OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 8.kapitola

10.11.2010 (19:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 629×

VIII. Legenda

„Jak jsem říkal na začátku, máme tu problém, slyšeli jste někdy o Přeživších?“ zeptal se nás Nik. Všichni jsme zakroutili hlavou, nikdo nevěděl, kdo to je, tedy až na mě, já jsem jednou slyšela, jak se taťka o nich baví s Martinou.

„Jsou to něco jako oživlé mrtvoly, oživuje je černá magie. Vypadají jako lidé, ale jsou hrozně bledí a mají rudé oči. A co je hlavní, berou nám, kouzelníkům, živlovou magii, když se vzdáme nebo přijdeme o živel, zemřeme,“ vysvětlil nám ve zkratce Nik, kdo jsou to Přeživší.

„Jak se člověk může stát Přeživším?“ zeptal se Tom.

„Jsou dvě možnosti, buď vás Přeživší kousne anebo vám dá napít své vlastní krve,“ odpověděl Nik.

„Jdou nějak zabít?“ zeptala se Katrin.

„Ano, je několik způsobů. Buď jim probodnete srdce stříbrnou dýkou požehnanou magií, nebo vaší rodovou dýkou, kterou jste už všichni dostali. Rodovou dýku dostane jen ten, kdo je královský. Ostatní dostanou stříbrnou dýku. Dále pak rody Loydů, Maysnerů a Skalciů mají jednu specialitku a to, že mohou zabíjet pomocí svého genu. Hadi mají jed, a my šelmy máme zase ostré zuby, ale u hadů je výhoda, že je mohou zabíjet i v lidské podobě, ale my šelmy se musíme přeměňovat, ale oproti ostatním máme obrovskou výhodu, protože nemusíme mít dýky,“ odpověděl jí Erik.

„A my, co máme dva geny, můžeme používat i jed?“ zeptala se Sabina.

„V podstatě ano, ale nevím, jak to máte s geny, protože ten, který používáte víc, tak ten je silnější. Všiml jsem si, že vy používáte spíš tygří než hadí,“ odpověděl jí Nik, „vy dokážete kombinovat vaše jazyky nebo ne?“

Přikývly jsme, nedávno jsme to zkoušely a bylo to docela dobré. Ostatní to slyšeli jako vrčení kombinované se syčením.

„Pak by asi neměl být problém ani s vytvářením jedu, možná to bude lepší než u normálních hadů, protože i ostatní geny jsou jaksi jedovaté, ale neprojevuje se to tak jako u hadů,“ kostatoval Nik.

Já, Kati a Sabča jsme se na sebe podívaly, byly jsme sice docela zaskočené, ale líbilo se nám to.

„Jdou nějak Přeživší vrátit zpátky na člověka?“ zeptala se Kati.

„Ne nejdou, ale existuje jedna legenda, ve které se to dá,“ odpověděl jí taťka.

„Jaká legenda?“ zeptal se Lukáš.

„Legenda o Mocném rodu. Říká se v ní, že se to nějak dokáže, ale ten dotyčný musí mít živel, který nikdo jiný nemá,“ odpověděl mu strejda Martin.

„Jaký živel?“ zeptala se se zvědavostí Šárka.

„Energii, vím, že to zní zvláštně, ale je to tak, jednou se má narodit dítě s obrovskou mocí, bude nové Světlo Dvorce, ale nebude v rodu Loydů, do něj se přidá až později, bude prý mít v sobě krev dvou zakladatelů a jeho dítě bude v sobě mít všechny tři rody. Tím započne Mocný rod. To dítě bude z dvojčat a obě ty dvojčata budou poznamenané smrtí,“ řekl Martin. Katrin se na mě se šokem v očích podívala.

„Ale jakou moc bude mít energie?“ zeptala se Sára.

„Z hlavních schopností zbývá už jen intuice, potom ještě by to dítě umělo převádět nemrtvé na živé, takže léčení,“ odpověděl jí zamyšleně Nik

A potom ještě nátlak, ozvalo se mi v hlavě.

Víš, že teď na to mohou přijít, oni nejsou tak blbý, řekla jsem Katrin.

Tak použiješ nátlak, odpověděla mi.

To není tak jednoduchý, mohla bych je přinutit, ať zapomenou, ale jaká je možnost, že si zase nevzpomenou? zakroutila jsem jemně hlavou.

To máš pravdu, musíš si dávat pozor, dneska jsi už dost používala energii a také tvoje hojení, přikývla mi na to.

„Kdy se má to dítě vlastně narodit?“ zeptala se jako mimochodem Katrin.

„To nikdo neví, třeba už se narodilo, nebo se narodí, nebo sedí tu mezi námi, to nikdo neví,“ odpověděl jí Nik.

„Pokoušel se ho už někdo najít?“ zeptala jsem se.

„Ano, už po staletí ho elementologové hledají, ale zatím se jim ho nepodařilo najít, ale myslím, že ani nepodaří, protože podle legenda má mít ještě druhý živel, který bude krýt jeho pravý živel,“ odpověděl mi taťka.

„No myslím, že už je čas to skončit,“ řekl Nik a zvednul se.

„Rozhodli jsme se, že vás zkusíme na týden přeřadit do vyššího ročníku,“ oznámil nám Nik.

„Myslíte, že to budeme zvládat?“ zeptala se skepticky Sabča.

„Určitě, myslím, že někteří z vás by měli i na tercii, ale zatím to nebudeme zkoušet,“ přikývl Nik a propustil nás. Kati se hned ke mně hnala a nedbala na Lukáše. Popadla mě za ruku a táhla mě pryč. Rychle jsme se vypařily, když jsme byly z dohledu, přenesla jsem nás do naší jeskyňky. Posadily jsme se tam a podívaly se na sebe.

„Ta legenda přesně sedí, obě jsme poznamenané smrtí, obě jsme ze smíšené z genových rodů a ty jsi Světlo Dvorce a máš energii,“ řekla Katrin, bylo na ní vidět, že ji to docela rozrušilo.

„A uvědom si s kým chodíme, chodíme s přímou linií Světla Dvorce a my jsme také z přímé linie zakladatelů,“ poukázala jsem ještě na jednu skutečnost.

„Najednou mi přijde, že jsem s Tomášem, protože musím, ne proto, že ho miluji,“ řekla jsem.

„Takhle to nesmíš brát,“ začala mě utěšovat.

„A jak to mám brát? Ano Tomáše bezmezně miluji, ale co když mi to jen říká osud, co když se to nedá změnit?“ slzy mi stékaly pomalu po tvářích. Kati mě objala a nechala mě, abych jí brečela na ramenu.

Najednou jsem ucítila další paže, které si mě přitahovaly k sobě. Poznala jsem Toma, ucítila jsem, jak ještě někdo ode mě odtrhává Kati. Podívala jsem se na všechny okolo a uviděla Kati v náručí Lukáše.

„Jak dlouho tu jste?“ zeptala se Kati, já jsem se mezitím přitiskla k Tomovi, který mě pevně držel v náručí.

„Viděli jsme vás se přenést, pomocí našich pout k vám jsme vás dokázali vystopovat, slyšeli jsme všechno,“ odpověděl Tom a já jsem ztuhla. Podívala jsem se na Kati, která byla také pěkně překvapená.

„Neměli jste nás sledovat,“ řekla Kati po chvilce.

„Ale ano měli, jinak bychom se to asi nikdy nedozvěděli,“ odporoval jí Lukáš.

„Co když jsme nechtěly, aby to někdo věděl?“ řekla jsem mu na to.

„Stejně bychom se to dozvěděli, dřív nebo později určitě,“ odpověděl mi na to Tomáš.  Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Nechtěla jsem se s ním hádat, ale tohle bylo moje tajemství a já jsem nechtěla, aby to někdo věděl.

Co uděláme? Vymažeš jim pamět? zeptala se mě Kati.

Nevím, co bys dělala ty na mém místě? otevřela jsem oči a podívala se na ni.

Myslím, že je nejlepší čas zmizet, řekla mi.

To chceš zase Lukáše opustit, sotva jste se dali dohromady, zeptala jsem se jí.

Ty jsi pro mě důležitější, řekla mi upřímně.

To po tobě nemůžu chtít, zavrtěla jsem hlavou. Tom se na mě podíval, ale já jsem uhnula pohledem. Tom se podíval na svého bratra a přikývl mu. Kolem Lukáše a Katrin se zatočily listy trávy a stomů a oni v nich zmizeli. Poslední, co jsem slyšela od Katrin, bylo, jak vykřikla mé jméno.

„Kati,“ vykřikla jsem a snažila se dostat z Tomášova sevření.

„Klid, potřebují si promluvit a my také,“ řekl mi Tom a dál mě svíral. Nedbala jsem na něj, snažila jsem se jen vyprostit z jeho paží a dostat se za Katrin. Měla jsem ji předtím poslechnout, mohly jsme teď být zpátky ve Dvorci a spolu, ne teď rozdělené a ještě s našimi polovičkami.

„Kari, prosím tě, přestaň se mnou prát, víš, že tě nepustím,“ řekl mi Tomáš a snažil se mě uklidnit. Z očí mi znovu vytryskly slzy a já jsem s ním přestala bojovat, ale držela jsem se ho, co mi to jen jeho paže povolily. Tomáš si toho všimnul a přimkl si mě těsně k sobě, tiše jsem zakňučela, ale nic jsem neudělala, protože jsem věděla, že to nemá cenu. Tomáš mé zakňučení zřejmě slyšel a řekl mi: „Kari, já tě klidně pustím, ale musíš mi slíbit, že se odsud nepřeneseš.“

Přikývla jsem mu na to a on mě pustil. Rychle jsem se přesunula na druhý konec jeskyňky. Tomáš si povzdechl, ale nic neudělal. Kiara se ke mně posadila a byla připravena mi kdykoliv pomoc a zastavit Tomáše, kdyby se chtěl ke mně dostat.

„Dobře, co chceš tedy vědět?“ zeptala jsem se ho smířeně.

„Co všechno obnáší mít energii? Jaký máš schopnosti?“ zeptal se mě a chtěl se přiblížit, Kiara na něj zavrčela a on si sedl zpátky. Rex při Kiařině vrčení zvedl hlavu a varovně se na ni podíval.

„Jak asi tušíš, mám intuici a léčení, víc ti k tomu neřeknu, protože jinak mám úplně normální schopnosti, jaké jsou u živlů,“ odpověděla jsem mu, ale samozřejmě jsem vynechala to, že mám nátlak.

„Kari, ty mi neříkáš celou pravdu, že ne?“ podíval se na mě.

„Proč myslíš?“ zeptala jsem se ho opatrně.

„Ty jsi ještě nikdy neslyšela o poutu pravé lásky?“ zeptal se mě, zavrtěla jsem hlavou.

„Je to pouto, které vznikne, když potkáš svou pravou lásku, je rozdělené na dvě fáze, prvotní pouto se začne formulovat po prvním polibku a trvá to asi měsíc. A vem si, že my jsme spolu měsíc, my už pouto máme, jsme si souzeni,“ řekl mi a přitom se mi díval do očí.

„Co obnáší to pouto?“ zeptala jsem se ho.

„Dokážeme si číst myšlenky a cítíme emeco toho druhého, ale my máme to prvotní, takže jenom dokážeme poznat, jestli ten druhý lže a občas pocítíme to, co cítí ten druhý,“ odpověděl mi, „předtím, když jsem se ptal na tvé schopnosti, neřekla jsi mi všechno. Řekni mi to prosím, Kari.“

„Mám silný psychycký nátlak,“ zašeptala jsem tak tiše, že by mě normální člověk neslyšel, ale Tom to se svým genem slyšel až moc dobře.

„Použila jsi ho už někdy?“

„Dvakrát, jednou na tebe, ten večer, co jsme byli ve Dvorci poprvé, a potom na toho pitomce první den na dějinách,“ odpověděla jsem mu.

„Jinak jsi ho nepoužila?“ podíval se znovu na mě. Zavrtěla jsem hlavou a řekla mu: „Je to moc nebezpečné, nechtěla jsem, aby o tom kdokoli věděl.“

„Jenže teď to vím já a můj bratr, co s tím uděláš?“ zeptal se mě Tom.

„Nejradši bych ti vymazala pamět, ale to důsledkem našeho pouta nemohu, protože by sis hned vzpomněl, a u Lukáše bych také udělala to samé, ale ze stejného důvodu to nejde, protože ti dva už také mají pouto,“ odpověděla jsem mu neurčitě, „ale nejlepší by bylo, kdybychom se přestali stýkat.“

„To ne!“ vykřikl Tomáš a napřímil se, „já tě nenechám odejít.“

„Bylo by to nejlepší, nekazila bych ti život,“ odpověděla jsem mu na to.

„Ne, nezapomeň, máme pouto, jestli odejdeš, oba z toho smutkem zešílíme,“ odporoval mi, zvedl se a snažil se přejít ke mně, ale Kiara mu v tom dobře bránila. Rex se do toho chtěl už také zapojit, ale já jsem Kiaru zavolala k sobě a Tomášovi řekla, aby zůstal tam, kde je. Jenže on mě neposlouchal, dál se ke mně přibližoval. Také jsem se postavila a byla připravena vyčarovat štít, Tom se zastavil a podíval se mi smutně do očí.

„Vážně to chceš?“ zeptal se mě.

„Ne nechci, ale je to tak nejlepší,“ odpověděla jsem mu, zavrtěl hlavou, šílenou rychlostí se ke mně dostal a sevřel mě opět v jeho náručí. Nečekala jsem to, nikdo to nečekal, proto jsem nemohla na to nijak reagovat.

„Ani jeden z nás to nechce a ty to přece chceš udělat,“ zašeptal, byl tak blízko. Musím něco udělat, jinak to skončí blbě.

„Musím,“ odpověděla jsem mu tiše.

„Ne nemusíš, ty nás chceš rozdělit,“ zavrtěl hlavou, cítila jsem, jak mi po tvářích opět kanou slzy. Zabořila jsem obličej do Tomášovi hrudi a brečela dál. Tom mě k sobě přitiskl ještě víc a já se nemohla v jeho náručí ani hnout. Proč mi to pořád tak ztěžuje? Nestačí mu, že už teď oba trpíme jako psi, on to ještě prodlužuje.

Najednou jsem dostala vizi, byla jsem pořád tu s Tomášem a líbali jsme se. Cítila jsem dotek jeho rtů na svých, podléhala jsem mu. Probrala jsem se v přítomnosti, Tomáš se na mě díval se starostí v očích. Já jsem najednou pochopila, jak opravdu intuice funguje. Záleží na rozhodnutích, jestli se někdo rozhodne jinak, budoucnost se změní. Podívala jsem se na Toma a řekla: „To neuděláš, že ne?“

Tom se zatvářil nechápavě, ale já mu to hned osvětlila.

„Viděla jsem, co chceš udělat,“ řekla jsem mu, v Tomášových očích se hned objevily jiskřičky pochopení. Začal se ke mně sklánět a já jsem se snažila uhnout, ale nepodařilo se mi to. Tom mě jemně líbal, zprvu jsem se bránila, nijak jsem na to nereagovala. Potom jsem mu ale začínala podléhat, začala jsem mu polibek opětovat a opět mi slzy smáčely obličej. Když jsme se líbali, nedokázala jsem myslet na nic jiného než na Tomáše. Uvědomila jsem si, že to původní rozhodnutí je pěkná pitomost. Nedokázali bychom být od sebe, akorát bych mu ublížila. Opět mě přepadla vize vyvolaná mým rozhodnutím. Viděla jsem sebe s Tomášem, byla jsem šťastná, normálně jsem před ním používala energii, hned na to se u nás objevili Kati s Lukášem, oba byli tak šťastní. Probrala jsem se v přítomnosti a začala mě pekelně bolet hlava. Tom si toho všimnul a sedl si se mnou. Opřel se o stěnu a já jsem byla opřená o jeho hruď. Po chvilce se má bolest zmírnila na tolik, že jsem byla zase schopna vnímat normálně.

„Kari, co se ti stalo? Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě.

„Měla jsem vizi, po ní mě skoro vždy pekelně bolí hlava, ale teď je to už dobré,“ odpověděla jsem mu.

„A co jsi viděla?“

„Důsledek svého rozhodnutí,“ řekla jsem mu neurčitě a narovnala se. Seděla jsem Tomášovi na klíně a on mě držel za pas a přitom se sám opíral o stěnu. Nedívala jsem se na Tomáše, studovala jsem své ruce a nervózně si hrála s prsty a Tomovým prstenem, který jsem mu ještě nevrátila.

„Jakého rozhodnutí?“ zeptal se mě, neodpověděla jsem mu na to, dál jsem si hrála s jeho prstenem. Chvilku mi dal na to, abych mu odpověděla, ale když jsem mu neřekla ani slovo, vzal mi prsten a nasadil si ho zpátky na své místo. Tím sice získal mou pozornost, ale stejně jsem mu nic neřekla. Nevěděla jsem, jak mu to mám říct, protože před chvilkou jsem tu vyváděla, že ho opustím, a teď zas měním názor.

„Kari, jaké rozhodnutí?“ zopakoval otázku.

„To je jedno,“ odbila jsem ho.

„Ne není, ta vize se týkala nás dvou, cítil jsem to,“ odporoval mi.

„Kari, tak mu to řekni, budeš to mít za sebou,“ řekla mi Kiara.

Tobě se to řekne, pomyslela jsem si, Kiara se na mě podívala a odfrkla si. Ty pouta mě už vážně štvou, nejen, že mám s Katrin a Tomášem, ale mám pouto i Kiarou. Já se z toho jednou zcvoknu.

„Při tom polibku jsem změnila své rozhodnutí, proto jsem ti ho také začala opětovat,“ řekla jsem velice tiše a pomalu. Pořád jsem měla hlavu sklopenou a nedívala jsem se na něj, ale pocítila jsem štěstí, došlo mi, že to je Tomášovo. Přitisk si mě k sobě, znovu jsem byla opřená o Tomášovu hruď. Cítila jsem, jak mě líbá do vlasů a drží kolem pasu. Vzala jsem ho za jednu ruku, kterou mě držel, tedy chtěla jsem ho vzít, ale on ještě víc zpevnil sevření. Pohladila jsem ho po té ruce a Tom se uvolnil, dovolil mi, abych ho vzala za ruku a propletla naše prsty. Potom jsme tam ještě mlčky seděli a užívali si sami sebe.

„Co všechno už umíš ovládat ze svých schopností?“ zeptal se mě Tom po chvíli.

„Všechny, ale něco mi ještě dělá problémy,“ odpověděla jsem mu.

„Co?“

„Intuice, už jsem sice přišla na to, jak funguje, ale pořád mě po vizích bolí strašně hlava.“

„A jak to vlastně funguje?“

„Jak asi víš, budoucnost není někde vytesaná, změní se rozhodnutí a změní se budoucnost, intuice se zakládá na rozhodnutí. Rozhodneš se, že půjdeš po nějaké cestě a já to uvidim, změníš-li rozhodnutí, změní se tvá cesta a mě se změní vize,“ vysvětlila jsem mu.

„Takže ty umíš léčit? Použila jsi to na někoho?“ otázky mu nedocházely, ach jo, to zase bude vyptávání.

„Léčit umím, několikrát jsem léčila Katrin,“ přikývla jsem mu.

„Proč Katrin?“ podivil se.

„Nehoda při učení se s telekinezí, nevěděla jsem, jak ji používat, a Kati do mě pořád hustila, ať se snažím, to mě vytočilo a použila jsem na ni telekinezi tak, že odletěla a majzla se o strom, přičenž si rozbila hlavu, takže jsem jí to vyléčila, no nevím, jak by se rodiče tvářili, kdyby Kati přišla s rozbitou hlavou,“ vysvětlila jsem mu.

„To byl jeden případ a ten druhý?“

„Tome, promiň, ale tohle ti neřeknu, slíbila jsem Kati, že to nikomu neřeknu, protože by měla dost velké potíže a hlavně by se to mohl dozvědět Lukáš,“ zakroutila jsem hlavou.

„Proč by to neměl vědět Luk?“

„Trochu s tím souvisí,“ přiznala jsem, „ už se mě na nic ohledně tohodle prosím nevyptávej, ano?“

Dívala jsem se mu do očí a viděla v nich zvědavost, ale nakonec mi na to přikývl.

„Jsme tu už dlouho, měli bychom jít, za chvilku začíná úplňkový rituál a my zase máme vyvolat kruh,“ řekl mi po chvilce Tom.

„Proč zase my?“ povzdechla jsem si.

„To mě se ptej, hvězdičko, jsem z toho stejně otrávený jako ty,“ odpověděl mi stejným tónem.

„Mám strach, že po mně budou chtít ukázat živel,“ řekla jsem tiše.

„Ten, co přestavuje energii, nikdy neukazuje, nemusí, protože by musel vyvolávat svůj normální živel, takže ho můžeš normálně zakrýt,“ usmál se na mě Tom.

„Aspoň něco, když přestavuji svůj živel,“ usmála jsem se.

„Musíme se přenést před bránu a pak to dojít, to bude zase otrava,“ protořil oči Tom.

„Nemusíme, nezapomeň, že já se dokážu přenášet i ve Dvorci,“ usmála jsem se na něj.

„Takový výhody,“ řekl mi Tom naoko podrážděně. Zasmála jsem se a přenesla nás do zahrad, kde se má konat rituál. Přišli jsme tak akorát, zrovna se tam všichni shromažďovali. Uviděla jsem mamku, jak na nás mává, abychom šli za ní.

„Řekl ti Tom, že budete dnes kruh vyvolávat vy?“ zeptala se mě mamka.

„Jo řekl, ale proč zrovna my? Proč to neudělá Nik a ostatní?“ podívala jsem se jí do očí.

„Protože vy máte silnější kruh, navíc Nik chce ukázat septimánům, že se nemají vytahovat, že jsou nejstarší a nejsilnější, chce jim ukázat, že primáni dokáží vytvořit kruh silnější než oni,“ vysvětlila mi, „a navíc chce zabezpečit Dvorec a vy jste slíbili, že tomu pomůžete.“

Všichni se postavili do kruhu a uprostěd bylo místo pro vytvoření kruhu, kam si prozatím stoupl Nik se svou rodinou.

„Dnes máme úplněk a všichni ví, co to znamená. Vyvoláme kruh a znovu obnovíme ochranu Dvorce. Jste tu všchni, protože dnes nám vyvolá kruh někdo u koho byste to asi nečekali. Jsou to primáni, dvojčata Skalicovi, dvojčata Loydovi a Nikola Bartošová. Nyní je prosím, aby sem přišli a zaujali svá místa,“ promluvil k nám Nik. Všechny pohledy se stočily na nás a my jsme přešli na svá místa. Převzali jsme si svíčky od dospělích, mě ji dal Nik, který na mě mrkl a řekl mi: „Tento živel tady zastává jen Světlo Tajného Dvorce, važ si toho.“

V tu chvíli ve mně zatrnulo, on snad ví, že já jsem Světlo? Doufám, že ne!

Niky začala vyvolávat: „Vzduch je všude kolem nás, je potřebný ke všemu, co děláme, proto tě vzduch z východu prosím, abys mezi nás přišel.“

„Já žádám oheň z jihu, aby se k nám připojil,“ řekl hned po ní Tom.

„Já ze západu žádám vodu, připoj se prosím k nám,“ připojila se i Kati.

„Země je všude kolem nás, proto ji ze severu žádám, aby se k nám připojila,“ požádal svůj živel Lukáš.

„Energie je v nás, je v každé živé věci, je naší podstatou, proto ji žádám, aby se k nám připojila,“ řekla jsem nakonec já a vyvolala svůj živel, který jsem držela neviditelný pro všechny. Kolem ostatních se objevila stříbrná čára. Všichni oněměli úžasem, tedy kromě dospělých, kteří už tento kruh zažili.

„Jak je to možné, my máme být přeci nejsilnější,“ zavolal nějaký septimán.

„Jak vidíš, primáni mohou být také velice mocní, hlavně tito,“ odpověděl mu Nik.

„A jak to, že mohou vyvolávat hlavní kruh, vždyť to může jen Světlo Tajného Dvorce a jeho rodina, ale oni nejsou rodina a ani tam není Světlo Dvorce,“ ozval se někdo další. Tím mě však dopálil, už jsem měla chuť tady všem ukázat, že jsem Světlo Dvorce a že jsme skoro rodina.

Tom viděl, že se mám k tomu, abych všechno řekla, poslal za mnou Rexe, který do mě šťouchl čumákem a usmál se na mě vlčím úsměvem.

„Sice tu není Světlo Dvorce, ale je tu přímá linie, to stačí,“ odpověděl mu v klidu Nik.

„Ale v dějinách a pravidlech stojí, že …“ začal ten septimán zase, ale Nik ho přerušil: „Ale v dějinách se také nikdy nestalo, že by se neobjevilo Světlo Tajného Dvorce a pravidla se také dají změnit.“

Ten kluk už mě pomalu začínal dost vytáčet. Cítila jsem, jak mi na ruce začínají sílit elektrické impulsy. Podívala jsem se na ruku, kterou jsem držela svíčku a uviděla na ní drobné modré blesky, jak mi přejíždí po ruce. Rychle jsem je zamaskovala a podívala se, jestli si toho někdo nevšiml, ale zdálo se, že zřejmě ne. Tedy až na Toma, Lukáše a Kati, ale u těch to nevadilo, protože oni už mé tajemství věděli. Ucítila jsem na sobě vlnu klidu, kterou mi poslala Kati pomocí své empatie.

Nenech se vyprovokovat, řekla mi, podívala jsem se na ni a přikývla ji.

„Nemůžeme se přestat dohadovat a pokračovat v zabezpečování školy?“ zeptala jsem se. Septimán se na mě podíval, jako kdybych byla něco hnusného.

„Sklapni, ty vtíravko, divím se, že vybrali zrovna tebe, ale to bude asi tím, že tu máš rodiče, co?“ odpověděl mi, to mě opravdu dožralo. Podívala jsem se mu do očí a použila na něj nátlak. Dost silný, bylo mi jedno, že se odhalím, ale chtěla jsem mu způsobit muka, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale bylo to ve mně. Vloudila jsem mu myšlenku, že je kolem něho plno hadů a všech věcí, kterých se bojí. Tvářil se dost vystrašeně.

Karin, nech toho! zakřičela na mě v duchu Katrin. Odtrhla jsem pohled o toho kluka a podívala se na svou sestru. Tvářila se vyděšeně, stejně jako všichni ostatní, ale ti si mysleli, že se ten septimán asi zbláznil. Přestala jsem s nátlakem a podívala se na všechny ostatní.

„No dobře, teď když je klid, zabezpečíme školu, ale musíme to udělat my. Nechte své živly na místě a dejte nám svíčky,“ řekl Nik, přešel ke mně a vzal si svíčku. Seskupili jsme se s ostatními na kraji kruhu a dívali se, jak dospělí zabezpečují pomocí našeho kruhu Dvorec. Potom nám zase předali svíčky a my kruh zase uzavřeli. Nik nám potom pokynul, abychom se zařadili mezi ostatní.

„To, co se tady dnes stalo, doufám se už nebude nikdy opakovat,“ řekl nekompromisním hlasem a loupl pohledem po tom septimánovi, který se zas tvářil jako před tím. Chtěla jsem už mu zase něco říct, ale ucítila jsem kolem svého pasu Tomášovy ruce.

„Prosím tě už nic nedělej,“ řekl mi tiše a přitiskl si mě k sobě víc.

„Promiň, nevím, co to do mě zas vjelo,“ omlouvala jsem se tiše.

„To nic,“ řekl mi, „co jsi mu vlastně udělala?“

„Probudila jsem v něm ty jeho nejhorší obavy, vloudila jsem mu myšlenku, že má kolem sebe věci, kterých se nejvíce obává,“ odpověděla jsem mu, styděla jsem se za sebe. Nik ještě něco říkal, ale já jsem ho nevnímala. Potom nás propustil. Šli jsme společně do Věže Vládců. V Tomášově pokoji jsme se posadili a Kati s Lukášem a Tomem na mě koukali jak na svatý obrázek.

„Můžete na mě přestat zírat?“ zeptala jsem se jich naštvaně, měla jsem toho dneska vážně dost.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 8.kapitola: