OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 7. kapitola

08.11.2010 (18:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 639×

VII. Další pár

Tom naproti mně seděl s hlavou sklopenou, ale pořád držel mé ruce v těch svých. Sice mě naštval tím, že to řekl, ale moje láska k němu nestála za takovouhle blbou hádku. Přiblížila jsem se k němu, Tom zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Přiblížila jsem se na dosah jeho rtů a zašeptala:

„Zapomeňme na to, tohle za naši lásku nestojí.“

Tom na to hned reagoval, políbil mě, ostatně nic jiného jsem nečekala. Nechala jsem se posadit na jeho klín a dál se líbat.

Líbali jsme se docela dlouho, když už mi docházel dech, odtáhla jsem se od Toma a položila hlavu na jeho rameno.

„Já se opravdu omlouvám, nechtěl jsem ti tím nějak ublížit,“ omlouval se zase, položila jsem mu prst na pusu a řekla mu:

„Už na to nemysli.“

Už se nadechoval, že něco řekne, ale já jsem se na něj podívala stylem, který mu jasně říkal, aby nic neříkal. Poslechl mě, protože přitiskl své rty na mé čelo. Pomalu se svými rty posouval zase k mým drobnými polibky mi přejel přes spánek, lícní kost až na rty. Něžně mě líbal a já byla dokonale v jeho moci. Po chvilce jsem se ale od něj odtáhla.

„Pojďme na oběd, nebudeme se pak tam muset mačkat,“ řekla jsem mu tiše. Tom přikývl a pustil mě ze svého náručí. Sundal si sako, které měl přes vyučování na sobě. Já jsem si své bolerko ještě nechala, tedy plánovala jsem to tak, ale Tom mi dal ruce na ramena a pomalu mi ho začal sundávat. Spustila jsem ruce a nechala ho, aby mi ho sundal, potom ho přehodil přes židli, kde měl už přehozené sako.

„Nezapomněla jsi, že spíš dnes tady? Slíbila jsi mi to,“ řekl mi s úsměvem.

„Já vím, že jsem ti to slíbila, ale nemusím se k tobě stěhovat v poledne, stačí snad večer ne?“ podivila jsem se.

„Jenže já s tebou chci být celý den, no kdy se nám tohle zase poštěstí?“ zeptal se mě.

„Jsme spolu každý den i ve třídě, divím se, že si zatím nelezeme na nervy,“ zavrtěla jsme hlavou.

„Myslím, že tvá sestra ale na tebe nebude mít čas,“ řekl mi.

„Proč myslíš?“ podivila jsem se.

„Lukáš si chce promluvit s Katrin,“ pokrčil rameny.

„A ty si myslíš, že se mu ji podaří chytit, už nejsme u nás doma a on to nemá tak lehký, jako jsi to měl ty,“ odpověděla jsem mu na to. Tom jsem pokrčil rameny a nechal to být.

„Jo a ne, že se do toho budeš plést, můj bráška a tvá sestřička si to musí vyřídit mezi sebou sami, ano?“ podíval se na mě Tom, souhlasila jsem s ním, i když jsem chtěla varovat Katrin, ale zase jsem nechtěla ublížit Lukovi. Přikývla jsem, Tom se na mě usmál a podíval se mi do očí. Nic mi neřekl, ale bylo na něm vidět, že by něco rád řekl. Vyšli jsme z jeho pokoje a šli do Velké síně na oběd.

„Tenhle týden budeme mít živlové testy,“ povzdechl si Tom.

„Děláš, jako bys z toho nic neuměl,“ zasmála jsem se mu.

„Právě že umim všechno a budu se zas nudit“ řekl Tom znuděným hlasem, „už se těšim do tercie, protože tam budemem mít i jeden měsíc v jiné třídě. To bude aspoň sranda.“

„Se sourozencemi ve třídě, to bude pro učitele horor,“ usmála jsem se.

„Hlavně já s bráškou,“ usmál se lišácky Tom.

„Vy dva budete postrach,“ přitkala jsem, Tom do mě lehce šťouchl prstem a já jsem se zasmála. Tom se usmál, vzal mě kolem ramen a políbil mě do vlasů. Cestou nás ještě dohnala Sarča.

„Teta říkala, že budeme o víkendu skládat ty živlové zkoušky a že má pro nás potom na další tři týdny připraveno něco jiného,“ oznámila nám.

„Neříkala, co má připraveného?“ zeptal se Tom zvědavě.

„Ne neříkala, ale říkala, že se máme připravit na komisi,“ zavtěla hlavou.

„Proč na komisi, vžyť nejsme pozadu,“ podivila jsem se.

„No mě se na to neptej, ale prý tam budou i naši sourozenci a Niky se Sabinou,“ odpověděla mi.

„Půjdu pak za mamkou a zeptám se jí na to,“ řekla jsem na konec.

„To je dobrý nápad, kdyby to neklaplo, tak já skočím za tátou,“ přikývl Tom.

„To nebude potřeba,“ řekla jsem mu na to. Tom jen pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Cestou nás ještě potkala mamka a šla s námi.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se jí, když se k nám připojila.

„Ukončili jsme to dřív, protože budete mít ty živlové zkoušky,“ odpověděla mi.

„Vždyť jsi říkala, že budou o víkendu,“ namítla Sára.

„Správně měly být, ale komise pro váš ročník chce také mít volný víkend,“ odpověděla jí mamka, „budou dneska dopoledne, místo odpoleního vyučování. Komise je svolána proto, že vy jste nadanější víc, kteříkoli terciáni nebo kvartáni. Komise rozhodne, co s vámi udělat, ale myslím, že je to už jasné.“

„Jo a co tedy s námi udělají?“ zeptala jsem se jí.

„To se nech překvapit,“ odpověděla mi.

„Budeš tam i ty?“ podívala jsem se na ni.

„Ano budu, neboj,“ usmála se na mě.

„Po obědě na vás počkám a půjdeme tam spolu, ano?“ zeptala se nás mamka. Já jsem přikývla, Tom se na mamku podíval a zeptal se jí ještě:

„V komisi bude taťka?“

„Ano má sekundány, takže tam bude,“ přitakala mamka a odpojila se od nás.

„Jak se vlastně sestavuje komise?“ zeptala jsem se Toma.

„Pro každý ročník je jiná, pro náš ročník dělají učitelé ze sekundánů. Jsou v ní vlastně živloví učitelé z vyšších ročníků, akorát pro septimány jsou v komisi naši učitelé,“ vysvětlil mi.

„Takže kdo bude v naší komisi?“ zeptala se Sára.

„Má rodina, taťka za ohnivce, mamka za zemaře, strejda za vzduchaře a teta za vodaře,“ řekl Sáře.

„Takže to je něco jako u našeho ročníku,“ konstatovala jsem, Tom přikývl, sedl si ke stolu a nadal si jídlo.

„To je to takhle v každém ročníku, že tam je jenom jeden rod?“ zeptala se Sára.

„Ne, v našem přece jsou dva rody,“ odpověděl jí Tom.

„Pro mě to je jen jeden,“ zasmála jsem se.

„To máš pravdu, pro tebe to je jen jeden rod, protože ty, Katrin a Sabina jste vlastně pojidla mezi dvěma rody,“ řekl Tom.

„To máš pravdu,“ zamyslela jsem se a přikývla, nandala jsem si také oběd. Hned na to se k nám přihnala Niky se Sabčou, která si sedla k našemu stolu, i když by měla jít k Hadům. Nedbala na to skoro vždycky seděla u nás.

„Kde je Kati?“ zeptala jsem se Sabiny.

„Potkaly jsme Lukáše, on si Katrin odchytil a mě poslal pryč. To by mě zajímalo, co jí chce,“ odpověděla mi, Tom se na mě významně podíval. Ucítila jsem strach, ale ten nebyl můj, cítila jsem emoce Katrin, kromě strachu tam také byla skrývaná láska k Lukášovi. Podívala jsem se na Toma, který zjevně také cítil emoce svého dvojčete.

Sakra, Kati, už mu nic netaj, pomyslela jsem si.

Tobě se to řekne, dostalo se mi odpovědi. A do pr… já jsem nevěděla, že tohle uslyší.

Radši jsem se začala soustředit na něco jiného. Tom to poznal a zmateně se na mě podíval. Já jsem sice pořád vnímala Katrin, ale s její myslí jsem se snažila nesplinout a nenavázat zase kontakt.

„Ty víš co se děje Kati?“ zeptala se mě Sabča.

„Jo, ale snažim se to ignorovat,“ přikývla jsem.

„Proč?“

„No někdy není hezký, když se ti tvé dvojče hrabe v hlavě,“ odpověděl za mě někdo jiný. Byla to Šárka.

„Já ty pouta mezi jednovaječnými dvojčaty prostě nechápu,“ zavrtěla hlavou Sabina.

„No hele, skoro každému to přijde nepochopitelné,“ usmál se na ni Tom.

„A vy si dokážete číst myšlenky?“ vyzvídala dál.

„No jak kdy, spíš dokážeme přes ně komunikovat, necháváme si číst jen ty, co chceme tomu druhému sdělit, také dokážene cítit pocity toho druhého,“  odpověděl jí Tom.

„Tak to je hustý,“ kostatovala Sabina, „a kvůli čemu si Lukáš odchytil Kati?“

„No myslím, že za chvilku pochopíš,“ odpověděl jí Tom a já jsem ucítila zase ten zvláštní pocit na rtech. Tom se usmál a podíval se na mě, jestli to cítím také. Přikývla jsem mu.

O chvilku později k nám přišli i Kati s Lukem ruku v ruce. Katrin celá zářila. Posadili se k nám a nandali si oběd.

Kati, promiň, já jsem se ti nechtěla hrabat v hlavě, bylo to fakt náhodou, cítila jsem tvé pocity, omlouvala jsem se své sestře v myšlenkách, ona to slyšela a podívala se na mě pohledem, který mi říkal, že to chápe.

V poho, odpověděla mi a dál se věnovala obědu. Hned na to k nám přišla mamka a němě nám řekla, že bychom už měli jít. Zvedli jsme se a šli za ní, chudák Kati ani nedojedla oběd. Tvářila se jak u božího mučení, když odcházela od oběda. Pomocí teleorbingu jsem k sobě z kuchyně přenesla aspoň obložebou bagetu a podala ji jí. Kati se na mě děkovně usmála a s chutí se do bagety zakousla. Jenže to by neměl být jejím přítelem Lukáš, protože si hned o ní vzal půlku bagety. Kati ho šťouchla loktem do hrudi, ale nechala ho.

„Jseš nervózní?“ zeptal se mě tiše Tom, přikývla jsem mu a přitiskla se k němu ještě více. Ucítila jsem, jak se mi něco otřelo o nohy, podívala jsem se dolů a tam byla Kiara. Koukala na mě a snažila se mě uklidnit. Za ten měsíc docela vyrostla, už mi nebyla po kolena, ale byla mi do půlky stehen. Pohladila jsem ji po hlavě a děkovně se na ni usmála. Po chvilce jsme došli do jedné prázdné třídy, podle výzdoby jsem poznala, že to je třída vodařů. U katedry stála komise. Poznala jsem pana Loyda a jeho dvojče, akorát jsem nevěděla, který je který. Potom jsem se zaměřila na jejich znaky a bylo mi to hned jasné. Potom tam byly dvě ženy, obě měly Tomovy hnědé oči. Tomovu mamku jsem poznala podle toho, že měla znak zemařů. Čekali tam na nás i zbytek živlových učitelů z našeho ročníku. Nařídili nám, abychom se rozdělili na živly a šli našim učitelům. Tom mě celou dobu držel u sebe, když jsme si šli stoupnout k mamce. Uklidňovalo mě to, Tom vypadal docela také nervózně, ale v přítomnosti jeho rodičů se asi cítil lépe než já, i když jsem tu také měla rodiče.

„Takže všichni asi víte, proč jsme se tu sešli,“ začal pan Loyd, „budeme to tu mít neformálně, takže si budeme tykat a říkat jmény, pro ty, kteří mě neznají, jsem Nikolas, toto je můj bratr Erik, má žena Natálie a má švagrová Nataša. Můžete nám potom už tykat pořád.“

Nikovi zajiškřilo v očích a podíval se po svých synech. Ti ale měli oči pro někoho jiného, Tom se díval na mě a Lukáš zase na Kati. Nik si povzdechl a Naty se zasmála.

„Dobře, teď vás asi zajímá, jak budou ty zkoušky probíhat, každý z nás si vezme jeden živel na starosti a dá vám nějaké úkoly, které budete muset splnit, ale nedřív se ujistíme, jak na to jste,“ oznámil nám Erik a šel ke vzduchařům. K nám přišel Nik a usmál se na nás.

„Pavlo, tak mi tedy řekni, jak na tom jsou, podle toho jim dáme úkoly,“ řekl Nik mamce.

„Umí už nejsilnější štít a kouli, dokáží už používat teleorbing a nějaké kouzla vyšší úrovně,“ řekla mamka pyšně, „a co je asi hlavní umí se už na sebe napojovat, všichni tři.“

„Tak to je opravdu pozoruhodné, tři primáni a už mají znalosti jak někteří terciáni,“ poznamenal Nik, bylo na něm vidět, že tohle fakt nečekal.

„Tome, kde ses vlastně učil napojovat?“ zeptal se Toma Nik.

„S bráchou jsme se to učili sami,“ odpověděl mu.

„Takže zvládáš už i meziživlové napojování,“ konstatoval Nik.

„Jen se zemí,“ odporoval mu Tom, Nik jen přikývl.

„Dobře, tak mi předveďte nejsilnější štít s napojením,“ dal nám první úkol. Začali jsme, napojili jsme se na sebe a začali dělat pohybovou formuli. Povedl se nám hned na poprvé, ostatně vždycky se nám povedl napoprvé. Nik přikývl a usmál se na mamku, která na se na nás dívala. Potom jsme měli udělat nejsilnější ohnivou kouli. Povedla se nám, Nik na nás pořád pyšně koukal a házel pochvalné pohledy po mamce, která nás tohle naučila. Měli jsme ještě předvést, jak umíme zacházet s telekinezí a teleorbingem. Potom nás všechna vzali ven, tam jsme měli ukázat, jak se umíme přenést a hned na to začaly souboje.

U nás šel první Tom, se strachem jsem se na něj dívala, jak bojuje proti vlastnímu otci. Tom dával do obrany a útoku svou plnou sílu, ale na Nikovi bylo vidět, že mu to nijak neublížuje, tedy až na Tomův kombinovaný útok, to mu trochu dělalo problémy. Souboj byl velice napínavý, protože se na něj přišli podívat všichni. Nik sice Toma nakonec porazil, ale bylo to jen taktak, protože bylo vidět, že Tom má silnější oheň naž Nik, ale nemá ho ještě dost rozvinutý. Chudák Tom byl dost unavený, ale bylo na něm vidět, že je na sebe pyšný. Potom šla na řadu Sára, ta nebyla tak dobrá jako Tom, ale hodně se snažila. Nik ji porazil sice během pěti minut, ale bylo vidět, že se fakt dost snažila a Nik ji ani nešetřil. Potom přišla řada na mě.

Začali jsme slabými kouzly, která se později začala stupňovat. Byla jsem se svou mocí na maximu, ale pořád jsme se nedostali na konec souboje. Začala jsem tam přidávat i energii a tím jsem značně zesílila. Nika to docela překvapilo, když jsem na něj poslala ohnivou kouli, která mu málem prošla štítem. Nakonec mě stejně ale porazil. Byla jsem dost unavená, ale dostala jsem ze sebe maximum, které bylo u mě možné, aniž bych odhalila energii. Přešla jsem k Tomovi a doslova si vedle něj kecla na zem.

„Byla jsi skvělá, hvězdičko,“ pochválil mě Tom a přitáhl si mě k sobě.

„Ty taky,“ usmála jsem se na něj a opřela o něj.

„Vy dva jste ho málem porazili, ale já jsem pořád slabá,“ řekla sebekriticky Sára.

„Ty jsi také byla skvělá, ale hold máš slabší oheň, to časem vypiluješ,“ řekla jsem jí a usmála se na ni.

„Jo jenže já si vedle vás připadám jako nějaký idiot, vždyť vy vynikáte skoro ve všem, v živlu, v bojovém umění, v jezdctví, v bylinkářství a dějinách,“ namítla Sára.

„Nesmíš to brát takle, každý je hold nějaký, ty také vynikáš, ven si jaká jsi oproti ostatním v našem ročníku, ty patříš mezi premianty také,“ domlouvala jsem jí, Sára už zase chtěla něco namítnout, ale já jsem ji umlčela pohledem. Na chvilku nám dali odpočinek a potom jsme už zase museli jít. Tom už nabral síly, ale já jsem pořád byla nějaká slabá. Magii jsem už využívat nechtěla, bylo toho na mě prostě moc, proto mě cestou Tom napůl nesl, když mě ale vzal do náruče úplně, začala jsem protestovat a chtěla, aby mě pustil, jenže byl silněšjí a nepustil mě, takže mě zbytek cesty Tom nesl. Šli jsme zase do třídy, kde jsme začínali zkoušky. Tom mě konečně postavil na zem, když jsme byli ve třídě.

„Všichni jste si vedli výborně, ale ještě chceme zjistit, jak na tom jste v bojových umění. Teď hrozí jedno nebezpečí a v každém ročníku, chceme mít alespoň několik žáků, kteří dokáží bojovat,“ řekl nám Nik, „začneme Lukášem, Tomášem, Katrin a Karin. Můžete používat i své ochránce a geny.“

Potom jsme se hned zase rozešli do tělocvičny, která byla hned vedle učebny. Mě si vzal na starost taťka, po jeho boku se postavil jelo lev Roo. Kiara se připravila hned vedle mě a byla připravena kdykoliv zaútočit. Taťka se na mě bez varování vrhnul a jeho lev také. Kiara hned skočila mezi mě a Rooa a začala se prát s vlastním otcem, stejně jako já. Zatím jsem se jenom vyhýbala taťkovým útokům. Ale potom mě taťka začal pérovat, že tohle mě neučil, takže jsem také zaútočila, do útoku jsem vložila oba své geny a využívat jejich sílu, kterou jsem zatím potlačovala. Stala jsem se o hodně rychlejší a silnější, taťka se mi hned přizpůsobil. Bojovali jsme spolu jako lvi, oba jsme nechtěli prohrát, nechali jsme své geny mluvit za sebe. Sice měl taťka navrch, ale já jsem měla ještě jedno tajné eso v rukávu. Taťka ještě přidal a já už jsem pomalu nestíhala, sice jsem byla poslední v ringu, taťka mě ale vážně nešetřil. Začala jsem využívat intuici a docela jsem se mu zase vyrovnala. Najednou na mě taťka skočil a ve skoku se přeměnil ve lva. Uhnula jsem tím, že jsem ho přeskočila a ve skoku jsem se také přeměnila. Znovu jsme se na sebe vrhli, já už jsem měla docela hlubokou ránu na spánku a tařka na tváři, ale nevšímali jsme si toho. Všichni už na nás křičeli, ať už přestaneme, ale my je neposlechli. Ještě chvíli jsme spolu morbidně bojovali a potom mě taťka nějak přetočil a zuby mi jemně stiskl krk. Prohrála jsem, ale taťka na mě byl pyšný, bylo to vidět v jeho očích. Zafuněla jsem a přeměnila se zpět na člověka. Taťka už byl přeměněný a čekal, než se přeměním já. Vzal mě za ruce a postavil na nohy. Potom se mě hned ujal Tom. Dal mi čistý kapesník na ránu a starostlivě se na mě díval.

„Proč jste nepřestali, když jsme na vás už volali?“ zeptal se mě.

„Nechali jsme se unést našimi geny,“ odpověděla jsem mu, Tom jen protočil oči a řekl mi:

„To jsem viděl, taky jsi za to pěkně zaplatila.“

„Prosím tě, to se zahojí,“ protočila jsem oči a ucítila jemné impulsy na ráně, začínala se mi hojit. Kdybych neměla enrgii, tak se mi to bude hojit dva dny, ale s energií to bude během půlhodiny pryč. Naše zvířecí geny mají také nějaké výhody, jsme rychlejší a silnější než ostatní, máme také rychlejší hojení, ta rána by se mi hojila normálně měsíc nebo dva, ale s genem bych to měla zahojené během dvou dnů, ale s enegií to mám během půlhodiny. Zbytek potom zase začal bojovat, všichni kromě taťky. Ten byl ještě docela slabý z boje se mnou. Po boji jsme se posadili do kroužku na zem a všichni učitelé se na nás pyšně dívali.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 7. kapitola: