OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 4. kapitola

01.10.2010 (18:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 707×

IV. Konec zařazování a ubytování

Přede mnou se objevil ohnivý tygr, nemohla jsem tomu uvěřit, já jsem oklamala samotnou Korunu Světla, tak to je tedy něco. Sundala jsem si Korunu a šla ke stolu Tygrů. Posadila jsem se vedle sestřičky. Ale čekalo nás ještě jedno překvapení.

„Skalciová Sabina,“ ozval se taťkův hlas. Šokovaně jsem se podívala na jmenovanou, byla mi docela podobná. Měla stejný obličej jako já, jenže měla hnědé oči, stejné jako má taťka a měla černé vlasy. Sabina si nandala Korunu a z ní vyšlehl vodní had. Katrin hlasitě polkla, ani jsem se jí nedivila, nechtěla bych s ní být ve třídě.

Potom jsem zase chvilku nevnímala, ale když na řadu přišli mé sestřenky, hned jsem zbystřila.

„Teksnerová Sára,“ řekl taťka, Sára vyšla a vzala si Korunu, ze které vyšlehl ohnivý tygr. Sára hned sundala Korunu a šla k nám.

„Teksnerová Šárka,“ jméno mé druhé sestřenice se neslo síní a my jsme s napětím čekali, z Koruny vyšlehl zemský tygr. Šárka se k nám připojila a hned začala vášnivá debata

„Kdo je ta Sabina?“ zeptal se nás Tom zmateně.

„Sabina je naše sestřenice, je to dcera Patricie a Mirka,“ odpověděla jsem mu.

„Jak to že jí tvůj táta dovolil studovat tady, když se její rodiče nás pokusili v létě zabít?“ zeptala se Katrin.

„Táta nemůže nikoho nechat nestudovat jen proto, že se jeho rodič ho pokusil zabít, na tohle jsou zákony,“ vysvětlil nám Lukáš.

„Jenže oni se pokusili zabít i učitele, a kdyby se neobjevil ten štít, tak bychom byli všichni mrtví,“ namítla Sára.

„To já vím také, jenže ani taťka s těmi zákony nehne, i když je Světlo Dvorce, to může udělat jen ministr kouzel, a ten to nedovolí, prý chce, aby se magii naučil každý, kdo ji provozuje, a navíc se to stalo o prázdninách, to za Sabinu taťka neodpovídal, ale teď, když se ho pokusí zabít, může ji vyloučit,“ vysvětlil nám Tom.

„Jenže, co když v tom bude nevinně? To ji také vyloučí?“ nechápala jsem to trochu.

„Ne to ne, nechal ji tady, ale asi by ji hlídal, jestli nedělá nějaké nepravosti, ale také za ní zodpovídá Petra, protože ona je teď ředitelkou Hadů,“ odpověděl mi Tom.

„Mamka je ředitelkou Hadů?“ podivila se Sára.

„Jo je, protože má předky z hadího rodu, ale myslím, že jim nebude nadržovat, bude spravedlivá,“ přitkal Lukáš.

„Co tady dělají vlastně Martina s Pavlem, oni také budou učit?“

„Ano, Pavel nás některé bude mít na jezdectví a bojová uměni a Martina nás všechny bude mít na dějiny a některé na bylinkářství,“ podíval se Tomáš k učitelskému stolu. Zařazování během naší debaty skončilo a před námi se objevila večeře. Já jsem si dala jen hranolky, zato Tomáš se cpal, jako kdyby u nás nedostával najíst. Hlavní jídlo zmizelo a objevily se všemožné zákusky a dobroty. Dala jsem si jeden kousek jahodového dortu. Tomáš s Lukášem si dali napůl jeden celý čokoládový dort, docela jsem se divila, že z toho neprasknout. Celou dobu jsem Toma po očku sledovala, když už jsem nemohla ani ten kousek dortu dojíst, Tom mi jo vzal a dojedl to za mě. Jen jsem na něj vykuleně koukala.

„Co na mě tak koukáš?“ zeptal se mě s plnou pusou.

„Kam to prosim tě všechno cpeš? Vždyť jsi toho snědl,“ divila jsem se.

„To ten vlčí gen, já musím hodně jíst, nevím proč, děláš jako, kdybys to neznala u svého lvího genu,“ zakroutil nechápavě hlavou.

„Já sice mám lví gen, ale to neznamená, že se musím tak cpát,“ odpověděla jsem mu na to. Tom je pokrčil rameny a dál dojídal ten můj kousek. Po chvilce už byl čas jít do pokojů.

„Primáni, následujte nás,“ zakřičel nějaký kluk.

„To je Pomocník, je to člen skupiny, která pomáhá profesorům, v každé koleji jsou čtyři, většinou jsou to sextáni nebo septimáni,“ vysvětlil mi tiše Tom. Následovali jsme toho Pomocníka, dovedl nás do jižní věže.

„Vstup je na heslo, heslo je v tygřím jazyce, musíte si ho zapamatovat, nikdo neví už, co to heslo znamená, nebo to nikdo nechce říct,“ řekl nám Pomocník.

„Gregorij Skalci,“ řekl tygřím jazykem a gobelín tygra se posunul a odhalil vstup do věže.

„To už by bylo lepší chodit do Vlků, tam bych se nemusel učit to heslo, protože vím, co to je a jak se to přesně řekne,“ brblal si pro sebe Tom.

„To bychom mohli říct i my o Hadech,“ povzdechly si Šárka se Sárou. Já jsem se na Katrin usmála, my jsme to měli dobrý, my jsme se nemusely nic učit, stačilo si zapamatovat jedno jméno.

„Holky, vy víte překlad?“ zeptal se nás Tom.

„Znamená to Gregorij Skalci,“ odpověděla jsem mu.

„Takže je to jméno zakladatele Tygrů v tygřím jazyce, bezva, u Vlků by to byl Nikolas Loyd, stejně jako taťka,“ zasmál se Tom.

„U Hadů by to byl Erik Maysner,“ řekla Sára.

„Jak by to znělo v hadím jazyce?“ zajímal se Lukáš.

„Erik Maysner,“ řekla Sára v hadím jazyce.

„To je nějaký syčení, stejně jako tygří jazyk zní jako vrčení lva, ve vlčím jazyce by heslo bylo takhle,“ řekl Tom a zavrčel, z jeho hrudi se neslo vrčení vlka. Stejně jako mě znělo vrčení lva, když jsem mluvila tygřím jazykem.

„Tak fajn, nyní vám řeknu rozdělení pokojů,“ oznámil nám pomocník, „Bartošová, Skalciovi, Teksnerovi, pokoj číslo 67A.“

Jen co jsme to slyšeli, hodil nám klíče od pokoje a nechal nás jít. Já jsem vzala klíče a šla najít náš pokoj, měly jsme ho ve druhém patře na konci chodby.  Vešly jsme do prostorné společneské místnosti. V jednom rohu byla rohová sedačka a před ní LCD televize. Uprostřed místnosti stál kruhový stůl a kolem něj pět pohodlných křesel. Přímo naproti nám byly troje dveře, které byly otevřené.

Bylo to zařízeno přesně pro nás, v pokoji nalevo byla jedna postel a pokoj byl zařízen ve stylu, který měla ráda Niky, která si tam hned zalezla a začala se ubytovávat. Pokoj napravo byl zařízen ve stylu Šárky a Sáry, měly ho spojený dohromady, neměly nijak od sebe oddělené části zvlášť pro Sáru a zlvášť pro Šárku.

Náš pokoj se nacházel uprostřed. Vešli jsme tam a hned jsme poznaly, která část je čí.

Pokoj byl rozdělen na dvě poloviny, které byly od sebe odděleny policemi, které stvořily stěnu mezi polovinami. V jedné polovině byly na stěně přidělány zrcadla, takže bylo hned jasné komu ta polovina patří. Katrin měla polovinu s oknem, já kvůli zrcadlům jsem měla polovinu u dveří, ale nijak nám to nevadilo. Má polovina byla vymalována tmavě modrou barvou a nábytek byl sladěn stejně. Vedle polic jsem měla rohový stůl, na kterém stál můj notebook. Vedle postele stála velká skříň a v ní byly skoro všechny mé věci, došlo mi, že mi mamka s taťkou je sem nechali přinést, a také, že nechali udělat pokoj podle našeho gusta. Vedle  skříně byla právě přidělána již zmíněná zrcadla. Vedle kterých byly dveře. Kousek dál od dveří byla postel, úplně stejná jako jsem měla doma. Naproti posteli u policové stěny stála menší rohová pohovka. Bylo to, jako bych tu měla svůj pokoj akorát ve zmenšené formě. Katrinina půlka byla zařízená podobně jako ta moje, akorát byla ve světle modré barvě.

„Myslím, že se mi tu bude líbit,“ řekla mi Kati a plávla sebou na mou sedačku.

„To máš pravdu, sestřičko, nemůžu uvěřit, že mi sem dali dokonce i zrcadla, abych mohla tancovat,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Jo to máš dobrý, máme tu i učebnice na dějiny a bylinkářství,“ zvedla se, přešla k mému stolu, otevřela šuplík a vyndala dvě tlusté knížky. Povzdechla jsem si, to bude zas nuda, doufám, že to Martina trochu udělá zábavné. Katrin položila knižky zpátky do šupliku a posadila se znovu na pohovku. Začala se tvářit zamyšleně a potom i trochu smutně. Hned mi bylo jasné na, co myslí. začala si třít zápěstí, nikdy jsem si nevšimla, proč to dělala, ale dělala to často. Nosila skoro pořád potítka, nikdy jsem se jí na to neptala, ale teď je měla sundaná, takže jsem mohla vidět řezné rány na zápěstí.

„Katrin, ty se řežeš?“ vyjekla jsem, Katrin rychle schovala zápěstí zpátky pod potítko.

„Ne, co si o mě proboha myslíš?“ odpověděla mi.

„Jo a co jsou ty tvoje rány na zápěstí?“ přešla jsem k ní a sundala jí potítko.

„Tohlento myslím,“ chytla jsem ji za zápěstí a dala jí ho před obličej. Katrin se kousla do rtu a nevydala ze sebe ani hlásku.

„Proč to děláš?“ pustila jsem ji a sedla si naproti ní.

„Tohle mi pomáhá, byla jsem na dně z toho, že jsem se dozvěděla o tobě, že mi celou dobu jen lhali a potom ještě do toho Lukáš,“ rozbrečela se.

„Kati, já jsem na tom stejně, ale mě pomohlo, že jsem se ti svěřila, tak proč ses jednou nesvěřila ty mě?“ zeptala jsem se jí klidně.

„Ty jsi měla své vlastní problémy a mnohem větší než já, nechtěla jsem tě tím zatěžovat,“ vrtěla hlavou a slzy jí tekly dál.

„Mě ničím nezatěžuješ, jsem tu pro tebe, jako ty jsi pro mě,“ chytila jsem ji za ruku a ona ucukla, došlo mi, že jsem se omylem dotkla ran. Otočila jsem její ruku ranami k sobě a dala nad ně druhou ruku. Z mé dlaně vyšlehly modré blesky a začali Katrin přejíždět po ranách. Jak přejížděly, rány se postupně zacelovaly a zbyla po nich jen hladká kůže, nebyla tam ani jedna jizvička, imkdyž jich Katrin měla dost. Musela se hodně dlouho řezat.

„Slib mi, že už to nebudeš dělat a že přijdeš s každým problémem za mnou. Katrin, slib mi to,“ naléhala jsem na ni, když jsem jí léčila druhou ruku.

„A to ti nebude vadit, že budeš mít hlavu plnou i mých problémů?“ zeptala se.

„Ne nebude, ty ji máš také plnou mých,“ odpověděla jsem ji a pustila i druhou vyléčenou ruku.

„Dobře, slibuju,“ zašeptala a podívala se na své ruce, které už byly zase dokonale hladké a bez jediné jizvičky.

Usmála jsem se na ni a řekla: „Tohle je moje sestřička.“

Katrin se trochu zasmála, ale v očích měla pořád smutek.

„Uvidíš, teď už bude všechno dobré,“ chlácholila jsem ji.

„Všechno ne,“ povzdechla si a mě bylo jasné, na co naráží. Já jsem tento problém měla ještě dneska také.

„Já vím,“ připustila jsem.

„Byl to můj první polibek, nikdy jsem se ještě s nikým nelíbala,“ přiznala.

„Jaké to vůbec tedy pro tebe bylo?“ vyzvídala jsem.

„Krásné, ale problém je v tom, že nevím, co k Lukášovi cítím,“ přiznala tiše, „a jak vlastně líbá Tomáš?“

„Úžasně,“ usmála jsem se a nevědomky si přejela po rtech. Katrin se zasmála.

Najednou někdo zaklepal, potom se ve dveřích objevil Tom.

„Tady jste, my vás všude hledali, máte jít dolů do společenské místnosti, je tam váš taťka a bude mluvit ke všem primánům,“ oznámil nám. Vstaly jsme a šli hned za Tomem. Tomáš mě objal kolem pasu, Kati vzal kolem ramen, jako nejlepší kamarádku a společně jsme sešli dolů. Dole se čekalo už jen na nás.

„No vidím, že už konečně přisli i ti poslední, které jsme potřebovali, můžeme tedy začít,“ řekl taťka.

„Chci vím jen říci, jak to bude probíhat zítra. Výuka začíná v devět hodin a jede se normálně podle rozvrhu, což znamená, že někteří budou mít už vyučování do čtyř, ale neděste se. Nebude to nijak náročné na vás. Tady na škole je to více méně o praxi ne o učení, tedy až na bylinkářství a dějiny. Snídat můžete už od sedmi a v devět budete už v učebně. Teď vám rozdám rozvrhy, kterými si už budete řídit,“ oznámil nám taťka a začal rozdávat rozvrhy. Rozvrhy byly rozděleny podle živlů. Já jsem měla rozvrh ohnivce.

„Pane profesore, prosím vás s kým budeme mít lektvary?“ zeptala jsem se ho a při oslovení jsem se potutleně usmívala.

„Budete mít svého normálního učitele, ale na dějiny a bylinkářství budete mít profesorku Martinu Skalciovou a na jezdectví někteří budete mít s panem Ivaškovem a ostatní s panem Ajchnerem,“ odpověděl mi, „a když už spolu mluvíme, slečno Skalciová, budete tak hodná a budete mě i vaše sestra následovat, potřebuji si s vámi ještě promluvit.“

Pokynul nám, abychom ho následovaly, a sám vyšel ze společenky. Rychle jsem políbila Toma a utíkala jsem za Kati a tátou. Šli jsme až na druhou stranu hradu. Taťka nás vedl do učitelského křídla.

Zavedl nás do jeho a Martiny pokoje, kde na nás už netrpělivě čekaly Kiara a Sarabi. Hned jak nás uviděly, rozběhly se k nám a vyskočily nám do  náruče.

„Už se tu nudily,“ usmál se na nás taťka.

„Tati, koho budeme mít za živlového učitele?“ zeptala jsem se ho.

„Kari, budeš mít mamku a ty, Kati, budeš mít mě,“ odpověděl mi.

„Budeme vám moct říkat normálně, nebo budeme muset jménem?“ zeptala Katin se potutleně.

„No jestli chcete, aby vás považovali za mazánky učitelů, tak nám říkejte normálně,“ pokrčil rameny taťka. Přikývly jsme na to.

„Měly byste už jít, za chvilku bude večerka, budete to mít jen taktak,“ vyháněl nás taťka. Vyšly jsme z jeho pokoje a vydaly se na cestu.

„Takovou dálku se táhnout, škoda, že to tu je zabezpečený proti přemisťování,“ povzdechla si Katrin a mě tím vnukla nápad.

„Je to tu zabezpečené proti normálním živlům ale proti tomu mému ne,“ řekla jsem jí, chytila za ruku a přenesla nás kousek od věže. Zbytek jsme došly, řekly jsme heslo a socha nás pustila do věže. Ve společence na nás čekali ostatní. Položily jsme naše lvice na zem a šli za ostatními. Bylo tu jen jedno volné křeslo, proto jsem si sedla k Tomovi na klín. Cítila jsem jeho ruce na svém pase. Opřela jsem se o něj a čekala, co se bude dít.

„Co vám strejda chtěl?“ zeptala se mě Sára.

„Měly jsme u něj Kiaru se Sabi, jen jsme si pro ně šly,“ odpověděla za mě Kati. Sára chápavě přikývla a na víc se neptala.

„Už víš koho budeme mít jako živlového profesora?“ zeptal se mě tiše Tom.

„Mamku,“ přikývla jsem.

„Budeš pořád pod kontrolou,“ zasmál se.

„No teoreticky ty taky, nezapomeň, kdo je tvůj otec,“ usmála jsem se na něho.

„Ty mi taky zkazíš každou radost,“ řekl mi s hraným smutkem. Ve stejném duchu jsme se bavili do doby, než hodiny odbily desátou hodinu. Potom přišel Pomocník a nařídil nám, abychom šli do pokojů.

Tom mš doprovodil až k mému pokoji, kde mě dlouze políbil. Polibek byl pro mě něco jako dávka drogy, stávala jsem se na Tomovi víc a víc závislá a to spolu jsme jen jeden den. Trochu jsem se od něj odtáhla a vtáhla ho k nám do pokoje. Ve společence nikdo nebyl. Tom mě opřel o zeď a začal mě znovu líbat. Už to nebyl ten opatrný polibek, jako jsme si doteď dávali. Líbali jsme se dlouze, něžně a přitom vášnivě. Jeho ruce mi přejížděly po pasu a já jsem mu prsty čechrara jeho neposedné vlasy. Po chvíli jsme se celí udýchaní od sebe otáhli, opřela jsem si hlavu o Tomovu hruď a Tom zabořil svůj obličej do mých vlasů. Chvilku jsme takto setrvali, ale potom jsem se od Toma odtáhla a pohlédla mu do očí.

„Měl bys už jít,“ pohladila jsem ho po tváři.

„Nechce se mi,“ zavrtěl hlavou.

„Budeš mít průšvich,“ namítla jsem, nad tím jen mávl rukou.

„Půjdu, jen když dostanu ještě pusu,“ usmál se na mě rošťácky.

„To, co bylo teď, ti nestačilo?“ zeptala jsem se ho zaraženě. Zavrtěl hlavou, sklonil se ke mně a vyčkával. Povzdechla jsem si a políbila ho. Začal mi polibek opětovat, už jsem zase byla v jeho moci a on začal polibek zase prohlubovat. Skončili jsme zase tam kde předtím. I když tadyto bylo trochu kratší, odtáhla jsem se od něj a Tom se zatvářil velice nesouhlasně.

„Říkal si pusu ne žádnou muchlovačku,“ řekla jsem mu zadýchaně. Tom se pousmál a chtěl mě znovu políbit. Podívala jsem se mu do očí a použila na něj rychle nátlak.

„Běž už, budeš mít průšvih,“ řekla jsem mu, bylo na něm vidět, že nátlaku chce vzdorovat, ale nepodařilo se mu to. Proto přilývl, dal mi poslední krátký polibek na rty a šel. Ve dveřích se zastavila a podíval se na mě: „Dobrou noc, hvězdičko moje.“

Potom zmizel ve dveřích. Jen jsem tam zaraženě stála, proč mi tak řekl? Ale pak jsem si uvědomila, že se mi toto oslovení líbí. Jako ve snech jsem vešla do pokoje, kde na mě už čekala Katrin.

„Kde jsi prosím tě byla?“ ptala se mě nevěřícně.

„Byla jsem s Tomem tady před pokojem ve společence,“ odpovděla jsem jí.

„Asi se ani nemusím ptát, co jste dělali, že?“ zeptala se mě potutleně. Zrudla jsem a radši sklopila zrak.

„Jdu se vykoupat,“ oznámila jsem Katrin, vzala si pyžamo a šla do koupelny. Koupelna byla velice prostorná. Je jednom rohu byla zabudovaná rohová vana a naproti ní byly dva sprchové kouty. Potom tam byla ještě dvě umyvadla a velké  zrcadlo.

Vlezla jsem si do jednpho sprchového koutu a rychle se vysprchla, nechala jsem vodu, aby po mně jezdila, bylo to tak příjemné. Vylezla jsem, rychle se osušila, vysušila vlasy, udělala hygienu a hnala do pokoje. Katrin už ležela v posteli a hladila svou lvici po hlavě. Na mé posteli se rovalovala Kiara, ale hned, jak mě uviděla, vstala a nechala mě si lehnout, přitulila se ke mně a já ji začala hladit.

„Půjdeme už spát,“ zeptala se mě Katrin po chvilce ticha.

„Jo měli bychom, abychom neusínali rodičům na hodinách,“ přikývla jsem a zhasla svou lampičku. Katrin také zhasla lampičku a zašeptala: „Dobrou noc.“

„Taky,“ zívla jsem a usnula.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 4. kapitola: