty jsi moje, Isis!“ zasyčel jí do ucha.

Snažila se ho odstrčit. „Nejsem ničí! Jsem svobodná! Dávám vám svobodu, Sašo, už mi nemusíte sloužit…“ zašeptala.

Alexej zaskučel a spadl na zem. „Nedělej to, Isis, prosím, nedělej to!“ opakoval neustále dokola.

„Sbohem…“ zamumlala a odešla.

Další den našli na plantážích tělo roztrhané vlky tak, že se ani nedalo poznat, kdo to byl.

Ruská smečka ale cítila, kdo to je… Byli ale svobodní, necítili smutek ani zášť… Jen prázdnotu.

Věděli, že nebudou úplní, dokud je jejich Isis znovu nepřijme do rodiny…

Česká republika, l.p. 1942

Protektorát Čechy a Morava, koncentrační tábor Terezín

Irma se zadívala na muže s puškami, kteří neustále chodili kolem a křičeli. Své rodiče neviděla už měsíce a byla nucená neustále pracovat…

Byla k smrti unavená, a přesto se nutila dál pracovat s ostatními dětmi, které byli v domě označeném číslem 425 ubytované s ní.

Když procházeli okolo plotu, kolem kterého byl omotaný ostnatý drát, všimla si něčeho bílého, co na ni jakoby mávalo ve větru.

Přiblížila se k plotu a snažila se uhodnout, co to je…

Došla k plotu a upustila čisté prádlo, které právě nesla, na zem.

Natáhla ruku ke keři planých šípkových růží a přejela prstem po okvětním plátku.

Do ruky jako by ji uhodil blesk.

Vykřikla a tím na sebe upozornila stráž.

Nerozuměla, co na ni křičí, ale dostala výprask. Posbírala znovu špinavé prádlo a vracela se s ním do prádelny.

Slyšela, že ji růže volá zpět, ale nemohla se vrátit.

Tělem jí proudila zvláštní energie, která ji posílila a vlila jí krev do žil. Skoro by i zapomněla, že je v koncentračním táboře a hrozí jí smrt.

Jako židovka byla nevhodná a nečistá rasa…

Ale jak někdo mohl posoudit, kdo má právo žít a kdo ne?

Když odnesla prádlo, dostala za úkol naškrábat brambory. Když se k večeru vracela zpět do domu, kde spávala, znovu viděla tu růži, vábila ji, volala, ale ona nechtěla zemřít.

Další den bylo něco špatně. Strážci měli špatnou náladu, nadávali a bili každého, kdo se jim připletl do cesty.

Irma jednomu z nich spadla pod nohy.

Popadl ji a vrazil jí facku. Pak si ji prohlédl od hlavy k patě a dal ji do náruče jinému vojákovi se slovy: „Vyhodit!“

Dívala se na růži, když ji nesli do budovy, odkud už se nikdy nikdo nevrátil.

Když se dusila plynem, nad táborem se neslo vytí.

Poisson: Jmenují se Lycancové, jestli to mám někde jinak, tak se omlouvám. A máš pravdu, je velice těžké se v tom vyznat, proto jsem si sama udělala rodokmen a nakreslila si všechny vlky ve smečce, jestli chceš, tak to vyfotím a přidám to sem s dalším článkem. Moc děkuji, žes to po mě celé přelouskala, prology obvykle nebývají takhle velké, ale potřebovala jsem to nějak sepsat, tak se omlouvám :-)

Doufám, že se vám všem povídka líbí, pokud to bude v mých silách, tak brzo přidám další.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve stínech temna prolog 3/3: