OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 3. kapitola

25.09.2010 (19:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 552×

III. Tajný Dvorec

Jakmile se jeho rty dotkly těch mých, okolní svět se rozplynul. Existoval jen Tom a já. Líbal mě s láskou a něhou, stejně jako pod skálou, ale v tomto polibku bylo mnohem více lásky. Objala jsem ho kolem krku a nechala se ještě víc přitisknout na jeho tělo. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale když jsme přestali, nepouštěl mě. Já jsem stáhla ruce z jeho krku a položila mu je na hruď, kam jsem si po chvilce opřela i hlavu.

„Půjdeme se po obědě projít?“ zeptal se mě po chvilce.

„Já nemůžu, jdu zase s Katrin někam,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Kam to pořád chodíte?“

„Poznáváme se a rády blbneme s našimi živly,“ pokrčila jsem rameny. Tomáš se lišácky usmál, mně se ten úsměv moc nelíbil, co zase plánoval?

„My vlastně budeme spolu ve třídě,“ konstatoval a já jsem si uvědomila, že má pravdu. Tak to budou blbý známky, on mě bude rozptylovat.

„Já sedím ale se Sárou,“ usmála jsem se na něj, jeho úsměv zmizel a vystřídalo ho zděšení.

„To bys mi neudělala,“ řekl smutně a udělal na mě psí oči.

„No nevím, nevím, uvidíme,“ řekla jsem laškovně a odstrčila ho od sebe, abych mohla jít za Katrin.

Dohnal mě a vzal kolem pasu a vedl nás ven na zahradu. Když jsme přišli, všechny pohledy se stočily na nás. Katrin se na mě šťastně usmívala stejně jako Lukáš na Toma.

„Takže tu máme nový pár?“ zasmál se pan Loyd.

„Už to tak vypadá,“ přidal se k němu taťka a usmál se na mě. Kiara ke mně přiběhla s nějakým vlkem, vypadalo to, že jsou dobří přátelé. Dřepla jsem se k nim, abych si mohla pohladit Kiaru a potom ji vzít do náruče.

„To je Rex, můj vlk,“ představil mi Tom svého vlka, který se postavil na zadní, opřel se o mě a olízl mě.

„Rexi, no tak to se dělá?“ vyhuboval mu Tom, ale já jsem ho se smíchem zarazila.

„To neva,“ usmála jsem se a podrbala Rexe za uchem. Kiara hned ke mně přešla a žárlivě do mě šťouchla čumákem.

„Nemá ráda, když se věnuješ někomu jinému než jí, co?“ zasmál se Tomáš a také přešel do podřepu. Pohladil Kiaru po hlavě a ona hned začala příst. To hned vyprovokovalo Rexe a ten žárlivě se podíval na Toma a Kiaru, vzala jsem si ho do náruče a zvedla se.

„Na to, že jsi ještě štěně, máš rozumu víc než někteří dospělí,“ pošeptala jsem Rexovi, který se v mém náručí uvelebil. Kiara na mě zavrčela a vlezla Tomášovi do náruče. Tom se zasmál a vyzvednul si ji k sobě.

„Zdá se, že máme stejně žárlivé mazlíčky,“ zasmál se uvolněně a vzal mě kolem pasu. Vedl nás ke Katrin a Lukášovi, kteří o něčem živě diskutovali.

„Kari, nebude ti vadit, když to dneska zrušíme?“ zeptala se mě Katrin hned, jak jsme k nim s Tomem přišli.

„Ne, nebude mi to vadit, ale co budeš dělat?“ zeptala jsem se a nevinně se podívala na Lukáše.

„Jdeme se s Lukem projít,“ odpověděla mi.

„My bychom mohli jít také, když jste to s Katrin zrušili,“ navrhl Tomáš.

„Kam půjdete, já jen, abychom na sebe cestou náhodou nenarazili?“ zeptala jsem se.

„Půjdeme na Horku, vy asi na tvé místo ne?“

„Ne, půjdeme k Jeřmanské skále,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Proč nepůjdeme na tvé místo? Rád bych ho viděl,“ zeptal se mě se zájmem Tom.

„Co když nechci, abys ho viděl, je to má skrýš před okolním světem a já nechci, aby o něm někdo věděl,“ vysvětlila jsem mu. Tom se na mě podíval štěněčím obličejem. Zavrtěla jsem hlavou, Tomáš se zatvářil uraženě a i s Kiarou ve svém náručí se ke mně otočil zády. Lukáš se na mě podíval pohledem, kterým mi říkal „tohle je u něj normální“.

Přešla jsem k němu a chtěla si vzít Kiaru, jenže mi to nechtěl dovolit. Použila jsem trochu svého druhého živlu a trochu ho popálila, divím se, že to vůbec cítil, když má oheň. Tomáš ucukl a já toho využila, vzala jsem si Kiaru a strčila mu Rexe. Potom jsem odešla do domu, šla jsem do kuchyně a tam si vzala něco k jídlu. Sice oběd bude za chvilku, ale já jsem už měla strašný hlad. Namazala jsem si rohlík se salámem, přičemž mi Kiara skoro všechen salám snědla. Jak to vypadalo, Tom byl pořád naštvaný, takže za mnou ani nešel. Seděla jsem u barového stolu, který máme v kuchyni a prohlížela si nějaký časopis, který tu ležel. Přesně v poledne přišla do kuchyně mamka a usmála se na mě.

„Dobře, že jsi tady, pomůžeš mi připravit jídelnu?“ zeptala se mě s úsměvem.

„Jasně,“ přikývla jsem a přešla k lince, kde byl příbor. Vzala jsem ho do ruky a šla do jídelny, kde jsem ho rozložila na stůl. Kiara mi pomocí telekineze, kterou jsme objevily teprve nedávno, pomáhala. Po chvilce přišla mamka i s talíři, já jsem rychle zaběhla pro skleničky s pitím.

„Posaď se, já zatím zavolám ostatní,“ řekla mi mamka a já ji posadila jsem se na své místo a čekala. Hned, jak jsem se usadila, přišly Niky, Katrin a Šárka se Sárou. Niky s Katrin si sedly na svá místa vedle mě, Šárka si sedla vedle Niky a Sára vedle Katrin. Chvilku po holkách přišli všichni kluci. Tomáš si sedl naproti mně a Lukáš naproti Katrin. Vedle Tomáše si sedl Alex a vedle něj Petr.

Potom přišli všichni naši rodičové a posedali se na zbylá místa. Tedy až mamku a Martinu, které nám začaly nandávat oběd. Měli jsme jen jedno jídlo. Po celou dobu po mě Tom pokukoval.

Po obědě nám ještě nedovolili odejít, pan Loyd chtěl ještě něco říct.

„Budeme muset do Dvorce připravit vše na příjezd žáků,“ řekl nám.

„Já tu s dětmi klidně zůstanu,“ navrhla Martina, taťka se na ní podíval, moc se mu to nelíbilo ji tu nechávat.

„Myslím, že není dobrý nápad, tě tu nechávat s dětmi samotnou,“ řekl jí na to pan Loyd.

„Tak já tu také zůstanu,“ navrhl Pavel, mamka se na něj zaraženě podívala.

„A navíc máme tu sedm dětí, které už mají také schopnosti,“ namítla ještě Martina.

„Ale oni neumí pořádně ovládat své schopnosti,“ namítla mamka a úzkostně se na mě a Katrin podívala. Taťka se díval jenom na mě, bylo mi jasné, že se bojí hlavně o mě, protože si myslí, že já neumím svou moc ovládat.

„Ale zvládnou alespoň základní obranu, Pavlo,“ vložil se do toho Pavel.

„Mami, Pavel má pravdu, my se dokážeme bránit, možná si myslíte, že já se neumím bránit, ale pravda je opakem, každý den odpoledne trénuji s Katrin svou moc,“ řekla jsem a všechny pohledy se stočily na mě.

„Kati, je to pravda?“ zeptal se jí táta.

„Ano, tati, je. Karin má dokonce silnější štít než já,“ přikývla, taťka se na mě podíval.

„Proč vlastně nechceš cvičit s námi?“

„Já radši pracuji sama, Katrin mi pomáhá a mě to stačí,“ zalhala jsem. Pravý důvod byl, že jsem musela nejdřív zvládnout energii a potom až oheň.

„No dobře, zůstaňte tu s nimi, Pavle, Martino, ale kdyby se něco dělo, okamžitě se přenesete do Dvorce, souhlasíte?“ sjel nás pohledem pan Loyd. Přikývli jsme, potom se všichni odebrali pryč, jen já a Martina jsme zůstaly, abychom mohly uklidit jídelnu a umýt nádobí. Vzala jsem talíře a šla do kuchyně je dát do myčky.

„Kari, nemusíš tu se mnou být, já to zvládnu sama,“ řekla mi Martina, když jsem se chopila utěrky, abych mohla utírat hrnce.

„Mně to nevadí, navíc Katrin jde s Lukášem ven a Tom je na mě naštvaný,“ mávla jsem nad tím rukou a chopila se prvního umytého hrnce.

„Proč je na tebe naštvaný?“ zeptala se zájmem.

„Neřekla jsem mu, kde mám svoje tajné místo,“ zasmála jsem se. Martina se usmála.

„No jo, chlapi,“ zasmála se a hodila na mě všeříkající pohled.

„Táta je taky takový?“ zeptala jsem se zájmem a čekala, jestli mi na to odpoví nebo ne.

„Někdy mnohem horší než Tomáš,“ odpověděla mi se smíchem, musela jsem se zasmát také, znala jsem ty jejich „rozepře“. Táta si hrál vždycky na naštvaného, Martina na tu jeho hru přistoupila a začala ho ignorovat. To se tátovi nelíbilo a hned si začal Martinu usmiřovat. My s Alexem jsme se vždycky u toho hodně nasmáli.

„Divím se, že ho to ještě baví,“ zakroutila nevěřícně hlavou Martina.

„Náhodou to je sranda, my s Alexem se vždycky u toho hrozně smějeme, hlavně, jak ti táta nadbíhá,“ odpověděla jsem jí na to.

„Uvidíme, jak se budeš smát, až ti Tomáš bude nadbíhat, uvidíme, jestli tě to nebude štvát,“ usmála se na mě. A sakra, tohle jsem si neuvědomila.

„To máš asi pravdu,“ polkla jsem na sucho.

„Ty se nemáš ale čeho bát, máš nervy po mamce,“ řekla mi a konejšivě mě poplácala po rameni. Najednou přišel Alex a hned se rozzářil, když mě uviděl.

„No konečně jsem tě našel, ségra, Tomáš tě hledá, mám ti vyřídit, že se jdete přece projít,“ oznámil mi bráška.

„Jasně, hele, kdyby se ptal, nenašel jsi mě, ano?“ podívala jsem se na něj a dotírala předposlední hrnec.

„Proč?“ zeptal se mě zmateně.

„Chci ho trochu ještě potrápit,“ mrkla jsem na něj spiklenecky. Alexovi se rozzářily oči a přikývl. On mi vždycky pomáhal, když jsem chtěla někoho vytočit. Hlavně ve škole jsme byli postrach, a když se k nám ještě připojil Petr, to byl teprve poprask, učitelé asi byli dost rád, že jsme věkově odlišní, protože bychom jinak byli spolu ve třídě.

„Ty jsi pěkná provokatérka,“ zasmála se Martina.

„Mám taky po kom, podle toho, co mi mamka vyprávěla, byl taťka pěkný provokatér,“ usmála jsem se na ni.

„On ještě pořád je,“ opravila mě Martina se smíchem, „ani se nedivím, proč Alex nosil pořád poznámky, že provokuje učitele. Ty s tím máš ale také něco společného, že?“

„Já? Nikdy,“ zavrtěla jsem hlavou. Martina se na mě podívala všeříkajícím pohledem. Raději jsem už nic neříkala, rychle jsem dotřela ten poslední hrnec a odešla. Šla jsem k sobě do pokoje, jenže mě na schodech přepadla vize. Byla jsem ve svém pokoji a líbala se s Tomášem. Probrala jsem se s bolestí hlavy. Snažila jsem se to vydržet, ale strašně mě to bolelo. Posadila jsem se na schody a snažila se tu bolest zahnat, ale nešlo to, ba naopak se to ještě zhoršilo. Ucítila jsem něco na svém koleni. Otevřela jsem oči a uviděla Kiaru, jak si opírá hlavu o mé koleno, a kouká na mě smutnýma očima. Pomalu jsem se zvedla a opřela se o schody. Uslyšela jsem, jak jde někdo dolů, podívala jsem se na příchozího. Byl to Tom, když mě uviděl, v obličeji se mu objevila radost, ale když si mě více prohlédl, uviděl, že mi není dobře. Zmizel mu usměv z tváře a nahradil ho starostlivý pohled.

„Kari, jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě a položil mi ruce na ramena.

„Jsem, jen mě rozbolela trochu hlava a musela jsem se na chvilku posadit,“ odpověděla jsem mu, Tom mě objal a já jsem mu zabořila obličej do hrudi. Jeho přítomnost a vůně mě uklidňovala a pomáhala mi přemoci tu bolest. Vzal mě do náruče a odnesl do mého pokoje, kde se mnou položil na postel. Ležela jsem mu na hrudi a užívala si tento okamžik.

„Těšíš se už do Dvorce?“ zeptala jsem se Toma, když mě přestala bolet hlava.

„Proč bych se tam měl těšit? Já to tam znám jako svoje vlastní boty,“ zeptal se mě znuděně.

„Je to tvůj domov,“ podívala jsem se mu do očí.

„Od doby, kdy jsem tě poznal, je můj domov tam, kde jsi ty,“ odpověděl mi na to. Já jsem nevěděla, co mu na to říct, proto jsem to radši přešla mlčením.

„Jak daleko jsi vlastně se svým živlem? Zvládáš už telekinezi?“ zeptal se mě po chvilce. Ten živel už zvládám docela dobře, i když s telekinezí to bylo napoprvé fiasko. Nešlo mi to a Katrin mě pořád říkala, ať se snažím. To mě tak vytočilo, že jsem na ní použila svou moc. Použila jsem telekinezi a Katrin odletěla o dobrých pár metrů. Zastavil ji až strom, o který si rozbila hlavu. Přitom jsem v sobě cítila slabé elektrické impulsy a olizování ohně. Sice jsem našla spínač, ale moje sestra za to zaplatila rozbitou hlavou. Ještě štěstí, že už jsem v té době zvládala léčení.

„Zvládám to docela dobře, telekineze mi už nedělá problémy,“ odpověděla jsem mu a na důkaz toho jsem k sobě přivolala svůj mobil, který jsem následně odložila na stůl.

„Já jsem s tím bojoval strašně dlouho, ale teď to už ovládám docela dobře,“ přiznal Tom se smíchem., „půjdeme se tedy projít?“

Přikývla jsem a zvedla se. Společně jsme vyšli ven a šli směrem k Jeřmanské skále. Tomáš mě celou cestu držel kolem pasu. Pod skálou jsme se posadili na zem. Tedy Tom seděl, já jsem ležela na zemi a měla hlavu v jeho klíně.

„Ty sis ani nezabalila do Dvorce?“ zeptal se mě Tom a přitom si hrál s mými vlasy.

„Ne, na co? S Katrin jsme se dohodly, že budeme používat její oblečení tam, máme stejný vkus a stejnou velikost, takže to nebude problém,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak na to jsem nepomyslel a to jsem také z jednovaječných dvojčat,“ zasmál se. Najednou jsme uslyšeli nějaké žuchnutí. Podívali jsme se směrem, kterým to přišlo, a uviděli jsme Kairu a Rexe pod hromadou větviček. Kiara se hned vymotala a zavrčela: „To je blbec.“

Zasmála jsem se, Rex se snažil z toho dostat, ale nešlo mu to. Uviděla jsem, jak Kiara zakoulela očima, a pomocí telekineze mu pomohla. Potom přešla ke mně a uvelebila se vedle mě, přičemž mi hlavu položila na břicho. Rex se oklepal a přešel k Tomovi. Lehl si vedle něj a položil mu hlavu na jedno stehno.

Náhle jsem dostala vizi, viděla jsem, jak se Katrin líbá s Lukášem, jenže pak se od něj odtrhne a přemisťuje se pryč. Vrátila jsem se do přítomnosti, hlava mě bolela, ale snažila jsem se to potlačit. Chvilku mi to trvalo, ale potom se mi to podařilo. Tom si mě celou dobu starostlivě měřil. Naznačila jsem mu, že jsem v pořádku. Nyní jsem ale musela najít Katrin, potřebovala mě. Když se mi tohle stalo s Tomem, pomohla mi, teď jsem byla na řadě já. Pokusila jsem se nějak vyvolat vizi. Soustředila jsem se na Katrin. Po chvilce jsem ucítila na spánku tlak a já jsem se znovu dostala do budoucnosti. Viděla jsem Katrin, jak brečí v naší jeskyňce. Potom jsem se znovu probrala v přítomnosti. Ucítila jsem na rtech divný pocit, přicházelo to z mé druhé půlky. Katrin se zrovna líbá s Lukášem. Viděla jsem na Tomovi, že zažívá to samé co Lukáš. Najednou jsem na rtech už nic necítila.

„Lukáš políbil Katrin,“ řekl tiše Tom.

„Jenže ona utekla,“ dořekla jsem za něj, „musím jít za ní, potřebuje mě.“ Tom přikývl, vzala jsem Kiaru do náruče a posadila se. Políbala jsem Tomáše a potom se přenesla pomocí ohně za Katrin. Objevila jsem se v jeskyňce a uviděla stejný obrázek jako ve vizi.

„Jak jsi mě našla?“ zeptala se mě plačtivě Kati.

„Pomocí vize,“ odpověděla jsem jí a objala ji.

„Co všechno jsi viděla?“

„Dá se říct, že skoro všechno,“ odpověděla jsem jí, Katrin zabořila hlavu do mého ramene a nechala své slzy proudit do něj.

„Teď už vím, jak ses cítila, když tě Tomáš políbil. Já vůbec nevím, co k němu cítím. Do dneška jsem ho brala jako bratra, ale teď vůbec nevím,“ zašeptala s brekem.

„Já vím, sestřičko, to bude dobrý, uvidíš,“ utěšovala jsem ji, potom jsem se podívala na hodinky a s hrůzou zjistila, že bude pět hodin.

„Kati, musíme jít, za chvilku se objeví kočáry a pojedeme do Dvorce,“ řekla jsem jí jemně.

„Dobře, tak jdeme, princezno,“ uklidnila se a smutně se na mě usmála.

„Ty jsi také princezna, takže pojď,“ zvedla jsem se. Katrin zavřela oči a zmizela ve vodním víru i se mnou. Přenesla nás ke mně do pokoje.

 Posadily jsme se ke mně na postel a čekaly, než bude čas jít. Po chvilce se ve dveřích objevily Sára, Šárka a Niky, které si sedly na zem pře postel, sedly jsme si se sestřičkou k nim. Hned jak jsme si sedly, přišli i kluci. Tom si sedl za mě a opřel se o mou postel. Já jsem se opřela zády o jeho hruď. Lukáš si sedl vedle Katrin, která byla z jeho přítomnosti velice nervózní.

„Kočáry tu budou až za půl hodiny,“ povzdechl si Tomáš.

„Ty se tam nějak těšíš,“ odpověděla jsem mu na to.

„Netěším, spíš se nudím,“ pokrčil rameny, sklonil se trochu a políbil mě. Sice jsem se na chvilku nechala líbat, ale když to už bylo příliš dlouho, odtáhla jsem se od něho a omluvně se usmála na ostatní. Ti to přešli naštěstí mlčením.

„Těšíte se do Dvorce?“ zeptala jsem se ostatních. Katrin se jen ušklíbla, ona to tam znala, protože tam vyrůstala, ale ostatní přikývli, tedy až na Lukáše, ten se tvářil jako Tom otráveně. Žďuchla jsem do Toma, on se na mě podíval a usmál se. Potom jsme si už jen nezávazně povídali, jen jsme se ještě mezitím domluvili, jak budeme mít pokoje. Ve Dvorci to je uspořádáno tak, že tam jsou něco jako byty, ve kterých jsou tři pokoje jedna koupelna, záchod, společná místnost s dvěma počítači a televizí a kuchyňka, kde si můžeme případně něco ukuchtit. Ty pokoje v bytě jsou po dvou, takže nás tam může být šest, ale domluvili jsme se, že k sobě nikoho brát už nebudeme, takže chudák Niky bude na pokoji sama. Prý jí to ale nevadí, podle jejích slov bude mít alespoň soukromí. Já budu mít s Katrin a potom tam budou mít pokoj ještě Šárka se Sárou.

Před půl šestou pro nás přišla Martina, že je už čas. Všichni jsme sešli dolů. Já a Katrin jsme měli v náruči své lvice, Tom s Lukášem měli zase své vlky. Šli jsme hned k prvnímu kočáru, který se spolu s ostatními kočáry objevily před naším domem spolu s cestou, která vedla k Dvorci. V kočáře ale nebylo dost míst pro nás všechny, bylo tam jen šest míst. Nic jsme si ale z toho nedělali, teda Tom si nic z toho nedělal. Sedl si dovnitř a mě si posadil na klín, zaraženě jsem se na něj podívala, on je pokrčil rameny. Ostatní už nastoupili, takže jsem už neměla šanci si někam přesednout. Opřela jsem se tedy pohodlně o Tomovu hruď, přičemž mi na klíně seděla Kiara s Rexem.

„Jak nás vlastně budou zařazovat?“ zeptala jsem se Toma.

„Bude nás zařazovat Koruna Světla. Ona ukáže, do jaké koleje půjdeš, a také v jaké živlové třídě budeš. I když u živlů je to jen pro profesory, aby věděli, jaký živel máte,“ vysvětlil mi Tom.

„Víš už, do jaké koleje půjdeš?“ podívala jsem se na něj.

„Ne nevím, sice mám předky z taťkovy strany od zakladatele Vlků, ale mamka byla v Tygrech a já i Lukáš jsme jí hodně podobní, takže opravdu nevím,“ pokrčil rameny a podíval se na svého bratra, který jen přikývl a dál upíral své oči na Katrin, která byla velice nervózní.

„Kde vlastně budete mít pokoje?“ zeptala jsem se Toma.

„Budeme mít normálně na koleji, ale můžeme být i v našich pokojích ve Věži vládců,“ pousmál se Tom.

„Táta říkal, že nám zařídí samostatný byt na koleji, budeš tam mít ten svůj vlastní taneční pokoj a budeme tam mít i vlastní knihovnu,“ řekl Lukáš.

„To máme i v našich normálních pokojích,“ namítl Tom.

„Jo jenže my prý musíme být alespoň během týdne na koleji a na víkendy můžeme do Věže,“ přikývl Lukáš.

„Takže budeme mít vlastní byt, já budu mít jeden pokoj, ty jeden a potom budeme mít společnou knihovnu?“ ujišťoval se Tom, Lukáš přikývl.

„Takový výhody,“ zavrtěla hlavou Sára.

„Vy určitě budete mít taky nějaké, když tam bude učit vaše mamka,“ ujistil ji Tom.

„Co mamka bude učit ve dvorci?“ vyjekla Šárka.

„Vy to nevíte? Bude učit zemaře,“ odpověděl jí Lukáš.

„Naši rodiče tam budou také učit?“ zeptala jsem se Toma.

„Jo, vaše mamka oheň a taťka vodu,“ přikývl.

„Proč tvůj táta nás nebude učit?“

„Protože on má sekundu ohnivců, každý ročník má jiného učitele na živel,“ vysvětlil mi.

„Strejda Martin tam bude učit primu vzduchařů?“ zeptala se Katrin.

„Přesně,“ přikývl Tom, „a nejlepší je, že budeme našim živlovým učitelům tykat.“

„Takže taťkovi budu moct říkat tati?“ optala se smíchem Katrin.

„No to nevím, ale třeba jo,“ přidal se k ní Tom. Já jsem se také zasmát při představě, že bych mamce říkala tak, jak jí říkám normálně.

„Do jaké koleje půjdete vůbec vy?“ zeptal se nás všech Lukáš.

„My půjdeme asi do Tygrů, mamka i taťka tam chodili, i když mamka je z rodu zakladatele Hadů,“ odpověděla jsem mu.

„Váš taťka je z rodu Tygrů ne?“ ujišťoval se Tom, přikývla jsem. Já jsem svůj původ nikde neříkala, nechtěla jsem, aby si mysleli o mně bůhvíco.

„My to máme podobně jako Kari a Kati, naše mamka je z rodu Hadů, ale chodila do Tygrů a taťka je také z tygrů,“ odpověděla Sára na předchozí Lukášovu otázku.

„No já asi půjdu taky do Tygrů, mamka tam chodila a taťka je normální člověk, takže to mám asi jasné,“ odpověděla nakonec i Niky.

Celou cestu jsme se bavili a nenudili se. Dojeli jsme do Dvorce, zrovna když mě Tom zase políbil. Kočár zastavil a já jsem se rychle od Toma odtrhla.

 Vystoupili jsme a uviděli velké nádvoří, nad kterým byla nějaká koule, vypadalo to, jako když se vznáší, ale potom jsem si všimla, že je připevněna k okolním budovám, aby nespadla.

„To je Věž vládců, sice vypadá jako malá, ale vevnitř to je strašně velký, hned bys tam zabloudila,“ řekl mi potichu Tomáš.

„Primáni, sem,“ uslyšeli jsme známý hlas. Rozešli jsme se tím směrem a uviděli jsme mého taťku, který byl oblečen v košili, džínách a měl kravatu se znakem Tygrů, byl to tygr a okolo něj byla znázorněna voda, jako živel, který daný člověk ovládá. Tygr znázorňoval kolej, do které dotyčný patřil. Zastavila jsem se hned před taťkou a usmála se na něj.

„Ahoj, dvojčata,“ řekl nám. Kývla jsem na něj, jako že ho také zdravým. Vedle taťky se objevil velký lev. Hned jak ho Kiara uviděla, rozzářila se. Lev si sedl vedle taťky a něžným pohledem se koukal na Kiaru a Sarabi.

„Holky, dejte Kiaru a Sarabi Roovi (čti růovi),“ nakázal nám taťka. Položila jsem Kiaru na zem a ta hned přeběhla k Roovi a ten i se Sarabi odešel. Všimla jsem si, že Tom také odložil Rexe, který i s druhým štěnětem odešel.

„Dobře, jsou tu všichni, nyní půjdeme do Velké síně, tam vás zařadíme do kolejí a tříd. Nyní mě následujte,“ pokynul taťka, všichni jsme ho následovali. Dveře Velké síně se otevřely a nám se naskytl pohled na tři stoly, nad kterými vysely vlajky, které znázorňovaly, o kterou kolej se jedná.

Zastavili jsme se před stupínkem a čekali, co se bude dít dál. Pohlédla jsem na učitelský stůl, u kterého seděla mamka, strejda a teta, Martina i Pavel.

„Až řeknu vaše jméno, půjdete sem, já vám nasadím Korunu Světla, která nám řekne, do jaké koleje a živlové třídy budete patřit,“ řekl taťka a začal číst.

„Adamcová Gabriela,“ vykřikl jméno, ta dívka se prodrala ke stupínku a nandala si Korunu, hned jak si ji nandala, z kamene v koruně vyletěl ohnivý hologram vlka. Dívka si sundala Korunu a odešla ke stolu Vlků. Taťka vyvolával dál.

Ajchner, Alšová, Ambrožová, Axman, Badicová, Bartoň.

„Bartošová Nikola,“ vykřikl taťka jméno mé nejlepší kamarádky. Niky vystoupila na stupínek a nandala si Korunu, ze které vyletěl vzdušný tygr. Niky si sundala Korunu a uháněla ke stolu Tygrů. Potom šla další jména. Nechci se tu s tím moc rozepisovat, protože by to bylo na dlouho, ale zastavím se u nejdůležitějších jmen.

„Loyd Lukáš,“ vyřkl taťka jméno. Luk se povzdechl a šel si pro Korunu, nandal si ji a hned jsme uviděli zemského tygra. Lukáš si sundal Korunu a šel ke stolu za Niky.

„Loyd Tomáš,“ Tom mi stiskl ruku a potom šel za taťkou a udělal to samé co jeho bratr. Koruna ho poslala také k Tygrům a do ohnivcové třídy. Potom zase šla další jména, která nás nemusejí zajímat.

„Skalciová Katrin,“ vyvolal taťka mou sestřičku, Katrin zbledla, ale stejně za ním šla. Ten se na ni soucitně podíval a sám jí nandal Korunu. Z Koruny se objevil vodní tygr. Kati si oddechla, sundala si Korunu a rychle odešla k Tygrům, teď nastane okamžik pravdy pro mne.

„Skalciová Karin,“ mé jméno zaznělo síní. Všichni se na mě upřeně dívali a čekali, až vystoupím na stupínek. Zhluboka jsem se nadechla a šla jsem k taťkovi, který se na mě usmál a nandal mi na hlavu Korunu, hned jak se mě dotkla, ucítila jsem, jak po mě jezdí známé elektrické impulsy, tak takhle tedy koruna ukáže daný živel. Začala jsem se soustředit na oheň, nechala jsem ho sebou prostoupit a čekala, jestli to bude fungovat.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 3. kapitola: