OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 6. kapitola

05.11.2010 (15:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 686×

VI. První potíže v ráji

Uplynul už měsíc od doby, kdy jsme nastoupili do Dvorce, za tu dobu jsme s Tomem a Sárou docela zesílili, pořád jsme nejlepší ve třídě, nyní se učíme kombinovat přenos s telekinezí, říká se tomu cizím slovem teleorbing neboli telekinetické přenášení. Pomocí teleorbingu si můžeme přenášet věci k sobě. Je to zvláštní, ale funguje to tu, protože jinak je přenos tady blokován. Na obraně jsme se učili kombinovat různá štítová kouzla a v útoku jsme dělali různé druhy útočení se živlem, ale většinou jsme pomáhali mamce učit ostatní. Ve třídě nás bylo třicet, já, Tom a Sára jsme byli vedoucí různých skupin, které jsme učili pracovat se živli. Mamka vždy ukázala, které kouzlo mají provést, ukázala pohybovou formaci a jak to mají pořádně dělat, potom chodila po třídě a opravovala každého zvlášť. Já jsem svou skupinku učila, jak to mají dělat, společně jsme to pilovali. Mamka byla ráda, že jí takto pomáháme, protože jsme mohli jet trochu rychleji. Zatím jsme ale ještě nikdy nezkoušeli se na sebe napojit, to jsme dělali jen já, Tom a Sára, protože jsme to už uměli. To napojování je velice složité a učí se to až někde v tercii nebo kvartě.

Zrovna jsme měli hodinu obrany, učili jsme ostatní, jak vytvořít ten nejslabší štít, mamka nám ukázala formuli a my jsme se dali do toho. Moje parta udělala tu formuli, ale nepovedlo se to nikomu. Ukázala jsem jim, jak na to, ale nesoustředila jsem se na magii, takže se kolem mě nevytvořil štít, všichni na mě nevěřícně koukali.

„Nesoustředila jsem se na magii, protože jsem ten štít nechtěla vytvořit,“ vysvětlila jsem jim, moje parta se zatvářila trochu chápavěji.

„Kdy už se budeme učit to, co vy jste se učili hned první den?“ zeptal se jeden kluk z mý party.

„Asi v tercii, protože to je magie vyššího stupně,“ odpověděla jsem mu. On si jen povzdechl a přikývl. Začali jsme znovu dělat tu pohybovou formuli, dělali jsme to nastejno, ale stejně se to nikomu nepovedlo kromě mě. Pobídla jsem je, ať to zkusí ještě jednou, že mezi nimu projdu a nějak je opravím. Procházela jsem mezi svými spolužáky a opravovala je. Hodina se blížila ke konci, všichni už byli zase natěšeni, protože na konci hodiny předvedeme nějaké kouzlo s napojením. Asi pět minut před koncem hodiny nás mamka zastavila a řekla mě, Tomovi a Sáře, ať předvedeme středně silný štít na tělo. Tohle bylo kouzlo, které se teď učí kvartáni, učili jsme se ho před týdnem a za dva dny jsme ho měli zvládnutý. Postavili jsme se před třídu, napojili jsme se na sebe a začali synchronizovaně dělat pohybovou formuli. Na mém těle se začal tvořit štít, byl to přesně obrys mého těla. Chvilku jsme nechali štít na místě a potom ho pomalu začali spouštět. Mamka se na nás usmála a ve třídě se ozval potlesk. Ostatně jako vždy, ale já si na to snad nikdy nezvyknu. Zabalili jsme si a počkali na zvonění, po které jsme se vydali s doprovodem mamky ven za hradby Dvorce, kde jsme trénovali přenášení, tedy ostatní trénují, já, Tom a Sára vždycky máme volno nebo když nás mamka poprosí, tak jí pomůžeme. Venku nám Tom rozložil deku, na kterou jsme si sedli. Tedy Tom si sedl, já jsem se položila a dala jsem mu hlavu do klína, Sára si zas položila hlavu na moje břicho. Měli jsme ještě asi pět minut než začne hodina, mamka si k nám.

„Dneska mi nemusíte pomáhat, dáme si oddychovou hodinu, přece jen máme pátek,“ řekla nám mamka a povzdechla si, „nemám ani pořádně čas na Petra a Pavla, vidíme se jen večer a to máme všichni toho plný zuby.“

„Tak občas vezmi brášku k nám na hodinu, vždyť tam skoro nic neděláš, když ti pomáháme, můžeš tam být i s Pavlem, my se o ostatní dokážeme postarat,“ navrhla jsem jí.

„Jenže Pavel má i dopoledne hodiny,“ odpověděla mi.

„Tak se z nějaký ulije, jako to dělá taťka a Martina,“ řekla jsem jí na to.

„Marek se ulívá z hodin?“ zeptala se udiveně mamka.

„Jo Katrin mi o tom říkal, vždycky o dějinách je s Martinou a zašijou se někdy někam, Martina jim dá nějakou práci a pak zmizí i s taťkou, který má volno,“ napráskala jsem taťku.

„Ty bys mohla chodit za Pavlem o bojových umění, stejně to tam vždycky vedu já s Kari,“ připojil se do debaty Tom.

„Teda vy jste nějak chytří,“ zasmála se mamka, zvedla se a zahájila hodinu.

Tom se zasmál a dál si hrál s mými vlasy. Tedy jednou rukou s druhou jsem si hrála já, proplítala jsem naše prsty nebo si ji jen tak prohlížela, ale nejradši jsem si hrála s jeho prstenem, který měl na prostředníčku. Vždycky jsem mu ho vzala a on se pak hrozně čertil. Nyní jsem se mu zase snažila sundat ten prsten a on se na mě jen s úsměvem podíval: „Kari, přestaň.“

Nepřestala jsem a prsten jsem mu nakonec sundala. Začala jsem si ho nandávat na prsty. Tom si jen povzdechl a nechal mě být. Sára se zasmála, když viděla, že mám zase Tomův prsten v rukou.

„Na konci hodiny mi ho vrátíš,“ řekl mi.

„A co když ne?“ zeptala jsem se ho lišácky.

„To ani nechtěj vědět,“ usmál se na mě tajemně. Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale to k nám přiběhla Kati se Sabinou. Tedy přiběhli za mamkou. Něco jí řekly, ona přikývla a ukázala směrem k nám.

„Kari, Tome, prosím vás půjdete s námi, taťka nám zrušil hodinu lektvarů a nahradil to hodinou skloubenou s útokem a obranou, potřebuje prý dva ohnivce, chce, abyste nám pomohli s obranou i proti jiným živlům,“ řekla nám Kati. Podívala jsem se na Toma, který přikývl. Zvedli jsme se a vydali se zpátky do hradu, běželi jsme, ale to pro nás nebylo dost rychlé, ve skoku jsem se přeměnila ve lvici a běžela do hradu. Ostatní se museli zastavit, aby se přeměnili, já jsem tohle strašně dlouho trénovala, takže jsem se už nemusela zastavovat. Ve svých zvířecích podobách jsme doběhli až učebně, kde teď zrovna vodaři byli. Přešla jsem do chůze a za ní se přeměnila zpátky na člověka. U dveří jsem počkala na ostatní.

„Jak to děláš, že se dokážeš přeměnit za chůze nebo skoku?“ zeptal se mě Tom.

„Chce to jen trénik, trénovala jsem to po nocích, kdy jsem nemohla usnout,“ odpověděla jsem mu a otevřela dveře. Všichni už tam na nás čekali. Já a Tom jsme pozdravili a počkali, dokud nám taťka nedal pokyny, co máme dělat.

„Katrin se Sabinou jsou nejlepší z naší třídy a tady Tomáš s Karin patří do nejlepší třídy ohnivců, požádal jsem je, aby nám pomohli trochu předvést boje mezi živli,“ oznámil taťka třídě.

„Kati, vy se umíte na sebe napojovat?“ zeptala jsem se své sestry.

„No moc ne, proč? Vy to snad umíte?“ zakroutila hlavou a já jsem jen přikývla.

„Dobře, Katrin, Sabino, pojďte se postavit sem ke mně, vy Tome, Karin, zůstaňte na místě. Vodaři zaútočí první,“ řekl nám.

„Napojíme se na sebe už teď,“ řekl mi Tom a napojil se jednou částí svého živlu na mě, udělala jsem to samé se svým ohněm. Připravili jsme se. Holky vytvořili zatím slabou vodní kouli. S Tomem jsme ji hned odrazili slabým štítem, který jsme vytvořili společně. Útok se pořád stupňoval stejně jako náš štít, použili jsme ten nejsilnější a měli jsme vystaráno. Jenže Tom začal svou část štítu zeslabovat, dostala jsem vizi zrovna, když Katrin se Sabinou dělali nějakou pohybovou formuli. Byla jsem v budoucnosti a viděla, jak vodní koule prošla naším štítem a dostala Toma, kolem kterého se objevila vodní koule a začala ho topit, po chvilce zmizela a Tom padl k podlaze v bezvědomí, ta koule nešla zneškodnit, proto se mu to stalo. Probrala jsem se znovu v přítomnosti s bolestí hlavy, kterou jsem ignorovala, oheň už jsem měla na maximu a byla jsem slabá, proto jsem do štítu přidala i kousek energie, která ho o hodně posílila, sice to nebylo vidět, ale já jsem cítila, že štítt zesílil a stačil by i na kouzlo smrti. Tom se na mě zmateně podíval a já jsem mu pokynula, aby se podíval směrem k holkám. Ucítila jsem na štítu ty dvě koule, kdyby to nebyl tak silný štít, prošly by. Tom se na mě s vděkem podíval.

„Dobře, teď zaútočí ohnivci,“ pokynul nám taťka.

„Nebudeme dělat ty nejsilnější, ony se neumí ještě na sebe napojovat,“ řekla jsem mu v rychlosti, Tom přikývl a společně jsme začali útočit. Skončili jsme na středně silné kouli, protože ta málem holkám prošla. Taťka nám naznačil, abychom už končili.

„Tady jste viděli, jak se třeba bojovalo v dobách, kdy jste se mnozí narodili, tenkrát zuřila válka, která pořád ještě trvá, ale nemyslete si, že vás chceme do ní zapojit, jen vás trénujeme, abyste byli připraveni. Na všechno,“ řekl taťka., „děkuji Karin a Tomášovi za pomoc. Chci se ještě zeptat, vy dva se umíte napojovat pomocí živlu, že ano?“

„Jo, mě to učil táta a Karin to okoukala ode mě,“ přikývl Tom a říkal pravdu, poprvé jsem se napojila při první hodině ve Dvorci, potom jsem to už uměla automaticky.

„To jste dobří, my se to teprve učíme,“ řekla nám Sabina.

„Já jsem se to učil asi tři měsíce, Karin stačilo jednou to ozkoušet a už to uměla,“ řekl Tom tiše, aby ho slyšeli jen taťka, Sabča a Kati. Všechny pohledy se na mě stočily a vykuleně na mě koukaly. Tom se na mě omluvně usmál a schoval mě do svého náručí. Nechala jsem se, ale byla jsem na Toma docela naštvaná, teď budu ještě pro všechny větší exot než jsem. Potom mu to pěkně vytmavím, rozhodla jsem se.

Podívala jsem se na taťku a řekla mu: „Můžeme už jít?“

Přikývl a propustil nás. Vytrhla jsem se z Tomášovy náruče a odešla. Tom mě dohonil a chtěl vzít kolem pasu, nenechala jsem se a ignorovala ho.

„Hvězdičko, co se děje?“ zeptal se mě, ale já mu nestihla odpovědět, protože přiběhla Kiara s Rexem a řekla mi: „Můžeš jít na kolej, tvoje mamka ti vzkazuje, že už nemusíš chodit na hodinu, protože lektvary zrušila a nahradila to přenášením.“

„Dobře dík,“ řekla jsem Kiaře a společně s ní jsem šla na kolej. Tom nás dohnal a tvářil se docela nechápavě.

„Proč nejdeš na hodinu?“

„Mamka zrušila lektvary a nahradila to přenášením, můžeme jít na kolej,“ odpověděla jsem mu a dál si ho nevšímala. Tom si toho také všimnul, vzal mě za ruku a táhnul někam na druhou stranu od koleje. Vedl nás k Věži Vládců. Cesta tam je u učitelské koleje, od které jsme byli jen kousek. Ve Věži jsem už několikrát byla s Tomem o víkendu. Přespali jsme tam, byli jsme sami a nikdo nás nerušil. Tom nás dotáhl až do jeho pokoje ve Věži a zamkl dveře.

„Proč jseš na mě taková? Udělal jsem ti něco?“ zeptal se mě. Posadila jsem se na jeho postel a odpověděla mu: „Jo udělal, udělal jsi ze mě ještě většího exota, než jsem byla teď.“

„Kari, to jsem nechtěl, chtěl jsem jim jen říct, jak na tom jsme,“ vysvětloval mi.

„Tak jsi měl říct, jak na tom jsi ty, ne jak na tom jsem já,“ odpověděla jsem mu na to, docela mě štvalo, že to řekl. Vzal moje ruce do svých a díval se mi smutně do očí. Odvrátila jsem od něj pohled, ale moc douho to nevydrželo, vzal můj obličej do dlaní a řek: „Hvězdičko, vážně mě to moc mrzí, můžeš mi odpousit.“

„Tome, já nevím, nedokážu prostě něco jen tak přejít,“ pokrčila jsem rameny.

„A to chceš kvůli tomu s námi skončit?“ zeptal se mě smutně. Zavrtěla jsem hlavou, pomalu mi začínaly slzet oči, moc ho miluju, ale to, co udělal mě tak nějak ranilo.

„Hvězdičko, já ti slibuji, že už se tohle nikdy nestane, ale prosím tě neznič to, co mezi námi je,“ řekl mi, v jeho očích jsem viděla bolest ale také pochopení, chápal mé rozhořčení, nechával mi možnost se rozhodnout, ale jak se mám já rozhodnout?

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 6. kapitola: