OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 9. kapitola

14.11.2010 (18:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 715×

IX. Hádka

„Ne nemůžeme, co jsi mu udělala? A co to do tebe vůbec vjelo?“ řekla mi naštvaně Katrin.

„Vždyť jsem to už říkala,“ oplatila jsem jí stejným tónem.

„Jo ale proč jsi to udělala, vždyť ještě chvilku před tím jsi mi sama kývala na to, že se nenecháš vytočit!“ vyjela na mě.

„Jo a to jsem se měla nechat od něj shazovat? On si na mě dovoloval jen proto, že jsem mladší, myslel si, že je něco víc. Kdežto podívej se, to já jsem Světlo Dvorce, já jsem to mocné dítě, on je oproti tomu nic!“ vykřikla jsem věty, které jsem nikdy nechtěla říct.

„Já jsem dvojče Světla Dvorce, no a co? Také se nevytahuji se svým postavením,“ oplatila mi stejným tónem, „někdy bych si ale přála, abys nebyla mé dvojče.“

Tahle věta mě zarazila a jí zřejmě také. Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Karin, takhle bys ale svou moc používat neměla,“ změnil téma Luk, ale já jsem ho poslouchala jen na půl ucha.

„Hvězdičko, nechci nic říkat, ale myslím, že brácha má pravdu,“ připojil se Tom.

„Před chvílí jsi mi řekl, že to nic není a teď zas měníš názor?“ řekla jsem mu ironicky, „víte, co? Běžte se všichi vycpat, myslela jsem, že když víte mé tajemství, budete na mé straně, ale jak je vidět, opak je pravdou.“

Zvedla jsem se a chtěla odejít, ale za pas mě chytily dvě ruce a stáhly zase zpátky. Držel mě stejně pevně jako v jeskyňce, ale já jsem se tentokrát začala bránit jinak. Použila jsem na Tomáše energii a on mě následkem toho pustil. Rychle jsem se přenesla k nám do pokoje. Posadila jsem se na pohovku a schoulila do kluvíčka. Slzy mi tekly proudem. Uvědomovala jsem si, že jsem udělala velice špatnou věc, už tak jsem se cítila špatně a oni mi to ještě ztěžují, nikdy jsem nečekala, že mi Katrin vmete do obličeje něco takového a Tomáš, že mě tahle podrazí. Po té hádce se mi v hrudi udělala obrovská díra, mohl za to Tomáš, to on mi ji tam udělal tím, že mě zradil. Ještě k tomu naše pouto, které všechno jenom zhoršuje.

Kari, uslyšela jsem ve svých myšlenkách. Ignorovala jsem to, soustředila jsem se a pomocí svého živlu jsem si vytvořila štít kolem svých myšlenek a pocitů. Nikdo se mi nemohl dostat do hlavy a pouta jsem už také necítila. Kiara se na mě nechápavě podívala a řekla mi: „Proč sis schovala myšlenky?“

„Nechci, aby mi je někdo četl, promiň, ale dneska je toho na mě moc,“ odpověděla jsem jí.

„Jo, já tě chápu, ale chci, abys věděla, že já budu stát při tobě, ať se děje, co se děje, mám tě chránit, takže se mnou můžeš vždycky počítat,“ řekla mi upřímně.

„Děkuju,“ zašeptala jsem, Kiara se mezitím zvedla a přešla ke mně. Vyskočila na pohovku a položila mi hlavu na rameno. Objala jsem ji, měla jsem v ní teď podoporu, kterou jsem měla ještě dnes odpoledne v Katrin a Tomášovi.

„Ještě jsme nebyly na večeři, půjdeme tam?“ zeptala se mě po chvilce.

„Večeře už skončila, teď se tam koná nějaká párty, podle toho, co mi včera Tomáš říkal, se koná každý úplněk párty na uctění nebo co a já tam nemám chuť jít, ale můžeme jít do kuchyně, tam určitě ještě něco mají, skřítci jsou vždycky na nás hodní, když se k nim dobře chováme,“ odpověděla jsem jí.

„To je dobrý nápad,“ souhlasila se mnou, společně jsme se zvedly a vydaly do kuchyně. Cestou nás ale potkala mamka a docela se divila, že nejsem s ostatníma na párty, radši jsem se vymluvila na to, že jsem po tom souboji s taťkou unavená. Mamka se na mě chápavě dívala, popřála mi dobrou noc a odešla. Došly jsme do kuchyně a hned se k nám nahruli skřítci.

„Co si budete přát, princezno?“ zeptali se mě slušně, já jsem si zas jenom povzdechla, oni všem z královských rodů říkají tituli, mě otitulovali na princeznu, protože jsem z přímé linie Erika Maysnera a Gregorije Skalciho.

„Můžu poprosit o něco, co bylo k večeři, a pro Kiaru bych chtěla pořádný kus kuřecího masa,“ poprosila jsem je a posadila se ke stolu, kam mi hned začali nosit jídlo. Přinesli mi toho tolik, že jsem neměla šanci to sníst, zato Kiara, ta se ládovala. Pořádně jsem se najedla a počkala, než Kiara také dojí.

„Nepůjdeme si zaběhat? Dlouho jsme takhle spolu samy nebyly,“ navrhla mi Kiara, mě se to zdál jako dobrý nápad, proto jsem souhlasila. Pomalu jsme se rozešly do zahrad a potom z nich pryč z Dvorce.

Běžely jsme normální lidskou rychlostí, takže nám to zabralo docela dost času, než jsme doběhly k jeskyňce. Běžely jsme tam asi dvě hodiny. Zpátky jsme také nikam nespěchaly, když bylo půl jedné ráno, přišly jsme do našeho pokoje, kde na nás čekala Katrin se Sarabi. Hned jak nás zbystřily přítily se k nám. Kiara se Sabi se „objaly“ a já jsem se na ně jen dívala, protože jsem se nechtěla dívat do tváře své sestry. Vzala jsem si své pyžamo a šla se vysprchnout, Kiara šla automaticky se mnou, jako kdyby čekala, že se mi něco stane. Rychle jsem se osprchovala a šla zase do pokoje, Katrin na mě čekala. Seděla na mé pohovce, a když jsem vešla, chtěla mi něco říct. Jenže já si rychle do šla pro mp3ku a nasadila si sluchátka. Pomocí teleorbingu jsem k sobě přenesla z Tomášova pokoje svoje bolerko a dala ho do skříně. Katrin se chvíli snažila získat moji pozornost, ale potom to vzadala a odešla na svou polovinu pokoje. Sundala jsem si sluchátka a vzala si knížku. Začetla jsem se, jenže asi v jednu hodinu ráno u nás někdo zaklepal na dveře. Katrin pokynula, ať ten dotyčný vstoupí. Byli to kluci, rychle jsem se posadila, Kiara se nahrnula přede mně. Byla jsem připravena se případně přemístit nebo přeměnit. Všichni se shromáždili na mé polovině pokoje.

„Kde jsi byla?“ zeptala se mě Katrin.

„Co tě to zajímá?“ odpověděla jsem jí, měla jsem jich tak akorát plný zuby.

„Jsi moje sestra, proto se zajímám,“ řekla mi na to.

„Před několika hodinami jsi mi dost jasně řekla, jak mě bereš, takže mi laskavě s tímhle dej pokoj,“ připomněla jsem jí něco.

„Kari, já to tak nemyslela,“ řekla smutně.

„Jasně, ty nikdy nic tak nemyslíš,“ odpověděla jsem jí ironicky.

„Kari, prosím nech toho,“ vzlykla, Lukáš se na mě podíval pohledem typu „nech toho a neubližuj jí“. Kiara na něj zavrčela, Sarabi a Tesák se postavili před Lukáše s Katrin, aby je chránili. Já jsem kolem sebe a Kiary vytvořila slabý štít, štěstí, že pro slabé štíty nepotřebuji pohybovou formuli.

„Nechte mě už být, nic jsem vám neudělala a vy mi už dneska potřetí kazíte náladu,“ řekla jsem jim a podívala se na Tomáše, který pochopil, co myslím tím třikrát. Chtěl se ke mně rozejít, ale zastavil ho můj štít. Zmateně se podíval po svém bratrovi a mé sestře.

„Hvězdičko, stáhni ten štít, my ti nechceme ublížit, chceme si jen promluvit,“ začal mi domlouvat.

„Ne, já s vámi nechci mluvit, copak to nechápete?“

„Ne asi nechápeme,“ odpověděl mi Lukáš. Tím mě opravdu dovařil, podívala jsem se mu do očí a použila na něj nátlak.

„Běžte odsud,“ řekla jsem mu, bylo na něm vidět, že mi vzdoruje, ale potom přikývl a odešel.

„Co jsi to udělala?“ vyjela na mě Katrin.

„Použila jsem na něj nátlak, jak jsem řekla, nechci s vámi mluvit, takže laskavě odejděte,“ odpověděla jsem jí.

„Je to i můj pokoj!“

„Ale jsi na mé polovině, takže se laskavě přesuň na svou polovinu, Katrin, a, Tomáši, dveře jsou támhle,“ pokynula jsem jim.

„Co když nepůjdeme?“ zeptala se mě Katrin.

„Použiju na vás nátlak, jak jste dnes viděli, mám ho docela silný, takže bych byla radši, kdyby to šlo po dobrém,“ odpověděla jsem jí.

„Proč se tak chováš, hvězdičko?“ zeptal se mě Tomáš zmučeně.

„K tomuhle chování jste mě donutili vy,“ odpověděla jsem mu, na povrchu jsem měla ledově klidnou masku, ale uvnitř jsem zaživa umírala. Byla jsem naštvaná na svou lásku, se kterou mám mít rodinu a milovat ho. Na svou sestru, která mi měla věrně stát po boku. Mezitím jsem zrušila štít, ale pořád jsem byla připravena ho aktivovat, kdyby něco hrozilo. Tomáš si potom je povzdychnul a odešel, když odcházel, bral si s sebou i mé srdce, ale já jsem to nesměla dát najevo. Byla jsem pořád na něj naštvaná. Teď zůstala na mé polovině jenom Katrin se Sarabi.

„Katrin, ty jsi mě neslyšela? Vypadni z mé poloviny!“ řekla jsem jí už naštvaně.

„Jak mu tohle můžeš dělat? Víš jak se teď cítí? Vždyť máte pouto, to vás oba ničí!“ vyjela na mě.

„Ty zrovna máš co říkat! Já teď jeho emoce necítím, protože všechna pouta, co s někým mám, tak blokuji, hlavně to pouto s tebou,“ odpověděla jsem jí.

„Ty jsi vážně bezohledná, myslíš jenom na sebe! Na nikom ti nezáleží, jseš jenom ty a ty. Ty si myslíš, že když jsi Světlo Tajného Dvorce, tak můžeš všechno? To se pleteš, Karin. Ty nejsi moje sestra a nikdy nebudeš. Bylo by lepší, kdybychom vůbec se nepoznaly!“ vyřkla zase ten ortel, tentokrát jsem se nezarazila.

„Fajn, jak chceš, dělej, že mě neznáš, ale už nikdy po mně nechtěj, abych tě chránila, jako jsem to dělala doposud,“ odpověděla jsem jí na to.

„Ty, že jsi mě chránila, to já musela pořád poslouchat ty tvoje výlevy, ty jsi strašně namyšlená, předhazuješ ostatním, že jsi z linií zakladatelů, ale přesto jsi úplná nicka,“ křičela na mě, to mě naštvalo a vrazila jsem jí facku.

„Nikdy jsem nebyla namyšlená, pomáhala jsem ostatním, kryla jsem tě, když ses řezala, chránila jsem tě měsíc před Lukášem, a ty mě tady řekneš, že jsem nicka? Je vidět, že se umíš odvděčit. Už nikdy nečekej, že se tě zastanu, jako to třeba bylo minulý týden před tím kvintánem, postarej se o sebe sama,“ vmetla jsem jí do očí skutečnosti, Katrin se zasekla, bylo na ní vidět, že si vzpomněla na věci, se kterými jsem jí pomohla a před kterými jsem ji chránila.

„Fajn, když teď nemáš co říct, můžeš konečně vypadanout z mé poloviny pokoje,“ řekla jsem jí klidně, sice jsem vypadala klidně, ale uvnitř to ve mně vřelo, já nikomu nepřehazuji, že jsem královská a nejsem namyšlená, nemyslím jenom na sebe, pro mě vždy bylo prioritou, aby byli napřed šťastní ostatní a potom až já .

Katrin se ani nehnula, já už jsem toho měla vážně dost dneska. Je půl druhé ráno a já se tu hádám se svou sestrou.

„Hej,“ tleska jsem jí před obličejem, „něco jsem ti říkala.“

Katrin se na mě zase smutně podívala, ale nešla.

„Kari, prosím tě odpust mi to, já to tak nemyslela, nevím, co to do mě vjelo,“ řekla mi se slzami v očích, přešla ke mně blíž.

„Myslíš, že ti můžu tohle jen tak odpustit, já nejsem namyšlená, ty to víš, víš, že jsem se vždycky snažila, abys byla šťastná ty a pak až já, ale ty mi pak tady řekneš, že jsem nicka, Katrin, já ti tohle neodpustím, ranila jsi mě tím, hlavně tím, že jsi mi řekla, že si nepřeješ být má sestra,“ odpověděla jsem jí na to. Katrin zavřela oči a zpod víček se jí hrnuly slzy. Sice mě bolelo koukat se na ni, jak brečí, ale víc mě bolelo to, co mi teď řekla.
„Prosím tě teď odejdi z mé poloviny,“ řekla jsem jí.

Konečně mě poslechla, přešla k sobě a já si zase lehla. Kiara si zase lehla k mně a společně jsme usnuly.

*****

Ráno jsem se probudila velice brzy. Bylo půl sedmé a já jsem nemohla už usnout, i když jsem, ale šla spát kolem tři čtvrtě na dvě, byla jsem docela vyspalá. Kiara vedle mě ještě spala a podle dýchání z druhé poloviny pokoje jsem usoudila, že Katrin se Sarabi také ještě spí. Tiše jsem vylezla z postele a převlékla se. Vzala jsem si na sebe džíny a triko s krátkým rukávem, potom jsem šla si udělat ranní hygienu. Vrátila jsem se zpátky do pokoje a zjistila, že tam na mě Kiara už čeká.

Bez jediného slova jsme se rozešli směrem ven z Dvorce. Mířily jsme směrem k zahradám, kde se dá prolézt prasklinou mezi hradbami pryč. Protáhla jsem se prasklinou a do někoho narazila. Rychle jsem se podívala a uviděla jsem taťku s Rooem. Velice se divil, když mě uviděl.

„Kari, co tu děláš?“ zeptal se mě, když se vzpamatoval z šoku, který jsem mu způsobila.

„Nemohla jsem usnout, proto jsem se chtěla projít za hradbami,“ odpověděla jsem mu popravdě.

„Víš, že je to zakázané? A jak ses vlastně o téhle prasklině dozvěděla? Nikdy jsem ti o ní neříkal,“ ptal se mě.

„Tomáš mi o ní řekl, několikrát jsme tudy už šli,“ pokrčila jsem rameny.

„Víš, že můžeš mít pěkný průšvih?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Jako bych už neměla,“ odpověděla jsem mu.

„Proč bys měla mít? Vždyť tě nikdo nechytil, jak utíkáš ze školy,“ řekl mi.

„Ty mě budeš krýt? Tedy, tati, já myslela, že budeš lpět na tom, abych nebyla průšvihářka jako ty,“ zasmála jsem se.

„Sice jsem chtěl, abys neměla žádný průšvih, ale s tvou povahou to nejde, jsi hold Skalciová a máš to v krvi,“ pokrčil rameny, „pojď se mnou, ukážu ti ještě nějaké praskliny, které jsou ještě víc skryté než tyto. Přitom ještě ale půjdeme okolo hradeb, protože musím ještě být na hlídce.“

„Proč máš vlastně hlídku, vždyť tu je ochrana,“ zeptala jsem se.

„Ano, sice tu je ochrana, ale nikdy není stoprocentní, proto tu máme hlídky. Hlavně v noci, protože sem mohou přijít Přeživší nebo naši nepřátelé a počkat si na někoho, jako jsi ty,“ odpověděl mi.

„Proč mi vlastně chceš ukázat jiné cesty z Dvorce?“

„Protože, kdyby se něco dělo, chtěl bych, abys spolu s Katrin zmizela odsud a byla v bezpečí. Je mi celkem jedno, jestli budeš chodit za hradby, ale jedno mi slib,“ zastavil se taťka a podíval se mi do očí.

„Co?“

„Že budeš mít pořád u sebe Kiaru, ona se o tebe postará.“

„Slibuji,“ přísahala jsem.

„Dobře, tak pojď,“ pokynul mi, abych šla. Šli jsme tiše vedle sebe ve tmě, která mě už začínala štvát. Vytvořila jsem ohnivou kouli a vyhodila ji nad nás, aby nám svítila.

„Včera jsem mluvil s mamkou, která si všimla, že s tebou není něco v pořádku, zdála ses jí smutná a já z tebe cítím bolest, nechceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se mě najednou taťka. Trochu mě zarazil tou otázkou, nevěděla jsem, co mu na to říct.

„Bude ti vadit, když ti neřeknu úplnou pravdu? Nebudu ti lhát, ale neřeknu ti celou pravdu,“ zeptala jsem se ho.

„Udělej, jak uznáš za vhodné,“ přikývl.

„Včera jsem udělala jednu fakt blbou věc, nevím, proč jsem to udělala, ale prostě ve mně bylo něco, co mi to přikázalo to udělat. Tomáš mi potom řekl, že to nic není, že mu to nevadí. Později u něj v pokoji na mě Katrin vyjela, proč jsem to udělala, dost ošklivě jsme se pohádaly, Lukáš potom chtěl odvést pozornost od naší hádky a navázal zase na tu věc, Tomáš se k němu připojil a taky mi to vyčetl, čímž mě dost naštval. Nejhorší na Tom je, že máme spolu prvotní pouto, takže mi naše hádka přináší pěknou bolest a navíc mi Katrin řekla něco nepěkného,“ vypověděla jsem mu neurčitě, co se včera stalo.

„Chápu tě, já vím, jaké to je, když se pohádáš s někým, s kým máš pouto, nedávno jsem se pohádal dost ošklivě s Martinou, taky nás to oba bolelo, protože máme pouto,“ řekl mi smutně.

„Kvůli čemu jste se pohádali?“

„Kvůli tobě, slyšel jsem vaši hádku, chápal jsem vás obě, i když právo bylo na tvé straně, protože chápu tě s tvými geny, ty to máš těžké, protože máš dva,“ řekl mi.

„Mrzí mě to, nechtěla jsem vás rozhádat,“ posmutněla jsem.

„Kari, ty za nic nemůžeš, to je prostě mezi mnou a Martinou,“ zavrtěl hlavou.

„Usmířili jste se už?“

„Ne, ještě ne, Martina se mnou odmítá mluvit, dvakrát se mi ji podařilo vytáhnout z hodiny, ale ona se mnou prostě nekomunikuje ani přes pouto,“ povzdechl si.

„A co Alex? Zatahujete ho do toho?“ podívala jsem se na něj.

„Martina si ho snaží udržet u sebe, ale on má svou hlavu a je skoro pořád se mnou, s ní ani moc není, nudí se tam prý, u mě na hodinách si hraje s Rooem, takže se tam nenudí. Martina se mu ani moc nevěnuje, za to já ho skoro pořád někam beru, stejně jako tebe, bych bral, kdybys neměla vyučování. Když už jsme vlastně u toho, nechceš dnes s námi jít na lanovou dráhu za Dvorec? Myslím, že to pro tebe bude lepší než být ve společnosti Katrin, Lukáše a Tomáše,“ navrhl mi.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale něco na nás vlítlo. Bylo to děsně rychlé, dotklo se mě to, ale hned na to jsem ucítila taťkovu ruku, jak to ode mě odtrhla. Podívala jsem se a uviděla rudé oči.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 9. kapitola: